Můžeme přijímat Eucharistii, i když máme všední, každodenní "lehké" hříchy? Ano a to není všechno! Eucharistie tyto hříchy ničí.
V evangeliu Ježíš mluví velmi jasně: Ježíš jim řekl: "
Amen, amen, pravím vám: Jestliže nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. (Jan 6,53).
To není metafora. Jde o náš život! Pokud se nebudeme snažit s co největším úsilím, nezrodí se v nás Boží život. Jedinou cestou je přijmout od Pána tento dar, sytit se Jeho Tělem. Proč se potom tak často vzdáváme přijímání Eucharistie?
Dva lidé přijímají Tělo Páně
Křestní liturgie pro dvě děti. Jsme v kostele, je tu rodina, přátelé, celkem asi třicítka lidí. Křest vysluhuji mimo mši svatou, ale s možností přijetí svatého přijímání. Vezmu tělo Páně ze svatostánku, přistoupím k oltáři a čekám. Přicházejí dva lidé. Babička a jeden z kmotrů. Nikdo jiný! A zbytek?
Rodiče dětí jsou v situaci, kdy se nemohou připojit k účasti na Eucharistii, tomu rozumím. Ale zbytek? Dalších více než dvacet lidí, stejně pokřtěných, jako děti na jejichž křtu jsou nyní přítomni. Nemohou? Nechtějí to? Necítí potřebu? Toto není můj jediný případ.
Eucharistii nerozumíme
Někteří říkají: Necítím potřebu. Ale pokud to někdo vysloví, pak vůbec nerozumí Eucharistii.
Je nemožné opravdu vědět a věřit, že je to On a nepřijímat Ho. Nemožné. Mnohem častěji toto "necítím potřebu" maskuje naši neochotu vstoupit na cestu obrácení, nebo se jednoduše připravit na zpověď, které se obáváme. Je jednodušší říci: Necítím potřebu.
Když věřím a vím, kdo je v Eucharistii, udělám s tím něco. Bohužel, toto naše "necítím potřebu" je často začátkem odchodu ze svátostí na velmi mnoho let a snadno se může stát, že návrat k nim již jednoduše nestihneme a smrt nás pohltí nepřipravené.
Nejsem hodný
Někdy je však náš důvod úplně jiný. Mnozí z nás mají
přesvědčení, že přijímat Nejsvětější svátost, znamená být zcela bez viny. A protože zřídka žijeme v tak perfektní situaci (obvykle maximálně 15 minut po zpovědi), obáváme se, že se dopustíme svatokrádeže. Často nepřistupujeme k Eucharistii kvůli vlastní nejistotě, zda vlastně můžu.
Není to situace, kdy máme skutečné pochybnosti o tom, zda naše hříchy patří do "lehkých" nebo "těžkých". V tomto případě správná cesta k oltáři skutečně vede přes zpovědníka.
Často se však setkávám jako kněz s myšlenkou:
Otče, nejsem hoden. Mé srdce není úplně čisté, takže nemohu přijmout Ježíše v Eucharistii. Tento přístup k praxi svatého přijímání má bohužel často dlouhý a těžký život, protože jakýkoliv důvod, který vychází z reálných předpokladů, vyřeším ve sv. zpovědi, ale pozor na falešné, i když zbožně vypadající škrupulantství, které nás může svádět k závěru: Počkám na Eucharistii, až když budu úplně svatý.
Ale řekni jen slovo ...
Je pravda, že v Eucharistii přijímáme zcela svatého Boha. Je také pravda, že nikdo z nás není pro něj dost svatý a čistý. Nikdo z nás .. kněz, důchodce, matka, otec, biřmovanec, chudý či bohatý, nemocný či zdravý .. Vzpomeňme si, co opakujeme na každé mši před přijímáním: "
Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu." ale také říkáme: "
Řekni jen slovo a má duše se uzdraví."
Co jen znamená toto "slovo"? Ten, ve kterém najdeme vysvětlení jednoznačně říká, že
lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní; a že
On přišel právě k hříšníkům. (Mk 2, 17). Podívej se tedy můj milý věřící, toto je pro nás!
Není to cena, ale náprava
Přijímání není odměnou za příkladné chování, ale nápravou pro slabé. Žádná čekaná svatost není cestou k svátostem, ale svátosti jsou cestou ke svatosti. Můžeme přistoupit k Eucharistii, i když máme všední, každodenní hříchy tzv. "lehké" hříchy. To však není vše! Eucharistie, v níž se plně účastníme přijímání svatého přijímání, odstraňuje tyto hříchy.
A to není žádný volnomyšlenkářský postoj liberálního kněze, ale učení Církve psané v Katechismu: "
Podobně jako tělesný pokrm slouží k obnovení ztracených sil, tak Eucharistie posiluje lásku, (1863), která v každodenním životě má sklon slábnout. A tato oživená láska stírá všední hříchy. Když se nám Kristus dává, oživuje naši lásku (1436) a činí nás schopnými přetrhnout nezřízené lpění na stvořeních a zakořenit se v něm. (1394.)
Je jasné, že je třeba i pokání a vyznání se z hříchů i ve svátosti smíření, ale ve skutečnosti zažíváme odpuštění už v Eucharistii, pokud skutečně oživuje naši lásku k Bohu a lidem.
Zdroj: KKC, P. Michal Lubowicki
Převzato z
http://modlitba.sk,
článek z 28. 12. 2018 naleznete
zde.
Účinky svatého přijímání
www.fatym.com/view.php?nazevclanku=ucinky-svateho-prijimani&cisloclanku=2015070084
(Vydáno 22. 7. 2015)
