Na začátku nového církevního roku vybízí nás Církev v evangeliu
(Lk 21,34–36) první adventní
neděle k bdělosti.
Bdít znamená dávat pozor, zůstat pozorný, nikoliv bez cíle, nýbrž se zaměřením na Pána, abychom ho dobře vnímali. Existuje nebdělý způsob jak jít životem, když se prostě necháme životem unášet jen s troškou víry, s kouskem světového názoru. Pozorná bdělost, kterou Pán od nás žádá, je ovšem něco jiného.
Není to jen jakýsi druh chytráctví – uděláme, co bude chtít, pokud se vyjádří dost zřetelně, nýbrž je to něco zcela přesného. Bdělí jsme tehdy, když naše starosti, naše chyby, naše hříchy, naše pomalost a ospalost a těžkopádnost nám nebrání vnímat Pánův hlas. Bdělost vyžaduje askezi. V bdělosti bojujeme proti spánku, abychom měli pro Pána čas, a přitom se zříkáme i kousku svého pohodlí. Ale to všechno Pán přijímá a bohatě vynahrazuje. To ale neznamená, že máme své noci trávit tím, že budeme bojovat proti spánku. To by bylo proti poslušnosti, protože musíme být schopní vykonávat své povolání. Jedná se spíše o duchovní připravenost, abychom zůstali otevření pro Pána.
Askezí rozumíme všechno, co děláme pro to, abychom nežili sami pro sebe. Duchovní bdění je asketické cvičení, podobně jako pokání a půst. Je to cvičení, které zaměřuje naši vůli k Pánu. V tomto smyslu tedy máme bdít při práci, při odpočinku, při mluvení. Máme totiž mluvit tak, abychom nepřerušovali svůj rozhovor s Pánem.
Pán nás upozorňuje:
Nevíte dne ani hodiny. Pán prorokuje záhubu Jeruzaléma. Nejdříve předpověděl své utrpení a nyní předpovídá utrpení lidí. Ale předpovídá je tak, že nevíme, kdy to nastane. V křesťanství však prožíváme již nyní něco jako věčný život. Stále znovu přichází doba utrpení pro Pána, nyní jako čas utrpení jeho Církve i jako utrpení jednotlivých křesťanů. Současně je to však doba velké radosti: Velký pátek a Velikonoce patří k sobě.
Toto konstatování nám sice nedovoluje všechny doby směšovat, ale upozorňuje nás, že nikdy nevíme, kdy přijde rozhodující čas. Neznáme hodinu své smrti ani den své nemoci, svého selhání. Není ani jediné hodiny, kterou bychom skutečně znali. Proto musíme být bdělí, stále konat vůli Otce. A tak je důležité, abychom každou událost prožívali v bdění a modlitbě: být připraveni.
Kdybychom přestali bdít, přestali se modlit, byli bychom oslabeni, protože bychom se nevraceli k Bohu. Nechápali bychom jeho úmysly, byli bychom jako zloději, kteří si ukradli svůj vlastní čas a nežijí v čase, který nám Bůh dal k dispozici. Náš čas nemá být naším, ale Božím vlastnictvím. Když chápeme čas jako jeho vlastnictví, bude v něm mít své místo naše bdění a modlitba. Proto prosme Boha, abychom byli bdělí a čekali připraveni na jeho čas, aby nás hodina, ve které přijde, našla připravené, jak bdíme.
Vyšlo v časopise Světlo 48. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK
