Katechismus Katolické církve definuje:
Nevěra je nedbalost o zjevenou pravdu nebo vědomé odmítání dát jí svůj souhlas. „Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.“
(KKC 2089)
Nenechme se mýlit: Dnešní šíření apostaze bylo jen částečně způsobeno bezprecedentní silou sekulárních sil, které proti nám stály. Její hlavní příčina se nachází v herezích, které se mezi námi rozšířily, nový druh farizejství, který zbaví víru své moci a významu, vytvoří psychologické / duchovní prostředí, ve kterém je duch Antikrista schopen stále více kontrolovat lidské vnímání, myšlenky a emocionální životy. Právě to dnes umožňuje skutečnému "člověku hříchu", samotnému Antikrista, povstat.
Převážně dominantním problémem v rámci západní Církve je v tomto okamžiku dějin farizejství, které je spojeno se zkaženou morální teologií a nahodilou ekleziológií, přičemž falešní učitelé před lidmi předstírají, že oni jsou ti správní, ačkoli hřeší z hlediska sexuální morálky nebo učením, že takový hřích není závažným hříchem a není překážkou přijímání svátostí. Mají pocit, že jsou sebaoprávnění svou vírou v nové Evangelium sociální spravedlnosti - a to je velmi selektivní sociální spravedlnost - redukující úplnost evangelií na falešnou volbu buď / nebo: buď jsi liberální disident ( "milující, soucitný) nebo jsi farizeus (strohý formalista). Vyrovnávají se s osobním hříchem, protože se domnívají, že naplňují imperativy evangelia prostřednictvím pomoci chudým. A kdykoliv se zpochybňuje jejich pokrytectví a kompromisy u osobního hříchu, tak jednoduše zastřelí posla zprávy, ukáží prstem na každého, kdo stojí proti jejich agendě, démonizujíc hlas pravdy povrchním porovnáním s formalistickými farizeji z evangelia. Faktem je, že nový farizeus nejenže opomíjí "závažnější záležitosti", často je aktivně podkopává a v nejhorších případech přispívá ke smrti nevinných. Dělá to tím nejvíce bolestivým, ironickým způsobem, když vyzývá k milosrdenství.
Proto v rostoucím zmatku, do kterého jsme všichni ponořeni, je třeba střízlivě přemýšlet o tom,
co přesně Ježíš kritizoval ve svých setkáních s farizeji své doby. Příslušné pasáže se nacházejí u Matouše 23: 1-39; Marka 7: 1-13; Marka 12: 35-40; Lukáše 11: 37-54; Lukáše 20: 45-47 (viz také Jan 9: 1-41).
Ve zmíněných pasážích Kristus především kritizuje pokrytectví farizeů - jejich ctnostný zevnějšek, jejich vnitřní zkaženost, chamtivost a špatné myšlenky. (Matouš 23: 27-28, Lukáš 12: 1). Na člověka kladou těžké břemeno, přičemž opomíjejí závažnější záležitosti naprosté věrnosti k Bohu. Tato Ježíšova tvrdá řeč může být správně pochopena pouze v jejím celém kontextu:
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků,
který slyšel jejich rozhovor a shledal,
že jim dobře odpověděl.
Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“
Ježíš odpověděl: „První je toto:
‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;
miluj Hospodina, Boha svého,
z celého svého srdce,
z celé své duše,
z celé své mysli
a z celé své síly!‘
Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘
Většího přikázání nad tato dvě není.“
Ježíš jasně učí, že
skutečná láska k bližnímu svému je založena na naprosté věrnosti k Božím přikázáním. Bez tohoto kontextu se údajná spravedlnost starého farizeje degeneruje do formalismu bez lásky. Stejně bez tohoto kontextu má údajný soucit nového farizeje tendenci degenerovat do povrchního sentimentu, požitkářství a opovážlivosti.
Pokud láska není založena na naprosté věrnosti k Božím přikázáním, je rychle redukována a podporuje laskavost krátkého dosahu, která plodí krutost z dlouhodobého hlediska. V Markovi 7: 1-13 Ježíš kárá farizeje za jejich nerespektování Božích přikázání, zatímco oni se handrkují kvůli jejich lidským obyčejům; například povolují osobě, aby nedbala na základní potřeby svých starších rodičů, jestliže osoba přispěla do chrámové pokladny. V Matoušovi 23:15 Ježíš říká, že farizeové připravují z novověrců syny pekla dvakrát horší, než jsou sami. V Lukášovi 17: 3-4 říká: "
Pokud se tvůj bratr prozhřeší, pokárej ho. Pokud činí pokání, odpusť mu! A co by se sedmkrát za den proti tobě prohřešil a sedmkrát se k tobě vrátil a řekl by: Lituji!, odpusť mu! " V Janovi 8: 2-11, kde Ježíš potká ženu přistiženou při cizoložství, tam by ji farizeové odsoudili a ukamenovali k smrti. Když Ježíš zahanbil jejich svědomí a zastavil jejich zlé úmysly, řekl ženě: "
Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"
V těchto a mnoha dalších příkladech v Novém zákoně, založených na Starém zákoně, se Ježíš nevyhýbá pokárání hříšníků, opakovaně je vyzývá k pokání, protože věděl, že
pokání je předpokladem přijetí milosrdenství, našim osvobozením od otroctví hříchu. To je pravda, která nás osvobodí, praví Pán.
Staří farizeové byli velmi zaujatí podrobnostmi zákona a jeho dodržováním. Rychle zhodnotili slabé a odsoudili všechny ty, kteří nedosahovali jejich náročných standardů. Obecně byli bezcitní, nemilosrdní. Kromě toho byli "obílenými hrobkami" učícími Mojžíšův zákon a jeho propracované deriváty, ale vnitřně byli zkažení. A konečné ovoce jejich slepoty se projevilo, když navrhli mučení a popravu Knížete života.
V současnosti je nepopiratelné, že
pozůstatky starého farizejství zůstávají mezi věřícími. V mysli se hned vybaví stereotypní obrazy, které jsou výsledkem dvou, možná tří generací nekonečného refrénu v liberalizovaných církvích západního světa. Refrén hlásí, že jediný skutečně závažný hřích je "
intolerance", kvůli které se lidé nepříjemně cítí. S tím společně přichází nekonečné urážení těch, kteří jsou správní z liturgického a doktrinálního pohledu, ale údajně jsou vnitřně bez života.
Je jasné, že pastýři a laici, kteří jsou doktrinálně a liturgicky správní, ale chybí jim charita a autentická misionářská horlivost, jsou ohroženi hněvem farizeů. Přesto,
každý upřímný křesťan je ostražitý vůči možnému farizeovi v sobě, stejně jako je na stráži vůči pokušení k hříchu. Ví, že bez milosti Ježíše by byl starším i zároveň mladším bratrem v Podobenství o marnotratném synovi.
Neříká nám Pán všem, jako bychom slyšeli: "
Dejte si pozor, moje děti, před nebezpečím, kterému čelí starší syn v podobenství o marnotratném synovi, protože riskujete, že sklouznete k farizejství."?
A zároveň nehlásá: "
Lituj své hříchy! Pojďte ke mně a bude živá duše vaše!" (Izajáš 55: 3-5, Ezechiel 33: 11, Jan 14: 6)?
Upozornění editora: Následující text je tretí částí rozsáhlé eseje autora a malíře Michaela D. O'Briena o blížící se Velké apostazi. První část je
zde druhá
tady a třetí
zde. Celou esej si můžete prohlédnout
zde.
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 29. 11. 2017
4. část tohoto cyklu (v češtině) - Umlčování pravověrných věřících: rakovina v Kristově těle - zde
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 20. 11. 2018 naleznete
zde.
