Při sledování světových dní mládeže v Panamě, mě zaujaly promluvy papeže Františka a proto bych se o ně s vámi chtěla rozdělit.Myslím, že se hodí zamyšlení v každém věku a že mohou být i povzbuzením.
Je krásné setkat se tady v této krásné zemi, která nás přijímá tolika barvami a takovou vřelostí!
Světový den mládeže v Panamě je opět svátkem radosti a naděje pro celou církev a svět, velkým svědectvím víry.
Vzpomínám si, že se mne v Krakově tázali, zda pojedu do Panamy, a já jsem odpověděl: „Nevím, ale Petr tam bude určitě.“ Těší mne, že dnes mohu říci: Petr je s vámi, aby slavil a obnovil víru a naději. Petr a církev jdou s vámi a chceme vám říci, abyste neměli strach pokračovat s touto inovující energií a stálou touhou, která nám pomáhá a podněcuje nás, abychom byli radostnějšími a ochotnějšími „svědky evangelia“. Pokračovat nikoli proto, abychom utvořili paralelní církev, trochu zábavnější nebo více cool v nějaké akci pro mládež s poněkud zdobnějšími prvky, jako by vás něco takového mohlo uspokojit.
Myslím nyní na vás, kteří jste tento den zahájili, na domorodou mládež indios. Byli jste první v Americe a byli jste první na tomto setkání. Velký aplaus pro vás! I vám mladí afrického původu, kteří jsou toto setkání anticipovali, patří aplaus!
Naopak! Chceme nalézt a společně s vámi si uvědomit ustavičnou novost a mladost církve a otevřít se novým Letnicím (srov. Synoda o mládeži, Závěrečný dokument, 60). To je možné pouze tehdy – jak jsme prožili na nedávné synodě – umíme-li dosvědčovat a hlásat Pána ve službě svým bratrům, rozumí se v konkrétní službě.
Vím, že nebylo snadné sem přijet. Vím o úsilí a obětech, které jste podstoupili, abyste se mohli účastnit tohoto Dne. Mnoho dnů práce, setkávání, reflexí a modlitby působí, že sama pouť je z větší částí odměnou.
Učedník není pouze ten, kdo na místo dorazí, nýbrž ten, kdo rázně vykročí, nemá strach riskovat a vydat se na cestu. Být na cestě je ta největší radost! Nebáli jste se riskovat a jít. Dnes můžeme slavit, protože tento svátek začal již mnohem dříve ve vašich společenstvích.
Přicházíme z různých kultur a národů, mluvíme různými jazyky, nosíme různé oděvy. Každý z našich národů prožil za různých okolností různé dějiny. Čím vším se různíme! Nic z toho nám však nezabránilo v setkání a společně prožívaném štěstí. Je to možné, protože víme, že existuje něco, co nás sjednocuje – Někdo, kdo z nás činí bratry. Vy, drazí přátelé, jste přinesli mnoho obětí, abyste se mohli setkat, a tak se stát pravými mistry a tvůrci kultury setkávání. Svými gesty, postoji, pohledy, touhami a především svou vnímavostí vyvracíte a znevažujete všechny slovní projevy, které se snaží vyvolat rozdělení tím, že vyřazují a vyhošťují lidi, kteří „nejsou jako my“. A to proto, že cítíte a umíte vytušit, že
„pravá láska neanuluje legitimní rozdíly, nýbrž je harmonizuje ve vyšší jednotě“ (Benedikt XVI., Homilie, 25. ledna 2006). Naproti tomu víme, že otec lži má raději lid rozdělený a rozhádaný než lid, který se učí pracovat společně. Podle tohoto kritéria se rozlišují lidé na budovatele mostů a budovatele zdí.
Budovatelé zdí rozsévají strach a snaží se lidi zastrašit a rozdělit. Vy však chcete být budovatelé mostů. Čím chcete být? (Mladí odpovídají: budovatelé mostů). Správně jste se to naučili!
Učíte nás, že setkávání neznamená splynutí s davem a nespočívá ani v tom, že všichni stejně myslí, žijí, přičemž dělají a opakují totéž, poslouchají tutéž hudbu nebo nosí tentýž fotbalový dres. Nikoli. Kultura setkávání na nás naléhá, abychom odvážně chovali společné přání. Ano, velké přání schopné zapojit všechny. Přání, za které Ježíš vydal život na kříži a za který Duch svatý sestoupil, aby vpálil den Letnic do srdce každého muže i ženy, do tvého i mého srdce, s nadějí, že poroste a rozvine se. Přání zvané Ježíš, zasetý Otcem s důvěrou, že vyroste a bude žít v každém srdci. Přání, které koluje v našich žilách, rozechvívá srdce, jež poskočí pokaždé, když slyšíme: »Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem« (Jan 13,34-35).
Jeden světec z těchto krajů rád říkával: „Křesťanství není celek pravd, v které se má věřit, zákonů, které je třeba dodržovat, nebo zákazů. Z tohoto pohledu vůbec nepřitahuje.
Křesťanství je Někdo, kdo mne má tolik rád, že si přeje a žádá moji lásku. Křesťanství je Kristus“ (Sv. Oskar Romero, Homilie, 6. listopadu 1977); a znamená nést dále přání, pro které dal život: mít rád toutéž láskou, jakou On má rád nás.
Zeptejme se: Co udržuje naši jednotu? Proč jsme jednotní? Co nás podněcuje, abychom se setkali? Jistota vědomí, že jsme byli milováni láskou tak hlubokou, že nechceme a nemůžeme mlčet, a která nás vybízí odpovědět stejně: láskou. Nutí nás k tomu Kristova láska (srov. 2 Kor 5,14).
Láska, která se nevnucuje a nedeptá, láska, která neodsouvá stranou a neumlčuje, láska, která neponižuje a nepodmaňuje. Je to Pánova láska, každodenní, diskrétní a ohleduplná láska, svobodná a osvobozující láska, jež uzdravuje a pozvedá. Je to Pánova láska, která zná spíše výstupy než pády, smíření než zákazy, nové příležitosti než odsouzení, budoucnost než minulost. Je to láska ruky podané ve službě a sebedarování bez holedbání.
Láska se nenaparuje, je skromná a vždycky podává pomocnou ruku druhým. Tato láska nás dnes spojuje.
Věříš v tuto lásku? (mladí odpovídají: Ano). Je to láska, která stojí za to?
Tutéž otázku a povolání zaslechla Maria. Anděl se jí zeptal, zda chce ve svém lůně chovat toto přání, propůjčit mu život a učinit ho tělem. Ona řekla: »Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova« (Lk 1,38).
Maria uměla přisvědčit. Dovedla dát život Božímu přání. A to je totéž, co se chce od tebe i tebe, ode mne: chceš, aby toto přání ožilo? Chceš mu dát tělo svýma rukama, nohama, svým pohledem, srdcem? Chceš, aby ti Otcova láska otevřela nové horizonty a vedla nevídanými a netušenými, nepředstavitelnými a nečekanými stezkami, které rozradostňují srdce, takže zpívá a tančí?
Dovedeme říci andělovi jako Maria: „Jsme služebníci Páně: ať se nám tak stane...“ Neodpovídejte nyní. Každý, ať si odpoví ve svém srdci. Jsou otázky, na které se odpovídá jenom mlčky.
Drazí mladí, z tohoto Dne nebude čerpat naději nějaký závěrečný dokument, dohodnuté poselství či akční program. Toto setkání předává naději díky vašim tvářím a modlitbám. Každý se vrátí domů s novou silou, která se rodí vždycky, když se setkáme s druhými a s Pánem, abychom naplněni Duchem svatým připomínali a uchovali při životě ono přání, které z nás činí bratry a které skrze naše povolání nesmí v srdci světa přestat.
Ať jsme kdekoli a děláme cokoli, můžeme vždycky pohlédnout vzhůru a říci: „Pane, nauč mne milovat tak, jako jsi nás miloval ty.“ Chcete to zopakovat se mnou? „Pane, nauč mne milovat tak, jako jsi nás miloval ty.“
Nemůžeme toto první setkání skončit bez poděkování. Děkuji všem, kdo s velkým nadšením připravili tento Světový den mládeže. Děkuji, že jste měli odvahu stavět a hostit, přisvědčit Božímu přání, v němž se shromažďují všechny jeho děti. Děkuji mons. Ulloaovi a všem jeho spolupracovníkům, že jste pomohli ukázat, že Panama není jenom průplav spojující oceány, ale také průplav, ve kterém Boží přání objevuje další maličké kanály, aby se rozrostlo, rozmnožilo a rozzářilo ve všech koutech země.
Přátelé, ať vám Ježíš žehná a Panna Maria la Antigua vás neustále chrání, abychom mohli bez obav říci jako ona: „Jsem zde. Ať se mi tak stane.“
