Tím, že se vyhýbáme v našich teoriích pojmu 'hřích', vytváříme nereálné prostředí, se kterým si nedokážeme poradit a které nezvládáme. Pokud neporozumíme hříchu, určitě nepochopíme ani odpuštění.
Hřích je nepříjemný a rušivý. Před několika lety jsem přednášel na jisté křesťanské univerzitě. Nebyla katolická, ale vyznačovala se křesťanskou identitou a věrností učení a tradicím svého vyznání. Na hodině teologie jsem mluvil o svém oblíbeném spisovateli a citoval jsem větu z
Chestertonovy Ortodoxie o dědičném hříchu, který je jedinou naukou, kterou můžeme 'hmatatelně' dokázat. Třeba se jen podívat kolem sebe, důkazy o něm jsou všude. Vysvětlil jsem, že
hřích je odloučením; že rozbíjí vztah mezi člověkem a Bohem a že posláním Krista je tento vztah uzdravit, obnovit a přivést nás zpět do společenství s Bohem.
Gilbert Keith Chesterton říká,
že když bráníme křesťanskou víru,
obvykle začínáme mluvením o hříchu.
Svět se totiž může pokusit popřít reálnou existenci Boha,
reálnou existenci Krista,
ale nemůže popřít reálnou existenci hříchu.
Říká však i to, že současná teologie
dělá přesně toto:
umně a vychytrale popírá existenci hříchu.
Jako příklad uvádí člověka,
který stahuje zaživa kočku z kůže.
Normální člověk, který by se stal svědkem něčeho takového,
by dospěl k jedné ze dvou možností:
buď že neexistuje Bůh,
nebo že v dané chvíli neexistuje jednota
mezi Bohem a člověkem;
jinými slovy, že existuje hřích.
Současný teolog však toto dilema obejde.
Neobtěžuje se popíráním existence Boha,
ani existence hříchu.
On popře existenci kočky!
Tuto Chestertonovu ilustraci jsem vybral nejen proto,
že je příšerná a svým způsobem "zábavná",
ale zejména proto,
že je prorocká.
Pokud lékař může rozpárat živé děťátko
ještě před jeho narozením,
znamená to dvě věci
- buď že neexistuje Bůh,
nebo že se rozbil vztah mezi Bohem a člověkem.
Moderní člověk se však těmto dvěma závěrům vyhne
a jednoduše popře existenci děťátka.
Při přednášce mě omráčilo zejména to, jak málo to zapůsobilo na studenty. Zjevně byli jako očarování, jako paralyzovaní. Po přednášce mi bylo, víceméně na jejich omluvu, řečeno, že "
o hříchu už nikdo nemluví". Hřích už podle všeho není vůbec populární.
Na většině univerzit je hřích samozřejmě tou nejpopulárnější věcí v kampusu - avšak pouze jako aktivita, ne jako předmět teologické diskuse. Kromě toho hřích už ani hříchem nenazývají, ani když ho dělají, ani když o něm diskutují. Já se však ptám, pokud se na křesťanské škole, o hodině náboženství ani nemluvím, nemluví o hříchu, o čem si povídají? Pokud nemluví o hříchu, nemluví ani o zpovědi, což je na protestantské škole pochopitelné;
pokud však nemluví o hříchu a zpovědi, nikdy nemohou mluvit o odpuštění. Kristus tam v podstatě nemá co dělat.
Vyhýbáním se pojmu hřích v našich teoriích vytváříme nereálné prostředí, se kterým si nedokážeme poradit a které nezvládáme.
Pokud neporozumíme hříchu, určitě nepochopíme ani odpuštění. Nepříjemné. Příhodně o tom hovoří i
jeden z nejlepších Chestertonových příběhů pátra Browna. Tento malý kněz - detektiv - vyšetřuje jeden starý zločin a zjišťuje, že lidi pohoršuje, že se v něm začal rýtat. Jde sice o velmi vážnou věc, ale stala se už dávno a lidé naléhají na pátra Browna, aby nechal podezřelého na pokoji; je s největší pravděpodobností vinen, ale nemohl by on jako kněz projevit aspoň trochu soucitu a nechat ho na pokoji? Netrpí už podezřelý dost?
Kněz to však tak nenechá. Chce znát pravdu. Konečně, jde o mysteriózní příběh. Zločin se mu nakonec podaří vyřešit tím, že odhalí ještě horší zločin. Lidé jsou zděšeni a v okamžiku se obrátí proti zločinci, kterého dosud chránili. Jsou znechuceni a nechtějí s ním mít nic do činění. Páter Brown je však i tentokrát šokuje, když jim vysvětluje, že nyní musí jít a poslechnout si pachatelovu zpověď. "
Jak mu však můžete odpustit? Po tom všem co udělal?" Říká, že to je právě to, co kněží dělají a poukazuje na to, že takzvaní soucitní sympatizanti si jen přejí odpustit hříchy, o kterých si ani nemyslí, že jsou hříchy.
Brilantní vykrucování se, které skvěle popisuje
moderní postoj k hříchu.
Zaprvé: neexistuje žádný hřích a katolíci, kteří o něm mluví, jsou odsuzováni.
Za druhé: jsou věci mimo přípustnou hranici a katolíci jsou naivní, když si myslí, že takové věci se dají odpustit.
Hřích lze popírat, pokud se stane nepopiratelným. Mnozí však tehdy už upadají do zoufalství a beznaděje. Uvědomit si realitu zla v druhých lidech však může mít překvapivé účinky na vnímání téže reality v nás samotných a
může v nás vyvolat touhu po Božím milosrdenství.
Co se stane, pokud nevyznáme svůj hřích? Sv.
Robert Bellarmin říká, že trestem za hřích je ... hřích.
Pokud je hřích odloučením od Boha,
pak pokračování v hříchu znamená
pokračovat v odloučení od Boha.
Když však hřešíme dále,
v podstatě trýzníme sami sebe.
Zůstáváme otroky toho nejkrutějšího z pánů.
Zachránit se a vymanit se z hříchu znamená
zastavit pád po spirále smrti.
Jedna z věcí, které přitáhly Chestertona
ke Katolické církvi,
byla svátost smíření.
Uvědomil si, že Církev,
jejíž nedílnou součástí
je vyznání hříchů, čili sv. zpověď,
musí vyznávat víru, založenou na pravdě.
Hřích je oklamání člověka,
ale vyznání hříchů je vyřčení pravdy.
Hřích je vězením, svatá zpověď je cestou ven.
Kristus je Pravda, která nás přišla vysvobodit.
A pokud jste zvědaví, o kterém z příběhů pátra Browna jsem mluvil, neprozradím vám to. Přečtěte si je všechny.
Zdroj:
www.catholicworldreport.com, 9. 1. 2018
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 3. 11. 2018 naleznete
zde.
