Zajímavé a podnětné rady pro manžele - přinášíme článek uveřejněný ve Vánočním zpravodaji FATYMu 2018...
Víte, co jsou Prenet, Zhůří, Velký Bor, Bučina a Polka? Hádáte-li, že to jsou zaniklé obce na Šumavě, hádáte správně. Vždycky, když se ocitnu na místě, kde taková zaniklá obec stála, zmocní se mně tichý zármutek. Podobně jako zanikají obce, zanikají v dnešní době bohužel i manželství... A kdykoli se dozvím, že nějaké manželství opět zaniklo, zmocní se mě zármutek také. Je to zármutek, ze zaniklého dobra. Proto píšeme toto zamyšlení, abychom vás manžele povzbudili...
Nepochopitelné
Lidé nám kněžím někdy říkají, že manželství nemůžeme rozumět. Většinou oponuji tím, že z nejrůznějších rozhovorů a návštěv kněz o manželstvích a nejrůznějších situacích, která v nich mohou nastat, ví. Skutečnost rozvodu na jednu stranu taky chápu, ale na druhou stranu je to pro mne nepochopitelné: jak se dva lidé, kteří se měli rádi a slibovali si lásku úctu a věrnost na celý život, mohou jeden druhému odcizit tak, že si už nemají co říct a musí se rozejít. Přemýšlím nad tím, co tím získají a co tím získají jejich děti, co tím ztratí a jaké problémy navíc budou muset řešit místo těch, kvůli kterým se rozcházejí. Kolikrát i kroutím hlavou a říkám si, že jim to za to stojí?
Vůle a milost
Doma jsem byl formován mnoha radami a hesly svých rodičů. Jedna z těch rad byla tato: „Když se chce, všechno jde“. A tak žiji. Je to jednoduché. Když chci, aby něco bylo, tak proto musím vždy něco udělat. A když pro to nic neudělám, tak to prostě není. Tečka. A čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, jak velkou roli v životě hraje vůle: ono „jen chtít“. Teď mi možná opravdu namítnete: „Faráři, mlč, nerozumíš tomu!“, ale jsem přesvědčen, že když dva lidé mají v manželství problém a chtějí ho vyřešit, tak ho dříve nebo později vyřeší a nebudou se rozvádět. Problém, který si uvědomuji, spočívá v tom, že chtít musí oba. Ale ani tady problém být nemusí. Jsme-li věřící, můžeme se v tomto bodě opřít o Boží milost. Bůh vždy pomůže těm, kteří se z vlastních sil přičiňují o dobro. Že to ale někdy může být boj, který není pro slabochy, o tom svědčí
následující řádky.
Duchovní boj, zodpovědnost za druhého
Znám několik manželek, které by měly dobrý důvod rozvést se se svým mužem, ale zatím to neudělaly. Místo toho vstoupily na cestu duchovního zápasu a ve jménu Ježíše Krista vytrvale v modlitbě bojují za obrácení a spásu svého manžela. Vnímají manželovu nemocnou duši a cítí i svou velkou zodpovědnost za svého manžela. Vědí nebo tuší, že rozvodem by se manžel propadl ještě hlouběji. Smekám klobouk a hluboce se skláním před duchovní silou a vírou těchto žen, manželek a matek, které bojují, i když je okolí nechápe a navádí k rozvodu. Následují tak radu svatých apoštolů Petra: „Můžete beze slov získat své manžely svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží. “(1. Petr 3,1-2) a Pavla: „A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.“ (Efezským 6,10) ... a jsou také věrnými následovnicemi svaté Rity.
Svatá Rita
Rita, jako poslušná dcera, uposlechla rozhodnutí svých rodičů, kteří chtěli, aby se vdala i přesto, že jim předem řekla o své touze patřit Kristu. V srdci však skrývala hluboké zranění. Za manžela ji otec vybral Ferdinanda Pavla Manciniho, patřícího mezi měšťany. Ritě bylo 14 let. K vlastní svatbě dle dohody došlo po čtyřech letech od zasnoubení. Do té doby rodiče Ritě zemřeli a ona dle smlouvy přijala Pavla za manžela i do domu. Pavel, na rozdíl od Rity, byl impulzivní a prudké povahy. Rita z lásky k Bohu snášela Pavlovu povahu a jeho nedostatky. Používala něžnost, chápavé ticho, láskyplnou službu a byla ho poslušná. Na jeho hrubosti odpovídala tichostí, laskavostmi a modlitbami. Ustavičně byl mezi nimi sváděn zápas mezi hněvem a tichostí, mezi násilím a láskou, mezi nepravostí a snášenlivostí. Mírnost Rity vyvolávala v Pavlovi snad ještě prudší reakce, ale ona v ní nepovolila. Až později začal být Pavel lepším. Také se jim narodily dvě děti: Jan Jakub Antonín a Pavel Maria a začalo být možné hovořit o šťastné rodině. Ritu však nadále trápilo, že se její manžel nepřestával účastnit nejrůznějších šarvátek a bitek, ve kterých si jednotlivé rody vyřizovaly účty i mečem. Nakonec byl z krevní msty zabit i manžel Rity Pavel. Rita vrahům odpustila, skryla zkrvavenou otcovu košili a synům o způsobu jeho smrti neřekla, aby nebyli sváděni touhou po pomstě. Když se nakonec synové o otcově smrti dozvěděli pravdu, k pomstě již nedošlo, neboť zemřeli během epidemie nemoci. Rita pak vstoupila do kláštera, kde od Pána Ježíše obdržela stigma trnové koruny na čele.
Vám, kteří chcete za svá manželství také bojovat, nabízíme těchto několik malých rad.
Sebezápor
Boj svaté Rity jistě nebyl samo sebou. Takový není žádný boj. Je třeba chtít boj vést a v boji vytrvat. K tomu je třeba sebezáporu a toho, aby člověk nemyslel na sebe, a byl ochoten snášet třeba i delší čas jisté nepohodlí. K tomu je třeba mít už od mládí vypěstovanou dobrou vůli a dobře vědět, co je v životě důležité, a za tím vytrvale jít. Když se chce, všechno jde, a Pán žehná všem bojujícím, kteří usilují ve světě o dobré věci: dokoná dobré dílo, které v nás započal.
Trenér
Sportovci, chtějí-li dosáhnout sportovního úspěchu, mají trenéra. Dnes se mnozí lidé živí jako osobní trenéři: radí lidem, jak mají sportovat, zdravě žít, ... I manželé mohou mít takové trenéry. Mohou to být přátelé – manželé nebo kněz nebo nějaký jiný člověk, ke kterému mají důvěru, a povídají si s ním otevřeně o tom, co v manželství prožívají. Jedním z projevů ducha zla, který je přítomný v naší společnosti, je jistá „rozvodová atmosféra“, jakási preference rozvodu. Manželům, kteří mají v manželství nějaké problémy, nestojí po boku poctiví trenéři, ale často tu jsou doslova antitrenéři, kteří mají jedinou radu: „vyřeš své problémy jednoduše rozvodem“. Jednoduché řešení však často do budoucna bude velice bolet.
Tajemství třetího
Každý máme na světě lidi, se kterými si nedokážeme jen tak povídat. Prostě nám něčím nejsou sympatičtí. Sám jsem v životě už několikrát zažil, že jsem si s takovým člověkem docela pěkně popovídal, když byl přítomen někdo třetí. Sami dva bychom u stolu jen seděli a mlčeli, ale v přítomnost třetího se rozproudilo povídání, ve kterém zaznělo mnoho slov, které bychom si sami dva neřekli. A podobný efekt může nastat i mezi manžely, kteří zjišťují, že si nemají po létech co říct. Přítomnost třetího (kamaráda, kamarádky, kněze, jiného manželského páru, dětí,...) může rozvázat jejich jazyky a pomoci jim prolomit přehradu vkomunikaci. Ktomuto cíli slouží i nejrůznější poradny, kde nám mohou pomoci najít příčinu našeho „nerozumění si“. Podobně, jako by měl mít každý duchovní a řeholník svého doprovázejícího, mluví papež František i o nutnosti doprovázet mladé manžele, „aby se oživovalo a prohlubovalo jejich vědomé a svobodné rozhodnutí patřit si a milovat se až do konce“. Služba doprovázení se již začíná objevovat i v naší brněnské diecézi. Více je možno se dozvědět na stránkách www.parovedoprovazeni.cz.
Teambulding: dělat věci společně
Teambulding – budování týmu, to je jedno z manažerských zaklínadel dnešního světa. Teambulding stojí na společných zážitcích. Tak je třeba budovat i rodinu: společnými zážitky. Společně se dá zažívat mnoho věcí. Například dovolená. Ale proč ji společně jen prožívat. Dovolená se dá společně i plánovat. Pak se na ni můžeme i společně těšit. Společně může rodina také pracovat. A i zde záleží na naší fantazii.Proč se držet stereotypu, který je feministkami kritizován: vždyť i manžel i děti mohou pomáhat mamince a manželce s přípravou oběda. Společně se dá pracovat na zahrádce, společně se může uklízet i chodba v paneláku. Společně se rodina může sejít na zabijačce nebo při řezání dřeva. Společně se můžeme i bavit. Znám rodiny, kde mají jednu televizi a dívají se na ni zásadně společně: domluví se, na co se chtějí dívat, pak pořad sledují a pak si o něm ještě i povídají. Společně se takto dá zajít i do kina, do divadla,... Můžeme pak sdílet to, co se nám líbilo a nelíbilo: máme zkrátka najednou náměty pro rozhovor. Můžeme také společně slavit.
Píše se v Písmu svatém, že „šťastný je lid, který dovede oslavovat“. Znám rodiny, které jsou někdy doslova vysílené slavením: pořád se něco slaví a to ve velkém. A jsou rodiny a manželství, kde se neslaví vůbec. Přitom příležitost k oslavě se najde vždycky.
Jako manželé máme zvlášť slavit výročí své svatby, obnovit při tom vždy každý rok manželský slib a společně si své manželství v klidu „projít“. K obnově manželského slibu nás taky každý rok zve pan farář do kostela na Svátek Svaté Rodiny: půjdete letos?
Vždyť rodina může také společně zajít do kostela a společně se modlit! Právě proto je adventní věnec kulatý, abychom okolo něj mohli sedět a jeden druhému se dívat do tváře.
P. Jindřich Čoupek
Text vyšel ve Vánočním zpravodaji 2018 FATYMu, celý zpravodaj ke stažení
zde
