Pětileté dítě se zeptalo svého dědečka: „K čemu je vlastně
život?“ A protože dědeček si takovou otázku sám ještě nepoložil,
poslal ji autorovi tohoto příspěvku.
K čemu je vlastně život? Není to rozhodující otázka, vlastně otázka po výtce? To, co nazýváme život, tento bouřlivý vítr, který nás obklopuje, tento sled hodin, tisícero věcí, které nás den co den zaměstnávají, to všechno nám brání, abychom našemu životu dali nějaký smysl.
K čemu je život? Jak výstižná je otázka onoho dítěte! Jde zde vlastně o život a o smrt. Mnozí mladí lidé páchají sebevraždu, protože na tuto rozhodující otázku nenašli žádnou odpověď.
Ještě početnější je skupina těch, pro které se stal život určitým zvykem, který rezignovaně přijímají, šedivým všedním dnem, čas od času skromně osvíceným malými radostmi. Spíše přežití než samotné žití.
Přesto všechno bych chtěl nejdříve rozhodně odpovědět: Život je zbytečnost, a to i když hrozí nebezpečí, že mi nebude rozuměno.
To je totiž ta léčka, ve které se potácíme. Dnes se všechno hodnotí podle užitečnosti, podle výnosu, podle produktivity. Podle této ideologie by život muselo něco ospravedlňovat. Musel by být k něčemu dobrý.
Život však nese své ospravedlnění sám v sobě. On sám o sobě představuje nejvyšší hodnotu. Život je první dar. Z křesťanského hlediska je to pramilost, která teprve umožňuje všechny osobní dary dokonce i ty, které my můžeme nabídnout. Proto je lidský život svatý. „Každý člověk je příběh spásy.“ Od prvního okamžiku.
Proto je také páté přikázání zcela jednoznačné a naprosto srozumitelné: Nezabiješ. Nesmíš nikomu vzít život ani ho zmařit.
Ale k čemu je život? První odpověď zní: K Boží slávě. Dítěti bych odpověděl: K Boží radosti. Přečtěme si začátek listu Efezským. Bohu se zalíbilo, udělalo mu radost dát nám život v hojnosti. Jsme lidé jeho milosti, jeho zalíbení.
Musíme však udělat krok dále. To, co nám evangelium zjevuje o kříži, o velikonočním ránu, o Letnicích, je toto: Ježíš chce do tohoto lidského života, který nám byl darován, naštěpovat božský život. To, co je nám darováno spolu se životem, je schopnost přijmout věčný život, život s převelikým Ž.
A pak je tu druhá odpověď: Život je nám dán, abychom ho mohli dále darovat. Ježíš říká na mnoha místech evangelia: Kdo chce svůj život zachránit, ztratí ho. Právě proto, že život je dar, žádá si odpověď, totiž aby byl darován.
Život není poklad, který si máme žárlivě střežit jako zahrabanou nevyužitou hřivnu. Je to poklad, který chce být rozdělován, hřivna, která se má rozmnožit. Život slouží k tomu, abychom milovali: „Ať se před tebou stáváme úplnou a ustavičnou obětí,“ praví se v třetí eucharistické modlitbě.
Vyšlo v časopise Světlo 51.–52. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK
