Smrt, poslední soud a věčný život očima exorcisty

O. Gabriele Amorth (1925-2016) - kněz Kongregace Sv. Pavla, byl mezinárodně uznávaný jako největší exorcista. Jeho poslání vyhánět ďábla se stalo neustálým odhodláním a získalo si srdce tisíců věřících a úctu nejdůležitějších autorit katolické církve. Napsal různá úspěšná díla a vedl velmi populární rozhlasový program v Radiu Maria v Římě.





Nebe, království lásky

Chtěl bych shrnout některé základní pojmy křesťanské eschatologie, které nám ze zmrtvýchvstání Krista dávají velkou naději - zejména těm, kteří trpí zlým ďábelským prokletím. Náš život, naše pozemská pouť a naše utrpení nejsou ovocem slepé náhody, spíše jsou nám určené pro naše větší dobro a úplné přátelství s Bohem. Začněme tedy právě tématem ráje, konečného cíle a důvodu, pro který jsme byli stvořeni. "Ti, co umírají v Boží milosti a v přátelství s Bohem a jsou dokonale očištění, žijí navěky s Kristem. Jsou navždy podobní Bohu, protože ho vidí "takového, jaký je" (1 Jan 3,2), "tváří v tvář" (1 Kor 13,12)" (KKC 1023). Naše víra zaručuje, že v ráji se budeme těšit z pohledu na Boha, což znamená, že se staneme účastnými téhož štěstí, které božské osoby požívají mezi sebou:

Ježíš Kristus nám svou smrtí
a svým zmrtvýchvstáním "otevřel" nebe.
Život blažených spočívá
v plném vlastnění ovoce vykoupení,
které uskutečnil Kristus.
On přidružuje ke svému nebeskému oslavení ty,
kteří v něj uvěřili a zůstali věrni jeho vůli.
Nebe je blažené společenství všech,
kteří jsou dokonale včlenění do Krista.

Spontánně se naskýtá otázka: PROČ se rozhodla Nejsvětější Trojice pro stvoření - lidí a andělů, když byla dokonalá a absolutně si postačovala? Trojice to udělala výhradně z lásky, dobrovolné a bezpodmínečné lásky k nám. Každý může vlastnit lásku, radost i štěstí potřebné pro ráj. Existují určité stupně účasti na radosti a lásce k Bohu. Tento stupeň se uděluje podle úrovně svatosti, kterou každý člověk dosáhl během svého života: radost sv. Františka z Assisi se například liší od dobra zlého zloděje. Existuje rozdíl mezi lidmi na zemi a podobný rozdíl bude i v ráji. Je to podobné tomu, co se děje s hvězdami na nebi: vidíme ty, které svítí jasněji a i ty, které svítí o něco méně. Stejně to bude s lidmi po slavném zmrtvýchvstání: všichni budeme zářit, ale každý s jinou intenzitou. Každý bude mít tolik nádhery a štěstí, ke které je uschopněný na základě toho, jak prožil svůj život. Někteří budou zářit větší intenzitou a jiní méně, ale to vše bez závisti nebo žárlivosti vůči sobě navzájem. Každý z nich bude skutečně zakusí úplnou radost. Na mysl mi přichází verš z Danteho Božské komedie: "V jeho vůli je náš pokoj." V ráji není žárlivost, každý je ve vůli Boží a v Jeho vůli je pokoj. Věčný klid je definitivní, Každá slza, každý smutek a veškerá závist budou vymazány.

Duše v očistci

Očistec je místo nebo lepe, stav, do kterého přicházejí duše potřebující očištění. Nebylo jim okamžitě dovoleno, aby kontemplovaly Boží tvář. Toto očištění je nezbytné k dosažení posvátnosti, což je podmínka, kterou vyžaduje nebe. Katechismus hovoří o duších v očistci: "Ti, co umírají v Boží milosti a v přátelství s Bohem, ale nejsou dokonale očištěni, přestože jsou si jisti svou věčnou spásou, podstupují po své smrti očišťování, aby dosáhli svatost potřebnou k tomu, aby vešli do nebeské radosti." (KKC 1030).



V očistci jsou stupně nebo rozmanité stavy a každý z nich je přizpůsoben situaci duše, která tam přichází. Existují nižší vrstvy, mnohem horší, protože jsou blíže k peklu a také vyšší, které jsou méně hrozivé, protože jsou mnohem blíže ke štěstí ráje. Úroveň očištění je spojena s tímto stavem. Duše v očistci jsou ve stavu velkého utrpení. Víme, že ve skutečnosti se mohou za nás modlit a že mohou získat pro nás mnoho milostí, ale pro sebe si už nemohou nic zasloužit. Čas strávený tvořením zásluh končí smrtí. Očištěné duše však mohou dostat naši pomoc, aby se jim zkrátil čas očištění. Tak se děje silným způsobem skrze naše modlitby, skrze nabídku našich utrpení, věnováním pozornosti na mši - konkrétně na pohřbech nebo na gregoriánských mších slavených třicet po sobě následujících dní.

Tato poslední praxe byla zavedená sv. Řehořem Velikým pochází ze šestého století. Inspirací k ní byla vize, když se světci zjevil zemřelý bližní, který se před smrtí nevyzpovídal. Dostal se do očistce, ale Bůh mu dovolil zjevit se Řehořovi. Požádal ho, aby nechal za něj odsloužit mše. Papež je sloužil třicet dní. Tehdy se zesnulý znovu objevil, ale tentokrát šťastný, že byl přijat do ráje. Člověk musí dbát na to: to však ale neznamená, že to vždy bude fungovat takto: to by byl magický postoj - vůči svátostem nepřijatelný a nesprávný. Ve skutečnosti je to jediný Bůh, který rozhoduje o těchto záležitostech skrze své milosrdenství.

Pokud jde o mše, je třeba říci, že mohou být aplikovány za konkrétního zesnulého, ale v poslední chvíli je to Bůh, který je určuje tím, co skutečně potřebují. Například často slavíme mše za své rodiče. Věříme totiž, že jsou již v ráji. Jen Bůh ve svém milosrdenství přinese benefit ze mší těm, kteří to více potřebují, každý podle kritérií spravedlnosti a dobra, které dosáhli během vlastního života. Berouce v úvahu všechno, co jsem řekl, raději bych odtrpět vše už v tomto životě a stal se svatým, než minimalistickým způsobem usiloval o očistec, kde mohou být bolesti dlouhé a těžké.

Bolesti pekla

Kniha Zjevení říká: "A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který svádí celý svět, byl svržen; svržen byl na zem a s ním byli svrženi jeho andělé." (Zj 12,9). Proč byli vrženi na zem? Protože trest, který jim byl daný, je pronásledování lidí. Snaží se je přivést k věčnému peklu, aby se stali jejich nešťastnými společníky věčného utrpení a trápení. Jak může tato drama, která zahrnuje nás všechny, být součástí Božích plánů? Jak jsme již řekli, jedním z důvodů je svoboda, kterou Bůh udělil svým tvorům. Samozřejmě víme, že posláním Satana a jeho pomocníků je zničit člověka, svádět ho, přivést ho k hříchu a oddělit ho od plné účasti na božském životě, ke kterému jsme všichni povoláni - a tím je ráj.

Pak je tu peklo - stav, ve kterém jsou démoni a odsouzeni vzdáleni od Stvořitele, andělů a svatých v trvalém a věčném stavu zatracení. Peklo je v konečném důsledku samotné odloučení ze společenství s Bohem. Jak tvrdí Katechismus: "Nemůžeme být sjednocení s Bohem, jestliže se svobodně nerozhodneme milovat ho. Nemůžeme však milovat Boha, jestliže těžce hřešíme proti němu, proti svému bližnímu nebo proti sobě samým ... " (KKC 1033). Ten, který umírá ve smrtelném hříchu bez pokání, jde do pekla, neboť nemiloval. Není to Bůh, který předurčuje duši do pekla. Duše si ho vybírá způsobem, jakým svůj život žila.

Máme několik příběhů o pekle převzatých ze soukromých zjevení nebo zkušeností. Nezavazují věřící k ničemu, ale mají přesto pozoruhodnou hodnotu. Už vícekrát jsem vyprávěl o knihách a rozhovorech sv. Faustiny Kowalské, která ve svém deníku píše o duchovní cestě do pekla.



Je to šokující

Příběhy a vize, jako jsou tyto, nás nutí uvažovat. Z tohoto důvodu Panna Maria z Fatimy řekla malým vizionářům: "Modlete se a nabídněte oběti. Příliš mnoho duší jde do pekla, protože není nikdo, kdo by se modlil a nabízel za ně oběť." Když se nacházíme v království nenávisti, zatracené duše jsou vystaveny mučení démonů a utrpení, které si navzájem způsobují. V průběhu mých exorcismů jsem pochopil, že existuje hierarchie démonů, tak jak je to s anděly. Více než jednou jsem se ocitl ve styku s démony, kteří posedli člověka a kteří projevovali strach vůči svým vůdcům. Jednoho dne, po mnoha exorcismech jisté ubohé ženy, jsem se zeptal jednoho bezvýznamného démona, který ji posedl: "Proč neodejdeš?" A on odpověděl: "Protože pokud odejdu odsud, můj vůdce, Satan, mě potrestá."

V pekle existuje podřízení diktované terorem a nenávistí. Je to přirozený kontrast s rájem, kde každý miluje toho druhého a kde, pokud duše vidí někoho svatějšího, pociťuje nesmírně štěstí kvůli výhodě, které se jí dostává.

Někteří říkají, že peklo je prázdné. Odpověď na toto tvrzení se nachází v kapitole 25 Matoušova evangelia, kde se mluví o posledním soudu: spravedliví půjdou do věčného života a ostatní, prokleti, půjdou do věčného ohně. Samozřejmě, můžeme se domnívat, že peklo je prázdné, protože Bůh si nebude přát smrt hříšníka, ale bude ho chtít obrátit, a tak ho zachová na životě. Mluví o tom i Ezechiel: Řekni jim: Jako jsem živ, praví Panovník Hospodin, nemám zálibu v tom, aby zemřel bezbožný, ale aby se bezbožný vrátil ze své cesty a žil. Vraťte, vraťte se ze svých špatných cest, pročpak byste měli zemřít, Izraelský dome?! (Ez 33,11)

Proto nabízí své milosrdenství a to každému. V evangeliu apoštola Jana říká Ježíš: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, budou zadrženy." (Jan 20,23). Ježíš trvá na našem nepřetržitém obrácení s podporou milostí plynoucích ze svátostí, zejména ze svátosti pokání. Vrátím se k otázce pekla.

Zda je prázdné nebo ne: bohužel, obávám se, že tam jde hodně duší, všichni ti, kteří trvají na svém rozhodnutí žít odděleně od Boha až do konce života. Často o tom přemýšlejme. Pascal to řekl dobře: "Rozjímání nad peklem zaplnilo ráj svatými."

Soud nad životem

Katechismus hovoří o osobním soudu. Nový zákon mluví o soudu v aspektu konečného setkání s Kristem skrze druhý příchod, ale také opakovaně potvrzuje, že každý bude odměněn hned po smrti v souladu s vlastními skutky a vírou. (KKC 1021) A dále dodává: "Každý člověk hned po smrti dostává věčnou úplatu (393) ve své nesmrtelné duši na zvláštním soudu, který staví život člověka do vztahu s Kristem: buď projde očišťováním nebo hned vejde do nebeské blaženosti, nebo se hned navěky zatratí. Na konci života tě budou soudit podle lásky." (KKC 1022). K tomu přidává kritérium, kterým se bude tento soud řídit: je převzat ze spisů sv. Jana z Kříže: "Na sklonku života budeme souzeni z lásky." První věc, kterou bych zdůraznil, je právě toto poslední: konečným kritériem našeho soudu bude láska, kterou jsme přechovávali vůči Bohu a vůči našim bratřím a sestrám. Jak se tedy tento konkrétní soud odehraje?

Někdy se setkávám s osobami, které jsou přesvědčeny, že hned po smrti se setkají s Ježíšem osobně a že jim dá část svého ducha za některé z jejich bolestných záležitostí. Upřímně řečeno, nemyslím si, že se to stane takto. Spíše věřím, že hned po smrti se každý z nás objeví před Ježíšem, ale nebude to Pán, který přehodnotí náš život a prozkoumá dobré a špatné z něj. My sami to uděláme v pravdě a poctivosti. Každý má před sebou úplné vidění svého života a tak okamžitě uvidíme skutečný duchovní stav duše a půjdeme tam, kam nás tento stav zavede. Bude to slavnostní okamžik osobní pravdy, obrovský a definitivní moment, tak konečný jako místo, kam se sami odešleme.

Podívejme se na případ osoby, která jde do očistce. Bude smutná, že se nedostane okamžitě do ráje. To ji přinutí pochopit, že očištění na zemi nebylo úplné a pocítí okamžitou potřebu očišťování v očistci. Její snaha přistoupit k pohledu na Boha bude silná a touha po osvobození od váhy bolestí nahromaděných během pozemského života bude přesvědčivá.

Poslední soud: Bude to láska, která nás bude soudit

Úvahu skončíme univerzálním (všeobecným) soudem:

Poslední soud nastane ve chvíli
slavného Kristova návratu.
Pouze Otec zná tu hodinu a den,
pouze on rozhoduje o jeho příchodu.
Tehdy skrze svého Syna Ježíše Krista
vynese svůj definitivní rozsudek nad celými dějinami.
Poznáme poslední smysl celého díla stvoření
a celé ekonomie spásy
a pochopíme obdivuhodné cesty,
po kterých Boží prozřetelnost vedla vše k poslednímu cíli.
Poslední soud ukáže,
že Boží spravedlnost vítězí nad všemi nespravedlnostmi,
kterých se dopustilo jeho stvoření,
a že Boží láska je silnější než smrt.
(KKC 1040)

To je jedna z nejtěžších skutečností, které je třeba pochopit. Poslední soud se shoduje s návratem Krista, ale neznáme přesný čas, kdy přijde. Víme, že ho předchází vzkříšení z mrtvých. V tomto přesném okamžiku se definitivně a celosvětově skončí historie světa. Katechismus znovu uvádí: "Před Ježíšem Kristem, který je Pravda, se definitivně ukáže pravda o vztahu každého člověka k Bohu. (Srov. Jan 12,49]" (KKC 1039).

Základní otázkou je: jaký konkrétní VZTAH má každý člověk s Bohem? Jak jsem již zmínil, velkolepá odpověď se nachází v Matoušově evangeliu. Spasení a zatracení budou vybíráni na základě jejich pomoci nebo odmítnutí Krista v nemocných, v hladových a chudých (Mt 25,31-46). Z toho vycházejí dva základní prvky. Prvním je rozdělení těch, kteří jdou do ráje a kteří jdou do pekla, tedy mezi spasenými a odsouzenými. Druhý pohled na tento soud je skrze lásku. Boží přikázání a všechny ostatní příkazy jsou shrnuty pouze v jednom přikázání: "Toto je mé přikázání: Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás." (Jan 15,12).

Můžeme snadno pochopit, že tento příkaz je adresován každému lidskému svědomí v každém věku včetně těch, kteří žili před Kristem a těmi, kteří dnes, jako i v minulých stoletích, nikdy neslyšeli o Synu člověka. Proto vyvrcholení této úžasné pasáže najdeme ve slovech: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40). Můžeme snadno pochopit, že tento příkaz je adresován každému lidskému svědomí v každém věku včetně těch, kteří žili před Kristem a těmi, kteří dnes, jako i v minulých stoletích, nikdy neslyšeli o Synu člověka. Proto vyvrcholení této úžasné pasáže najdeme ve slovech: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40).

Pokud každý člověk - mimo náboženství, své kultury, své doby a jakékoli jiné okolnosti - miloval svého bližního, miloval osobně i Pána Ježíše. Jakýkoli vztah s našimi bratry a sestrami v jakékoli lokalitě, v jakémkoliv věku nebo v jakékoliv situaci je vztahem s Ježíšem Kristem osobně. Každé lidské stvoření, které dosahuje naplnění svých lidských vztahů, je zároveň spojeno s Bohem. Z tohoto důvodu je láska k bližnímu základním předpokladem života. Jan Evangelista nám pomáhá pochopit, že kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (1 Jan 4,20).

Láska, která nás bude soudit, bude stejná láska, kterou máme praktikovat vůči druhým, tatáž láska, kterou Ježíš žil ve svém pozemském životě, a které nás učil v evangeliích. Tedy jde o stejnou lásku, ke které jsme povoláni prostřednictvím svátostí, modlitby a životem víry. Schopnost milovat pochází z milosti a je mnohem nižší u těch, kteří neznají Krista. A ještě více u těch, kteří Ho znají, ale nenásledují Ho. Ve skutečnosti Ježíš řekl: "Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; ale kdo neuvěří, bude odsouzen." (Mk 16,16).

Na druhé straně, při oznamování mimořádného Roku milosrdenství nám papež František připomíná, že dalším základním aspektem je láska, se kterou budeme souzeni a ní bude láska milosrdenství. "Milosrdenství je definitivním a nejvyšším aktem, kterým Bůh přichází k nám. Milosrdenství je mostem, který spojuje Boha s člověkem a otevírá naše srdce k naději, že je neustále milován a to i přes vlastní hříšnosti".

Boží soucitný pohled a jeho touha žít v naprostém společenství s námi otevírá naše srdce s nadějí, že na každý hřích a každé selhání způsobené člověku jeho velkým nepřítelem, Satanem, se bude nahlížet očima milujícího a uznalého Otce. Proto žijme plní naděje, protože víme, že i v potížích naší životní cesty Bůh setře všechny slzy z našich očí. Neboť v ten den "jim setře každou slzu z očí a už nebude smrti ani žalu; ani nářku ani bolesti už nebude, protože první pominulo."(Zj 21,4).

Zdroj: CatholicExcange

Převzato z www.verim.sk, článek z 19. 10. 2018 naleznete zde.