Zamyšlení nad svátkem sv. Rodiny- cyklus C
Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí. (Lk 2,41-52)
Na každou událost a situaci ve svém životě i v životě jiných lidí můžeme hledět z několika stran. Pohled, který zaujímáme, závisí do značné míry na osobní zkušenosti a tradici.
Tak můžeme hledět na narození dítěte, smrt starého člověka, nebo běžnou a každodenní událost, které jsme svědkem.
Církev dnes slaví svátek sv. Rodiny. Také na ní můžeme pohlížet z mnoha aspektů. Buď si představíme tradiční, trochu nasládlé obrázky P. Marie, sv. Josefa a Ježíška, které nám mají navodit iluzi, „jak to tam u nich doma bylo bezproblémové“ anebo se skutečně vrátíme o 2000 roků zpět a podíváme se bez růžolících malůvek na realitu života těchto tří lidí.
P. Maria byla ve své podstatě velmi a velmi pracovitá žena. Šlo ji o plnění vůle Boží a péči o svého muže a malého chlapce. V podmínkách, kde tehdy žila, to bylo nesmírně složité. Hned po porodu v jejím mladičkém věku, snad patnáctiletém, emigruje do cizí země. Bez zásob, bez jistoty práce, bytu, bez pojistek, bez prostředků. V důvěře a ve vědomí, že všechno, co podstupuje, má smysl.
Sv. Josef byl muž plný odpovědnosti a především člověk, který dokázal držet slapské slovo. Dokázal být věrný Bohu, slovu, ženě, odpovědnosti a smyslu, který pochopil. Neměl asi nikdy tak jemné ruce, jak je vidíme na obrázcích, neměl asi nikdy tak ideálně krásné oblečení, jak nám ho představuje tradiční malíř. Stejně i jeho žena nebyla baculatých tváří a bezstarostného úsměvu dobových kreseb.
Proto se mi tyto kresby zvlášť nelíbí, protože jsou odcizené od skutečného života a do svatosti mají daleko. Přestávají nám být vzorem a někdy nás mohou v naších současných starostech i trochu přivést k nepochopení skutečného života sv. Rodiny.
Bylo tomu jinak. Jak už jsme slyšeli, byla Maria a Josef lidmi práce, starostí a odříkání, byli pronásledováni a trpěli nouzí. Myslím, že byli velice blízcí obrazu mnohých rodin na této zemi.
A pokud jde o malého Ježíška? Lze se domnívat, že snad i zlobil. Ne proto, že by bylo zlý, ale proto, že také skotačil, hrál si s ostatními kluky a přinesl domů občas i roztrženou nohavici a někdy přišel s odřeným kolenem. Takhle jsme si snad ještě Ježíše asi nikdy nepředstavili, že?
V čem je svatost této rodiny?
V prvním případě je v tom, že všichni byli Bohem vyvolení, vedeni a zrozeni pro svatost. Ta ovšem nebyla v slabosti a nemohoucnosti konána, ale v poctivé odpovědnosti vůči Bohu žitá.
Na druhém místě byla svatost této rodiny ve věrnosti Bohu a sobě. Na třetím místě byla svatost v hledání Boží vůle.
Pokud nám Církev staví tuto rodinu dnes před oči tak proto, aby byla vzorem právě v povolání ke svatosti nás všech, ve věrnosti Bohu i slovu i sobě navzájem, a nakonec vzorem pro kladení si otázek. V žádném případě nám nedává Církev tuto rodinu za vzor v sentimentalitě.
Dnešní rodiny žijí sice v jiné době, ale ve stejných či podobných starostech. Nejde o dobu, ale o přístup k životním problémům.
Současné rodiny své problémy řeší tím, že je odsouvají, místo toho, aby je řešili, aby v nich viděli Boží znamení a cestu. Proto se dnešní manželé zbavují dětí nenarozených i narozených, jsou si nevěrni, rozvádějí se, neplní své manželské sliby, byť je dali v kostele. Obcházejí povinnosti, stavějí se formálně k odpovědnosti, těžkosti házejí na jiné, především starší generaci, a smyslem jejich života není obsah, ale forma.
Chtějí být upravení, usměvaví, líbezní, bezstarostní, naladění a bez mozolů vypadat jako z amerického televizního seriálu. Skoro, jako ty tři postavy na nepovedených obrázcích sv. Rodiny. Ale ta, jak už víme, byla jiná. Docela jiná. Byla duchovně zdravá. Což o současných rodinách říci nelze.
Dnešní svátek je nám tedy nejen vzorem skutečných, existujících lidí, ale také poučením, že při pohledu na obraz či seriál televizních stanic nesmíme vidět jen to, co ukazují, ale hledat za nimi pravdu o osobách, které znázorňují.
Pochopíme-li svatou Rodinu v její životní praxi a situaci bude nám víc než vzorem. Bude přímo motivací pro řešení těžkostí našeho současného života. Motivací k poctivosti lásce, věrnosti a víře.
