Narození Ježíše nepřestává svět provokovat ani dnes

Pokud by byla událost početí Ježíše Krista vymyšlená, vypadala by úplně jinak, tvrdí katolický kněz a biblista Jozef Jančovič, vyučující na RKCMBF UK v Bratislavě, kde přednáší biblické předměty, pastoračně působí v bratislavské Dúbravke.





Během Vánoc se v kostelích čtou evangelia o Ježíšově narození. Proč autoři zachytili jednu a tutéž událost tak odlišným způsobem?

Největší rozdíly nacházíme v evangeliích právě při popisu Ježíšova narození. Mezi prvními dvěma kapitolami Matoušova a Lukášova evangelia je jen asi desetiprocentní shoda. Důležité však je, že tato shoda je právě v těch nejpodstatnějších faktech, které dosvědčují historicitu celé události.

V čem se oba evangelisté shodují?

V tom, že Maria, Ježíšova matka, byla zasnoubena Josefovi, který je z Davidova rodu. Nežili spolu před početím Ježíše, které způsobil Duch Svatý, tedy Josef nebyl Ježíšovým přirozeným otcem. Jméno Ježíš bylo oznámeno andělem, spolu s jeho spásonosným významem. Ježíš přišel na svět v Betlémě za dnů krále Heroda Velikého, který zemřel v roce 4 před křesťanským letopočtem, a vyrůstal v Nazaretu.

Tato historická fakta jsou důkazem, že evangelia nejsou vymyšlenými teologizujícími příběhy, ale jsou reálnými událostmi, které evangelisté literárně a teologicky rozpracovali i ve světle Ježíšova veřejného působení, smrti a zmrtvýchvstání. Evangelium o Ježíšově dětství je rozpracované více teologicky než jeho veřejná činnost. Je do něj totiž zapracováno mnoho přímých i nepřímých odkazů na Starý zákon a dějiny izraelského národa, ale jsou tam odkazy i na Ježíšovu budoucí činnost, čímž se stávají tyto kapitoly jakýmsi evangeliem v kostce.

Jsou evangelia více teologickými traktáty nebo historickými dokumenty?

Najdeme v nich historii, ale zejména teologii, která je literárně zajímavě zpracována. Oba evangelisté píší o tom, že Maria počala Ježíše z Ducha Svatého, což je teologicky zpracováno přes komunikaci andělů, Gabrielem v Lukášovi a Pánovým andělem v Matoušovi, přičemž andělé jsou i při oznámení Ježíšova narození.

Společný motiv panenského početí a andělů je odrazem apokalypticky podané eschatologie, přičemž obě skutečnosti spadají do oblasti víry a pro mnohé nevěřící zůstává zejména početí Ježíše skandálem. Jeho početí a zrod nepřestává provokovat ani dnešní svět.

Teolog Karl Barth konstatoval, že početí Ježíše a jeho narození na jedné straně a jeho zmrtvýchvstání na straně druhé jsou dva zásadní momenty, přes které Boží Syn vstoupil do našeho světa a po splnění svého poslání vstoupil do Božího světa, k Otci. Obě tyto skutečnosti nám pomáhají uvědomit si, že Bůh je pánem nejen nad idejemi, ale dokonce i nad materií.

Nebo jak napsal papež Benedikt XVI. v díle Ježíš Nazaretský, ne ideje vymysleli skutečnost, ale význam skutečnosti se dodatečně prohloubil ve světle idejí, v našem případě biblicko-teologických idejí. Chápání, které vidí v evangeliích pouze jakýsi druh kroniky, může ztratit ze zřetele jejich teologický význam a tak opomenout celé jejich bohatství, protože jde právě o slovo, které mluví o Bohu.

Benedikt XVI. píše i o tom, že motiv boha, který zplodí dítě s mladou pannou, se nachází v egyptské, řecké i římské mytologii. A sám si klade otázku, jestli to, co nám zprostředkovávají evangelia, je reálnou dějinnou událostí nebo jen nábožnou legendou. Člověk, který se na početí a narození Ježíše nedívá očima víry, může mít opravdu pocit, že křesťanství jen převedlo schéma známé z pohanských náboženství, nemyslíte?

Když se něco na sebe podobá v určitých prvcích, neznamená to, že je to totéž. Musíme se zde vyhnout takzvané paralelománii. Zatímco v pohanských náboženstvích bohové plodí děti stykem se vznešenými ženami, Maria je chudou dívkou, která nepočne dítě tajemným spojením s Bohem, ale přes stvořitelský Boží princip, přes Ducha, který je již ve Starém zákoně aktivní při stvoření, se počne i dítě pod srdcem Marie. Když se Ježíš narodí, není to aner theios, nějaký božský člověk či polobůh, jak to vidíme například v starověkém Řecku či v případě faraonů nebo jiných starověkých králů, ale Ježíš se stal člověkem v čase, přičemž Božím Synem je od věků.

Zároveň je třeba si uvědomit, že evangelisté vzešli z izraelského prostředí, které vlivy cizích náboženství jednoznačně odmítalo. Pokud by tedy k početí a narození Ježíše nedošlo za pomoci a ochoty jednoduché dívky Marie, jak to evangelisté teologicky rozpracovali, tak by se spíše usilovali potlačovat možné paralely s pohanskými náboženstvími, které zvyšovaly nepřijatelnost evangelijního poselství mezi židy. Jednoduše, pokud by to mělo být vymyšlené, bylo by to vymyšleno úplně jinak.  

Zmínil jste historické a teologické shody mezi Matoušem a Lukášem, přejděme nyní k rozdílům.

Matoušovo evangelium začíná rodokmenem Ježíše Krista, který je vystavěn podle jiného klíče než u Lukáše. Zatímco Matouš píše o třech sériích tvořených čtrnácti pokoleními od Abrahama až po Ježíše, Lukáš postupuje sestupně od Ježíše po Adama a zmiňuje sedmdesátsedm osob. Oba rodokmeny se shodují pouze v několika jménech, přičemž rozpor je dokonce i ve jménu Josefova otce.

V Matoušově evangeliu se anděl zjevuje Josefovi, v Lukášově Marii, ale na pozadí početí a porodu Jana Křtitele. Matouš se zde celkově zaměřuje na osobu Josefa, zatímco Lukáš na Marii, která nestojí jen u zrodu Ježíše, ale později po jeho vzkříšení v jeruzalémském večeřadle i u zrodu církve, čímž se tvoří zajímavá mariologie.

V Matoušovi anděl oznamuje narození Ježíše mudrcům, v Lukášovi pastýřům. Lukáš na rozdíl od Matouše vůbec nezmiňuje útěk do Egypta, ale vzpomíná obětování Ježíše v chrámu a proroctví o něm. Avšak největší rozdíl spočívá v tom, že zatímco Lukáš píše o tom, že Josef a Maria žili v Nazaretě, v Matoušově evangeliu vždy bydleli v Betlémě.

Který z nich má pravdu?

Za historicky relevantní se pokládá spíše Lukášovo zpracování, neboť Lukáš má eminentní zájem podávat věci jako historik, vzpomíná tehdejší panovníky i dobové okolnosti, za kterých došlo k Ježíšovu narození. Ale ani Matoušovo evangelium nezůstává bez teologické pravdy.

Na rozdíl od zmíněných evangelií se v Markově zmínka o narození Ježíše nenachází. Proč?

Markovo evangelium je nejstarší, psané před rokem 70 po Kristu a z teologických důvodů se zaměřuje na Ježíšovo veřejné působení od jeho křtu po vzkříšení. Marek neměl ambici jít do méně jasných dějin, k tomu se odhodlaly až dvě pozdější evangelia vznikající po roce 80, které ozřejmují i momenty Ježíšova příchodu na svět. Oba evangelisté sepsali své texty až po smrti Josefa a Panny Marie i na základě zachovaných tradic o nich.

Samotný Lukáš své evangelium začíná slovy, že už mnozí se pokusili vyprávět události, které se staly. On tyto události podává nanovo po důkladném prozkoumání všeho od počátku - v tom je patrný přístup historika, který věci nejprve prověřil a poté sepsal.

Existuje možnost, že Lukášovým informátorem byla přímo Maria?

Starověcí církevní otcové si to představovali tak, že od Marie prý čerpal Lukáš a Matouš od Josefa, ale právě kvůli četným rozdílům ve zpracování se to spíše vylučuje, než potvrzuje.

A co evangelista Jan?

Ten jde ještě dále než Matouš s Lukášem a pomocí vysoké christologie podává preexistenci Božího Syna, tedy čím byl předtím, než se stal člověkem. To je ten známý text prologu: Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. První zmínka o Ježíšově narození se však nenachází v evangeliích.

Ne? A kde?

V listu apoštola Pavla Galaťanům, který byl napsán v roce 54. Pavel na začátku čtvrté kapitoly píše, že když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod zákonem, a abychom byli přijati za syny.


"Politicko-duchovní boj proti Kristu
probíhá prakticky během celých dějin.
Nenamlouvejme si,
že i dnes Kristus nepřekáží určitým politickým,
ale i duchovně aktivním silám."

Ježíšovo narození je spjato s Betlémem a Nazaretem. Co to byly za místa?

Nazaret byl nevýznamné sídlo, jakýsi zapadákov v dolní Galileji, maličká vesnička, o níž Natanael posměšně konstatoval, zda z něj může vzejít něco dobrého. Toto místo se na rozdíl od Betléma nezmiňuje nikde ve Starém zákoně, ačkoli vykopávky potvrdily, že první osídlení tam bylo už počátkem doby železné.

Betlém byl malé, ale historicky významné město v Judeji, 11 kilometrů jižně od Jeruzaléma. Z něj pocházel král David. Již dříve zde bylo obětní místo, kam šel prorok Samuel obětovat a v časech Kanaánu se zde uctívalo kanaánské božstvo Lachamu, jehož jméno přežívá v hebrejském názvu.

Prorok Micheáš působící v 8. století před Kristem o Betlémě prozřetelně tušil, že právě z něho vzejde ten, jehož původ je odpradávna a v budoucnu bude vládnout Izraeli. Micheášův načrtnutý časoprostor zůstal výzvou.

Podle evangelistů tedy došlo k naplnění tohoto proroctví v osobě Ježíše Krista?

Přesně tak. Matouš situuje již samotnou událost početí Ježíše do Betléma, přičemž to vše podává přes starozákonní motivy na způsob hagadického midráše. A tak najdeme v takovém zpracování paralelu mezi Josefem, kterému anděl ve snu říká, aby přijal manželku Marii, protože dítě, které počala, je z Ducha Svatého, a Josefem Egyptským, který byl známý svými prorockými sny.

Paralelu vytváří Matouš i mezi králem Herodem, který dal pozabíjet chlapce v Betlémě a v jeho okolí od dvou let dolů, aby se zbavil novorozeného krále, a egyptským faraonem, který přikázal egyptským porodním bábám zabíjet izraelské chlapce, protože se bál rostoucí síly Izraele. Paradoxem je, že Herodovy opatření vyšly nazmar, stejně jako tomu bylo u Mojžíše, který měl být zabit při narození, ale nakonec byl vychováván na faraónově dvoře a právě on nakonec vyvedl izraelský národ ze zajetí.

U Matouše však vidíme i jiný zajímavý teologický portrét.

Jaký?

Zmiňovali jsme, že narození a zmrtvýchvstání Ježíše jsou dva zásadní momenty Ježíšova života. Matouš oba tyto body spojuje s mocensky aktivními lidmi, kteří usilují zmařit život Ježíše. Při jeho narození to byl politik Herodes a při zmrtvýchvstání to byli zase nábožensky aktivní zákoníci, kteří žádali Piláta hlídat zapečetěný hrob s Ježíšovým tělem.

Politicko-duchovní boj proti Kristu probíhá prakticky během celých dějin. Nenamlouvejme si, že i dnes Kristus nepřekáží určitým politickým, ale i duchovně aktivním silám. Na daném příkladě Matouše můžeme vidět, že evangelia, ačkoli jsou starověkými životopisy, obsahují nadčasové, teologicky pravdivé poselství.

Ježíšovo narození se odehrálo na pozadí sčítání obyvatelstva, které nařídil císař Augustus v celé Římské říši. Co to byla za událost?

V období Ježíšova narození se konaly zřejmě dvě sčítání, respektive jedno ve více fázích. Sčítání spojené s vymáháním daní, které provázely nepokoje, bylo v roce 6 po Kristu, zmiňuje ho i římský historik Josef Flavius.

Dřívější parciální sčítání mohlo být v Judsku již dříve, někdy v letech 7 až 4 před Kristem, během kterého se narodil i Ježíš. Ten známý paradox, že Kristus se narodil několik let před Kristem, je způsoben chybným výpočtem mnicha Dionýsa Exiguuse, který se při stanovení data Ježíšova narození přepočítal o několik let.

Na pozadí této dějinné události za časů Augusta se teologicky odkazuje na vícero věcí. Ježíš se rodí v době míru, jde o takzvaný pax Augustana, který byl nastolen již v roce 27 před Kristem. Avšak pokoj ohlašovaný anděly při Ježíšově zrodu převyšuje politické umlčení zbraní.

Dobré je všimnout si i Josefovo a Mariino občanské jednání. Rodiče Ježíše nejsou rebely odmítajícími nařízení vrchnosti, ale jednají jako poslušní občané. A tedy ani Ježíš nepatřil k nějakým revolucionářům, k radikálním Zelótes, jak se ho snažili vykreslit někteří teologové v 60. letech minulého století.

Proč evangelisté nedali žádný prostor Josefovým slovům? Máme zachovaných několik výroků Marie, ale Josef zcela mlčí.

Mariiným slovům dává prostor pouze Jan a Lukáš, ale v Matoušově mlčí nejen Josef, ale i Maria, přičemž oba jsou pečlivými postavami připravenými vždy ochotně jednat ve prospěch Ježíše. To však neznamená, že jsou jen jakýmisi pasivními vykonavateli příkazů, používají i svou vlastní hlavu.

Josef uvažuje, jak naložit s Marií, když zjistí, že je těhotná, nechce ji vystavit potupě soudu, ale volí mírnější variantu propustného listu před dvěma svědky. Do tohoto uvažování vstupuje Bůh, který mu ve snu objasňuje zrod Mariina dítěte a dává mu dvojitý pokyn, že ji má přijmout a dítěti dát jméno, čímž se stane jeho zákonným otcem. Ježíš se tak stane ne pokrevně, ale legálně Davidovým synem. Je to krásný příklad synergie mezi člověkem a Bohem. Když člověk koná, co zákon umožňuje, Bůh paradoxně doplní to, na co člověk sám nestačí.

Josef koná opatrně i při záchraně Ježíše před krutým Herodesovým synem Archelausem, který přebral moc po smrti svého otce a byl přinejmenším stejně krutý jako on. Při návratu z Egypta se vyhne rodnému Betlému, oklikou ho obejde a usadí se v Galilei. Biblicky řečeno, je bezelstný jako holubice, ale opatrný jako had. Josef sice nemluví, ale jeho smýšlení a skutky hovoří za něj.

Anděl přikázal Josefovi i to, aby svého syna nazval Ježíš. Co znamená toto jméno?

Ješua nebo Ješu je aramejská verze hebrejského jména Jehošua, u nás známého jako Jozue, což znamená Pán zachraňuje. Je to teoforické jméno, protože obsahuje zkrácený posvátný tetragram JHVH, čtený jako Adonaj neboli Pán. A i když toto jméno skrývá hlubokou teologii, v Ježíšově době bylo poměrně rozšířené.

Benedikt XVI. upozorňuje na to, že když se anděl zjevil Marii, nepozdravil ji obvyklým hebrejským pozdravem šalom, což znamená Pokoj s tebou, ale slovy Chaire, tedy Raduj se, které obvykle překládáme jako Zdrávas. Nebyl by pro dnešního člověka přece jen srozumitelnější překlad Raduj se?

Jeroným, jehož latinský překlad Písma svatého nazývaný Vulgata byl dlouho pro západní Církev normativní, přeložil řecký termín Chaire jako ave, jehož prvotní význam je Buď pozdravena, tedy Zdrávas.

Zdá se však, že evangelista Lukáš, který nabízí dialog mezi Marií a andělem, zdůrazňuje jemu vlastní téma radosti ve světle prorockých výzev Sofoniáše a Zachariáše: Raduj se, dcero Sionská, tvůj král přichází. Výrazem chaire se odkazuje na tyto prorocké hlasy, kde Maria výsostným způsobem reprezentuje Izrael.

Lukáš akcentuje radost i v oznámení anděla pastýřům: Zvěstuji vám velkou radost, dnes se vám v městě Davidově narodil Spasitel, Kristus Pán.

Proto je opravdu možné, že v novém překladu Lukášova evangelia, který se již připravuje, bude pozdrav Zdrávas nahrazen slovy Raduj se, jak je to například v novém italském překladu.

V Lukášově evangeliu se píše, že když Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože pro ně nebylo místo v hostinci. Umíme dnes přesně říci, na jakém místě se to Ježíš vlastně narodil?

Už Justin kolem roku 150 po Kristu psal o tom, že křesťané uctívají narození Krista v jeskyni v Betlémě. O tom, že se nacházela za městem, se však evangelia nezmiňují. Zmiňuje to až apokryf Jakubovo protoevanjelium z konce 2. století. Klidně však mohlo jít i o místo, které tvořilo zadní část obytného domu.

Císař Hadrián dal jeskyni zprofanovat a nechal tam vysadit posvátný háj bohu Adonisovi. Ve 4. století za vlády císaře Konstantina tam vyrostla bazilika Narození Páně, která byla několikrát přestavěna, ale na rozdíl od jiných křesťanských památek nikdy nebyla zničena - ani Peršany, ani muslimy.

Ikonickými postavami vánočních událostí jsou tři králové - Kašpar, Melichar a Baltazar. Byli tito muži opravdu králové?

Evangelista Matouš je ve svém teologickém podání midrášskeho střihu nazývá Magoi - mágové, v českém překladu používáme termín mudrci, kteří přišli z východu za světlem hvězdy. Ale v 72. žalmu, tak v 60. kapitole proroka Izaiáše, které se čtou na slavnost Zjevení Páně, se píše o králích Taršíše a ostrovů, o králích Arabů i ze Sáby, kteří přinesou své dary. Později se v apokryfech z učenců své doby stali králové.

Odkud známe jejich jména a přesný počet?

Matouš pouze píše, že novorozenému Ježíšovi darovali zlato, kadidlo a myrhu. Od tří darů si lidová zbožnost odvodila tři osoby. Jejich údajná jména se poprvé zmiňují až v 5. století v apokryfním arménském evangeliu, když přišli jako vojenští vůdcové dokonce v doprovodu vojáků.

Vícekrát jste zmínil apokryfní evangelia. Můžeme se i z nich dozvědět něco podstatného o Ježíšově narození a dětství?

Nenajdeme v nich nic, co by nějak zásadně prohlubovalo obsah čtyř kanonických evangelií. Navíc, všechny apokryfní evangelia jsou mnohem mladší než kanonická evangelia. Nejstarší, Tomášovo evangelium, které obsahuje 114 údajných Ježíšových výroků, pochází až z 2. století. Z podobného období pochází i Jakubovo protoevanjelium.

Apokryfy jsou často produktem určité lidské zvědavosti, někdy duchovní fantazie a naivity, což dokazují apokryfy z dětství Ježíše, když oživí hliněné ptáčky ať když si už jako malý v Josefově dílně strouhá kříž, na kterém později zemřel. Církev tyto texty právě kvůli jejich obsahu a naivní teologii nepovažovala za inspirované Duchem Svatým a neuznává je.

Kolorit vánočních betlémů dotvářejí kromě tří králů i pastýři.

Oni se v Lukášově zpracování o Ježíšově narození dozvěděli jako první. Jde opět o hluboké poselství, že právě lidé na periferii, ti, co nemohli dokonce ani svědčit u soudu, mají privilegium poklonit se novorozenému králi jako první a plní radosti o tom svědčí druhým.

Ale zároveň je tu přítomna myšlenka, že Ježíše mohou najít i intelektuálové, kteří se ptají, zkoumají, hledají a zároveň zůstávají otevření Božímu působení. Kteří nečtou jen z knihy Božího stvoření, ale poslouchají slova i z knihy zjevení, kterým je Bible.

Vy jako biblista se jak díváte na tvořivost lidové zbožnosti? Nepřekrývá reálné události přílišným nánosem umělé vánoční idylky?

Právě naopak, kreativitu lidové zbožnosti založené na biblickém podkladě je třeba ocenit, protože ve své jednoduchosti je velmi hluboká. Z betlémů v kostelích či pod vánočními stromky je to jako s výtvarným uměním, které v jednom obraze koncentruje různé motivy.

Při literárním zpracování událostí se jde krok za krokem, ale při výtvarném potřebujeme sled událostí zachytit najednou na jednom místě. Svým způsobem nám taková prezentace pomáhá pronikat v jednom okamžiku a na jednom místě k hloubce samotných skutečností.

V čem tedy spočívá podstata biblického poselství o narození Ježíše?

Vánoce jsou průnikem Boží nepatrnosti a diskrétnosti, kterou Bůh vstupuje do tohoto světa, a také lidské ochoty, když člověk přijímá pozvání spolupracovat na velkolepém Božím plánu. Z tohoto božsko-lidského propojení vzchází něco výjimečně krásné a spásonosné.

Biblické podání o narození Ježíše je zároveň mimořádnou zprávou o tom, že Bůh se o svět stará a miluje ho, a když posílá svého Syna, dává světu do rukou svůj největší dar. Reálně se to událo jednou provždy v tomto našem světě, o který Bůh neztrácí zájem ani dnes. Imrich Gazda


Převzato z www.postoj.sk/, článek z 23. 12. 2018 naleznete zde.

(Na Fatym.com vydáno 24. 12. 2018; 25. 12. 2019 - 778 přečtení)