Do Lomničky chodí jen ti nejodolnější

Před třemi lety ho biskup poslal na místo, kam nikdy nechtěl jít. Stal se farářem tří tisícovek Romů, z nichž velká část žije v zoufalých podmínkách. Častěji, než v kněžském taláru ho najdete v montérkách, jak sváží dřevo z lesa, svařuje v dílně za farou nebo nějakým jiným způsobem pomáhá místním obyvatelům. Kněz Štefan Hrbček vypráví o tom, co ho v obci Lomnička život mezi Romy naučil, proč mu neustále zvoní zvonek na dveřích, i o tom, jak tu objevil adrenalin větší než paragliding.







Každý člen redakce vybral jeden ze svých textů, který pro něj byl v minulém roce z nějakého důvodu mimořádný. Adam Takáč vybral rozhovor s knězem Štefanem Hrbčekem, který do léta působil v romské obci Lomnička, protože:

„Během tří let, během nichž mám jako student možnost spolupracovat s deníkem Postoj, je pro mě jednou z nejkrásnějších věcí setkávání a poznávání nových zajímavých lidí. Bylo už mezi nimi několik osobností společenského života na Slovensku, ale speciálně ve mně zůstala setkání s výjimečnými lidmi, o kterých široká veřejnost ani příliš neví.

Žijí v ústraní, nejsou v záři reflektorů, ani nezaplňují stránky časopisů, ale s vytrvalostí a pokorou přetvářejí svět kolem sebe. Nečekají za to odměnu a netouží po společenském uznání. A přitom by si ho zasloužili mnohem víc, než mnohé celebrity a pseudoosobnosti, které se pravidelně předvádějí v médiích a jde z nich v lepším případě prázdno, v horším ubohost.

Nejsilnější novinářský zážitek jsem měl letos na jaře, když jsme s kolegy přišli do romské obce Lomnička na severovýchodě Slovenska. Zapomenutý kraj, konec světa. Tolik bídy a chudoby koncentrované na jednom místě jsem na Slovensku ještě asi nezažil. Podmínky, ve kterých tu kněží, řeholní sestry a dobrovolníci pomáhají místním obyvatelům, by dokázal snést jen málokdo. Povídali nám s jakými problémy a překážkami se dennodenně potýkají. Bylo nám jasné, že bez víry v Boha by to v této beznadějné situaci dávno zabalili.

Když jsem odtud odcházel, měl jsem slzy v očích. Ale zároveň jsem se těšil, že mohu představit veřejnosti skutečnou osobnost, která si to opravdu zaslouží."



V romské obci Lomnička působíte už téměř tři roky. Jak jste se sem dostal?

Poslal mě sem biskup (úsměv).



Za trest?

Přede mnou v Lomničce působili dva skvělí kněží - Marián Siven a Jan Zahradník. Chodí sem asi jen ti nejlepší. A nejodolnější.



Předchozí otázku jsme položili, abychom Vás trochu popíchli. Ale teď vážně: Protože v minulých farnostech jste stejně pracoval s Romy, tak jste asi očekával, že Vás biskup opět mezi ně pošle.

Asi ano, i když na předchozích místech to bylo trochu jiné. Když jsem působil mezi Romy v Křížové Vsi, bydlel jsem na faře v Spišské Belé.

Stejně to bylo, když jsem se jako Staroľubovňanský kaplan věnoval Romům v místní části Podsadok. Nyní je to poprvé, co jako farář bydlím přímo mezi nimi.



Jaká byla Vaše reakce, když jste se dozvěděl, že jdete do Lomničky?

Velmi mě to zaskočilo. Doufal jsem, že půjdu kamkoliv, jen ne sem (smích).



Jak jste se vlastně dostal k práci s Romy?

Když jsem byl v semináři, kamarádil jsem se s bohoslovci, kteří lozili po skalách, chodívali do jeskyní a létali se zesnulým knězem Jožkou Krišandou.

No a zároveň pomáhali v romské osadě Dobrá vůle. Řekl jsem si, že když mě berou s sebou sportovat, bylo by férové pomoci jim s Romy. Tak to začalo.



Odkud pocházíte?

Z Lúčok u Ružomberka. Mám ještě čtyři sourozence - bratři jsou šťastně ženatí a sestra vdaná.



Do kněžského semináře jste šel hned po střední škole?

Ne, po skončení gymnázia sv. Andreje v Ružomberku jsem šel na civilní službu. Pak jsem ještě brigádně pracoval v Metal dílně.



Zjevně jste zdatný v manuálních pracích. Za farou máte velkou dílnu, zaparkovaný traktor, uskladněné lešení...

Traktor zakoupil ještě můj předchůdce. Postavil i hrubou stavbu fary. Předtím zde stála stará historická fara, ale byla už neobyvatelná. Lomnička byla kdysi bohatá německá obec, romskou se stala až po násilném odsunu Němců během druhé světové války a po ní.

Zůstal po nich jen chátrající evangelický kostel. Před časem museli zbořit věž, protože už hrozilo, že se zhroutí.



Váš kostel v porovnání s evangelickým vypadá mnohem menší, ale zároveň je mnohem starší.

Je to raně gotický skvost s pozdně gotickou výzdobou a s bočním oltářem od mistra Pavla z Levoče.



Romové do něj přicházejí?

Hlavně děti. V Lomničce žije kolem tří tisíc romských obyvatel. Věkový průměr je přibližně devatenáct let.

Minulý rok jsme měli sto křtů a dva pohřby, a to zemřeli mladí lidé.



Rodiče do kostela nechodí?

Chlapi chodí po fuškách, žebrají nebo na dřevo a ženy jsou doma s dětmi. Víru prožívají komunitním způsobem.

Když jsou v kostele děti, jakoby tam byla duchovně přítomna celá rodina. Větší děti do kostela často vodí menší děti.



To je hezké, ne?

Zde se děti nosí jako kabelky (smích). Je za tím jistá taktika.



Jaká?

Když jde starší dítě do kostela a nemá mladšího sourozence, vezme s sebou nějaké dítě z ulice. Když už to je pro starší dítě v kostele příliš dlouhé, udělá něco, aby se to mladší rozplakalo, a tak má důvod odejít. Vždyť děcko pláče...



Kolik máte ministrantů?

Asi padesát. Jsou rozděleni do skupinek, máme na to přesný systém. Stará se o nich pan kaplan Martin Pasiar.

Největší trest pro ně je, když jim zakážeme ministrovat. Minule jsem takto musel potrestat jednoho z nich za to, že šťouchal do souseda během mše. Dostal jeden z nejtěžších trestů - do konce týdne nemohl ministrovat.

Každý den na mši seděl v první lavici se sepjatýma rukama a po mši se stále chodil ptát, kolik dní mu ještě zbývá.



Má se tolika dětem kdo věnovat?

Jejich životním prostorem je škola, komunitní centrum a ulice. Doma se jim nevěnují téměř vůbec.

Do školy chodí přibližně 750 dětí, učí se na dvě směny.

Velkým požehnáním pro obec je komunitní centrum, které spravují školní sestry sv. Františka. Pro děti připravují nejen volnočasové aktivity, ale učí je i základním hygienickým návykům, vaření a zdravé výživě, péči o dítě, předškoláci si tu osvojí držení tužky.

Sestra Jacoba, která centrum vede, je zároveň zdravotnicí - obvazuje rány, ošetřuje popáleniny, opařeniny. Donedávna jsme v prostorách obecního úřadu provozovaly farní ambulanci, ale pak nám obec odňala prostory.



Proč?

V zastupitelstvu schválili, že je potřebují na kanceláře pro terénní sociální práci.

Někdy mám pocit, že vedení obce na komunitním centru nezáleží. Přitom, kdyby ho tu neměli ... No, neumím si to ani představit.



Co vaši Romové dělají nejraději?

Kopou. Když jsme potřebovali vykopat základy pro garáž, přišli, vykopali jámu a za odměnu si mohli zdarma zahrát fotbal na farním hřišti.

Jinak platí pár centů, abychom měli alespoň na údržbu. Když vezmou patnáct lopat a čtyři krumpáče, tak čtyři kubíky hlíny vykopou za půlhodinu. Jsou rychlejší než bagr. I heslo do farní wifi sítě je 4krompace (smích).

A ještě velmi rádi zpívají. Jenže když zpívají slovenské písně, dost při tom komolí slova. Mají několik oblíbených písniček a ty dokážou zpívat i celý rok dokola.



Zdá se, že čas na faře tráví rádi.

Ano, rychleji jim uběhne. Tak trochu jim závidím, že mají tak mnoho času.

My bílí se neustále za něčím honíme, nestíháme. Oni mají přesně opačný problém - řeší, jak zabít čas. Když jim dám vyplet farní zahrádku, vyhrají se s každou travičkou.



Vnímají vůbec plynutí času?

Jen tak pocitově. Čas před podporou pro ně plyne velmi pomalu. A po podpoře zase příliš rychle (úsměv).



Náš rozhovor neustále přerušuje vyzvánění zvonku. Místní si od Vás přišli půjčit vidle, koupit cédéčko, zatelefonovat si...

Zvonek na faře zvoní prakticky neustále. Čekají, že otevřu do několika sekund, a tak jsem je naučil, že po prvním zazvonění se mají pomodlit za kněze ve své farnosti Otče náš, Zdrávas a Sláva Otci, a když mezitím neotevřu, mohou zazvonit znovu.

Snažíme se jim pomáhat, jak se dá. A vedle toho je vést k tomu, že věcí je třeba si vážit a starat se o ně, protože nic není zdarma.



Pěstují si něco v zahrádkách?

Ne, protože by si to navzájem pokradli. Nemá to pro ně smysl, demotivuje je to. Jeden kluk si přišel do farního skleníku zasadit chilli papričku. O pár týdnů přišel s tím, že jestli by ji mohl vyměnit za něco jiného (smích).

Ani dřevo nemají uskladněné na dvoře, ale mají ho schované pod postelemi nebo na půdě, pokud nějakou mají.



Vy se krádeží neobáváte?

Ne, protože mě znají a vědí, že jim pomáhám. Nechtějí mě zklamat.



Zdá se, že kněz, který není manuálně zručný, by to tu nezvládl.

Právě takový by zde byl nejlepší. Místní věřící by se alespoň naučili, jaké je skutečné poslání kněze. Jejich představu o dobrém knězi nejlépe vystihuje vyjádření jednoho Roma o mém předchůdci Janovi Zahradníkovi: „Ten byl nejlépe vyučený za faráře. Uměl dělat se dřevem, klempířinu, svařovat, betonovat, kachličky...“.

Dobrý kněz je podle nich ten, který ovládá všechny manuální práce. Já osobně jsem knězem ve smyslu provádění duchovní služby hodinu denně. Začíná se slovy „Pán s vámi“ a končí větou „Jděte ve jménu Páně“. Po zbytek dne jsem dělníkem. Podobně je na tom i můj kaplan.



Děti Vám právě přišly oznámit, že u kostela je otevřená branka. Mají potřebu Vám stále takto podávat hlášení?

Místo telefonů zde funguje jiný komunikační prostředek. Říkám mu rychlí poslové.



To je kdo?

Děti, kterým řeknu, aby šly někomu něco vzkázat nebo po nich pošlu lístek. Dokáží ho z jednoho konce vesnice na druhý doručit rychlostí světla.

Uvedu příklad. Na Vánoce jsem před koledováním vyhlásil, aby nám lidé při návštěvě domů nenalévali alkohol. S kaplanem jsme se rozdělili, já jsem jel z horního konce, on z dolního. V jednom domě si dal koláč, ale když ho měl v ústech, zjistil, že je zkažený. Vypil tedy sklenku vodky, aby to strávil. Ještě ani nepolkl, už za mnou na horní konec vesnice přišly rychlí poslové se zprávou, že pan kaplan je opilý.



Svého času jste tyto zážitky popisoval i ve videích na Youtube.

Ano, ale už je netočím. Část lidí to totiž vnímala tak, že si z Romů dělám legraci. Přitom jsem vyprávěl opravdu jen o tom, co jsem reálně zažil.



Pohrávám si s myšlenkou, že z příběhů udělám pohádky. To by už nemělo překážet nikomu, vždyť v pohádkách je všechno možné (úsměv).







Když máte ve farnosti mnoho mladých lidí, máte také mnoho sňatků?

Tak dvacet za rok. Oblíbený oddací termín je 26. prosince, na Štěpána.



Proč?

Tehdy jsou většinou doma celé rodiny, i ti, kteří chodí pracovat do zahraničí. Termín svatby ovlivňuje velmi mnoho faktorů. V oddacích zápisech vám mohu ukázat páry, které termín svatby překládaly i pětkrát. A zatím stihli nějaké křty.



Jaké jsou faktory?

Nejdůležitější je, aby v rodině nebyl smutek po smrti příbuzného. Dalším je, aby se sňatku mohla zúčastnit celá rodina, aby nevěsta nebyla nemocná, aby bylo krátce po podpoře. Všechno to sladit a načasovat je někdy nadlidský úkol. Pak se stává, že máme najednou i pět sňatků.



To se všichni vejdou do kostela?

Jasně, nemají problém. Jen kameramani se zamotají do kabelů (smích).

Sňatek je pro ně velká událost. Avšak téměř nikdy se nezačne včas. Když máme začít například o třetí odpoledne, tak vím, že ještě hodinu mohu klidně pracovat. Ve čtyři se jdu osprchovat a když vidím, že ke kostelu přichází nevěsta nebo slyším saxofony, tak vím, že je čas pomalu se pobrat.



Jak je to s rozvodovostí?

Rozvody nemáme téměř žádné. Díky Bohu, i když manželství zažívají různé krize.



A mnohopočetné rodiny?

Ty už nejsou tak běžné jako v minulosti. Většinou mají tři až čtyři děti.



Jaká křestní jména nejčastěji dávají svým dětem?

Mezi dívkami dominují asi Kristýna a Nikola, u chlapců Patrik a Nikolas. Pokud chlapce na ulici pozdravíte „Ahoj, Patriku“, máte třicetiprocentní šanci, že se trefíte.

Žije tu nějakých pět šest hlavních rodinných větví, které souvisí i s jejich příjmeními: Mirga, Oračko, Dunka, Goga a Hangurbadžo.



Jaké je rozdělení z pohledu sociálního?

V Lomničce žijí chudí Romové, ale i tací, kteří pracují, mají pěkné domy a auta. Většinou mezi těmito vrstvami nejsou svatby, bohatý si nevezme chudou Romku. Ale co je velmi smutné, ani si vzájemně nepomáhají.

Ti nejchudší žijí na dolním konci v otřesných podmínkách, v jakých by běžný člověk nevydržel ani pět minut. Kdysi tam stál „bílý dům“, stáje, které mezitím zbourali. Tito lidé nemají ambici ani potřebu se někam posunout. Jsou rádi, že žijí a že nějak přežijí.



Co charakterizuje ty bohatší?

Mají ambici zbohatnout a vyrovnat se gádžům. Stále se za něčím shánějí, chtějí auto, větší televizor a podobně. Ale přitom se vzdalují od Boha. I v Lomničce platí, že evangelium se snadněji hlásá chudým lidem.



Je pro ně televize symbolem jakéhosi společenského postavení?

Osobně mám pocit, že televizor je pro ně zejména zdrojem světla. Svítí neustále. Jako věčné světlo v kostele.



Takže elektřinu mají řádně zavedenu?

Pokud platí, tak ji mají. Když je odpojí, tak si natahují kabely od příbuzných, nejednou i na velkou vzdálenost.

Jelikož na jeden elektroměr je takto napojeno více domácností, při placení dochází k různým hádkám. Ještě horší je to s vodou, pro kterou si chodí do potoka nebo na obecní úřad, kde si mohou napumpovat pitnou vodu. Kanalizace prakticky neexistuje. Sedm, osm domů má společnou latrínu, kam chodí.



Vnímají ne Romy jako něco víc?

I ten nejbohatší Rom je podle nich někým menším, než bílý. Mají neustálý pocit méněcennosti, což je nejednou vede k neadekvátním až extrémním rozhodnutím.

Například: někdo se po podpoře vypraví do města a koupí si značkové boty a rifle. Přitom by stačilo, kdyby si koupil normální ošacení.



Povídáme se zatím jen o Vašich romských farnících. Máte i bílé?

Ano, ale dali by se spočítat na prstech obou rukou. Z toho dva jsou kaplan a já.



Hodně se mluví o integraci Romů do majoritní společnosti. Co si o tom myslíte?

My bílí chceme pomáhat Romům, aby se nám vyrovnali v určitém stupni blahobytu. Jenže oni v sobě nemají takovou intenzivní touhu po majetku jako my. Pro ně je důležitá rodina a společenství, v rámci kterých mohou prožívat své vztahy.

Dokáží být šťastní v mnohem skromnějších podmínkách. Neměli bychom jim diktovat, co mají dělat, aby byli šťastní, přenášet na nich naše materialistické vnímání světa.

Na druhé straně nezpochybňuji, že je třeba, aby měli určitou úroveň vzdělání a hygieny. My se to naučíme doma, ale je to musí naučit někdo zvenčí. I se svým hodnotovým světem mohou být Romové plnohodnotnými občany státu, patří do naší společnosti.



Co je jejich největší neřestí?

Lež. Oni si ho přitom většinou ani neuvědomují, je to pro ně způsob, jakým mohou něčeho dosáhnout. Dokáží lhát už v samotné otázce, kterou vám kladou.



Například?

Přijde za mnou Rom a říká mi: „Pane faráři, půjčíte mi žebřík na půlhodinu?“ Když se ho zeptám, co jde dělat, tak odpoví, že dávat plech na střechu.

Musím mu proto výchovně domluvit, že mi může rovnou říct, že ho potřebuje na dva dny a bez problémů mu ho půjčím i na delší dobu. Oni však často mají pocit, že lží zvyšují svou šanci na úspěch.



S čím ještě musíte zápasit?

Rozšířený je alkoholismus.



I drogy?

To ne. Dokonce, z čehož jsem byl překvapen, v Lomničce nejsou rozšířeny ani pověry či magie. Nejsou zde ani sekty, které v jiných romských komunitách dokáží nadělat řádnou neplechu.

Fungují totiž s taktikou, že čím má kazatel slabší argumenty, tím silnější hlas používá. A to se Romům líbí, snadno se na to chytí. V Křížové Vsi přišel za mnou jeden z mých romských farníků a vyprávěl mi: „Když oni tak krásné říkali, až jsem měl husí kůži.“ Do noci se s ostatními dokázal hádat o různá slovíčka z Bible, přičemž podstata byla někde úplně jinde.

V Lomničce se sice jehovisté párkrát objevili, ale neuspěli.



Proč?

Představte si, že se na Vás zavěsí padesát dětí a všechny na vás spustí: „A vy jste věřící? A vy se umíte modlit? Pojďte se se mnou modlit... Zdrávas Maria, milosti plná... Opakujte po mně ... Vy se umíte modlit? Vy se neumíte modlit! A proč se neumíte modlit? Pojďte ještě jednou... Zdrávas Maria, milosti plná...“. Tímto je tak zničí, že to v půlce vesnice vzdají.

Ale jednou tu byli i nějací odolnější, co se dostali až do středu obce. To mi už byli hlásit rychlí poslové. Měli však smůlu, neboť narazili na dům sice věřícího, ale nepraktikujícího Roma. Když není na týdenní, sedí před domem, pije kávu a kouří.

Jehovisti se s ním chtěli dát do řeči, ale on na ně spustil: „A kdybyste věděli, co tu ti faráři dělají. Pomáhají lidem, domy staví, střechy stavějí, každému jednomu pomohou...“. Jehovisti jen tiše stáli, ani ke slovu se nedostali (smích).



Co Vás nejvíc vytočit?

Vyšťavuje mne zejména boj s hloupostí, občas až s drzostí. Řešení, které Romům v různých situacích nabízím, často nezapadá do jejich myšlení a z toho vznikají zbytečné problémy.



Z čeho máte největší radost?

Velkou radost mám i z malých úspěchů. Například naši žáci nedávno vyhráli děkanátní kolo biblické olympiády.

Ale radost mám také z toho, když můžu být chvíli sám, sednout si do křesla s knížkou nebo se věnovat nějakému koníčku, který jsem už téměř pohřbil.



Nepokoušel jste se Romům vysvětlit, aby na faru chodili jen v určitých hodinách?

Ano, ale nefunguje to. Pokud nereaguji na zvonek, tak potom křičí. Pokud to trvá pouze pět minut, tak vím, že to není nic důležitého. Ale pokud vydrží půlhodinu, tak už jde o něco vážného.



Jak relaxujete?

Spím, a naštěstí dobře.



A když máte volný den?

Takový nemám. Asi třikrát do roka jedu na víkend domů, abych se pořádně vyspal.



Nechybí Vám tehdy zvonek?

Já ho slyším i tehdy, zvoní mi v hlavě (smích).



Sportujete?

Nyní už méně, protože při všech povinnostech to jednak nestíhám, a pohybu mám i tak dost. Kdysi jsem se věnoval paraglidingu, horolezectví, splavování, ježdění na koni i na kole.



Jste adrenalinový typ?

Až v Lomničce jsem zjistil, že největším adrenalinem je jet v zimě v traktoru z lesa dolů.



Proč tam jezdíte?

Vozit lidem dřevo. Ale jen pod podmínkou, že mají vše legálně zajištěno.



Co jste se od svých věřících naučil?

Dokáží být neuvěřitelně bezstarostní. Myslím, že se to trochu nalepilo i na mě. Ale dávám si pozor, aby mi nebylo lhostejné to, co je důležité.



Bude Vám jednou po odchodu z Lomničky něco chybět?

Pokud by mě přeložili do nějaké vymírající farnosti, tak by mi asi chyběl život kolem mně.









Kdo je Štefan Hrbček

Narodil se v roce 1979 v Lúčkach na Liptově. Pochází z pěti sourozenců.

Po gymnáziu sv. Andreje v Ružomberku absolvoval civilní službu.

V roce 2000 vstoupil do Kněžského semináře biskupa Jana Vojtaššáka ve Spišské Kapitule.

Na kněze byl vysvěcen v roce 2006. Šest let působil jako kaplan v Spišské Belé,

pak čtyři roky ve Staré Ľubovni.

Od roku 2015 je farářem v obci Lomnička (okres Stará Ľubovňa).

Rozhovor připravili Adam Takáč a Imrich Gazda.

Poznámka překl.: V současné době P. Štefan Hrbček působí na novém místě - je kaplanem v Trstenej. V Lomničce půsbil v letech 2015 až 2018. Více info naleznete na jeho blogu.



Převzato z www.postoj.sk

Článek z 2. 4. 2018 naleznete zde