Zpoza dveří psychologické poradny bylo slyšet hlasitou hádku. Muž křičel na ženu, obviňoval ji, ona hlasitě vzlykala a bránila se každému nepravdivému slovu. Poradce seděl ve středu a situaci trpělivě sledoval. V jistém momentě, po ne krátkém čase, poradce hádku přerušil. Bylo slyšet, jak se pokojným hlasem obou zeptal:
Jste svátostně oddáni? Oba odpověděli:
ano. A on na to:
A jak je možné, že jste takto dopadli?
Nevyužitá přítomnost
Osoba Krista pompézně pozvaná do života manželů v den svatby, se v realitě všedních dní stává často nevyužitou a nepřítomnou. Manželé, hrdí na svou soběstačnost, se nejednou s naivní odvahou vrhají do náročných situací života doufajíce, že je zvládnou svou vlastní šikovností. Rozhodující je často až zkušenost pádu, která bývá nejednou bolestná. Jak je možné, že jsme takto dopadli? Zní často z úst těch, kteří byli na život a na smrt přesvědčeni o pravosti jejich lásky. Kde se stala chyba? Jak je možné, že umřelo to, co kdysi přinášelo život?
Kdyby jsi byl býval tu, můj bratr by nebyl umřel
Tato dvakrát se opakující věta sester z Betánie poukazuje na klíčovou podstatu problému jakékoli smrti (i smrti lásky) – nepřítomnost Krista. Lazarovy sestry jasně pochopily, že centralita Krista je pro život rodiny nezbytná, protože „
přítomnost Krista způsobuje život“ (RUPNIK, M.I.
Pri stole v Betánii, 74).
Na jaké dveře klepou dnešní manželé v čase krize? Kolik „sester“ zasílá dnes v nemoci svého „bratra“ Kristovi vzkaz „
Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný?“ Kolik z manželů je schopno pozdvihnout svůj pohled z cyklu problémů a upřít svůj zrak na Krista, s kterým jsou ve svátosti manželství organicky spojení? (BONETTI, R.
Il sacramento delle nozze, 39)
Znakem naroubování na Krista je život a plodnost…
Kristova reálná přítomnost v životě manželů začíná už svátostí křtu. Křestní list není jen obyčejný kus papíru, který je potřebné odevzdat knězi jako podmínku pro sňatek v kostele. Ve křtu Duch Svatý uvádí pokřtěného do jedinečného vztahu s Kristem, mezi křesťanem a Kristem se rodí osobité pouto. Křtem křesťan svazuje svůj život s životem Krista. (BONETTI, R.
Il sacramento delle nozze, 11-13, 21)
Křtem jsme naroubováni jako suché ratolesti na strom kříže, který církevní otcové nazývali svatebním lůžkem Krista a Církve. Z tohoto snubního vztahu proudí míza života a plodnosti, míza Ducha Svatého do výhonků první komunity křesťanů a přes ně, skrze křest, do dalších a dalších výhonků, přes které přichází život do každého kouta světa. Tento obraz vyjadřuje i známá mozaika
z baziliky sv. Klementa v Římě, která poukazuje na nespočetné množství výhonků stromu kříže, které přinášejí život. Jak do Církve, tak i do domácí církve proudí život jen z Krista. Křesťanským manželstvím se křestní výhonek rozvětvuje, tzn. křestní milost, žitá doteď individuálně, se mění a specifikuje: dva pokřtění ji začínají prožívat společně (BONETTI, R.
Il sacramento delle nozze, 23). Jakákoliv plodnost manželů (ať duchovní anebo tělesná) je důsledkem a důkazem plodnosti Ducha, který do nich proudí z kmene kříže.
Mezi vámi stojí ten, kterého neznáte…
Navzdory tomuto naroubování je často vidět, že v manželství pokřtěných se přítomnost Krista vůbec neprojevuje. Ta skutečnost se podobá člověku, který i když má doma automatickou pračku, upřednostní navzdory náročnosti ruční praní. Podobá se pití horké kávy, jejíž sladkost si nemůžeme vychutnat, neboť cukr zůstává nerozmíchaný. A tak navzdory gestu pozvání Krista zpřítomněného ve svátosti manželství, jeho přítomnost zůstává nevyužitá. A tento fakt vytváří i způsob, jakým manželé svoje manželství žijí.
Tento stav připomínají i slova olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, která zazněla na synodě o rodině v roce 2014: „
Pokud se manželé nenadchnou pro ideál, budeme řešit důsledky manželských havárií. Jsou jako letci, kteří se drží při zemi a havarují jen proto, že nenabrali potřebnou výšku“. A pokračuje: Potřebujeme učit věřící „
žít ze svátostí“.
Drtivá většina knih s manželskou a rodinnou tématikou na křesťanském knižním trhu upozorňuje manžele na jejich problémy a nedostatky; své odpovědi zaměřuje na trénink zručností (nácvik komunikace, řešení konfliktů, výchova dětí) a jiné pragmatické rady. Jedna kniha nabízí desatero výchovy, jiná 100 způsobů, jak potěšit manželku, další 3 zásady pro šťastné manželství. Celé úsilí manželství se přitom koncentruje na lidské úsilí, přičemž
je opomíjen rozměr Boží milosti působící v životě manželů. Mnoho manželů zůstane jen kdesi při zemi, přechází od jednoho vyřešeného problému k dalšímu, ještě většímu a tak se zamotávají v nekonečném cyklu problémů, přičemž tu platí jasné pravidlo: Problémy rostou rychleji než jejich řešení. Toto není zpochybnění lidského úsilí, důležitosti komunikace, řešení konfliktů, harmonizace, uvědomění si rozdílů mezi mužem a ženou. Milost vždy předpokládá přirozenost. Nejprve poukazujeme na přílišné zaměření se na přirozené lidské úsilí a potlačení toho nadpřirozeného.
Oči všech se upřely na něho
Prvořadý model vztahu, na který mají manželé hledět, je vztah Krista a Církve. Co je manželství, se odhaluje tam, kde Kristus dává svůj život. Tento vztah není jen ideálem a příkladem, na který manželé hledí, manželé doslova klíčí z jednoty Krista a Církve (Porov. BONETTI, R.
Il sacramento delle nozze, 39, 42). Kříž, zavěšený nad manželskou postelí, není jen módním doplňkem, ale vztažným bodem celého prostoru domácí církve, na který se upírají oči celé rodiny. Naopak,
co je centrem domácností našich domácích církví, okolo kterého se uspořádává nábytek i život rodiny? Co je srdcem rodiny pokřtěných? A jak se tato centralita projevuje anebo vyjadřuje např. v obýváku? (Porov. RUPNIK. M.I.
L´arte della vita, 129)
Přátelství s Ježíšem buduje rodinu
Když je Kristus nejdůležitější postavou domácí církve, úlohou rodiny není nic jiného než budovat přátelství s Ježíšem. Toto přátelství si od nich žádá, aby se jako rodina připodobňovali Hostu, kterého přijímají, až dokud nedosáhnou míru jeho Lásky (Porov. NORIEGA, J. – GRANADOS, J.
Betania una casa para el amigo). Přilnout ke Kristu. Tak silně si ho zamilují – že pronikne celou jejich osobu. (Porov. RUPNIK, M.I.
Pri stole v Betánii, 90)
Přátelství s Kristem se upevňuje konkrétními gesty. Přátelé touží být často spolu, neboť touží po jednotě (život ze svátostí), tráví spolu čas (rituál dobré kávy) a povídají si (život z modlitby), posílají si a čtou dopisy (pramen Božího slova)…
Ti, kteří se milují, se na sebe podobají – a to je i cíl člověka, který podtrhává papež František v nejnovější exhortaci – připodobnit se Kristu, k jehož obrazu a podobě jsme byli stvořeni (Porov.
Gaudete et exsultate 32); reprodukovat Ježíšův život v našem vlastním životě (Porov. tamtéž 20). Díky síle tohoto přátelství dali svůj život zástupy mučedníků. A nanovo ho získaly milióny hříšníků. To vzbuzuje naléhavou otázku o tomto velkém příteli, otázku, která bude vibrovat během celé historie, ze století na století, od rodiny k rodině, od křesťana ke křesťanovi [1].
Jaká je kvalita mého osobního přátelství s Ježíšem v mém křestním poutě? Na kolik reálně je přítomný Kristus v mém svátostném manželství? On je tentýž. Včera, dnes a navěky.
Richard Kucharčík
(Pro Fatym.com přeložila Lenka Kolačná)
Poznámky:
[1] Srov. NORIEGA, J. – GRANADOS, J.
Betánia: domov Ježišových priateľov. Piliere rodinnej spirituality, (nepublikovaný překlad) s. 25.
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek z 20. 11. 2018 naleznete
zde.
