Přesně deset let – od 15 do
25 let věku – jsem patřil do velké
„rodiny kuřáků“.
Během této doby jsem se asi desetkrát pokoušel zbavit se této nepohodlné náruživosti. Nikdy se mi vlastními silami nepodařilo osvobodit se od této vášně, a čím déle jsem kouřil, tím řidší byly pokusy s kouřením jednou provždy skoncovat...
I když jsem měl období, že jsem vykouřil 40 cigaret za den, nikdy mě nenapadlo, abych prosil Boha o pomoc. Ale co jsem nedokázal s vypětím všech svých sil, to mi chtěl Ježíš darovat zdarma.
Tak jako v minulých letech rozhodl jsem se i v adventě 1990, že se zřeknu kouření. Ale již po několika dnech jsem to vzdal. Zklamaný opětovnou porážkou jsem před Vánocemi přišel na nápad poprosit Boha, aby mi pomohl. Vážně jsem začal pomýšlet na to, že se pokusím přinést Dítěti v jesličkách nějakým způsobem moji vášeň jako dar. Stále více však rostlo ve mně přesvědčení, že Ježíšek můj dar neodmítne. Tato myšlenka mě neopustila a nakonec mi bylo jasné, jak budu postupovat.
Na Štědrý den se sešla celá naše rodina, rodiče, moji tři sourozenci a já. Celý večer jsem myslel na rozhodující okamžik, jak uskutečnit svůj záměr. Zpíval jsem tehdy ve sboru sousední farnosti. Protože sbor zpíval na půlnoční, opustil jsem rodinné posezení jako první. Šel jsem sám zasněženou krajinou. Na ulici nebylo nikoho. Modlil jsem se a sbíral odvahu, protože vždy, když jsem si něco předsevzal, byl jsem nakonec znepokojený a nejistý.
Během celé půlnoční v kostele svatého Mikuláše jsem se snažil být soustředěný. I při blahopřáních mezi lidmi na kůru jsem byl rezervovaný. Nakonec jsem si našel klidné místo a klekl jsem si. Chtěl jsem se soustředit a čekat, až se konečně začne kostel vyprazdňovat. Trvalo to dlouho, protože byl zaplněný do posledního místa. Pozvání kolegů, abych už s nimi odešel, jsem zdvořile odmítal. Po nějakém čase byli všichni venku. Už jsem slyšel jen kostelníka, který uklízel po bohoslužbě. Většinu lamp a svíček již zhasil. Světlo už svítilo jen u jesliček u bočního oltáře. Přesně tam jsem chtěl jít. Rychle jsem prošel středem kostela a zamířil k betlému ještě dříve, než kostelník vyšel ze sakristie, aby zavřel kostel. V ruce jsem pevně svíral v kapse kabátu krabičku cigaret.
Stanul jsem před Božským Dítětem, které leželo s rozepjatýma ručkama a mile se na mě usmívalo. V naději, že mě nikdo nevidí, vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret a položil k Ježíškovi. Přitom jsem se modlil: „Dnes ti, bohužel, nemohu dát více než svoji vášeň. Přijmi tento můj dar a osvoboď mě konečně od mojí závislosti.“
S úlevou jsem vyšel z kostela. Venku ještě stáli poslední lidé. Prošel jsem rychle kolem nich, protože mi nebylo do řeči. Tiše jsem se vracel domů. Tma a vánoční ticho mi dělaly dobře a já jsem měl jistotu: Ježíšek mě vyslyšel.
Když jsem druhý den vstával, byl jsem zvědavý, jak se budu cítit, protože moje první myšlenka patřila vždy cigaretě. Ale k velkému překvapení jsem na ni neměl vůbec chuť. Tak tomu bylo po celý den. A nezměnilo se to ani druhý, třetí ani v žádný další den. Od té události už uplynulo 15 let. Už nikdy jsem neměl pokušení zakouřit si cigaretu.
Ten Štědrý den se však stalo ještě něco. Tehdy jsem ještě nechápal, že Ježíšek má pro mě připravený dárek. V následujícím roce se ve mně probudila touha po kněžském stavu. Od té doby ve mně rostla láska k Ježíši. Co všechno jsem se od něho od té doby naučil! A vždy, když o Vánocích sám sloužím půlnoční mši svatou, vzpomenu si na ony Vánoce, kdy mě Pán osvobodil od mé závislosti, aby mi daroval sám sebe.
Vyšlo v časopise Světlo 51.–52. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK
