Přinášíme svědectví ze života, které nám zaslala jedna čtenářka.
To ti to trvalo
Sobotní odpoledne, chystáme se s varhaníkem Filipem na večerní adoraci se zpěvy z Taizé, jak se tato pravidelná záležitost nazývá v ohláškách. Domluva je jednoduchá a pochopitelná. Filip bude hrát na farní klávesy a já mu to se svojí kytarou nebudu kazit, nechám ji doma a budu o to víc zpívat. Vybíráme písničky a nacvičujeme zpěvy, předehry i dohry a smlouváme si tichá gesta. Otcové J+J jsou někde mimo farnost, takže adoraci povede akolyta Pavel.
Sobotní večer, hodina před začátkem adorace. Pavel odepisuje do mailu, že vybrané písničky zná a těší se na večer. Jsme dokonale připraveni a na značkách, doufáme, Pane, že se Ti adorace bude také líbit. To uvidíš, jak to máme ošéfované a zmáknuté, ještě, že nás máš.
Sobotní večer, 20 minut před začátkem adorace. Filip jde na kůr pro farní klávesy. Hledá marně, Dívá se dokonce mezi píšťalami a málem i do měchů. Klávesy nikde. Ptáme se kostelnice paní Helenky. Helenka se směje a říká, že není k nalezení ani svatební koberec a významně se na mě dívá. V tomto ohledu mám klidné spaní, na synově svatbě minulou sobotu už koberec nebyl. A na koberec se hrát nedá, to by nám teď nepomohlo. Klávesy stále nejsou. Pomalu nám svítá, že si asi udělaly výlet na hodovou mši v Jehnicích a že se ještě nevrátily. Do začátku adorace zbývá deset minut. Co teď? Budeme zpívat a capella, tedy bez nástrojů? Vybíhám směrem k faře pro farní kytaru a čelo se mi rosí. „Tohle jsme si, Pane, nedomluvili. Přece víš, že odpoledne trénoval Filip. U farní kytary není ladička. Víc než týden jsem nehrála. Písničky z Taizé jsou nádherné, ale nejsou to žádné songy k táboráku na tři akordy.“ Eh.
Vracím se s kytarou ke kostelu a v hlavě a v srdci se mi formuje první rozumná věta dnešního večera: „Pane, je to na Tobě, tohle nezvládnu z vlastní síly“. A kdesi v dálce, nebo ve výšce, nebo snad v hloubce, se ozvala tichá odpověď: „No konečně. To ti to trvalo!“
-maš-
