Ján Dolný: Esej k 50. výročí encykliky Humanae Vitae

V loňském roce uplynulo padesát let od vydání papežské encykliky Humanae Vitae. Papež Pavel VI., který byl svatořečen v říjnu 2018, tímto dokumentem potvrdil tradiční morální učení katolické církve o manželství a odmítl v něm legitimizovat kontrolu porodnosti umělými antikoncepčními prostředky.







V církvi a společnosti na Slovensku, pod nadvládou tehdejšího komunistického režimu, vydání této encykliky nevzbudilo větší ohlas. Papežovo prohlášení k antikoncepci pro státem kontrolovaná média ani pro věřící málo informovaných o dění v církvi a ve světě nebylo na pořadu dne. Navíc za necelý měsíc po vydání encykliky začala na našem území invaze vojsk Varšavské smlouvy. V atmosféře tehdejší nesvobody nebylo možné veřejně diskutovat o etických a náboženských otázkách.

Radikálně odlišná byla situace v zemích na západ od železné opony. V reakci na encykliku nastal všeobecný skandál, ve kterém nepochopení a posměch médií byly kulisou nepřátelského veřejného mínění i otevřeného nesouhlasu významné části katolických teologů a církevní hierarchie. Disent proti učení Humanae Vitae se v církvi na západě stal počátkem vleklé krize s vážnými následky pro náboženskou situaci křesťanů v současném světě.

V tomto článku se chci zaměřit na doprovodnou krizi encykliky Humanae Vitae v katolické církvi v kontextu společenského dění v USA. Ve světle této krize a jejích důsledků se v závěru alespoň v krátkosti dotknu situace církve na Slovensku zasaženém antikoncepční kulturou.

Poznámka pod čarou: v textu čerpám ze statistických údajů a několika závěrů uváděných americkou odbornicí na filozofii přirozeného práva a morální teologie Janet Smithovou. Smithová je v katolické církvi v USA celebritou, jejíž mnohaletá přednášková činnost na téma katolického učení o rodičovství a antikoncepci má důležitý vliv při přehodnocení postojů k tomuto tématu v současné generaci amerických kněží a teologů. Můj vlastní pohled na téma se začal formovat právě díky její populární přednášce Contraception: Why Not (Antikoncepce: proč ne), jejíž nahrávka na magnetofonové pásce z doby před internetem se mi dostala do rukou ještě během studií v kněžském semináři ve Washingtonu.





Vynález pilulky

Málokdo ví, že až do třicátých let 20. století byla všechna protestantská církevní společenství zajedno s katolickou církví v odsuzování antikoncepce jako prostředku, který je za každých okolností přestupkem proti morálním zásadám manželského života. Zákonodárci z řad amerických protestantů dokonce prosadili ve více státech zákaz prodeje antikoncepčních prostředků. V roce 1930 se Anglikánská církev odtrhla od této stálé křesťanské tradice morálního učení a legitimizovala používání antikoncepce v manželství v případě vážných okolností. Její vzor brzy následovaly všechny ostatní protestantské denominace.

V encyklice Casti Connubii Papež Pius XI. reagoval na tuto situaci obhajobou nepřetržitého katolického učení o jednotě lásky a plodnosti v manželském styku; úmyslné bránění početí v ní nazval těžkým hříchem.

O velké změně hodnotového nastavení společnosti svědčí šedesátá léta 20. století, kdy se dostal do volného prodeje vynález pilulky. Nový antikoncepční prostředek představoval jeden z důležitých katalyzátorů sexuální revoluce.

V USA přivítala tehdejší generace antikoncepční tabletku jako znamení velkého pokroku a záruku lidského štěstí. Janet Smithová si pamatuje nadšené očekávání té doby, kdy byla dospívající studentkou. Antikoncepční tabletka znamenala pro mnohé lidi příslib kontroly nad hrozbou populační exploze, velmi vnímané na základě rozšířených názorů T. R. Malthuse. Co bylo důležitější, ztělesňovala víru v šťastné manželství, ve kterém se manželé mohou volně oddávat sexuálnímu životu bez obavy z nechtěného těhotenství.

Od antikoncepce se také očekávalo zlepšení postavení žen, které si díky efektivní kontrole své plodnosti mohly svobodněji plánovat svůj život a kariéru. Konečně, s tabletkou se vytratil přízrak strachu z nežádoucího otěhotnění i v předmanželském sexu. Díky dostupné antikoncepci mohli mladí lidé spokojeně „otestovat“ společný sexuální život, aby se tak zajistili před chybným výběrem manžela. Podle Smithové se v šedesátých letech tyto postoje a očekávání staly módním společenským míněním, jehož tlaku se dalo těžko odolávat.



Katolická církev a antikoncepce

Uvnitř katolické církve se za pontifikátů Jana XXIII. a Pavla VI. završilo reformní úsilí předešlých desetiletí v podobě aggiornamenta 2. Vatikánského koncilu. V atmosféře liturgických a pastoračních změn v církvi se začaly šířit hlasy volající po novém přezkoumání otázky antikoncepce.

Zastánci změny církevního stanoviska v této otázce tvrdili, že antikoncepční tabletka nenarušovala přirozenou povahu a cíl manželského aktu tak jako přerušovaný sex či bariérová antikoncepce, a proto se na ni nevztahují tradiční argumenty katolické morálky proti jejímu používání.

Přibližně rok po završení koncilu prosákly do médií informace o tom, že pontifikální komise složená z členů kléru, teologů i laických odborníků doporučila většinou hlasů papeži Pavlu VI., aby povolil používání antikoncepce v manželství. Podle Smithové tuto zprávu poskytl médiím německý teolog Bernhard Häring, aby tlakem veřejného mínění pohnul váhajícího papeže k oficiálnímu vyjádření podle obecných předpokladů shodných s doporučením závěrečného hlasování komise. Za zmínku také stojí, že důležitý člen komise, krakovský kardinál Karol Wojtyła, se onoho hlasování pro obstrukce komunistických úřadů v Polsku nemohl zúčastnit.

V kontextu těchto událostí je snazší představit si šok, který způsobilo vydání encykliky Humanae Vitae. Pavel VI. navzdory všem očekáváním potvrdil neměnné učení církve o jednotě lásky a plodnosti v manželském sexuálním životě a odmítl omluvit používání umělých prostředků prevence před početím. Odpor vůči encyklice v teologických kruzích ilustruje prohlášení nesouhlasu, které ve Washingtonu hned druhý den po vydání encykliky podepsalo 87 teologů, přičemž v následující dny na výzvu signatářů přidalo svůj podpis přibližně 600 dalších. Konference amerických biskupů v této vyhrocené situaci podpořené negativní kampaní vůči Humanae Vitae v médiích a poznamenané nejednotou ve vlastních řadách reagovala opatrně koncipovanou výzvou k věřícím, aby „pečlivě studovali encykliku a v jejím světle formovali svá svědomí“.

Odkazování věřících ve věci antikoncepce na svědomí se stalo refrénem mnohých kněží v zpovědnici. Málokterý biskup nebo kněz byl ochoten pouštět se do tohoto citlivého tématu v katechezích nebo kázání. Jak shrnul profesor morální teologie na Katolické univerzitě ve Washingtonu John Grabowski, „v době, kdy bylo pro církev nanejvýš nutné, aby se nahlas vyjadřovala k sexualitě, církev zůstala ticho“.

Ať je již odpovědnost ležící na bedrech pastýřů jakákoliv, čísla, která uvádí Smithová, jsou alarmující: Zatímco na počátku šedesátých let se s katolickou vírou v praxi ztotožňovalo 66 % amerických katolíků, na počátku devadesátých let používalo antikoncepci 80 % procent amerických katolíků, přičemž jen slabá 4 % v manželství používala církví doporučenou metodu přirozeného plánování rodičovství.



Mýty versus skutečnost

V encyklice Humanae Vitae Pavel VI. uvedl, jaké důsledky bude mít rozšíření metod umělého regulování porodnosti. Za prvé předpověděl nárůst manželské nevěry a všeobecného úpadku mravnosti. Jako druhý důsledek očekával zmenšení úcty mužů vůči ženám. Za třetí Pavel VI. varoval, že totalitní režimy získají prostředek kontroly populačního růstu na úkor svobody jednotlivce. A za čtvrté, papež předvídal, že pohled na člověka se zredukuje na tělo ovladatelné technologickými prostředky.

Smithová účinným způsobem konfrontuje zeitgeist sexuální revoluce a hlas papeže. Otázka je, kdo měl pravdu - svět nebo papež?

Co se týče předpokladu, že používání antikoncepce povede k šťastnějším a trvanlivějším manželstvím, uvádí Smithová statistiku, podle níž se počet rozvodů zvýšil z 25 % na uzavřená manželství na počátku šedesátých let na 50 % z uzavřených manželství v roce 1975 (je to stejná míra, v jaké se dnes pohybuje procento rozvodů na Slovensku). Důvody? Odkládání porodů, nárůst manželské nevěry a sociální zabezpečení svobodných matek.

Jak trefně poznamenal Dennis Prager, ženy už nemusí budovat s mužem trvalý manželský vztah, protože se mohou vdát za stát. Zkušenost ukazuje, jak pomýlená je také víra, že cestou k lepšímu a trvalejšímu manželství je sexuální soužití. Lidé, kteří se dokáží žít zdrženlivě před manželstvím, vstupují do manželství se zkušeností, které jim v něm pomáhá vytrvat mnohem víc než sexuální život.



Skutečnost je dramaticky odlišná i v případě očekávání, že antikoncepce odstraní nechtěná těhotenství. Porovnání míry dětí narozených mimo manželství v USA v letech 1960 a 1992 ukazuje nárůst ze 6 % na 22 % u bělošského a z 20 % na 68 % procent u černošského obyvatelstva. Pro vysvětlení netřeba být odborníkem v jaderné fyzice: Ať je účinnost prevence před početím jakákoliv (žádná antikoncepce nedosahuje 100 %), základní problém spočívá v tom, že antikoncepce ve skutečnosti nevychovává mladé lidí k zodpovědnosti. Naopak, posouvá je k životnímu stylu, ve kterém je sex vnímán jako bezstarostná zábava. „Uklouznutí“ se při tomto způsobu života stávají spíše pravidlem než výjimkou a zvýšený počet nechtěných těhotenství je toho přímým důsledkem.

S antikoncepčním životním stylem proto úzce souvisí potraty, jejichž legalizace v USA a západní Evropě šla v těsném závěsu za rozšířením dostupnosti antikoncepce. Potraty se staly praktickým řešením nechtěných těhotenství.

Jak podotýká Smithová, souvislost mezi antikoncepcí a potraty otevřeně přiznává rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ve sporu Planned Parenthood vs. Casey, které odůvodňuje právo na potrat mimo jiné tím, že lidé jsou již desetiletí zvyklí zakládat své intimní vztahy důvěrou na dostupnost potratů v případě, že selže antikoncepce. V rozporu s představami, že antikoncepce přinese humánnější společnost, zrodila pro-potratovou mentalitu. Podle oficiálních čísel bylo v USA od legalizace potratů v roce 1973 zabito padesát milionů nenarozených dětí.



Prognóza Pavla VI., že zneužívání antikoncepce veřejnou mocí na násilné populační programy, se naplnila čínskou politikou jednoho dítěte. Do této kapitoly spadá i masivní antikoncepční kampaň organizace OSN v Africe a dalších rozvojových zemích.

Pavel VI. nakonec v Humanae Vitae upozornil, že antikoncepční mentalita redukuje člověka na tělo, které je vnímáno jako mechanismus ovladatelný technologickými prostředky. Byznys s umělým oplodněním, náhradní mateřství a snahy o sociální inženýrství dávají papeži za pravdu. Jeho prorocké varování se nejnovější naplňuje i v gender ideologii, která je logickým vyústěním antikoncepční mentality. Pokud plodnost nepatří k podstatě sexu, pak není rozdíl mezi heterosexuálním a homosexuálním stykem. Pokud mezi těmito není rozdíl, pak samo pohlaví není součástí lidské identity, ale jen příležitostným projevem, který si může každý naprogramovat dle libosti. Nelze radikálně změnit pohled na sexualitu, aniž se radikálně nezměnil i pohled na člověka. Výsledkem sexuální revoluce je antropologická revoluce, která svobodu člověka už nechápe jako život v souladu s přirozeným zákonem, ale v kontrole mechanismu těla technologickými prostředky. Gender ideologie v podstatě pouze pokračuje v prosazování antikoncepční mentality jako svého pseudo-náboženského plánu spásy.

Střet této mentality a učení Pavla VI. v encyklice Humanae Vitae je ve svém základě zápasem o pravdivý pohled na člověka. Fakta společenského vývoje, který odstartovala sexuální revoluce, říkají podle Smithové drtivým svědectvím ve prospěch Humanae Vitae: Pravdu měl Pavel VI.





Známky naděje

Přednáška „Contraception: Why Not“, ze které jsem čerpal v tomto článku, zazněla původně při 25. výročí vydání Humanae Vitae. Se zájmem jsem si nedávno vyslechl přednášku Smithové k letošnímu 50. výročí encykliky. Jakým vývinem podle jejích slov prošlo za čtvrtstoletí chápání vlivu antikoncepce na americkou společnost a situaci katolické církve?

Pozoruhodný je zejména závěr přednášky, ve kterém se ozývá silně optimistický tón. Smithová vyzdvihuje jednomyslný odpor amerických biskupů vůči antikoncepčního mandátu Obamovy reformy zdravotního pojištění. Chválí také celoplošnou reformu vyučování morální teologie v kněžských seminářích, v nichž teologové odporující učení Humanae Vitae nemají už více místo.

Mladá generace amerických kněží, které se často dostává pojmenování „generace Jana Pavla II.“, učí morálku manželského života věrně podle učení církve.

Katolická univerzita ve Washingtonu, kde v roce 1968 inicioval disent proti Humanae Vitae profesor morální teologie Charles Curran, uspořádala v tomto roce prvotřídní konferenci na počest encykliky. Příklon pastýřů k učení církve se odráží v chování věřících. Nejnovější průzkumy tvrdí, že počet katolických žen, které používají přirozenou metodu plánování rodičovství, vzrostl na 13 %, přičemž u žen praktikujících svátostný život ve věku 18 až 34 let tato míra dosahuje až 37 %.



Co z toho plyne pro nás na Slovensku

Je třeba si přiznat, že ačkoli se podle statistik ke katolické víře hlásí většina lidí na Slovensku, učením církve o manželském životě se řídí jen malá část. Podobně jako je to s katolickou církví v západních zemích jsme i my církví ve společnosti, která se řídí antikoncepční mentalitou (ačkoli relativně dost lidí stále odmítá radikální formy této mentality, jako je víra v neomezené právo na potrat, ztotožňování homosexuálního soužití s manželstvím muže a ženy či gender ideologii). Podle mého názoru před slovenskými věřícími dnes stojí dvě rozhodnutí.

Za prvé, nemlčet, jak to udělala církev v USA v době odporu proti učení Humanae Vitae. V otázce antikoncepce je třeba zaujmout jasný proti kulturní postoj ve shodě s církevní naukou. Představa, že kompromisem této nauky se stane víra přijatelnější pro společnost, je klamná. Naopak, stane se solí bez chuti. Není důvod podceňovat u mladých lidí touhu po ideálu křesťanského života a jejich schopnost volit si raději cestu namáhavou, ale smysluplnou - pokud jim ji je někdo ochoten ukázat. Velký potenciál pro formování zdravého pohledu na sexualitu, manželství a rodičovství představuje teologie těla Jana Pavla II. Je pastorační prioritou, aby se zvěst o teologii těla dostala k mladým lidem ve farnostech a školách co nejvíce.

Za druhé, nebojovat na nesprávném frontě. Antikoncepční mentalita není v první řadě problém politický, ale morální. Snahy zamezit vliv gender ideologie politickou cestou jsou samozřejmě důležité a od křesťanských politiků se neočekává nic jiného, než svádět tento zápas. Je však scestné hledat zdroje antikoncepční kultury v konspiračních teoriích, a ještě pomýlenější je vkládat naději na její řešení do pochybných politických mesiášů, o jakých u nás není nouze. Jádro zápasu proti gender ideologii se odehrává na evangelní cestě změny smýšlení, cestě obrácení, víry a svědectví. S tím musí začít každý sám u sebe.


Převzato z www.postoj.sk

Článek z 19. 12. 2018 naleznete zde