Být odstrčený, zůstat sám a osamělý je velmi těžké a každý z nás to ví. Ale proč na to tak málo myslíme? Proč proti tomu více neděláme...
Již několikrát jsem viděl asi 15 letou dívku, jak se prochází se svým psem. Její tvář byla znetvořena a měla zcela zvláštní zabarvení. Nikdy jsem ji neviděl ve společnosti někoho jiného, vždy jen s její kolií. Rád bych s ní někdy promluvil, pomyslel jsem si. „Bože, umožni mi to!“
Před několika dny se to podařilo. Viděl jsem ji přicházet. „Jak se jmenuje?“ Pohladil jsem kolii a nakonec došlo k rozhovoru. Děvče mi vyprávělo, že utrpělo před několika lety těžký úraz a její tvář už lépe opravit nejde. Je to pro ni velice těžké, skoro nikdo s ní nepromluví, izolace je někdy k nevydržení. „Na štěstí mám svého Arka a ten mi mnoho pomáhá,“ řeklo děvče. Když jsme se loučili, řekla mi: „Děkuji vám, že jste mě oslovil.“
Být odstrčený, zůstat sám a osamělý je velmi těžké a každý z nás to ví. Ale proč na to tak málo myslíme? Proč proti tomu více neděláme? Přitom Ježíš řekl:
Co jste pro druhého udělali, mně jste udělali (srov. Mt 25,31–46). Na to bychom měli vždy myslet. Napsat si to na nějaký papír a pověsit nad postel. Kdykoliv promluvím nebo se usměji na nějakého člověka, který má problémy, který je odstrčený, cítí se osamocený, je to, jako bych to udělal pro samotného Ježíše. Není to fantastické? Mysli na to někdy!
Vyšlo v časopise Světlo 49. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK
