Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle adventní - cyklus C
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifaše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“ (Lk 3,1-6)
Věříme, Pán přichází k nám smrtelníkům různými způsoby už během našeho pozemského putování a že jednou přijde s definitivní platností v plnosti. Adventní doba nás uvádí do tohoto tajemství, a proto jsou podle toho voleny i nedělní úryvky Písma.
Jan zaslechl na poušti Boží slovo. Lapidární konstatování s obrovskými důsledky. Doslova čteme „… stalo se Boží slovo Janovi…“
Jan pobývá v poušti, aby se lépe disponoval pro naslouchání Bohu. Nestahuje se, aby se stranil lidí a zbavil se odpovědnosti za vztahy vůči druhým. Volí na určitý čas samotu, ne osamělost, aby byl vnímavější vůči Božím nárokům.
Boží slovo může nejlépe zaznít ve ztišení a zklidnění srdce, nikoliv v hluku a překotností událostí a proměnlivých situací. Evangelista nepopisuje, jakým způsobem a v jaké podobě Bůh Jana oslovil. To není důležité. Podstatné je, že Jan Boha vyslechl a rozhodl se podle řečeného jednat bez otálení, zvídavých otázek a kladení podmínek. Boží slovo nezůstalo v Janovi ladem, ale naopak se vtělilo do jeho života – do zcela konkrétních kroků a jednání v dějinách vyvoleného národa. Toto ztělesnění je zdůrazněno Lukášovým dějinným zmapováním do širších souvislostí života římské říše.
Boží slovo má univerzální význam a nikdo není předem vyloučen z jeho působení. Přichází skrze člověka a každý je pozván, aby je mohl zaslechnout. Jan si neponechává sdělení pro sebe, aby se sobecky radoval z osobního Božího oslovení. Právě naopak. Sdělené přijme za své, dá se jim proměnit a spěchá to nabídnout i druhým. Ani stopy po sobeckém uspokojení či sebevědomí vlastních zásluh. Nehonosí se ani vlastními asketickými činy, ale vášnivě touží pomoci všem, kdo stojí o Boží nabídku. Neslevuje nic z naléhavostí Božího slova, aniž někoho nutí přijmout hlásané. Stojí zcela ve službě Božímu slovu bez potřeby na sebe druhé vázat, zavazovat si je a očekávat od nich vděčnost.
Je hlasem volajícím, který dává možnost k pokání, aniž předem propočítává účinek. Sám se nechává Božím slovem proniknout a proměňovat a tutéž možnost dopřává druhým. Bůh je blízko a čeká, zda ho člověk chce přijmout a být s ním. Nevnucuje se a nechce zarputile člověka ovládat, aby prosadil svou vůli. Používá Jana, aby hmatatelně zjevil, jak blahodárně působí jeho vláda v člověku. Pomáhá k důkladnému sebepoznání tváří v tvář Boží svatosti a daruje sílu odstraňovat všechny překážka lidského srdce vůči Bohu v podobě lhostejnosti, nedůslednosti, zaujetí jen sebou, strachu ze sebe a o sebe, teprve tu pravou svobodu, ke které jsme povoláni.
Janovo vystoupení je možností, která se má uskutečňovat i v našem životě. Jan nepromarnil příležitost. My, pokřtěni v Krista, máme jistotu pomoci Ducha svatého, který dává poznání, sílu i touhu po Boží vládě v nás. Velkoryse nezůstává nic dlužen, abychom i my měli odvahu jít k druhým a zvěstovali jim osvobozující Boží slovo. To je naše poslání a v tom též tkví naše křesťanská důstojnost.
Bůh nám posílá živé příklady – jako Jana Křtitele- na nichž nám názorně ukazuje, jak chce On sám působit v tomto světě skrze nás a co je nejvlastnějším jádrem naší ochoty plnit jeho vůli.
Ve svých podmínkách a prostředí každý z nás je povzbuzen Janovým příkladem, aniž kopíruje jeho situaci, životní styl, je Bohem pozván podílet se na jeho díle pro pásu světa. Zaslechnout a přijmout tuto výzvu je tou nejlepší přípravou na vánoce.
Nejsme na této cestě sami. Duch Boží nás provází a daruje potřebné. Advent se tak pro nás stane nejen nádhernou dobou rorátů a těšení se na vánoční svátky, ale skutečnou událostí proměny našeho srdce.
