Drazí vyčerpaní, odrazovaní rodiče!
Tedy, Vaše děti se na mši chovají prostě strašně. Chaos, neposlušnost a vyrušování, týden co týden. Je to jakoby na Vás po celou dobu svítil velký starý reflektor; na Vás a Vaše, očividně nedostatečné, rodičovské schopnosti.
Jsem v tom s vámi. Začala jsem mít hrůzu z nedělí. Tedy, už jsme zkusili všechno. Chodit na ranní mši, chodit na večerní mši, knížky o mši, tiché vysvětlování, tiché vyhrožování, sezení vpředu, sezení vzadu, odchod přímo do dětské místnosti ... a možná pár z těchto triků zabralo, ale pravdou zůstává, že se nikdy nedostaneme z té budovy aniž by někdo nekřičel, šíleně se nerozběhl směrem k oltáři nebo něco podobného.
Ale navzdory všemu, každý týden, já a moje hlučná, chaotická rodina se tam budeme (vzadu!) vrtět a vyrušovat každého a vystavíme se posuzování velkým množstvím lidí, kteří asi nechápou, jak těžké je naučit batole sedět tiše 45 minut. Vypadá to šíleně. Přesto si pozapínáme naše pokrčené nedělní šaty a přivedeme naše těla pod tu střechu, přesně jak to od nás Matka Církev žádá.
Chci, abyste věděli, že pokud to u vás vypadá stejně, je to v pořádku. Je to ještě lepší než jen v pořádku. Kristus chce říci něco důležitého lidem jako jsme my:
Když se (Ježíš) rozhlédl, viděl boháče jak házejí své dary do chrámové pokladny. Viděl i jakousi chudou vdovu, jak tam hodila dvě drobné mince, a řekl: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Neboť ti všichni dávali dary ze svého nadbytku, ale ona při své chudobě dala všechno, co měla, celé své živobytí. "(Lk 21: 1-4)
Není to přesně to, co děláme? Dáváme doslovně vše, co máme, když zachováváme církevní příkaz přijít v neděli na mši. (Čiré zahanbení bohužel není dost dobrým důvodem zůstat doma.) Světu tam venku se zdá, že jsme udělali jen úplné minimum. Přišli jsme do budovy, to ano, ale soustředíme se? Máme duchovní zážitek? Slyšeli jsme vůbec alespoň slovo z evangelia, proboha? Nevypadá to jako bůhvíco. Pouze my víme, kolik ve skutečnosti dáváme. Ale Ježíš to ví také.
Přesně jako ty dvě malé mince od ženy, co vypadaly v pokladně jako nic ve srovnání s boháčovým obrovským měšcem zlata, náš příspěvek vypadá tak malý, že člověk by se mohl divit, nač to všechno vůbec je. Nač vůbec chodit na mši, když celou dobu budete jen odvracet možné škody způsobené vaším batoletem? Ale Kristus je tu, aby nám připomněl, že nevidí to, co zbytek světa.
Velmi často odcházím ze mše a cítím se, jako kdyby to celé bylo fiasko. Nepodařilo se mi ani jen sledovat průběh a odešla jsem tak rychle, že jsem i zapomněla pokleknout. Co jsem to za katoličku? Pokud se i vy cítíte stejně,
nezapomeňte - mít malé děti nebo děti se speciálními potřebami, nebo ať se nacházíte v jakékoli situaci, která vám neumožňuje tiše klečet a pozorně poslouchat, je to unikátní druh chudoby. A my, v naší chudobě, skutečně dáváme všechno, co máme, už jen tím, že se snažíme nejvíce jak umíme. Dokonce i tehdy, pokud naše maximum je pouze přijít tam.
Takže nepřestávejte. A, prosím, netrapte se příliš tím, jak Vaše rodina vypadá. Pokud to i nikdy nebude lehčí, vytrvejte v tom, co děláte a vězte, že i když svět ne, Bůh vidí jakou cennou je Vaše oběť.
Zdroj:
https://aleteia.org, 21. 7. 2018
Anna O'Neil
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek ze 7. 11. 2018 naleznete
zde.
