Tomáši Halíkovi jsem strašně vděčný, nebýt jeho, možná nejsem katolíkem. S většinou jeho postojů se dnes bohužel nedokážu ztotožnit. Katolicismus by neměl přisluhovat modernímu sekulárnímu světu, říká český kněz Štěpán Smolen.
Když jsme dělali před Vánoci tento rozhovor a přišli jsme na faru do Mladé Boleslavi, přivítala nás zvonivá slovenština a humor místního děkana Pavla Poláčka, původem z Kysuc. Jeho kaplan P. Štěpán je také původem Slovák, trochu nezvykle z jihu země. Ihned jsme se tam cítili jako doma. I když tamní problémy, o kterých nám při obědě oba kněží říkali, jsou výrazně jiné, než známe u nás. Se Slováky však, jak se dočtete, do velké míry souvisí.
A ještě jedna věc. Když jsem Štěpánu Smolenovi položil otázku na Tomáše Halíka, byl dlouho ticho. Ještě nikdo nebyl po položené otázce v rozhovoru tak dlouho ticho. Takto je třeba rozumět i jeho odpovědi.
Ještě krátké bio: Štěpán Smolen (35) je český katolický kněz, pochází z Českého Krumlova. Na Karlově univerzitě vystudoval filozofii, religionistiku a teologii, v roce 2015 byl vysvěcen na kněze. Působí v litoměřické diecézi, ve farnosti Mladá Boleslav. V letošním roce (2019) vydá Postoj jeho knihu.
Působíte v jednom z nejateističtějších koutů Česka. Kolik lidí chodí v neděli do kostela v Mladé Boleslavi?
Město má asi 50 tisíc obyvatel, jsme tu jedna farnost. V neděli přijde do kostela celkem 300 až 500 lidí. Jsme tu dva kněží, spolu s arciděkanem máme na starosti dalších 9 farností v okolí, většinou jde o duchovně mrtvá místa, kde přijde do kostela 3 až 10 lidí. Většina práce tam spočívá v udržování budov, aby nespadly. V obcích bývají mše jednou za měsíc, takže míváme 7 až 8 nedělních mší svatých.
Část vaší farnosti se nachází v Sudetech. Přibližte, jak tam vypadá náboženský život.
Severočeské Sudety byly kdysi jednou z nejvyspělejších oblastí republiky, průmyslově i nábožensky. Téměř všichni, kdo zde žili, byli německy mluvící katolíci. Důkazem jsou některé kostely, jako např. v Krásné Lípě, kde je kostel s galeriemi jaké jsou v divadlech, aby se tam lidé vešli. Během války to bylo prosperující město, dnes tam žije jen 3,5 tisíce lidí, z toho půlku tvoří Romové. Nejmladší farník v kostele má 60 let, celkem je tam 10 farníků. Tak to jsou Sudety dnes.
Poslední německy mluvící biskup naší diecéze Antonín Alois Weber během své biskupské dráhy biřmoval půl milionu lidí, dnešní biskup Baxant biřmoval možná 3 000 osob. Lidé, kteří zde dnes žijí, připomínají kmen, který nerozumí symbolům a kultuře míst, které zde zůstaly po předchozím kmeni. Je jim to cizí. Změnila se zde příroda, kultura, lidé.
Jiný příklad, obec Postoloprty. Po skončení druhé světové války zde došlo k masakru, de facto genocidnímu vyvraždění internovaných mužských obyvatel, kteří mluvili německy. Nikdy to nebylo vyšetřeno, dodnes není zcela jasné, kdo vydal rozkaz. Ale je zřejmé, že se na tom podílela část místních obyvatel.
Dosud se o tom nemluví. Pokud se na tomto místě objeví nějaká pamětní deska, je buď ignorována nebo zničena. Duchovně je to pro tuto obec nesmírná zátěž. Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí, říká evangelium. Když pravdu popírají celé generace lidí, musí to změnit duchovní klima.
Váš děkan nazval tuto obec prokletou.
Já jsem tam farářem nebyl, jeden můj kamarád tam jistý čas působil, míval
4 až 5 bohoslužeb. Na tři z nich nikdo nepřišel, potkal snad 8 až 10 lidí. Je to jedno z nejvíce duchovně mrtvých míst na mapě České republiky.
Spolu s plzeňskou diecézí jsme nejvíce ateistickou oblastí v Čechách. Má to i svou výhodu, mladí lidé zde ke křesťanství často přistupují jako k buddhismu, nikdy o tom nic neslyšeli.
Je to vůbec možné? Na náměstích stojí kostely.
Příklad: Před dvěma lety přišel mladý muž, který mi řekl, že chce být pokřtěn. Zeptal jsem se ho proč. Odpověděl, že má jít za kmotra na Moravě. Řekl jsem mu, že úmysl je hezký, ale účelově ho pokřtít nemohu, že musí uvěřit v Boha a Ježíše Krista, což znamená změnu životního stylu. Vyzval jsem ho, aby si to rozmyslel a přišel za 14 dní. Za dva týdny se vrátil.
Poté, co jsem ho poslal na mši, mi řekl, že to bylo pro něj silné. Nikdy nic takového nezažil. Později dodal, že v kostele předtím ani nebyl. Byl to třicetiletý vzdělaný muž, pracoval jako manažer.
Jiný příklad: Přišli lidé, kteří chtěli pokřtít své dítě kvůli prarodičům. Chtěl jsem je navést, proč to dělají. Ukázal jsem na kříž na stěně a zeptal se jich: „Kdo tam visí?“ Oni odpověděli: „Papež?“
Před pár lety jsme měli aféru, kdy se v maturitních otázkách objevila otázka na Jidáše, žáci se bouřili, proč od nich stát požaduje něco, co není v osnovách.
Samozřejmě, najdete zde i jiné případy, ale fakt je, že většina praktikujících u nás jsou Slováci, Poláci a lidé z Moravy. Zdejší běžní lidé se tu s křesťanstvím nikde nesetkají.
Kolik ze Slováků, kteří zde žijí, si víru udrželo a kolik ztratilo?
Těžko říct, kolik Slováků tu žije. Ubytovny jsou plné, mnozí lidé však nemají trvalý pobyt. Na mši na Sedmibolestnou Pannu Marii, která je v češtině, chodí lidé, které jsme předtím neviděli, je to pro ně kulturní tradice.
Když přijdou Slováci, kteří chtějí pokřtít dítě a zeptám se jich, jestli chodí do kostela, řeknou, že na Slovensku ano. Doma na Slovensku nechávají svou kulturu i náboženskou praxi.
Je tu i dost velká část, která víru praktikuje. Cizinci tvoří asi polovinu naší farnosti. Je to vidět i na tom, že přes vánoční nebo velikonoční svátky je zdejší kostel prázdnější než ve všední neděle. Za komunismu tu chodilo do kostela jen několik desítek lidí.
U nás vstupuje víra do života formálních křesťanů díky křtu, svatbě či pohřbu. Jak to vypadá tady?
Když přijde Slovák na faru v Boleslavi, vnímám u něj jakýsi sběratelský přístup. Řekne: vše mám, křest, přijímání i biřmování. Jako by měl nějaká razítka. Tento přístup, ale ani rituály s ním spojené, zde přítomné nejsou. Lidé často nenechávají křtít děti ani z rodinné tradice. Ročně máme možná 50 křtů, 10 svateb, několik desítek pohřbů, těch je nejvíce.
Ale církevní rozloučení bývá jen asi při jednom pohřbu ze sta. Z těch ostatních se polovina odehraje se laickým řečníkem, druhá polovina těl je spálena bez obřadu. Lidé si často ani nevyzvednou urny nebo si je pak nechají doma na skříni. Zádušní mše svatá je pro mě malý zázrak, zažiji ji tak dvakrát do roka. Obvykle mívám jen desetiminutové obřady v krematoriu, pár modliteb doprovázených melodiemi pop music.
Český katolicismus vnímáme na Slovensku přes několik perspektiv, jednou z nich je finanční odluka církve a státu, finanční vyrovnání a vyplacení církve, které postupně probíhá. Co to pro vás znamená v praxi?
Vše ještě popsat nelze, to ukáže čas. Do roku 2043 dává stát na církve část peněz ve formě restitučních náhrad, přičemž vyplacená částka má být rok od roku nižší, až k nule. Část doplňuje diecéze. V roce 2043 budou diecéze závislé pouze na kapitálu. Farnosti dostaly pozemky, lesy, pole. Některé jsou bohaté, některé chudé. Ne vždy to odpovídá tomu, kde žijí věřící. Paradoxně jsou někdy bohatší farnosti, kde nikdo není.
Z duchovního hlediska jsou restituce správnou věcí, už proto, že platí, koho chleba jíš, toho píseň zpíváš. Když platí církev stát, vede to k tlaku, když jde o věřící, jako v protestantských denominacích, kněží jsou v pokušení říkat to, co je lidem sympatické. Otázka je, jak to dopadne v praxi, v Boleslavi se zdá, že by zdejší církev byla schopna uživit kněze a nějakého asistenta, základní personál. Okolní malé farnosti na venkově se budou muset zrušit nebo zredukovat.
To znamená, že církev bude po roce 2043 menší?
Ano, už nyní se musí propouštět z některých pozic, protože na ty tabulkové nejsou peníze. Budeme realističtěji přistupovat k tomu, kde církev žije a kde ne. Momentálně ještě trvá plošný model z dob Marie Terezie a Josefa II. Ideálem je, aby každá farnost měla kněze, i když reálně živých farností je jen pár. Je to jen moje spekulace, ale řekl bych, že vzniknou větší farnosti s více kněžími, pod které bude spadat podstatně rozsáhlejší území.
Mám pocit, že církev v Česku přežije do takové míry, do jaké bude úspěšnou proti kulturou, ale nesmí se stát ghettem. Nedávno jsem potkal dva žáky, jeden z nich věřící. Úmyslně jsem ho pozdravil „Chvála Kristu“, on odpověděl „Navěky“. Ten druhý, nevěřící, reagoval: „Wow, to je punk!“ Křesťanství představuje radikálně jiný životní styl. Může to být deviza, zdroj sebevědomí.
Katolíků je tu sice málo, ale vědí, proč věří. Jedna třináctiletá dívka mi řekla, jak vzniklo modlitební společenství v jejich škole. Během přestávky obešla třídu a nahlas se zeptala, jestli je tam nějaký křesťan a chce se jít modlit. Nyní se jejich setkává osm. Silné také je, když přes týden chodí do kostela muži, například ve středu večer bývá u oltáře v průměru sedm dospělých ministrantů. Na tiché adoraci ve čtvrtek tvoří většinu také muži do 50 let. To dává do budoucna naději.
Jak se vám daří s romskou komunitou?
Je to dost nová věc, řekl bych, že důkaz toho, že Boží království je nevyzpytatelné. Před několika lety se stalo, že se dva Romové setkali u pásu ve škodovce. Předtím se neznali, měli za sebou divokou minulost. Jeden byl 16 let závislý na pervitinu, dealer, několik let strávil ve vězení. Druhý byl závislý gambler, oba domácí násilníci. Žena jednoho z nich raději vyskočila z okna, aby ji nenapadl, zlomila si při tom obě nohy.
Díky radikální konverzi vyšli z totálního lidského dna, uvěřili v Krista a změnili život sobě i svému okolí. Kdybyste je potkali dnes, dokáží hodiny číst Písmo svaté. Něco se stalo, Bůh zapracoval. Jejich manželky, děti, prarodiče, bratranci, sestřenice i širší rodiny jsou dnes věřící. Je z toho malá lavina - několik romských rodin – dohromady snad 50 lidí, chodí pravidelně do kostela.
Druhá věc, přes kterou vnímáme český katolicismus, je spor mezi kardinálem Dukou a profesorem Halíkem. Do jaké míry je reprezentativní pro českou církev, polarizuje zbytek církve?
Není to jen spor mezi dvěma osobami, viděl bych v tom projev místního sporu, který se však odehrává v celé církvi. Je to otázka vztahu církve a moderní společnosti. Pokud to řeknu radikálně: nakolik nám dějiny zjevují Boha, nakolik je změna společnosti důvodem k tomu, aby církev těmto změnám také podléhala nebo naopak vůči nim hájila apoštolskou tradici. Těch sporů je více, spor Halík - Duka je jedním z nich.
Když Tomáš Halík mluví o „Františkově revoluci“, je otázkou, do jaké míry jde o jeho interpretaci a do jaké jde i papeži o změny, o kterých Halík mluví. Ve sporu o gender říká něco jiného než papež. Dalším tématem tedy je, nakolik se má církev změnit a prosazovat něco jiného než třeba před sto lety a nakolik je to celé z Ducha svatého.
Tomáš Halík vždy obdivoval úřadujícího papeže, hlásil se k Janu Pavlovi II., k Benediktu XVI. a nyní k Františkovi, co se na projevech a těchto sporech mění?
Jsou mnohem drsnější. Předchozí, řekněme, konzervativněji vystupující papežové udržovali extrém na uzdě a bylo jasné, co je konsensem. Dnes je to v mnohém posunuté. Problém je, že v této debatě často nejde o to, co papež skutečně hlásá, čemu věří. V případě gender je papež spíše na straně Piťhy nebo Kuffy než Halíka. Něco se mění, je neuvěřitelné, jak se tytéž, dosud standardně katolické názory nazývají radikálně jinak, najednou jsou údajně projevem ultrakonzervativismu, téměř až fašismu. Je to až zarážející.
Jak znáte Tomáše Halíka?
(Dlouhé ticho.) Z více stran, během několika fází mého života. Tomáši Halíkovi jsem za mnohé strašně vděčný. Moje víra vyrůstala v kostele, kde působí, u sv. Salvátora. Nebýt jeho, možná nejsem katolíkem. Byl autorem knih, které mi jako nevěřícímu umožnily vidět křesťana jako inteligentního člověka, otevřelo mi to cestu k víře.
Byl mým učitelem na univerzitě, pracoval jsem u sv. Salvátora. Zažil jsem ale i nenaplněná očekávání, jako by Tomáš Halík opakoval bonmoty a fráze. Nedokázal jsem si ten prvotní obdiv uchovat. Byl jsem nejednou v pokušení dívat se sarkasticky na tu propast mezi veřejnou osobou a reálným člověkem. Zároveň jsem ale viděl, jaký je obětavý zpovědník. Večer po celodenní práci někde na fakultě vystavil svátost oltářní a zpovídal mladé do jedné po půlnoci. Proto mám tendenci tlumit jednoznačné názory na Tomáše Halíka.
Mnoho lidí, kteří prošli Salvátorem, zápasí s tím, že se jim Tomáš Halík vzdaluje, ale mají o tom problém mluvit, aby to nepůsobilo nevděčně. Zároveň pro většinu postojů, které má Tomáš Halík dnes, platí, že se s nimi nedokážu ztotožnit. Zdá se mi, že při tom dochází ke kolaboraci s moderním sekulárním světem a katolicismus se vzdaluje apoštolské tradici. Kdyby to takto pokračovalo dál, za 200 až 300 let by katolicismem bylo něco jiného.
Mou představou je, že kdyby se setkali sv. Petr, sv. František, sv. Ignác z Loyoly, kardinál Newman a Romano Guardini a povídali by o víře, používali by jinak rozvinutý slovník, ale měli by stejnou víru a ctili téhož Krista.
Profesor Halík je akademik, polemice musí rozumět a Váš vývoj by jako projev nevděku neměl brát, naopak. Přejděme ke globální církvi, žijeme v době ostrých politických konfliktů, formování táborů, v čem vnímáte nebezpečí této fáze?
Intriky v kurii nejsou něco nového, pozoruhodné je, že dochází k politizaci církve. Například jaký důraz se klade na jednotu v těch oblastech v církvi, které byly vždy ponechávány na osobní úvaze katolíků. Třeba otázky migrace, stavu životního prostředí a další politická témata.
Shodou v těchto tématech bychom podle některých měli vyjadřovat svou katolicitu, přitom když jde o otázky víry a mravů, ty jsou v mlze. Někdo to nazval liberálním ultramontanismem. Argument, který zazníval za Jana Pavla II. - Roma locuta, causa finita (Řím promluvil, věc je uzavřená) - se najednou používá z druhé strany. Vztah mezi papežstvím a apoštolskou tradicí je velkou otázkou naší doby. Klademe si otázky, co je závazné, jak postupovat, když dochází k napětí mezi dokumenty papežů.
Při poslední synodě např. zaznělo, že se má pracovat s nejaktuálnějším učitelským úřadem, jako by se Magisterium měnilo jako program politické strany. Znamená to, že novější je pravdivější? A pokud ne, jak postupovat?
Jste kaplanem ve velké farnosti, napsal jste již třetí knihu, jedna z Vašich knih zanedlouho vyjde v našem vydavatelství Postoj, sám jste součástí malého vydavatelství Hesperion, dost povinností... Co je nejtěžší?
Udržet řád, řád dne, zvláště když člověk nežije v klášterním prostředí. Vyzkoušel jsem několik pokusů, jak toho dosáhnout, ne vždy s úspěchem. Snažím se, abych měl každé pondělí studijně-modlitební, chodívám do lesa, modlím se tam, abych si tak vyčistil hlavu. Pokud to jde, věnuji dem jiným, než farním povinnostem. Mám ale zkušenost, že když je toho hodně, tak pod tlakem je člověk produktivnější, leccos ho napadne. Jsem vděčný, že jsem ve farnosti, kde potkávám Romy, středoškoláky, dělníky ze škodovky. To mě chrání před akademickou bublinou. Předtím jsem v duši cítil jistou stísněnost, ale zde se rozplynula.
Proč je pro kněze důležité číst?
Mám zkušenost, že když předstoupím před lidi, musím jim něco říci. A asi je nedokážu zaujmout tím, co sami znají z novin. Proto musím hledat něco nad rámec breviáře a Písma svatého, abych lidi zaujal, aby to k nim promluvilo. Když jsem byl svěcen, dostal jsem od biskupa kopii jistého obrazu s Mojžíšem, jak vystupuje na horu Sinaj a jak potom sestupuje k lidem.
Je to symbol dvojí stránky kněžské služby: jít za Hospodinem, to znamená projevit zájem i o teologii a filozofii, angažovat rozum, z čehož pak musí vyjít něco, co předám lidem.
V roce 2019 vyjde v našem vydavatelství kniha o pouštních otcích, píšete o jejich radách pro dnešní svět. Na co jste přišel?
Ústředním tématem je téma stability. Stability v mnoha ohledech - v povolání, v manželství, v práci, v životě. Mám pocit, že je to jeden z problémů dneška. Psal jsem o tom diplomovou práci. Kamarádka sestra paulínka mě povzbudila, abych z toho udělal knihu. První kapitola se mi zvrhla v beletrii. Myslel jsem, že z ní udělám úvod, ale pak se to samé stalo s druhou i třetí kapitolou. Vznikl tak text, který je příběhem.
Myšlenky pouštních otců jsou zasazeny do vyprávění, chvílemi frašky, chvílemi dobrodružství, z textu vzniklo malé drama. Zájem čtenářů mě překvapil. Občas se ozvou lidé, kteří chtějí radu. Mají za to, že já jsem tím pouštním otcem, což je samozřejmě nesmysl. Já sám jsem ty rady jen dostával.
V rozhovoru se ptal Jaroslav Daniška.
Převzato z
www.postoj.sk
článek
Wow, to je punk! z 26. 12. 2018 naleznete
zde
