V tomto článku se budu věnovat svátostem, které jsou opěrným sloupem (ačkoli ne jediným) pro náš život s Bohem. Blog je spíše úvodem ke svátostem, nebudu rozebírat do detailů každou svátost zvlášť.
Svátosti jako jeden organismus
Svátostný organismus Katolické církve tvoří sedm svátostí. Mohli bychom je rozdělit do tří skupin:
1)
svátosti uvedení do křesťanského života - křest, biřmování a Eucharistie
2)
svátosti uzdravení - svátost smíření a pomazání nemocných
3)
svátosti služby společenství - svátost manželství a posvátného stavu
Zajímavá je podobnost mezi přirozeným a svátostným životem. První kategorie svátostí buduje v člověku základy křesťanského života. Podobně jako jsme se narodili tělesně, tak jsme se skrze
křest narodili i duchovně, tedy "
z vody a Ducha" (Jan 3,5). Tělesný a duchovní život jsme si sami od sebe nedali a ani jsme se pro něj nerozhodli. Jsou to ničím nezasloužené dary.
Svátost biřmování (srov. Sk 8,14-17) je vstupem do světa křesťanské dospělosti. Eucharistie je, podobně jako jídlo a voda pro tělo, pokrmem a nápojem pro duši. Eucharistie živí náš duchovní život a posiluje naše spojení s Kristem. Stejně jako bez jídla a vody bychom dlouho nepřežili, podobně to funguje i v životě s Bohem.
Eucharistie má v rámci svátostí jedinečné postavení. (Srov. KKC 1211) Katolíci věří ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista pod způsobem chleba a vína. (Srov. KKC 1374) Pohoršuje vás to? Nejste sami. I před dvěma tisíci lety to Židy pohoršilo, ale Ježíš svá slova neodvolal, právě naopak: "
Amen, amen, pravím vám: Jestliže nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo je mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo je mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm" (Jan 6, 54-56)
Ve druhé skupině vidíme svátosti, které nás na naší cestě zvedají, uzdravují a posilují.
Svátost smíření (srov. 2 Kor 5,18) vrací člověka zpět do domu Nebeského Otce, který předtím sám z vlastní vůle opustil. Není třeba čekat na okázalé zázraky a znamení od Boha, aby nás přesvědčil o své dobrotě. Stačí jít ke zpovědi a člověk zažije největší zázrak Božího milosrdenství. Podobně je to i se
svátostí pomazání nemocných (srov. Jk 5,14-15), která dodává posilu tělu a hlavně duši, aby člověk v těžké situaci nezoufal a věřil, že Syn člověka je Pánem i nad nemocí a smrtí.
Třetí skupina zahrnuje svátosti, které jsou určeny pro službu, budování Církve a společnosti a růst v lásce.
Svátost posvátného stavu, kterou ustanovil Ježíš při Poslední večeři (srov. Lk 22,14-20) je v jistém smyslu nástavbou všeobecného kněžství, které dostal každý pokřtěný. Být vysvěceným knězem znamená milovat Církev a sloužit jí podobně jako to dělá Kristus.
Svátost manželství (srov. Ef 5,25-32) si snoubenci udělují sami navzájem. Manželství se připodobňuje vztahům v Nejsvětější Trojici. Účelem této svátosti je budovat společenství lásky nejen mezi mužem a ženou, ale i mezi nimi a Kristem navzájem.
Svátost křtu, biřmování a kněžství vtlačují do duše člověka nesmazatelný znak a proto tyto svátosti lze přijmout pouze jednou.
Kristova smrt a zmrtvýchvstání jako pramen svátostí
Katolická církev věří a vyznává, že "
všechny svátosti Nového zákona ustanovil náš Pán, Ježíš Kristus" (KKC 1114). Základní kameny jednotlivých svátostí tedy položil Kristus. Způsob vysluhování svátostí a jejich podoba však podléhala zákonitostem určitého vývoje. Stejně i terminologie se časem upravovala. Alan Schreck: "
Ve středověku svátost získala mnohem přesnější definici. Kolem 13. století se biskupové shodli na seznamu sedmi svátostí, které dnes uznávají katoličtí a pravoslavní křesťané. Tento seznam sedmi svátostí byl potvrzen a formálně uznán na Tridentském koncilu v 16. století." Tento vývoj však není odtržen od Kristových slov a působení Ducha Svatého, který přivádí Církev "
do celé pravdy." (Jan 16,13)
Kde má původ tato víra?
Jednoduše řečeno: v Ježíšově životě, smrti a v Jeho slavném zmrtvýchvstání. Jeho probodený bok je pramen svátostné milosti, která věřící vyživuje. Během Kristova pozemského života se ho lidé mohli dotýkat a vnímat smysly. Svým nanebevstoupením sice svým způsobem odešel, ale na druhé straně je přece stále mezi námi přítomen. (Srov. Mt 1,23) Tuto skutečnost pěkně vyjádřil svatý papež Lev I: "
To co bylo viditelné na našem Vykupiteli, přešlo do svátostí." Kristus své Církvi daroval svátosti, které jsou viditelnými znameními Jeho neviditelné milosti. Každá svátost má nějakou materiální formu, kterou můžeme zachytit svými smysly. Např. při křtu je formou voda, která symbolizuje život. Svátosti jsou výslednými důkazy Kristových slov: "
Já jsem přišel, aby měli život a aby ho měli v hojnosti." (Jan 10,10)
V souvislosti s výše uvedeným bychom mohli říci, že svátosti jsou ukázkou i toho, že hmota je dobrá. Katolická církev totiž nikdy nebyla fanouškem dualismu, který hlásali sektáři - špatná hmota, dobrý duch.
Svátosti jsou tedy dobrým příkladem toho, jak se nám Bůh (čistý duch) chce připodobnit a přiblížit. Nechce s námi sdílet svou náklonnost pouze čistě duchovním způsobem, ale i přes hmotné věci, kterých se můžeme dotknout a vnímat. Dobrým příkladem je Eucharistie, přijímání Božího těla a krve.
Kristus je skutečným udělovatelem svátostí a skutečně v nich působí. Lidský udělovatel (např. kněz) je pouze zprostředkovatelem Boží milosti. Toto prostřednictví však nebrání tomu, že Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a člověkem. (Srov. 1 Tim 2,5) On však dává svému stvoření účast na tomto Jeho prostřednictví.
Svátost jako dar
Katolická Církev učí, že svátosti jsou nezbytně nutné ke spáse. (Srov. KKC 1129) Tento výrok však není třeba chápat jako děsivou hrozbu, právě naopak - jako nabídku spásy od Toho, který "
chce, aby všichni lidé byli spaseni." (1 Tim 2,4) Svátosti přirovnávám k záchranným kolům, které nám Bůh hází, aby nás zachránil. Jsou důležitými nástroji Jeho záchranné mise.
Co je velmi důležité si uvědomit je fakt, že svátostný život je životem v milosti. To, že máme možnost a přistupujeme ke svátostem nelze nikdy chápat v první řadě jako výkon člověka.
Svátost je ničím nezasloužená Boží milost (!) "
Neboť spaseni jste milostí skrze víru. Tato spása není z vás, je to Boží dar. Není ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši, abychom se věnovali dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom je konali." (Ef 2,8-10)
Přistupovat s vírou ke svátostem znamená přicházet k potrubí, přes které teče a vytéká spásonosná Boží milost. Svátostný život je v první řadě v Boží režii, který nás láskyplně zve. Teprve potom následuje naše odpověď, jestli si z vytékajícího potrubí něco nabereme nebo ne. A když si z něj nabereme, náš duchovní život vzrůstá a my se více a více připodobňujeme Kristu. Svátosti jsou tedy projevem toho, že On "
nás spasil ne pro naše spravedlivé skutky, které jsme my konali, ale ze svého milosrdenství, koupelí znovuzrození a obnovy v Duchu Svatém." (Tit 3,5)
To však neznamená, že svátost nás "abrakadabra" změní bez našeho přičinění.
Svátost určitě není magie. Je tedy třeba s Bohem spolupracovat, následovat ho, případně nést s Ním svůj kříž. Například mnoho lidí bylo pokřtěných, ale mnozí z nich svůj křestní dar nerozvíjeli. Je to podobné jako se semenem, které zasadíme do pole. Pokud se o něj nestaráme a nezaléváme ho, nemůže z něj nic vyrůst. Každopádně, Bůh nás vždy svojí aktivitou předchází. Nemůžeme tedy tlačit vůz před koně. Ale
pokud chceme, aby v nás svátosti účinkovaly, je třeba přistupovat k prameni milosti s vírou a důvěřujme Božímu působení v nás.
Svátosti nezávisí na osobní svatosti a morální úrovni lidského přisluhovatele, ale na Kristově svatosti a Jeho spasitelském díle. "
Když se svátost slaví podle úmyslu Církve, působí v ní a skrze ni moc Ježíše Krista a jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti přisluhovatele." (KKC 1128) Z toho tedy vyplývá, že
nemůžeme svátosti oddělit od Kristových zásluh a od Jeho jediné a dostatečné oběti na kříži. (Srov. Žid 7,27)
Svátost neúčinkuje sama od sebe, oddělená od Krista. Kdybychom je od sebe oddělili, byly by skutečně pouze bezduchými rituály a náš svátostný život jen vnějškovou ceremonií.
Závěr
Svátosti jsou velkými dary a pokladnou milostí, které Bůh uchovává ve své Katolické církvi. Stačí jen s vírou přijít k prameni a načerpat kolik jen chceme. A tím, že jsme byli obohaceni, můžeme obohacovat ty, kteří Boha neznají.
Erik Dujava
Použitá literatura
Katechismus Katolické církve, 2012.
YouCam. 2012
Schreck, A: Katolíci - čemu opravdu věřit? 2013
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 7. 10. 2018 naleznete
zde