Učebnice zkreslují středověkou historii a ignorují tehdejší bohatou katolickou kulturu.
Na slově "středověký" musí být něco, co způsobuje, že někteří lidé se chovají velmi zvláštně, když ho zaslechnou. Jak
nedávno uvedl profesor David Paton na stránce portálu
Catholic Herald, zkušební učebnice nadále opakují depresivní mylné představy o středověku, když ho zobrazují jako dobu temnoty, nevědomosti a pověr.
Stránka BBC např. studenty informuje, že v období středověku "
byla většina rolníků extrémně pověrčivá" a že středověká církev byla odpovědná za "stagnaci" v lékařském poznání, hlavně kvůli "
její výzvě k modlitbě a pověrám". Církev údajně "
odrazovala od pokroku" ve vědě, "
povzbuzovala lidi, aby se spoléhali na modlitby ke svatým a na pověry" a říkala lidem, že "
nemoc je trest od Boha". Toto přesvědčení mělo "
vést k fatalismu a bránilo léčbě".
Jedná se o tendenční a nepřesné zobrazení středověké nauky a stránka BBC není výjimkou, jak bychom mohli doufat. Učebnice historie schválená organizací
AQA spojuje "
pověry a náboženství" jako jeden fenomén. Populární webová stránka
revisegcsehistory.co.uk tvrdí následující: "
Lékaři měli pověrčivé přesvědčení. Vyslovovali magická slova při léčbě pacientů a radili se s hvězdami."
Tyto zdroje operují se slovem "pověra" jako by mělo být klíčem k pochopení středověké historie, a to aniž by ho definovaly. Tento termín se běžně spojuje se středověkem v populární kultuře, ačkoli mnozí lidé, kteří ho používají v tomto kontextu, mají zřejmě jen nejasné pochopení toho, co tím myslí; často se používá pouze jako synonymum pro "náboženství". Stejně jako používání slova "středověký" pro označení "barbarský" nebo "primitivní". Je to velmi nespravedlivé k 1000-ileté periodě, kterou nazýváme jako středověk, v celé jeho rozmanitosti, tvořivosti a diverzitě.
Tato předpojatost vůči středověku vede až k renesančním myslitelům, kteří byli samotnými autory myšlenky o středověku - čas, který se rozhodli vnímat jako propast nevědomosti, která oddělovala jejich moderní svět od klasické minulosti. Řeči o "pověrách" k popisu středověkého náboženství obzvláště připomínají určitý typ britského historika z 19. století, který vnímal Katolicismus jako podezřelé cizí náboženství, které se hodí pouze pro nevědomé, dětinské sedláky. Tento předsudek znamenal to, že byli připraveni uvěřit téměř jakémukoli mýtu o středověké církvi.
Přestože se seriózní studie středověku odchýlily od těchto názorů už před dekádami, za další roky se tyto stará klišé dostaly do rukou agresivních ateistů na internetu, kteří opakují stereotypy pocházející z antikatolického fanatismu. Předpojatý viktoriánský historik a trol na Twitteru spojili síly. Je ironií, že středověk nazývají dobou pověr lidé, kteří dychtivě žerou dávno odhalené mýty o středověké historii.
Abychom si to vyjasnili, středověká církev nebyla proti vědeckému pokroku. Během středověku vědci a učenci - mnozí z nich mniši a bratři - objevovali svou zvědavost o přírodním světě, debatovali, zdůvodňovali, teoretizovali a těšili se, když mohli poznávat nové věci. Středověcí učenci studovali mnohé obory vědy, včetně předmětů, které bychom dnes nazvali astronomie, matematika, strojírenství, geografie, fyzika (jako např. optika) a ano, i medicína.
Nedefinovali tyto předměty tak přesně, jak to děláme dnes a nepřistupovali k nim stejnými metodami, ani nedospěli ke stejným závěrům. Vědecké poznání a metody se mění a vyvíjejí v průběhu času. Ale tvrdit, že kvůli rozdílným středověkým způsobům přístupu k těmto otázkám musí být překážkou "pokroku", znakem "stagnace", znamená zavést určitý druh intelektuální konformity, která odmítá vnímat hodnotu v jakékoli jiné kultuře než té naší. To je znepokojující postoj k výuce školáků.
Stejně znepokojující je pocit kulturní nadřazenosti v pojmu "pověry". Jakou hodnotu může mít takové označení při výuce historie, pokud neumíte vysvětlit, co tím myslíte? Termín je nevhodně pejorativní a příliš široký, protože lidé mají odlišné názory na to, co se myslí pod pověrou.
To, co si většina lidí představuje, když mluví o středověké pověrčivosti, je pravděpodobně neurčitý odkaz na zbožné praktiky středověkého katolicismu - poutnictví, víru v zázraky a svaté relikvie, návštěvy svatých studní atd. Tyto praktiky se ve středověku neomezovaly jen na sedláky nebo na nevzdělané. Nadšeně se na nich podíleli i sociální a intelektuální elity a po celá staletí byly nevratným aspektem nauky a lidové víry. Abychom pochopili středověké náboženství, je nezbytné pokusit se prozkoumat, proč tyto praktiky měly smysl pro tolik skupin lidí - a ne je odmítnout jako pověry.
Obecně řečeno (a vzhledem na obtíže spojené s generalizací asi 1000 let), světový pohled, který podporoval takové praktiky, mluvil o vesmíru, v němž měla každá stvořená věc potenciál být loďkou pro Boží milosrdenství. Nic na světě nebylo tak triviální, že to nemohlo mít význam pro Boha. Všechno mělo svůj účel a místo, od planet až po nejmenší rostlinku. Požehnání se týkalo plodů každého sběru a nářadí, každodenní práce, modlilo se za každou hodinu dne a všechny lidské potřeby.
Středověcí vědci vypočítali čas a kalendáře, vyvíjeli složité teorie o vzájemných cyklech běžného roku, pohybu hvězd a církevním kalendáři. Tyto cykly byly začleněny do každodenního života obyčejných lidí, takže každý den roku patřil světci, jehož příběh je mohl nasměrovat k Bohu.
Právě tento světonázor stojí za tím druhem zázračných příběhů, na kterých se někteří lidé dnes pousmějí, kde světci léčí nemocný dobytek, najdou ztracený majetek nebo mění počasí. Neexistoval lidský zájem, kterého by si Bůh nevšiml, nebo by byl malým pro zázrak. Když čelili vážnějším obtížím, nebyl to fatalismus, který vedl lidi k hledání Boží pomoci při nemoci; byla to víra, že Bůh dokáže pomoci a zasáhne.
Poutnictví dokázalo poskytnout skutečné přínosy pro zdraví (i když asi ne způsobem, jak by to vysvětlili středověcí křesťané), jakož i možnost cestovat, setkávat se s novými lidmi a mít hluboké duchovní zkušenosti na místech posvěcených staletími oddanosti.
Říci, že středověcí sedláci byli "extrémně pověrčiví" je jedna věc; je snadné pohrdat abstrakcemi. Pokud však čtete středověké záznamy o nemocných, kteří navštěvovali svatyně, tak se jednalo o skutečné lidské bytosti a ne o stereotypy: muži a ženy ze všech vrstev společnosti, kteří hledali pomoc při extrémních bolestech a utrpení s příběhy sebeobětování a hlubokou osobní vírou. Z moderního hlediska se některé jejich přesvědčení mohou zdát cizí, ale jejich obavy a strachy takové nebyly. Tito lidé a jejich přesvědčení si zaslouží respekt a alespoň pokus o pochopení. Toto vše bylo posvěcováním každodenního života, vizí světa nabitého mocí a významem - a pro středověké učence, nic z toho nebylo neslučitelné s vědou nebo naukou.
Nikdo nebude předstírat, že středověká epocha byla dokonalá nebo že středověká církev neměla vážné chyby. Dnes ale potřebujeme vyváženější pohled, který si uvědomuje, že středověk byl, jako každá jiná éra, složitý. Zároveň se musíme vyhnout hodnotícímu a emotivnímu jazyku, do kterého patří termíny jako "stagnace" a "pověra". Už to nemá žádné ospravedlnění.
V historii lidstva nebyl nikdy snadnější přístup k informacím o středověku. Stačí jen několik minut strávit na Googlu, abyste se dostali k přístupným webovým stránkám, kde odborníci na středověké vědy a náboženství nejen odhalují mýty, ale i poskytují přesnější informace.
Je už na čase, aby se pedagogové a novináři posunuli od líných stereotypů o středověku. Pravda je mnohem zajímavější.
Eleanor Parker
je lektorkou středověké anglické literatury na vysoké škole Brasenose v Oxfordu.
Zdroj:
catholicherald.co.uk, 14. 9. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek ze 13. 1. 2019 naleznete
zde.
