Potkáme jednou své děti, které zemřely během těhotenství, v nebi, ačkoli nejsou pokřtěny? Rozhovor s morálním teologem Jánem Viglašem.
Po zveřejnění rozhovoru s Katarinou Jančišinovou na téma úmrtí jejích dětí během těhotenství (upozornění na fatym.com zde se nám ozvaly maminky s otázkami, jak to je vlastně s duší dítěte, které jsme neměly šanci pokřtít, zda je možné pokřtít dítě v bříšku křtem touhy nebo proč se máme za duše potracených dětí modlit, když nezhřešily. Podobné otázky si klade nemálo věřících matek, protože mnohá těhotenství se dnes končí spontánním potratem.
Tyto otázky jsme shrnuli a poslali morálnímu teologovi Jánovi Viglašovi, který působí jako rektor Kněžského semináře sv. Františka Xaverského v Banské Bystrici.
Mnohé věřící matky, které přišly o své děti během těhotenství, se obávají, co se stalo s duší jejich dítěte, když ho nestihly pokřtít. Kde končí podle učení Církve duše potracených dětí?
Úplně přesně nevíme, protože ačkoli věříme, že život člověka se smrtí nekončí, pouze mění, a že duše člověka se po smrti ocitne před Bohem, tak tento stav zůstává pro nás do značné míry i tajemstvím. Navíc o osudu takových dětí nevíme ze Zjevení, tedy z Písma, ze slov Ježíše Krista a z církevní tradice explicitně nic. Avšak víme dost na to, abychom mohli s jistotou říci, že určitě nejsou zatraceny.
Jak to řekl v rozhovoru s Peterem Seewaldem papež Benedikt XVI. ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry, tak tyto děti vstoupily do jiného prostorového vztahu s Bohem, který je jiný než naše chápání prostoru. Řečeno jednodušeji: jsou u Boha, jen zatím nevíme, v jakém stupni Boží blízkosti.
Mnohé napadne otázka, proč Církev automaticky nemluví o spáse nevinných dětí, když například těžcí hříšníci se mohou během života obrátit a ti mohou být spaseni. Stejně i lidé, kteří nedostali dar víry, mohou být spaseni, proč u potracených dětí mluvíme jen o naději?
Protože jak to připomíná i katechismus, sám Pán Ježíš tvrdí, že křest je nezbytně nutný pro spásu a Církev tedy nezná žádný jiný prostředek k zajištění vstupu do věčné blaženosti, pouze křest (KKC 1257). A tyto děti, přestože jsou nevinné, protože nemají žádný osobní hřích, přece mají problém, neboť mají dědičný hřích. To znamená, že jim chybí spásná milost, která umožňuje vidět Boha.
Nám se v moderní době dosti zredukovalo chápání dědičného hříchu a často máme velmi zjednodušené představy o této tragické skutečnosti. I proto se mnohým zdá, že teologie tu řeší absurdnosti.
Ale pokud si představíme
dědičný hřích například jako stav otroctví, do kterého se někdo dostane nebo se v něm narodí bez vlastní viny, tak možná začneme lépe chápat potřebu spásy - a tedy i křtu - jako způsob záchrany a možnosti svobodného života. Nebo si to můžeme představit jako vážný tělesný či duševní handicap, se kterým se dítě narodí bez vlastní osobní viny nebo i bez viny rodičů, ale bez pomoci druhých není schopno vést plnohodnotný život.
Setkáváme se s názory starší generace, že pokud potracené děti nebyly pokřtěny, tak určitě nejsou v nebi. Učení v této věci se časem měnilo?
Ty názory vyplývaly z mnohem živějšího chápání problému dědičného hříchu a z jednoduché argumentace, že bez křtu, bez osvobození toho, co nás radikálně oddělilo od Boha, není spásy. Učení Církve se nezměnilo, ale mnohem více se prohloubilo.
V čem?
Například v tom, že se začal dávat větší důraz na to, že Bůh chce spasit všechny lidi (1 Tim 2, 4), nikomu tedy nezáleží na spáse člověka více než Bohu. Vždyť proto připravil celý plán spásy, ve kterém poslal na smrt vlastního Syna - namísto nás. A dále, že každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli, tak jak ji zná ve svém svědomí, může být spasen, ačkoli nezná Kristovo evangelium a jeho Církev.
Katechismus to vyjadřuje slovy, že lze předpokládat, že takoví lidé, ačkoli nedostali dar víry, by byli výslovně toužili po křtu, kdyby věděli, že je nezbytně nutný (KKC 1260).
Můžete doporučit nějaký církevní dokument, který se tomuto tématu podrobně věnuje?
V první řadě bych doporučoval začít s
Katechismem Katolické církve, podle registru začít číst postupně vše, co se týká dědičného hříchu a svátosti křtu, zejména část o nezbytné potřebě křtu (1257 - 1261). A pak existuje i ve slovenském překladu velmi pěkný i velmi obsáhlý dokument Mezinárodní teologické komise
Naděje na spásu pro děti, které zemřely bez křtu.
Potřebují tyto děti naše modlitby za svou spásu?
Církev se modlí, aby se nikdo neztratil, a modlí se v naději, aby byli všichni lidé spaseni (KKC 1058 a 1821). A takové děti, které zemřely bez křtu, svěřuje Božímu milosrdenství. Nemodlí se tedy za odpuštění jejich hříchů, jak to děláme v modlitbách a mších za zemřelé, neboť tyto děti se ještě nijak nepostavili proti Bohu a ze své strany nekladou působení spásné milosti žádnou překážku. Spíše je to vyjádření prosby v tom smyslu, aby Bůh, který ví všechno a může všechno, ve svém milosrdenství doplnil to, co my neumíme a co nemůžeme udělat.
Církev zná termín křest touhy. V jakých případech jej lze použít?
Církev byla vždy pevně přesvědčena, že ti, co podstoupí smrt pro víru, i když nepřijali křest, jsou pokřtěni svou smrtí za Krista a s Kristem. Tento křest krve, stejně jako touha po křtu, má účinky křtu, ačkoli není svátostí (KKC 1258). To znamená, že ti, co touží po křtu, dokonce i ti, co hledají Boha a křest ještě neznají, již mají účast na křtu, na Církvi, na Kristu.
Platí křest touhy retrospektivně? Tedy pokud se matka dozví až dnes, že tato možnost tu je, ale děťátko potratila před třemi lety, může si dnes vyvolat touhu pokřtít své dítě?
Zde je problém v tom, že nelze toužit za druhého. Přestože rodiče při křtu mohou za své děti slibovat rozvíjení víry a chránění se hříchu, protože za ně berou i odpovědnost, nedá se mluvit o retrospektivě touhy ani o touze za druhého.
To by ostatně znamenalo i konec misijního hlásání, protože bychom si takto zlehčili nevyhnutnost zprostředkování jediného způsobu spásy, který známe, tedy křtu.
Bez křtu nemůže být potracené dítě spaseno?
Spásu člověk může dosáhnout jedině tak, že spolu s Kristem zemře starému člověku, prvnímu Adamovi, a spolu s Kristem vstane z mrtvých jako nový Adam. To jsou vlastní účinky křtu, proto i slavení Bílé soboty je tím nejvhodnějším časem na vysluhování svátosti křtu nebo na obnovu křestních slibů.
Ani děti, které zemřely bez křtu, nemohou být spaseny jinak než prostřednictvím Ježíše Krista. A tento problém vyjádřil katechismus povzbudivými slovy, že
Bůh sice vázal spásu na svátosti, ale sám svátostmi vázán není.
Co když rodiče potraceného dítěte nejsou věřící, jdou tyto děti do nebe?
Jejich stav je naprosto stejný jako stav dětí věřících rodičů.
Bůh chce spasit všechny lidi, protože miluje všechny. On, který sám je Životem a Láskou, nemůže chtít smrt ani těšit se z ní.
Je rozdíl ve spáse spontánně potracených dětí a dětí, které přišly o život při umělém potratu?
V jejich osudu nebo přesněji v jejich možnosti na spásu není rozdíl. Rozdíl je v tom, že po umělém potratu rodiče, zejména matka, mají kromě smutku i obrovský pocit viny.
Co je s dětmi po IVF, které jsou zamrazené v centrech asistované reprodukce a matky se trápí, co s nimi?
Ty děti, jelikož jsou zamrazené, jsou jakoby ve stavu mezi životem a smrtí, a navíc se nacházejí ve stavu, který radikálně odporuje lidské důstojnosti. To, jak vznikly, jak je zkoumali a selektovali, to, jak se rozhodovalo, které se vloží do ženy, které se zamrazí a které rovnou zničí, je mimořádně nedůstojné člověka, neboť je v úplně nejranějším stádiu své existence, a zcela bezbranný.
A přestože mnozí hovoří jen o prvotním shluku buněk, matky, které mají tak zamrazená embrya, vědí velmi dobře, že to nejsou jen buňky. Zejména pokud mají už jedno dítě počaté po IVF v náručí a druhé zamrazené.
A co s nimi, to je velmi těžká otázka. Zatím se nejméně špatným způsobem jeví nechat je v klidu zemřít a důstojně pohřbít, asi tak jako předčasně narozené či potracené děti.
Do těla matky se při umělém oplodnění vkládá často více oplodněných vajíček, některé se neuchytí a odumřou. Bereme je také jako potracené děti?
Bereme je jako život, který se začal a odumřel už ne přímým zničením z rozhodnutí člověka. Ostatní je už v Božích rukou, jejich další osud je stejný jako u dětí, které zemřely bez křtu.
Mají tedy maminky naději, že dětmi, o které bolestně přišly, se jednou setkají v nebi?
>
Mají a velmi velkou. A ačkoli nemáme úplné poznání o jejich osudu, víme, že jsou v nejlepších rukou. Jsou blízko Boha, který jim dal život, který ještě v životě jejich matky vyslovil jejich jméno a který chce nejvíce, aby byli spaseny.
Zuzana Hanusová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 7. 11. 2018 naleznete
zde.
