Článek bývalého ministra vnitra SR, autora knih
Boj o moc a tajná služba a
Lvi přicházejí.
Úmluvu veřejně odmítají lidé, pro které je starost o opravdu týrané ženy každodenním chlebem.
Úmluva Rady Evropy o předcházení násilí na ženách, tedy Istanbulská úmluva, je jeden z nejideologičtějších dokumentů poslední doby. Člověk se diví, jak je možné, že ji podepsalo tolik v podstatě normálních politiků. Je možné, že si ji někteří nepřečetli nebo jednoduše důvěřovali, že jim přece nikdo nepředloží nějaké šílenství.
Úmluva je o něčem jiném, než si myslíte
Pod bojem proti násilí na ženách si člověk představí, že se staví za ochranu nešťastných žen, které muž bije, které chodí s modřinami. Úmluva se staví za ochranu těchto žen, ale v tom nespočívá její „přidaná hodnota“. Ochrana těchto žen je více méně obsažena v národní legislativě evropských zemí, i když samozřejmě netvrdím, že už tu není co zlepšovat.
To, co Istanbulská úmluva k tématu přidává, je
radikální a falešné rozšíření pojmu násilí na ženách, radikální a falešný dějinný výklad příčin tohoto násilí, a hlavně
závazek signatářů uskutečnit radikální kulturní revoluci ve vztazích mezi muži a ženami, která je nepřátelská vůči rodině, a prosadit genderovou ideologii.
Pravidla, podle kterých čtěte
Pro ty, kteří si říkají, že to přece nemůže být až tak zlé, doporučuji řídit se při čtení třemi pravidly:
1. Uvědomit si, že
my nebudeme rozhodovat o výkladě úmluvy. Bude to výbor GREVIO složený z lidí, kteří nebudou ze Slovenska (u nás z Česka, pozn. překl.). To oni budou posuzovat, jestli úmluvu dodržujeme nebo ne a budou dávat doporučení, co ještě máme udělat. Samozřejmě, že k nám nepošlou armádu, aby to prosadila. Ale politicko-mediálního tlaku se nezřídka zalekne kdekterá vláda. Případně o tom budou rozhodovat soudy.
2. Poučit se z používání salámové metody v jiných oblastech. Když se v roce 1997 do amsterodamského znění smluv o EU dostalo znění, podle kterého může Rada EU přijmout opatření proti diskriminaci založené na sexuální orientaci, věřte, že žádného ze signatářů (a byli mezi nimi i konzervativní a křesťanští politici) by nenapadlo, že za pár let se to bude vykládat tak, že za diskriminaci se považuje i to, když v členské zemi není legalizováno manželství osob stejného pohlaví.
3. Podívat se do zemí, kde už se genderová ideologie částečně prosadila a číst úmluvu v kontextu toho, co v těchto zemích vidíme.
Preambule? Třídní boj
Preambule obsahuje ideologické tvrzení o historii lidstva, které je zveličováno analogicky k tvrzení Marxe o třídním boji, jen za utiskující třídu jsou považováni muži a za utiskovanou ženy.
V preambuli signatáři uznávají, že
„... násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům…“
To, co se děje v malé menšině rodin, přece není nějakým
společenským mechanismem. Jenže násilí na ženách podle autorů úmluvy není záležitost malého zlomku domácností, jak to chápeme my. Autoři chápou násilí na ženách v nesmírně širokém záběru.
Podle článku 3 do něj spadají „… činy založené na pohlaví, které vedou nebo mohou vést k fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické újmě nebo utrpení žen ...“. Pokud se žena na mateřské dovolené cítí s dítětem osamělá, je to utrpení, které lze chápat jako násilí. Pokud má nižší plat než její kolega, je to ekonomická újmy, tedy násilí (Pamatuj, milý čtenáři, ty nerozhoduješ o tom, co je a co není násilí!).
Autoři jednoduše tvrdí, že násilí proti ženám je něco gigantického, co dalece přesahuje případy fyzického násilí manžela vůči manželce či druha proti družce. Je to tak gigantické, že pro zmínku o mnohem častějším případu soužití mužů a žen ve vzájemné lásce jaksi není prostor.
Zkrátka, muži bojují proti ženám. Nejen ti násilníci, co bijí manželky. Muži proti ženám
všeobecně.
V manželství je muž měšťákem a žena proletářkou a institucionalizovanou prostitutkou. Tak se podle klasika marxizmu Fridricha Englse dá charakterizovat buržoazní manželství. Podobné vidění nevraživosti ve vztazích mezi muži a ženami vane z Istanbulské úmluvy.
Násilí na ženách je genderově podmíněné
Úmluva říká i to, proč násilí na ženách existuje. Proto, že je rodově podmíněné. V článku 3 se definuje pojem gender, a to úplně jinak, než jsme zvyklí toto slovo používat. Vždy jsme pod ním chápali rod.
Podle úmluvy gender „znamená sociálně ustanovené role, chování, jednání a vlastnosti, které příslušná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže“. Tato definice je vysloveně ideologická, neboť v sobě implicitně obsahuje tvrzení, že
role, chování a aktivity mužů a žen nemají nic společného s jejich biologickou podstatou, ale jsou jen konstruktem.
V preambuli signatáři vyslovují přesvědčení, že „násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví“, tedy, že násilí vůči ženám jde ruku v ruce s tradičním rozdělením rolí mezi muži a ženami. Toto je ideologické tvrzení par excellance.
Když se třídní boj zostřuje
V polovině třicátých let přišel vládce komunistického Sovětského svazu Stalin s tezí, že třídní boj s vnitřním nepřítelem se bude zostřovat. Bylo to absurdní, v té době už dávno vládnul takový teror proti jinak smýšlejícím, že v Sovětském svazu si nikdo nedovolil proti režimu říci ani slovíčko. Proč Stalin tuto absurditu řekl? On takové zostření potřeboval, a proto si ho vymyslel. Aby zdůvodnil potřebu krvavých čistek nevídaných rozměrů.
Proč to uvádíme? Protože je stejně tak absurdní, aby se s tezí gigantického podmanění žen muži přicházelo v současnosti, a právě v západní společnosti, kde se už dávno ženy emancipují nevídanou rychlostí. Netvrdím, že ve vztahu mezi muži a ženami bylo v dějinách vždy vše v pořádku a jsem rád, že to bylo
právě křesťanství, které ženám přisoudilo stejnou míru důstojnosti jako mužům. Před sto lety byly ženy především v domácnosti, dnes u nás vládne téměř plná zaměstnanost žen. Proč tedy tato apokalyptická vize podmanění žen muži?
Inu, proto, aby při tomto pohledu bylo možné zdůvodnit potřebu revoluční změny společnosti. Jaké?
Už žádná ženskost a mužskost!
Pokud autoři tvrdí, že násilí na ženách je genderově podmíněné, tedy založené na současných rolích, tak je jasné, jak chtějí proti násilí na ženách bojovat.
Odstraněním stereotypních rolí.
V článku 12 v odrážce 1 je závazek signatářů přijímat „opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů“.
Toto je závazek uskutečnit revoluční sociální inženýrství. K tomuto se máme zavázat? Co si máme pod změnami v kulturních vzorcích chování představit? Cokoliv.
Návrat kojenců do dětských jeslí, protože matky musí pracovat. Pracující otec a nepracující matka je stereotyp. Všude kvóty, muži a ženy 50 na 50. Průnik žen do armády. V některých povoláních tam byly vždy, například ošetřovatelky, spojovatelky, písařky atd., ale v Americe se už diskutuje o jejich zařazení do bojových útvarů.
Ano, vojačky mají bojovat, střílet, krvácet a v bolestech umírat. (To, že takto bude více žen vystaveno tomu nejsurovějšímu násilí, ideology netrápí.)
Genderová ideologie propaguje pro transgender lidi chirurgickou změnu pohlaví. Mnozí z nich končí tragicky, například sebevraždou, protože jejich „změna pohlaví“ se nezdaří. Přitom vědci tvrdí, že
velká většina mládeže s genderovou dysforií z ní jednoduše vyroste.
Výchova dětí v předškolních zařízeních i na školách má být zaměřena na potlačení rozdílů mezi chlapci a děvčaty.
Běžné osloven „chlapci a děvčata“ se opouští ve prospěch neutrálního oslovení. V angličtině se přechází na zavedení nových rodově neutrálních zájmen. Namísto zájmen jako „jeho“, „jemu“, „jí“, se mají používat nová vymyšlená zájmena jako „zir“, „hir“ a podobně, o jakých jsme se v hodinách angličtiny nikdy neučili ani my, ani Angličané.
V stručnosti, jde o potlačení ženskosti a mužskosti. O jejich zničení.
Transgender a ztráta rozumu
Prorážedlem genderové ideologie se stává pojem „transgender“. U malého počtu lidí existuje mentální těžkost – genderová dysforie, která znamená, že člověk má pocit, že by raději byl tím druhým pohlavím. Genderová ideologie jí dává název „transgender“. Pro genderovou ideologii jsou vítaným prostředkem pro dosahování cílů. Pokud chce někdo tvrdit, že se jimi Istanbulská úmluva přímo nezaobírá, je na omylu.
V odstavci 3 se píše:
„Veškerá opatření přijatá na základě této hlavy budou zohledňovat a řešit specifické potřeby osob, které se staly zranitelnými vlivem konkrétních okolností, přičemž těžištěm těchto opatření budou lidská práva všech obětí.“
V Explanatory Report (Vysvětlující zpráva) se uvádí, že mezi tyto osoby patří i „transgender“ osoby.
Pokud chcete potlačit rozdělení lidí na muže a ženy, můžete to udělat dvěma způsoby. Můžete stírat rozdíly mezi nimi anebo, a to je druhý způsob, si
můžete vymyslet desítky dalších bizarních „pohlaví“, jako například „genderfluid“ (ráno se cítím jako žena, večer jako cosi jiného) apod. Transgender osoby do této strategie vhodně zapadají.
Genderová ideologie používá pojmy muž a žena, kdysi pro všechny jednoznačné (pro nás i nadále) zmatečným způsobem, jednoduše si je ukradla a nutí nás používat je podle nich. Doslova tvrdí, že takový muž, který by byl raději ženou, je tou ženou a naopak. Tvrdí, že
„transgender“ má právo, abychom ho nazývali mužem, i když je žena, a naopak. Přitom chromozomy v buňkách nám sdělují, zda jsme muži nebo ženy. Muž, který tvrdí, že je žena, má prý právo používat ženské toalety nebo převlékárny a ty opravdové ženy, které jej tam potkají, musí jeho přítomnost strpět.
A tak genderová ideologie bojuje proti sexuálnímu násilí na ženách, ale dovolit cizím mužům obnažovat své genitálie před ženami za sexuální násilí nepovažuje.
Všechny děti na školách se o tomto mají povinně učit. Mají být vedeny, aby zkoumaly samy sebe, zda nejsou „transgender“. „Odborníci“ jim přednášejí, že si ještě jen vyberou, jestli budou chlapci či děvčaty. Tito přednášející jsou občas „drag queens“, muži s parukami, namalovaní a oblečení jako ženy.
Istanbulskou úmluvou se zavazujeme, že se o tom děti budou učit „na všech stupních vzdělávání“, tedy ve škole i školce.
Genderově podmíněné násilí a nestereotypní role mužů a žen se mají všude vyučovat.
To je vymývání mozků dětí.
Sociální inženýrství versus svoboda
Nikdo rozumný nic nenamítá proti potlačování skutečného násilí na ženách. Když jsem byl ministrem vnitra, začala policie mnohem intenzívněji vyšetřovat trestné činy násilí na ženách.
Nejsem proti prosazování se žen i v některých oblastech, kde to nebylo zvykem. Když jsem jako ministr dostal od policejního prezidenta návrh na jmenování první ženy do funkce okresní ředitelky policie, odsouhlasil jsem to.
Pokud se manželé dohodnou na způsobu, jak se kdo z nich bude starat od děti a domácnost a pracovat v zaměstnání, kdo se jim do toho může míchat?
Je to v pořádku, pokud je to výsledkem svobodného rozhodování mužů a žen. Ale
je absolutně nepřípustné, aby to přikazoval stát, nemluvě o nějakém mezinárodním výboru GREVIO.
Trest za zdravý rozum
Kdo se drží zdravého rozumu, je trestán. Profesor Nicholas Meriwether ze státní univerzity v Ohio se soudí se školou, která ho trestá, že při rozhovoru se studenty odmítá používat rodově neutrální zájmena. Učitelka Akesha Wyatt z Texasu byla propuštěna, protože odmítla oslovovat „transgender“ dívku jako chlapce. Učitel tělocviku Robert Opedisano z Floridy se soudí se školou, která jej nutí vykonávat dozor v mužských šatnách, přičemž se v nich spolu s chlapci vysvléká i děvče, které tvrdí, že je chlapec. Britský učitel Joshua Suttcliffe byl propuštěn, protože skupinu žáků oslovil „chlapci a děvčata“, i když jedno z děvčat tvrdí, že je chlapec. Majitel baru v Portlande v Oregone Chris Penner zakázal skupině transgender mužů vstup na ženské toalety, protože skutečné ženy si stěžovaly. Soud mu uložil pokutu 400 tisíc dolarů.
Zde rozum umírá.
Kdo je proti úmluvě?
Čtenář už pochopil, kdo podporuje a kdo odmítá Istanbulskou úmluvu.
Podporují ji především genderoví ideologové, kteří týranou ženu zblízka neviděli.
A kdo ji veřejně odmítá? Například lidé, pro které je starost o opravdu týrané ženy každodenním chlebem.
Kněz Marián Kuffa, který se v Žakovcích také o ženy stará. Pavol Vilček, ředitel Charity ve spišské diecézi. Poslankyně Anna Verešová, ředitelka neziskovky Áno pre život. Protože oni ví, o čem to opravdu je.
Radě Evropy je třeba oznámit, že Slovensko svůj podpis z úmluvy stahuje.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 3. 12. 2018 naleznete
zde.