Moje matka vždy nosila zázračnou medaili. Když jsem měla šest let, poslala mě do letního tábora a s láskou mi připnula medaili na krk, abych ji mohla během těch dvou týdnů mimo domov nosit. V určitém okamžiku během jednoho dobrodružství jsem ji ztratila na skalách u jezera a když jsem se vrátila, abych ji tam našla, byla už pryč.
Ale i tak to byl ochranný dotek Panny Marie, která byla v té době něco víc než láska mé vlastní matky. Vyrůstala jsem ve venkovském Vermontu před kabelovou televizí a u internetu. Bylo to místo s prašnými cestami, krásnými domky. Prožila jsem velké množství dlouhých klidných dnů s mojí absolutně nejlepší kamarádkou Trionoou Wilder Marno-Ferreeovou, také známou jako Tree (strom). Měla červené vlasy, byla temperamentní, měla pihy, ani jsme je nemohli spočítat. Držela vášnivou lásku ke dvěma věcem: koním a ke mně. Pamatuji si, jak mě moji rodiče přišli vyzvednout k ní domů, kde jsem strávila noc. Sledovala jsem, jak Tree stojí na verandě s plamenem v obličeji a křičí na protest proti mému odchodu. Byla mi úplně odevzdaná a nepamatuji si, že bychom se někdy pohádali.
Rodina mé kamarádky Tree byla zajímavá, umělecká, otevřená a ... "nekatolická". Ani křesťané nebyli. Otec se vždy vysmíval katolickým pověrám, ale vždy nechal svou dceru jít s námi na mši, pokud byla v neděli, a dovolil jí nosit i zázračnou medaili, kterou nikdy nedala ze sebe dolů. V šesté třídě se její rodiče rozvedli. Její máma se přestěhovala do Colorada a Tree šla s ní, zatímco její otec a sestra zůstali spolu.
V Coloradu našla třetí vášeň: snowboarding. Jednoho dne měla hroznou nehodu na snowboardu a zatímco zachraňovali její život, zázračná medaile se záhadně ztratila. Nějak, buď velkorysostí jejích rodičů, nebo mezi rodinnými věcmi však našli náhradní. Její původní medaile byla ruční práce, kterou vyrobila její teta - katolička. Byla to velká stříbrná a nádherná medaile. Ať už byla posvěcená nebo ne, byla to ta nejkrásnější, jakou jsem kdy viděla, a ona ji nosila s takovou pýchou. Nosila ji celou střední školu a také během vysoké školy. Na každém obrázku ji bylo vidět na jejím krku, byla krásná.
Roky plynuly a naše cesty se začaly více a více rozdělovat. Stále méně jsme se navštěvovaly, ale stále byla jedním z těch lidí, se kterými se člověk nikdy nenudil, a to i navzdory různým cestám, na kterých jsme byly. Na vysoké škole jsem se setkala s Justinem (mým manželem) a nemohla jsem se dočkat, abych ho přivedla domů, aby se mohl setkat s mou rodinou. Letěl do Bostonu, ale nikdo v mé rodině mi nemohl půjčit auto, abych ho odtamtud vyzdvihla. Zavolala jsem své staré kamarádce Tree, která byla zpět v našem domovském státě, a bez váhání skočila do svého pickupu a přijela na záchranu, přičemž se mnou absolvovala celkem 12 hodin. Byla tak dobrá. A vždy by pro mě udělala cokoli. Justin a já jsme se vzali mladí a Tree mi byla družičkou na naší svatbě. Zajímalo by mě, jak se asi cítila ve směsi všech mých blízkých a přátel z vysoké školy. Možná se cítila jako outsider, ale spíše byla podle mě šťastná, protože byla dobrý člověk. Když jsme otevírali dary po svatbě, její dárek byl v malé krabičce. Plakala jsem, když jsem viděla její zázračnou medaili od její tety na stříbrném řetízku a k ní malou dětskou knihu Nejlepší přátelé od Stevena Kellogga. Hned jsem jí zavolala a plakala nevěřícně, že mi dala to, o čem jsem věděla, že je jejím největším pokladem. Tree se zasmála a řekla: "
Je to vtipné. Moje máma našla medaili, kterou jsi mi dala, když jsme byly děti. Byla v kapse starého manšestrového kabátu a ta pro mě znamená víc. Tak budu moci nosit stále tu, kterou jsi mi ty dala, a ty budeš vždy nosit tu, kterou jsem ti dala já."
O dva týdny později měla hroznou autonehodu. Narazil do ní návěs a na místě zemřela. Moji rodiče přišli ke mně domů, otec mi s klidem řekl tu zprávu. Mámě zrudla tvář a z očí se jí valily slzy, nemohla se na mě dívat. Tree nechali zpopelnit a pohřební obřady se konaly v Unitariánském kostele. Během celé té vyčerpávající doby jsem uchovávala v srdci tajemství, které jsem věděla pouze jen já: když zemřela, měla na sobě zázračnou medaili.
Nemohu si nyní vzpomenout, kdy se mi poprvé o ní zdálo, ale jasně jsem ji viděla. Viděla jsem ji, jak plavala na kanoi směrem ode mě přes bažinatý les. A to bylo všechno. Ve druhém snu přišla ke mně. Silně jsem ji objala a vykoktala jsem pár slov: "
Tree! Jak se máš !? Kde si ?!" Ještě chvíli mi dovolila zůstat v objetí a pak odpověděla: "
Ještě jsem Ho neviděla, ale celou dobu mě neopustil. Neříká nic, jen se na mě dívá a usmívá se." Probudila jsem se a můj polštář byl mokrý od slz. Chápala jsem, že je v očistci a že se o ni starala Panna Maria. Její zázračná medaile se stala mým největším pokladem. Teď jsem byla na řadě já, abych ji neustále nosila - na každé fotce, každý den a každou noc. Šest dětí si s ní hrálo, když jsem je bavila, ale nikdy jsem si ji nedala ze sebe dolů. Chtěla jsem ji dát mé nejstarší dceři, Trione Mary Wilderové (Tree), když se bude vdávat. (Triona je krátká forma pro jméno Caitriona, irská forma Catherine, a letos jsem zjistila, že den narození mé dcery, 27. července, je kanonizačním dnem Catheriny Labouré.)
Můj poslední sen o Tree přišel, když jsem byla doma na návštěvě u svých rodičů. Ten den jsem procházela kolem starého domu Tree. Byl jiný, než jak jsem ho znala, barvy na něm vybledly, zahrady byly opuštěné a na zadním dvoře jsem spatřila pevnost ve starém stromě, kterou její otec udělal, ale místo robustního dřeva a lesklé skluzavky jsem viděla jen zchátralou, shnilou a nebezpečně vypadající podobu našeho dětského úkrytu. Jen těžko se dalo věřit, že uběhlo již více než 20 let od chvíle, kdy jsme prožívaly spolu dny v jeho útrobách. Ve snu v noci jsem ji viděla jako dítě, které se houpalo a houpalo, pak se otočila, usmála se a kolébala se na té shnilé a zchátralé houpačce. Zdálo se, že ji nezajímalo, že si nikdo na té houpačce nehrál. Další polštář mokrý od slz. Medaili jsem ztratila minulé léto. Byla jsem ve vinařství s přáteli a uvědomila jsem si, že když se mi roztrhl řetízek, medaile padla spolu s několika dalšími přívěšky. Prohledali jsme všechno, našli jsme všechny chybějící přívěšky, ale zázračnou medaili jsme nenašli. Bylo to na Justinovy narozeniny a byl to právě on, který se nechtěl vzdát v hledání, ale nakonec jsme nasedli do dodávky a odjeli. Mé srdce se podivně smířilo se ztrátou drahocenného pokladu. Koneckonců 14 let je dlouhá doba pro někoho jako já, který je tak roztržitý, aby si něco uchoval.
Vždy jsem říkala svým dětem, aby věnovaly pozornost datumům, protože Bůh rád používá data, aby nám ukázal nebeská spojení. Vždy jsem si myslela, že Tree zemřela v nevýznamný den v církevním kalendáři a byla jsem trochu zklamaná. Tento rok jsem si však uvědomila (nevím, proč mi to trvalo tak dlouho), že datum její smrti byl 14. srpen, v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie.
Odvážím se doufat, že ztráta medaile a sen o tom, jak se Tree kolébala, ačkoli to bylo divné a trochu temné, znamenalo, že se dostala do nebe. V posledním snu jsem ji cítila, ochutnala jsem nesmrtelný svět a smysl pro dětskou radost, který se znovu zjevuje v dalším životě. Bez ohledu na to, kde je právě teď, jsem si jistá, že je v péči Panny Marie. Když se ohlédnu zpátky, myslím na Tree jako málokdo, koho znám, a kdo umí skutečně milovat nezištně. Jaké štěstí to bylo pro mě, že jsem mohla být objektem této lásky. Její oddanost a věrnost ke mně byla a není ničím jiným než svědectví o Ježíši Kristu.
Co se stalo poté, co jsem ztratila medaili od Tree? Koupila jsem pěknou retro náhradu na eBay a nechala ji požehnat. Jednou se moje dcerka v noci probudila po špatném snu a jako milující matka jsem jí medaili připnula kolem krku. Moje druhá náhrada byla velká zlatá medaile, kterou jsem našla v second handu. Přítelkyně měla těžké těhotenství a já jsem jí ji tehdy darovala. Moje nejlepší kamarádka z vysoké školy mi řekla, že nemá žádnou medaili, takže i moje třetí náhradní medaile byla poslána leteckou poštou do Indiany. Koupila jsem si tu nejkvalitnější a nejlépe vypadající zázračnou medaili, kterou jsem kdy mohla najít (protože vše katolické by mělo být nádherné!). A nosím ji, dokud ji někdo nebude chtít. Velkoryse jsem se titulovala: "
Hope Schneir: ambasadorka zázračné medaile." Doufám, že sv. Kateřina Labouré mi to schválila.
Takže pokud budu mít příležitost setkat se s tebou, drahý čtenáři, a ty nebudeš mít zázračnou medaili, doufám, že budeš mít odvahu pochválit tu, kterou budu mít na sobě. A já budu mít to privilegium umístit ji na tvůj krk.
Převzato z
www.verim.sk,
článek z 1. 1. 2019 naleznete
zde.
Mnohem více o Zázračné medailce najdete v následujícím článku a přiložených odkazech (dílech):
Neposkvrněná a její medaile, úvod: Zázračná medaile a jiné medaile
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=neposkvrnena-a-jeji-medaile-uvod-zazracna-medaile-a-jine-medaile&cisloclanku=2011110078
