Zamyšlení nad evangeliem 32. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš učil zástupy: „Varujte se učitelů zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár haléřů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“ (Mk 12,38-44)
Teď jsme se bratři a sestry, setkali se scénou, která tvoří největší protiklad zákonické zbožnosti. Je to chudá vdova, která svou obětavostí zahanbuje muže dlouhých modliteb a třásní (zákoníky). Ta prostá žena dala víc než všichni ostatní, kteří přispívali do pokladnice. Ti totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku.
Dala všechno, co měla, z čeho měla být živa.
Kdybychom se podívali do řeckého originálu, tak podle slov se dá usoudit, že obětovala to, co potřebovala ten den na živobytí. Ostatní, kteří dávali mnoho, velmi obezřetně počítali, aby neumenšili své bohatství. Ta chudá žena nepočítala – spoléhala jen na Boha.
Velikost daru, jak říká sv. Ambrož, se nepočítá podle toho, kolik kdo dal, nýbrž podle toho, co mu zbylo.
Dnes se nám však, přátelé, nejedná o cinkot mincí a šustot bankovek, ale o sepětí víry a života. Království Boží nepodléhá ceně peněz, a přece stojí právě to, co máme…
Petra a Ondřeje stálo opuštění loďky a sítí. Matouše, že nechal celnici celnicí. Chudou vdovu stálo dvě mince. Jiného stálo sklenici vody…
A co stojí nás?
Především víru a otevřené srdce!
Stará židovská legenda vypravuje o dvou bratřích, kteří bydleli na hoře Moria v Jeruzalémě. Mladší z bratrů byl ženatý a měl děti, starší byl svobodný. Společně obdělávali pole, které zdědili po otci.
Když přišly žně, pokosili obilí, svázali je do snopů a snopy si rozdělili stejným dílem. Každý si u své hromady ustlal ke spánku. Starší nemohl usnout. Říkal si: „Bratr je ženatý a má čtyři děti, potřebuje víc obilí než já.“ Šel a polovinu svých snopů přenesl na bratrovu hromadu. Lehl si a spokojeně usnul.
Po půlnoci se probudil mladší bratr. Řekl si: „Starší bratr je sám, kdo se o něj ve stáří postará, když nemá děti?“ Vstal a polovinu svých snopů dal na bratrovu hromadu. „Může obilí prodat, peníze si uložit, a tak si zabezpečí stáří.“
Druhý den byli oba bratři překvapeni, že byly jejich hromady stejné jako večer. Druhou noc oba čekali, až ten druhý usne. Když už mysleli, že ten druhý spí, tiše vstali, vzali každý snop a nesli jej na hromadu druhého. V polovici cesty se oba srazili. Upustili snopy a děkovali za takovou bratrskou lásku. Lásku, která je prostoupena vírou.
Protože věřit znamená dát Bohu všechno…
Věřit znamená zcela se spolehnout na Boha, který o mne stojí a má mě rád.
