Domnívám se, že neexistuje na světě člověk, který by chtěl být nemocný nebo nějak postižený, anebo mít postižené dítě. Všichni lidé touží být zdraví, krásní, inteligentní, moudří a mít zdravé, inteligentní děti
Právě proto se lidé zajímají, jak by své zdraví upevnili a prodloužili si život. Ne všem je to ale dáno. Jsou mezi námi lidé nemocní, slabí a postižení. Lidé, kteří dokonce vyžadují, aby se o ně pečovalo, protože nejsou schopni se sami o sebe postarat.
Na první pohled by se zdálo, že postižení lidé jsou brzdou pro ostatní a brání jim ve využívání všeho toho, co život nabízí. Navíc se zdá, že tito lidé brzdí rozvoj civilizace a že lidská civilizace bez těchto postižených jedinců by byla ideální a prospěšná pro ty, kdo jsou zdraví.
Nabízí se i rychlé a radikální řešení. Nejlepší by bylo se těchto lidí zbavit. Takto uvažovali nacisté a možná tak smýšlí řada lidí i dnes. Podporují legalizaci eutanazie a stále snadnější přístup k potratům a tím umožňují likvidaci těch nejslabších mezi námi.
Sobci nejsou šťastní
Je takové uvažování správné? Přispívá k rozvoji lidské civilizace, anebo spíše naopak tuto civilizaci ničí?
Možná, že eliminací postižených a nemocných lidí by se vyřešily mnohé problémy a ušetřily peníze a čas těch zdravých. Chtěli bychom v takové civilizaci žít? Možná, že někdo řekne ano,
ale snad jen do doby, než sám onemocní a bude potřebovat pomoc ostatních.
Člověk není stroj, ale bytost, která miluje, soucítí a očekává lásku jiných.
Život bez lásky by nestál za nic. Sami to vidíme na těch, kteří usilují jen o vlastní prospěch. Jsou to egoisté, kteří neumí vytvářet kvalitní mezilidské vztahy. Jejich život je prázdný, nesmyslný a pro ně samotné končí tragicky, když se setkají s neúspěchem, vážnou nemocí, nebo se ocitnou tváří v tvář s blížící se smrtí.
Do koho si troufneme kopnout?
Většina lidí by dnes otevřeně nehájila možnost fyzické likvidace nemocných nebo postižených dospělých lidí. Co
ale děti, o jejichž postižení se dozvíme ještě před narozením? V současné době je rozšířený trend zbavovat se jich potratem. Každý z nás ovšem začal existovat spojením dvou
pohlavních buněk, vajíčka a spermie. Je to neopakovatelná lidská bytost, která se okamžitě
rozvíjí podle informace, kterou má zapsanou ve svém chromozomálním vybavení. Je to již konkrétní člověk, který potřebuje jen čas k tomu, aby se narodil a posléze dospěl. Zničení této bytosti v prenatální fázi je zabitím konkrétní lidské bytosti, která se sama nemůže bránit, a měla by být chráněna těmi, kteří se již narodili.
Máme volbu dvou přístupů
Odmítat postižené a nemocné a vyhýbat se jim, anebo je přijímat a pomáhat jim? Jejich odmítáním ztrácíme možnost růstu ve svém lidství, jejich přijímáním se stáváme více lidmi.
Každý člověk roste ve svém lidství tím, že dokáže více milovat. Co je to láska, názorně vysvětlil papež Benedikt XVI. ve své encyklice
Deus caritas est – Bůh je láska. Píše v ní, že
láska, i když má mnoho podob a je jen jedna, má vždy dva směry. Jsou to erós a agapé. Láska vzestupná a sestupná.
Láska toužící a láska dávající
Erós se vyznačuje tím, že člověk touží po dosažení něčeho, co ho uvádí do extáze, zatímco
agapé je láska, která se dává ostatním. Erós je příznačný pro mileneckou lásku, která slibuje dojít až k extázi. Tento směr vzestupný je spontánní a je třeba jej brzdit, aby se láska nestala nelidskou. Druhý směr agapé se postupně rozvíjí s tou první. Není tak spontánní a je třeba jej kultivovat. Pro něj je charakteristická láska mateřská, která nemyslí na sebe, ale dává se ve prospěch toho druhého. V míře nejvyšší je schopna dát i vlastní život za záchranu druhého člověka a takto dosáhnout vrcholu lidství. Nikdo totiž nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své bratry.
Soucit vede k vděčnosti a lásce
A nyní se vraťme k otázce: „
K čemu jsou postižení a nemocní lidé?“ Přístup k nim vyžaduje určitou míru empatie, schopnosti vcítit se do toho druhého. Vcítit se do toho nemocného a postiženého.
Za prvé mi to pomáhá uvědomit si, jak mohu být vděčný, že nemusím tolik trpět jako ti postižení, a více si vážit všeho toho, co mám a co často považuji za samozřejmost, i když to samozřejmost není.
Za druhé se mohu zamyslet nad tím, co mohu udělat, abych jim v jejich utrpení nějak pomohl. To už je počátek sestupného směru lásky, který nás vede k růstu k většímu lidství. S každým skutkem,
který je zaměřený na pomoc ostatním, v nás roste tato láska agapé, která se pak promítá
do vztahů k ostatním lidem.
Láska posilující manželství
Chtěl bych jako
příklad uvést svědectví manželů, kterým se narodilo druhé dítě, syn,
s postižením. První dcera byla zdravá. Po letech mohli prohlásit, že postižený syn jim dal mnohem více než zdravá dcera. Dceru vychovali tak, že si toho ani málem nevšimli, ale se synem museli mnohem více pracovat. Takto stále rostla jejich láska agapé, tj. schopnost být tady pro ty druhé a nemyslet tolik na sebe. Tato láska se pak promítla i do vztahu mezi oběma manželi. Dokázali si více odpouštět a pomáhat jeden druhému. Jejich manželský vztah se upevnil. Proto také
jsou schopni děkovat za svého syna a vidět v tom, co na první pohled vypadá jako veliké neštěstí, veliké požehnání pro celou jejich rodinu.
Sobectví u druhých odsuzujeme
K čemu pak vede odmítání postižených a nemocných v rámci celé společnosti? Právě
k tomu, co sami odsuzujeme. Nelíbí se nám, když se dovídáme o tom, že někdo neposkytl pomoc zraněnému po autonehodě, opuštěnému nemocnému, obecně člověku, který se ocitl v nějaké nouzi. Určitě bychom nechtěli žít v takové společnosti, kde se každý stará jen o vlastní zájmy a není schopen
projevit soucit člověku, který pomoc potřebuje. Začínáme si možná uvědomovat, že
tím, kdo bude potřebovat jednou pomoc, můžeme být my sami.
Co tedy můžeme udělat, abychom nežili ve společnosti sobců pečujících jen o vlastní zájmy? Je to každodenní růst v lásce, která se dává, v lásce agapé. K tomu potřebujeme ty, kteří jsou méně výkonní, slabší a postižení a nemohou nám nic dát za naši péči.
Je to určitě jeden z velkých paradoxů, že k rozvoji zdravé společnosti potřebujeme ty, kteří jsou nemocní a postižení. Motivaci k takovému jednání nám nabízí víra v Ježíše Krista. On sám nepřišel na tuto zem, aby si nechal
sloužit, ale aby sloužil. Vybízí nás k tomu, abychom jej následovali. Dává nám také naději na život, který nekončí zde na zemi, a na odměnu, která očekává v nebi ty, kdo ho následují. Víra v Ježíše Krista nám pomáhá budovat zde na zemi zdravou, lidštější civilizaci zakotvenou v lásce, která se dává.
P. MUDr. Bogdan Sikora OFMConv.
Informační oběžník Hnutí Pro život ČR / září 2018
Najdete na
https://hnutiprozivot.cz/zpravodaj,
článek naleznete
zde.- pdf
Z obsahu tohoto čísla:
2 – 3 Z činnosti HPŽ ČR
4 – 8
Prenatální terapie
9
Eugenické testy
10 – 11 Downův syndrom
12 – 13 Ze života
14 – 15 Hodnota života člověka
16 Nesoudíme. Pomáháme
