P. E. M. Fink vypráví pozoruhodnou podrobnost ze života Jana Pavla II., která je pro většinu lidí neznámá. Přináší tak něco nového do životopisu tohoto velkého papeže.
Je to dramatický příběh jednoho ruského majora, který se stal nástrojem Boží Prozřetelnosti. Sám si byl, mnohem později, vědom toho, jakou roli sehrál v dějinách spásy. I přes svůj vysoký věk a téměř slepotu o tom připravoval knihu pro pravoslavné křesťany.
9. srpna 2006 zemřel v severokavkazském městě Armavir ruský profesor dějin Vasilij Trofimovič Sirotenko. V listopadu by mu bylo 91 let. Tohoto veterána ruské armády spojuje jedinečné setkání s Karolem Wojtylou. Bylo to v lednu 1945, kdy osud svedl tohoto historika s polským studentem, který se později stal papežem a který na tento příběh nikdy nemohl zapomenout.
V listopadu 2000 dostal profesor Sirotenko ke svým 85. narozeninám blahopřání z Vatikánu, ve kterém stojí: "
Papež se ustavičně za Vás modlí." Kromě toho byla v přání také fotografie Jana Pavla II.
K tomu překvapený ruský vědec poznamenal, že na fotografii vidí stejné černé oči s modrým leskem, jak je spatřil v roce 1945.
Co se vlastně tehdy přihodilo?
Sirotenko, který se narodil 9. listopadu 1915 v obci Strzyhavka v západní Ukrajině, absolvoval v roce 1939 na Kyjevské univerzitě studium historie a vyučoval na pedagogické vysoké škole v Černigivu středověké dějiny.
Po vypuknutí 2. světové války musel nastoupit do sovětské armády. Od začátku roku 1941 se podílel na ruské straně na válečném dění. Do roku 1945 byl nasazen na různých úsecích fronty a stal se velitelem roty.
Vzpomíná si, že jeho divize byla hned na začátku nasazena proti německé tankové divizi a byla v hrozném masakru zničena. Z 10 000 mužů zůstalo naživu 110.
Dvakrát byl těžce raněn. Poprvé mu střepina bomby zranila rameno. Několik měsíců se léčil ve vojenské nemocnici na Sibiři. Podruhé utrpěl těžké zranění nohy v roce 1943 u Leningradu. Nakonec mu exploze děla při pronásledování Němců směrem na Západ strašně znetvořila tvář.
V lednu 1945 začala 59. armáda pod velením maršála Koněva osvobozovat Krakov. V této armádě sloužil také 30letý major Sirotenko. Armáda dostala rozkaz, aby bez podpory letectva a dělostřelectva obsadila Krakov.
Stalin chtěl Polákům předat Krakov neporušený, jak jim vítězné mocnosti přislíbily. Proto byla německá armáda stále tlačena jen ruskou pěchotou. Úderný oddíl, kterému velel Sirotenko jako zástupce velitele, byl jedním z prvních, který vstoupil do tohoto polského města.
Vypráví o tom: "
Byli jsme velmi dobře připraveni a v tomto směru jsme byli výborní vojáci. Měli jsme jen pušky, samopaly a granáty, tedy samé lehké zbraně, a vyháněli jsme Němce dům po domě. Ale odpor nebyl příliš silný, město jsme obsadili během dvou dnů.
17. ledna nás oslavovali obyvatelé na ulicích. Dozvěděli jsme se o přípravách Němců vyhodit město do povětří od katedrály až k hradu. A jsem na to hrdý, že jsme město opravdu zachránili."
Když ještě Němci nebyli zcela vyhnáni z Krakova, obdrželo ruské velení zprávu, že fašisté drží mimo město v lomu skupinu polských zajatců. Útok na město nemohl být kvůli tomu zastaven, ale část jednotky dostala příkaz zajatce osvobodit. V této jednotce se nacházel major Sirotenko a 18. ledna obsadil lom. Ten byl spojen s chemickou továrnou Solvay.
"
I zde se Němci okamžitě vzdali. Polští dělníci se skryli, a proto jsme začali volat: - Jste osvobození, vyjděte ven, jste volní! Když jsme je spočítali, došli jsme k číslu 80. A brzy nato jsme zjistili, že je mezi nimi 18 seminaristů," říká Sirotenko.
Když ruská armáda osvobodila Krakov, hledala většina vojáků něco k jídlu. Sirotenko se naopak zajímal o knihy v latinské a německé řeči. Latinou se zabýval v rámci své učitelské činnosti, němčina byla jazykem války. Proto zjišťoval, zda je někdo ze seminaristů schopen překládat z latiny nebo italštiny.
Oslovený student reagoval zděšeně, ale hned řekl, že jeho spolužák, jistý Karol Wojtyla, je velmi inteligentní a jazykově velmi nadaný.
"
Dal jsem tedy příkaz vyhledat tohoto Wojtylu." Sirotenko si vzpomíná, jak si 25 letého studenta prohlížel a jak mu položil otázku: "
Které dobré knihy o konci Římské říše mi můžete doporučit?"
Nakonec začal Wojtyla pro něj skutečně překládat dokumenty a knihy, z čehož měl ruský major velkou radost.
Sirotenka si pak zavolal politický komisař a položil mu otázku: "
Soudruhu majore, co zamýšlíte s tím seminaristou udělat? Vy jste se rozhodl ignorovat Stalinovy pokyny?" A připomněl mu nařízení ze dne 23. srpna 1940 o tom, jak postupovat s učiteli a seminaristy.
Na to mu Sirotenko odpověděl: "
Nemohu ho zastřelit, je užitečný, zná řeči a město!"
Komisař musel souhlasit, ale nechtěl podstupovat žádné riziko. Zdůraznil, že Sirotenko nese za tuto záležitost vlastní odpovědnost.
V Lublinu už převzal vládu polský výbor uznaný Stalinem. Padaly první hlavy a také z Krakova se vydávaly na cestu první transporty směrem k sibiřským gulagům.
Odváželi lidi, kteří se už nikdy nevrátili.
I seminaristé ze Solvay se ocitli na listině.
Všichni, s výjimkou Karola Wojtyly.
Sirotenko se pokoušel vysvětlit, proč se ve věci Wojtyly rozhodl právě tak: "
Jeho černé oči s modrým nádechem a jeho jako sníh bílá tvář, obojí přitahovalo neodolatelně mou pozornost jako magnet."
Už při osvobozování zajatců mu prý byl tento kandidát kněžství nápadný: "
Nevím proč, ale napadla mě myšlenka, že tohoto Poláka mám propustit, protože je něčím neobyčejný."
Tak
vyňal Wojtylu z registrace a nedbal na nebezpečí s tím spojené, které hrozilo jemu samému. Následky mohly být opravdu strašné.
A tak se i skutečně stalo, ještě v roce 1953 byl obviněn z protistalinské propagandy. Unikl smrti jen díky tomu, že Stalin v březnu toho roku zemřel.
Sirotenko si byl jistý, že osvobodil budoucího papeže. V roce 1978 se dozvěděl, jako všichni lidé na světě, že Karol Wojtyla byl zvolen papežem.
Kromě KGB byl při oznámení výsledku volby
jediným Rusem, který ihned věděl,
kam jméno Karol Wojtyla zařadit.
Znamenalo to pro něj,
který si během vojenské služby vysloužil
četné řády za zásluhy,
to nejvyšší vyznamenání jeho života.
Měl řád Vlastenecké války druhého stupně, Řád Rudé hvězdy a deset medailí za obranu Leningradu, za osvobození Kyjeva nebo za osvobození Prahy.
Jeden řád zněl významně - "Za odvahu". Tuto odvahu měl Sirotenko i při osvobození Karola Wojtyly. I proto se s hlubokým pohnutím v dubnu 2005 zúčastnil rozloučení s Janem Pavlem II.
"
Miliony křesťanů ho budou uchovávat v paměti jako papeže, v mých vzpomínkách bude vždy 25-letým studentem teologie na univerzitě v Krakově," řekl Sirotenko krátce před svou smrtí.
Zdroj: Kirche heute
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 19. 10. 2018 naleznete
zde.
