"Existuje mnoho činitelů, které se mohou přičinit o zajištění míru splněním požadavků spravedlnosti a lidské důstojnosti. Není však možno začít mírový proces, dokud v lidských srdcích nedozraje postoj upřímného odpuštění. Bez něho budou staré rány krvácet a živit v dalších pokoleních houževnatou nenávist, která je pramenem pomsty a nového ničení." říká Jan Pavel II.
Toto přesvědčení Jana Pavla II., že odpuštění je nevyhnutelnou podmínkou trvalého míru, vyplývá ze skutečnosti, že mír není jen něčím vnějším a formálním, co je možno zajistit právními úkony, ale uskutečňuje se především v lidských srdcích. V nich trvá válka mezi dobrem a zlem, láskou a nenávistí. Mír a válka sídlí v hlubinách lidského srdce. Navenek se projevují konkrétními činy, počínaje od vztahů k sousedům přes širší okruhy až k národnímu i mezinárodnímu společenství. Budování společenství jednoty a míru narušuje hřích, který ničí lidské srdce a činí ho otrokem nepřiměřených žádostí po moci, postavení, penězích. Neklid v konkrétním člověku či skupině lidí se může stát zárodkem války mezi celými společenskými skupinami a národy. Tak se hřích konkrétního člověka dotýká druhého, křivdí mu, zabíjí ho, stává se bariérou pro mír. Proto při budování míru je třeba začít od lidského srdce a od postoje odpuštění.
Nenávist a válka jsou nejčastěji zakořeněny v minulosti jednotlivých lidí a národů. Souvisejí s historickými konflikty a vyřizováním účtů. „Není však možno zůstat vězněm minulosti; jednotlivci i národy potřebují osobní očištění paměti, aby se zlo minulosti opět znovu nerodilo. Nejde o to, zapomenout na minulé události, ale přečíst je v novém duchu a poučit se z bolestných zkušeností, že jedině láska buduje, zatímco nenávist přináší trosky a zničení. Smrtonosná rutina odvety musí udělat místo novosti odpuštění,“ říká Jan Pavel II. Budování kultury míru vyžaduje pravdu a spravedlnost. Odpuštění neruší nutnost napravit zlo. Ježíš celým svým životem hlásá odpuštění, ale to můžeme získat jen tak, že sami odpustíme. Odpuštění čerpá své podněty z logiky lásky, kterou Bůh chová ke každému člověku, ke každému národu, ke všem členům lidské společnosti. Je třeba se obracet k Bohu, který zná lidská srdce a má moc je proměnit.
Současný svět kromě mnoha úspěchů a vymožeností přináší také mnoho rozporů a nespravedlnosti. Na jedné straně nabízí ohromné bohatství, možnosti a hospodářskou moc, na druhé straně velká část obyvatel zeměkoule strádá hladem a nouzí. Nikdy se ve světě neprojevovaly tak markantně rozpory politické, společenské, rasové, ideologické a náboženské mezi různými vrstvami společnosti, mezi národy bohatými a chudými, mezi touhou po míru a hromadnou chtivostí, která vyvolává nejrůznější války. Tento dnešní tak rozervaný svět, který si klade základní hluboké otázky, musí se vrátit k tomu, co je duchovní, co vychází ze srdce, aby nalezením sebe sama se mohl stát strůjcem míru.
Budování míru ve světě nespočívá v prostém odstraňování přízraků války z horizontů lidstva, nýbrž vyžaduje každodenní péči o respektování práv druhého člověka. Proto se Církev nevyhýbá obtížným situacím, nedrží se stranou od vnitřních či mezinárodních konfliktů, ale s veškerým úsilím se zastává člověka především svou naukou o lidské důstojnosti a o právech, která mu náležejí. A to bez ohledu na to, zda nějaká země či ideologie uznává tato práva nebo ne. Povinností Církve je připomínat všem přísná slova, která řekl Hospodin Kainovi: Cos to udělal? Krev tvého bratra křičí ke mně ze země! (Gen 4,10) „K utrpení tolika bratrů a sester nemůžeme zůstat lhostejní, jejich strádání je výzvou pro naše svědomí.“
Vyšlo v časopise Světlo 9. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
