Člověk, který prošel náročnou životní zkouškou, už nikdy nezůstane stejný, jak byl před touto rozhodující událostí. Po výstupech a sestupech, povýšení a pokoření nakonec přišel k poznání a ustálení. I když se možná zdá, že hodně ztratil, vnitřně mnohem více získal: sílu, statečnost a zároveň svobodu, mírnost, půvab, něhu, jemnost i krásu - ve své duchovní jedinečnosti. Bolestivě přerozené vlastní já začíná vzkvétat tvůrčími vlastnostmi, které jsou výsledkem neúprosného boje pokory a pýchy ...
I když čas nepomůže zapomenout, ale pomůže trpícímu pochopit souvislosti, a tím i přijmout svou minulost a vůbec, sebe samého. Avšak správným směrem se nepohne, neporoste, resp. nezesiluje, pokud nečerpá zkušenosti z vlastních utrpení, které ho naučily, že rozhodující jsou osobní priority a postoje. Jimi ovlivňuje každou situaci, v níž se nachází. A tak sám život učí, že některé věci jsou důležitější než jiné a že ztráta něčeho malého vede k zisku něčeho velkého. Proto zapomenutá zkušenost je bohužel bezcenná (Gal 3,4). ... což je zároveň odpovědí na to, proč některé životní zkoušky tak
hluboko raní a výjimečně bolí - snad proto, aby nikdy nebyly zapomenuty ... Zůstávají v paměti člověka jak nesmazatelné, nepřehlédnutelné memento s vítězným triumfem Božího zásahu.
Bolest poznání
Bohužel zkušenosti člověk nezdědí, každý si je musí pořídit sám. Jsou jako mozoly, které mohou vzbuzovat respekt, důvěru, přímo životní moudrost; ... jsou pečetí starého / nového poznání. Ty nejsilnější duše bývají většinou pokryté hlubokými jizvami, ty nejvroucnější, nejlaskavější srdce bývají obyčejně samý šrám a na těch vstřícných rukou, natažených k pomoci či objetí je jasně patrná pečeť neúprosné tvrdosti života. To vše je podpis výkupného. ...
ach, jak jsi drahá "ceno krásy" ...
Bůh dává nejtěžší boje svým nejlepším bojovníkem
Bouře života nepřicházejí kvůli tomu, aby zlikvidovaly život člověka, ale
aby mu pomohly zlikvidovat jeho překážky, vyčistit jeho cestu. Předchozí stav utrpení byl vlastně vnitřním bojem mezi dvěma protiklady, které se neustále stavěly proti sobě (Gal 5,17). Tento duchovně-duševní (někdy i fyzický) zápas člověka řezal a očišťoval, což on pociťoval jako trýzeň - když se ocitl až při krajní nuzné hranici vnějších nebo vnitřních situací osobního či společenského života. Bůh dovolil, aby trpěl, ale zároveň byl ještě blíže u něho, aby utrpení nepodlehl; právě naopak, aby doslova z utrpení "vytěžil" to, co pro svůj charakter tak potřebuje.
Pobyt v temnotě, jakoby v hrobě smrti, byl nezbytný k novému duchovnímu vzkříšení. A tak se dá utrpení chápat jako cesta k novosti - k novému bytí, více připodobnění Bohu. ... kdy nejde o vnější projevy, ale o hluboké znovu-utvoření, když už pokora a Pravda zvítězily.
Z pohřebiště k duchovnímu vzkříšení
Po takovém duchovním vzkříšení člověk vidí věci, lidi a okolnosti v úplně jiném světle.
Je osvobozený a odpoutaný od všech nepodstatných věcí a událostí. Přízemní věci ho netěší, už v nich nenachází žádné zalíbení, oporu, spočinutí, potěšení či pravou radost. V jeho projevech je cítit Boží stopu, která ho orientuje na věci nebeské. Tajemná Boží moudrost tak v prozřetelnosti učinila velké dílo lásky. Pokořením člověka Bůh pozvedl jeho duši. Svatý Jan od Kříže v knize Temná noc (s. 9.) píše, že "
ten, který je živý, se dává poznat podle stop, které v duši zanechává, a podle moci, se kterou všechno obnovuje a tvoří nové" (Iz 43,18-21).
Člověk, který mnoho přetrpěl, nebude se bát smrti
V osobních poznámkách kardinála Cooka, zemřelého newyorského arcibiskupa, lze nalézt tato slova: "
Utrpení nás učí tři věci. Učí nás, abychom nepřilnuli k tomuto životu, ale své oči soustředily na věčnost. Člověk, který trpí, se nebude bát smrti. Utrpení nás učí, abychom byli milosrdní vůči jiným, kteří trpí. A konečně, utrpení nás učí, abychom spojili všechny své bolesti s utrpením Krista, našeho Pána, který trpěl za nás."
Jizva v srdci bude požehnáním pro jiné
Když se člověk přijme i se svými ranami, hodně se v jeho životě změní. Pocítí, že tam, kde byl zasažen smrtícím šípem, je i mimořádně senzibilní a empatický.
V době prázdnoty a vyprahlosti, kdy čerpal sílu jen z důvěry v Boha, se jeho srdce více otevřelo pro lásku, soucit a pochopení. Skrze vlastní zážitky, kdy se dostal do styku s vlastním nepoznaným potenciálem životaschopnosti, už dokáže pochopit druhé, kteří dosud bloudí v neznámém labyrintu vlastní hrůzy. Jeho jemnocit a pochopení pro stejně raněného je až do morku kostí prosáklé, přímo přerostlé vlastní zkušeností a poznáním. Osobním svědectvím může být povzbuzením pro ty, kteří potřebují slyšet, že existuje ještě někdo, kdo na vlastním těle zažil zamotání se v řetězech otroctví egoismu a že rovněž
existuje šance vyváznout z tohoto jha. Je to zápas se slovy, které se hluboce dotýkají srdce a otevírají ho pro Pravdu. Takovou pomocí rozvíjí v sobě schopnost inspirovat, podporovat a dodávat naději dalším trpícím.
Pozvánka k vznešenému poslání
Po těžkých zkušenostech se člověk posunul do další životní etapy, v níž je pozván ke vznešenému účelu: jeho posláním je služba (Jan 12,24). Velmi dobře ví, jak potřebné je vzbuzovat naději v životě trpících, protože sám poznal její potřebu, když se ocitl na dně beznaděje. Chápe nutnost podpory, uznání, podněcování k angažovanosti, protože sám je postrádal. Ví, že čím dříve člověk odpustí, pochopí souvislosti, pozná sebe a situaci, které přijme, o to rychleji se v životě posune tím správným směrem. Toto vše a mnohem více je schopen předat lidem, kteří to potřebují, ale zároveň je nechat svobodně žít s jejich vlastními rozhodnutími - a tím naplnit smysl vztahu. Nabytím nového poznání, že nezaslouženými skutky lásky (když se nebe dotýká země a
věčnost se spojuje s okamžikem), je schopen vrátit nebe zemi. ... a k tomu je povolán. Jeho drastická životní změna způsobila, že nyní je už srdcem doma - u svého Otce ... Ví, že v odevzdanosti a s myšlenkou na věčnost se už jakékoliv útrapy přijímají, obětují a snášejí mnohem snadněji.
... jsou vzácní lidé, kteří pro druhé něco obětují - a mnohdy jen Bůh ví, že to něco pro ně znamená všechno ...
Utrpení – Ad Maiorem Dei Gloriam
Člověk nikdy nezjistí, že Bůh je všechno, co potřebuje, pokud Bůh není všechno, co mu zbylo. A tak zkouškami na svém těle zakusil obnažení (ba přímo odření z vlastní kůže), svlečení starého a oblečení nového člověka (Kol 3,9-10). Je vyléčen po stránce smyslové i duchovní silným mořidlem a hořkou očistou z pýchy, egoismu, všech špatných vášní a zlozvyků, které v sobě měl. Když pominul všechen zmatek, nastal hluboký pokoj, soulad, harmonie a mírnost (Gal 5,22-23), které jsou znaky duchovní zralosti. Zkušený člověk už nečerpá sílu ze zdrojů egoismu, ale ze své slabosti - hloubky pokory, která se důvěrně opírá o Boha (2Kor 12,9). Člověk jakoby se nově sjednotil v lásce vzkvétající tvůrčími schopnostmi. Je znamením, že i utrpení slouží pro větší čest a slávu Boha.
Júlia Kubicová
je absolventka RKCMBF UK (Bc.) A TF TU (Mgr., PaedDr.). Kromě nové evangelizace (projekt: Evanjelizacia.eu) se zajímá o fenomén utrpení v křesťanském chápání - s cílem konkrétní praktické pomoci.
(Poznámka: - kliknutím zvýrazněného a podtrženého textu zobrazíte související články vydané na
zastolom.sk.)
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek ze 16. 10. 2018 naleznete
zde.
