Stalo se módou koketovat se strachem. Ať už jde o interview, talkshow, každý herec, každý politik musí počítat s tím, že se náhle objeví otázka: „Máte strach?“
Jeden významný deník uveřejnil nedávno seznam tzv. fobií (stavy strachu). Můžeme se jen divit, kolik jich je. A každá má své vlastní jméno.
Hlásání radostné zvěsti
Strach jistě není pouze jevem naší doby. Člověk vždy vyrůstal spolu se strachem. Ať už v pralese, v široké stepi Asie nebo na moři či v osamělé horské krajině, kde už se člověk mohl nacházet; kamkoliv přišel, vždy u toho byl skrytý nebo zjevný strach. Rozdíl proti dnešku byl jen v tom, že se o tom tak často nemluvilo.
Křesťanské hlásání bylo od samého počátku
radostná zvěst. Tato zvěst měla člověka zbavit strachu, který ho tak často svírá v boji o své bytí. Proto ti, kteří přinášejí radostné poselství z věčnosti, jak nám o tom vypráví Písmo svaté, vždy začínali slovy: „Neboj se! Nebojte se!“ Bůh nenahání strach.
Zbaveni Boha
V tom může spočívat vysvětlení módy strachu v naší době. Kdo žije zbaven Boha, kdo nemá k živému Bohu žádný vztah, ten není v bezpečí. Bezpečí je jako ochranný plášť proti strachu. Již dítě v náručí starostlivé matky to instinktivně ví.
Při vyhnání z ráje čekal lidi strach z bytí. Mluvíme o existenčním strachu. V ráji „přebýval“ člověk s Bohem, cítil jeho blízkost, byl si jist jeho ochranou. Hřích prvních lidí spočíval v tom, že chtěli poznat zlo.
Když ho poznali, stal se strach jejich průvodcem.
Bál jsem se, říká Adam. V blahobytné společnosti, ve které prý člověk nemusí snášet žádnou nouzi, ve které stát může všechno zajistit, stal se náhle strach mánií.
Skryti v Ježíšově pokoji
Rozdíl mezi prvními křesťany a jejich okolím byl v tom, že křesťané se cítili bezpeční v rukou dobrotivého a milosrdného Boha. Nejednou šli do arény vstříc smrti se zpěvem na rtech, což diváky na tribunách a císaře nejednou zmátlo, ale získávalo jim to současně sympatie.
Ztráta víry vede dříve nebo později do neurózy strachu. Ještě nikdy nedokázalo ateistické hnutí darovat lidem pocit vnitřní bezpečnosti, naopak, ovládají je závislosti, které dokážou jen udržovat strach. Ukázaly to všechny diktatury.
Proto nemohl Ježíš ve své řeči na rozloučenou dát nic krásnějšího než ujištění:
Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám, ne jako svět dává, já vám dávám. Pravý pokoj, ten vnitřní i vnější, znamená život beze strachu.
Vyšlo v časopise Světlo 6. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
