V roce 1869 večer seděli dva církevní hodnostáři spolu a rozmlouvali. Byl to diecézní biskup jedné německé diecéze se svým hostem, biskupem Kettelerem z Mohuče. V průběhu rozhovoru se diecézní biskup zmínil o blahodárném apoštolském působení svého hosta.
Ale biskup Ketteler, který se stal světoznámý svou sociální činností, si nechtěl připustit uznalá slova svého hostitele a prohlásil, že za všechno, čeho s Boží pomocí dosáhl, děkuje modlitbě a obětem druhých lidí, kteří jsou pro něj zcela neznámí.
Když se ho hostitel na to blíže zeptal, biskup Ketteler řekl doslova:
"Mohu říci jen tolik: Vím, že někdo za mě obětoval celý svůj život milému Bohu, a této oběti jsem připsal, že jsem vůbec dosáhl duchovního stavu."
Přítel se podíval překvapeně na svého hosta. Ten pokračoval:
"Mohu vám říci jednu věc ... Nebyl jsem původně určený pro duchovní stav. Složil jsem zkoušku z právních věd a myslel jsem jen na to, abych co nejdříve získal významné místo ve světě a zajistil si slávu, požitky, uznání a peníze. Mimořádná událost mě zastavila na této cestě a otočila můj život na úplně jinou dráhu.
Jednoho večera jsem byl v tmavém pokoji a oddával jsem se svým pyšným snům a plánům o budoucnosti. Nevím, co se stalo, jestli jsem bděl nebo snil, ale to, co jsem viděl, znamenalo obrat v mém životě.
Viděl jsem zcela zřetelně,
jak Spasitel přede mnou ukázal na své Nejsvětější Srdce.
Stál nade mnou v zářícím oblaku
a před ním klečela řádová sestra
a prosebně k němu zvedala ruce.
Z jeho úst jsem slyšel tato slova: »
Ona se ustavičně za tebe modlí!« Viděl jsem zcela zřetelně postavu prosebničky a rysy její tváře se mi tak vtiskly do paměti, že ji dodnes vidím před sebou. Zdálo se mi, že je to obyčejná laická sestra. Její oděv byl velmi chudý a hrubý, její ruce byly červené od těžké práce a mozolnaté. Ať už to bylo jakkoliv, ať to byl nebo nebyl pouze sen, pro mě to bylo něco mimořádného; byl jsem totiž do hloubky duše tak otřesen, že jsem se rozhodl zcela zasvětit svůj život svaté službě.
Uchýlil jsem se do kláštera, abych tu vykonal exercicie, a vše jsem probral se svým zpovědníkem. Ten mé rozhodnutí, stát se knězem, schválil.
Ve věku 30 let jsem začal studovat teologii. Co následovalo, víte. A pokud se nyní domníváte, že se skrze mne děje něco dobrého, tak nyní také víte, kdo má na tom zásluhu. Je to ona, řeholnice, která se za mě modlila, i když mě vůbec neznala. Ale já jsem přesvědčen o tom, že se za mě modlila a že se za mě stále tajně modlí a že bych bez této modlitby nemohl dosáhnout cíle, který mi Bůh určil."
"A máte tušení, kde a kdo se za vás modlí?" zeptal se diecézní biskup.
"Ne, mohu jen denně prosit Boha, aby jí, pokud je ještě na zemi, žehnal a tisíckrát odplatil to, co pro mě udělala."
Příští den slavil biskup mši svatou v kapli řádových sester. Potom při ní rozdával sestrám svaté přijímání. Prošel už předposlední řadu, když jeho zrak utkvěl na jedné ze sester. Hluboká bledost polila jeho tvář. Zůstal stát bez pohybu. Přepadlo ho chvění. Ale vzpamatoval se a podal svaté přijímání pokorně klečící sestře, která si jeho zaváhání ani nevšimla. Klidně dokončil mši svatou a následovalo neobvykle dlouhé díkůvzdání.
Na snídani přišel do kláštera i biskup, který byl včera jeho hostitelem. Po snídani poprosil biskup matku představenou, aby se všechny sestry tohoto domu shromáždily. Oba biskupové se k nim odebrali.
Hostův zrak procházel v pozdravení všechny přítomné a něco hledal. Zdálo se, že nenachází to, co hledá. Tiše se zeptal matky představené: "Jsou zde skutečně všechny sestry?"
Oslovená se podívala na zástup sester a řekla: "Biskupská Milosti, dala jsem svolat všechny sestry, ale jedna skutečně chybí."
"Proč nepřišla? Co má na práci, že nemohla přijít?"
"Stará se o stáj," odpověděla představena, "a dělá to vzorným způsobem. Ve své horlivosti někdy zapomene na jiné věci."
"Přeji si tu sestru vidět," řekl biskup.
Přivolaná sestra po nějaké době přišla. Biskup opět zbledl a díval se na ni. Když pak k sestrám promluvil několik slov, požádal, aby mohl s touto sestrou zůstat o samotě.
"Znáte mě?" zeptal se biskup.
"Nikdy jsem biskupskou Milost neviděla!"
"Modlila jste se někdy za mě a obětovala jste za mě své dobré skutky?"
"Nejsem si vědoma, protože jsem nikdy o Vaší biskupské Milosti neslyšela."
Biskup Ketteler zůstal několik okamžiků mlčky stát. Pak se náhle ptal dále: "Jaké pobožnosti konáte nejraději a nejčastěji?"
"Pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu," zněla odpověď.
"Zdá se, že máte tu nejtěžší práci v klášteře," pokračoval biskup. "Ó ne, biskupská Milosti," řekla sestra, "ale nemohu zapřít, že se mi protiví."
"A co děláte, když přijde takový odpor?"
"Zvykla jsem si všechny věci,
které mě stojí přemáhání,
vykonávat z lásky k Božskému Srdci opravdu ráda
a s horlivostí.
A pak je obětuji za ubohé duše,
které to na tomto světě nejvíce potřebují.
Komu je pak milostivý Bůh přidělí,
přenechávám zcela jemu
a nechci to vědět.
Také hodinu adorace před Nejsvětější svátostí
každý večer od 8 do 9 hodin obětuji na tento úmysl."
"A jak jste přišla na tu myšlenku obětovat své zásluhy za zcela neznámou duši?"
"To byl vždy takový můj úmysl, ještě když jsem byla venku ve světě. Když jsem byla ve škole, učil nás pan farář, jak se máme modlit za své drahé a obětovat za ně své zásluhy. A kromě toho se domníval, že
se máme hodně modlit i za druhé, kteří jsou v nebezpečí, že ztratí svou duši. Ale protože jen Bůh ví, kdo to obzvlášť potřebuje, je proto nejlepší, když dáme své zásluhy k dispozici Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, aby je dalo tomu, koho jeho vševědoucnost a moudrost uzná za vhodného. A tak jsem to stále dělala, a vždy jsem si myslela, že Bůh si najde tu správnou duši," skončila sestra.
"Kolik máte let?"
"Třiatřicet, biskupská Milosti."
Biskup zůstal stát zaražený. Potom řekl: "Kdy jste se narodila?"
Sestra uvedla datum. Z biskupových rtů unikl povzdech.
Den jejích narozenin byl dnem jeho obrácení. Přesně ten den ji viděl před sebou tak, jak ji vidí dnes.
"A víte, zda vaše oběť měla nějaký účinek?"
"Ne, biskupská Milosti."
"A přejete si to vědět?"
"Milý Bůh sám ví, zda se stane něco dobrého, a to mi stačí," zněla odpověď.
Biskup byl otřesený. "Tak pokračujte ve jménu Božím v tomto díle," řekl, ale to už sestra klečela u jeho nohou a prosila o požehnání.
Biskup pozdvihl paže slavnostně k nebi a s hlubokým pohnutím řekl: "Tak Vám žehnám vší silou a mocí, jakou biskup může žehnat. Žehnám Vaší duši, Vašim rukám a jejich práci, žehnám Vašim modlitbám a obětem, Vašemu sebepřemáhání a poslušnosti, žehnám Vám zvlášť pro Vaši poslední hodinu a prosím Boha, aby stál u Vás se vší svou útěchou. To ať vám dá Otec, Syn a Duch Svatý!"
"Amen," řekla chudá laická sestra klidně, zvedla se a vyšla ven.
Biskup, zcela otřesený, přistoupil k oknu a díval se ven. Po nějaké době se rozloučil s představenou a vrátil se do domu svého biskupského přítele.
Potom mu řekl: "Našla se ta, jíž děkuji za své obrácení a také za svou záchranu. Je to ta nejposlednější laická sestra v klášteře. Nemohu Bohu dost poděkovat za jeho milosrdenství. Protože tato sestra se už za mě dvacet let modlí, ale
Bůh už předem přijal její modlitby a v den, kdy ona spatřila světlo světa, způsobil už moje obrácení, protože předem věděl o její přímluvném díle a modlitbách."
"Jaké je to pro mě poučení," dodal potom. "Kdybych měl někdy přijít do pokušení být před lidmi ješitný na své úspěchy, pak se musím ihned zastavit před pravdou - za to vše děkuješ jen modlitbám a obětem ubohé služky v klášterní stáji. A když se mi některá malá a drobná práce zdá méněcenná, pak mi říká stejná skutečnost -
to, co dělá poslední služka v pokorné poslušnosti vůči Bohu a v přemáhání sebe samé a tak to obětuje, má před Bohem takovou cenu, že vzbudil Církvi biskupa."
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 17. 9. 2018 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 13. 1. 2019)
