Odmítání kříže jako znamení vykoupení je tak staré jako samo
křesťanství - zajímavý článek z časopisu Světlo...
Již ve svém listu ke Korintským (1 Kor 1,18n) napsal apoštol Pavel o kříži:
Ti, kteří jdou k záhubě, považují kříž za hloupost,... pro nás však je Kristus, Boží moc a moudrost.
Jak pravdivá jsou tato slova, dokládá skutečnost, že v průběhu dvou tisíciletí nesčetné množství lidí vytrpělo a stále ještě trpí pro toto znamení své mučednictví. Jejich smrt svědčí o tom, že mají v kříži naději na lepší život po smrti.
Nepřátelé kříže pronásledovali vždy křesťany s nenávistí, ale mnoho křesťanů uchránilo jejich pouto k Pravdě před falešným kompromisem.
Patří k nim i student teologie Michael Kitzelmann z Allgäu. Narodil se v Allgäu na jednom selském statku v roce 1916 a studoval teologii v Dillingenu. Za druhé světové války musel narukovat a byl vyslán na ruskou frontu. Tady se z dopisu svých rodičů dověděl, že v jeho vlasti nacisté odstraňují ze škol kříže. Jeho smutek a rozhořčení bylo tak velké, že se před kamarády neudržel a prohlásil: „Doma strhávají ve školách kříže, a tady nás ženou, abychom bojovali proti bezbožným bolševikům.“ Kitzelmann poznal, že nacisté a komunisté měli více společného než rozdílného. To věřící křesťany velice bolelo. Kitzelmann byl pro svůj odvážný výrok udán, postaven před polní soud a na výstrahu ostatním odsouzen pro podkopávání bojové morálky k smrti zastřelením. Kitzelmann se už nedověděl, že příkaz odstraňovat kříže byl tajně suspendován, aby nevyvolával nepokoje mezi obyvatelstvem. S Církví se chtěli nacisté vypořádat až „po konečném vítězství“, jak věřili.
Jako frontový důstojník se sice často díval odvážně smrti do očí, ale dlouhé čekání na výkon rozsudku mu přineslo hodiny sklíčenosti, jak je zřejmé z jeho dopisů na rozloučenou. Ale pohled na kříž mu vrátil odvahu přijmout svou oběť. Jak dosvědčil divizní polní kurát, šel na smrt připraven a s velkou důvěrou. Byl zastřelen 11. 6. 1942.
Pro mladého Kitzelmanna byla obhajoba kříže přirozenou reakcí, protože patřil ještě k mladé katolické generaci, která stavěla kříže na vrcholcích hor, a chránil papeže a biskupy před pomluvami. Dnes se mnohým taková odvaha jeví nepochopitelná. V dnešní společnosti, kde i nejeden církevní funkcionář myslí především na své dobré bydlo, silně poklesla připravenost exponovat se za kříž, i když už neběží právě o krk, ale jen o jízlivý pohled. Pro vlažné je kříž jakožto zdroj síly vyschlý. Ale nakonec kříži nikdo neujde. V jaké beznaději musí umírat ten, kdo nemá žádnou víru! Alespoň v nemoci, stáří a smrti, které nikdo z lidí neujde, je pohled na kříž jedinou nadějí.
Vyšlo v časopise Světlo 4. ČÍSLO / XI. ROČNÍK¨
