V pořadí 34. neděle v roce je také známá jako slavnost našeho Pána Ježíše Krista, krále vesmíru. Tento svátek založil v roce 1925 papež Pius XI. v reakci na rostoucí sekularismus na Západě a nevyřešenou římskou otázku. S velkou jasností a hloubkou vyjádřil Svatý stolec svou naději, že svátek bude mít vliv na laiky. Přitom použila dlouhý citát, který stojí za to přečíst si a meditovat nad ním:
"
Pokud je Kristu, našemu Pánu, dána veškerá moc na nebi i na zemi; pokud všichni lidé vykoupení jeho drahocennou Krví, jsou novým právem podřízeni jeho vládě; pokud tato moc zahrnuje všechny lidi, musí být jasné, že ani jedna z našich schopností není vyloučena z jeho říše. Musí vládnout v naší mysli, která by měla souhlasit s dokonalým poddáním se a pevnou vírou ke zjeveným pravdám a Kristovým naukám. Musí vládnout naší vůli, která se má přidržovat zákonů a příkazů Božích. Musí vládnout v našich srdcích, které by se měly odvracet od přirozených tužeb a musí milovat Boha nade všechno a snažit se přilnout k němu. Musí vládnout v našich tělech a v našich údech, které by měly sloužit jako nástroje pro vnitřní posvěcování našich duší, nebo, jak říká apoštol Pavel, jako nástroje spravedlnosti pro Boha." (Zvláště na nás samých).
Vize Pia XI. je odrazem zralého, plně formovaného, plně katechizovaneho katolíka, který zná Krista jako Spasitele a Pána. Pokud by tento papež žil v dnešní době a pozoroval by trendy Katolické církve, byl by šokován. Například samoidentifikovaní katolíci tvoří přibližně 68,1 milionu (20,8%) obyvatel Spojených států, přičemž pouze asi jedna třetina navštěvuje mši jednou týdně. Z této třetiny mnozí nejsou katechizováni a mají heterodoxní názory a praktiky.
Nedávná studie Pew Research Center uvádí, že 58% lidí, kteří se účastní mše jednou za týden, věří, že rozvedení a znovusezdaní farníci, a ti, jejichž manželství nebylo anulováno, by měli mít možnost přijímat přijímání. Až 42 procent si myslí, že manželé, kteří žijí v jiném než manželském svazku, by měli mít možnost účasti na Eucharistii a 46 procent si myslí, že před-manželský sex je hřích. Určitě nepřeháníme, když potvrdíme, že evangelizace by měla začít v lavicích - u těch, kteří se účastní mše pouze jednou za týden. Problém s místními církvemi je ten, že už to není Katolická církev v Americe, ale americká katolická církev: ba co víc - Církev a okolní kultura se stávají nerozeznatelnými.
Velká většina lidí, kteří tento článek čtou, se pravděpodobně s těmito chybnými farníky v lavicích neidentifikuje. Jde o zdeformované katolíky, o tzv. vánoční či velikonoční katolíky, "kavárenské katolíky" nebo "kulturní katolíky", kteří se účastní mše pouze jednou v týdnu - většinou proto, že mají italský původ nebo jsou to irští Američané. Je však důležité, že ortodoxní praktikující katolíci se upokořili a přiznali, že mají mnoho "neověřených" oblastí v srdcích, kde Kristus ještě není králem.
Srdce pokory se dívá na tento nepořádek mezi americkými katolíky a říká: "
Bez Boží milosti není cesty." Prostá duše se neponižuje nebo se sama nebičuje, ale nahlíží na sebe objektivním pohledem a ví, že musí bojovat a nenávidět hřích až do posledního dechu, pokud chce mít v Kristu účast - tak jak říká sv. Pavel "
aby si sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho podobného, aby byla svatá a neposkvrněná." (Ef 5, 27).
Proaktivní závazek v pokoře a sloužení druhým je jako dobře vyasfaltovaná dvouproudová dálnice, po které může Kristus král přijít a převzít vlastnictví oblastí našeho života, které jsou prozatím obsazené královstvím hříchu. V životě mnoha mladých lidí existuje jistý posvěcující proces. Když jsou single (svobodní), život je jen o nich. Často se stává, že jakmile se ožení a začnou plodit děti, život se stále motá někde kolem nich: manželka a děti existují pro ně, aby uspokojily vlastní potřeby a ne naopak. Ale pak ve správně katechizovaném katolickém světě se objevuje tento výjev: manžel / otec si uvědomuje, jak sobecký je ve vztahu ke své rodině a rozhodne se, že bude napodobovat Krista v Jeho utrpení sebeobětování se. To je jeden z hlavních způsobů, jakým manželství / rodina mění chlapce na muže, když srdce manžela / otce je naplněno pokorou a sebespalováním.
Mezilidské vztahy mohou být zdrojem velké radosti, ale i kamny utrpení. I toto je však "bolestivý dar" v odhalování těch nezevangelizovaných oblastí našeho života, kde Kristus ještě není králem, protože Duch Svatý používá manžele, děti, širší rodinu a přátele jako "zrcadla", aby nás přivedl domů. Nárůst Kristova království v našem životě je velmi usnadněn praktikováním katolického prožívání přítomnosti Boha, a to jak ve Svátku Krista Krále i v tom, co sv. Faustyna označuje jako vlastní domácí "adorační kaple". Takto kultivujeme vlastní posvěcení, což je skvělá cesta, kterou Kristus Král může přijít a začít naplno vládnout v našich srdcích.
Když jsme v přítomnosti Boha a chceme se s ním skutečně setkat, naše hříšnost se nám zjeví. Stejně jako Izaiáš říkáme: "
Běda mi, ano, jsem ztracen. Vždyť jsem člověk nečistých rtů a bydlím mezi lidem nečistých rtů; a moje oči viděly krále, Hospodina zástupů."(Iz 6, 5) nebo podobně jako Petr poté, co Pán vykonal zázrak s rybami, říká v přítomnosti Krista: "
Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný." (Lk 5 , 8).
To však není konec příběhu, neboť
jen v přítomnosti Boha nacházíme trůn milosti: "
Přistupme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravém čase." (Žid 4, 16). A je to právě trůn milosti, kam přichází naše padlá a smutná mysl, vůle, srdce i tělo a hlásí se k jedinému vlastnictví Krále králů a Pána pánů; kde jsou lidské zdroje již vyčerpány a může se zde začít plnost milosti. Tento proces není tak tajemný ani éterický, jak si někteří myslí. Pro praktikující katolíky je běžné procházet fázemi, ve kterých se někdy obtížně zachází s vlastním časem, talentem a pokladem.
Peníze omezují, čas je omezený, nemáme náladu obětovat dary ve prospěch druhých. Ale pak čteme evangelní příběh o chudé vdově, v žalmech najdeme odpověď a důraz na obětování, v pátek se modlíme bolestný růženec zaměřený na smutná tajemství, která zdůrazňují Kristovo vlastní darování.
Přítomnost Boha nás mění
Známe spravedlivý a nespravedlivý hněv. Vidíme Krista, který čistí chrám. Ve vlastním svědomí můžeme zaslechnout jméno přítele, kterého někdo pomlouvá, případně, že dítě našeho bližního bylo fyzicky a sexuálně zneužito. Tak jak odporný je nespravedlivý hněv, může být pro nás vykoupením identifikování pýchy a modlářství v našich srdcích. Tyto však třeba odstranit, pokud v nás má Kristus stanovit svou vládu. Pokud vrčíme na ženu či muže, když jsme se ztratili někde na cestě domů a on / ona se nás pokoušel (-a) správně nasměrovat, můžete ucítit v sobě jakousi modlu, či pocit schopnosti, že všechno máte sami pod kontrolou.
Hněv je kouř, modlitba je oheň. Kde vládne pokora, tam vládne Kristus. Dalším způsobem, jak odhalovat modly v našich životech, které brání Kristově vládě, je položit si otázku: "
Mohu se spokojit pouze s jídlem, oblečením, střechou nad hlavou a společenstvím Otce, Syna a Ducha Svatého?" Sv. Tomáš Akvinský určil čtyři hlavní náhrady, které lidé používají místo Boha: bohatství, moc, čest a rozkoš. Někdy si ani nedokážeme představit svět, ve kterém bychom nevykonávali svou službu plodně a kde bychom nezasáhli do života někoho. No někdy musíme zemřít takovým vizím dříve, než by se znovu zrodily s Kristovou vůní.
zdroj: CatholicExchange
Převzato z
www.verim.sk,
článek z 25. 11. 2018 naleznete
zde.
