Když se ze sexu stane nezbytnost, život se stane průměrným

Na Slovensko přišel, aby představil svou knihu Eros a jeho poslání, nedávno přeloženou do slovenštiny. Profesor José Noriega Bastos je katolický kněz, představený řeholního institutu Učedníků srdcí Ježíše a Marie a profesor speciální morální teologie na Papežském teologickém institutu Jana Pavla II. pro vědy o manželství a rodině v Římě. V rozhovoru pro Postoj objasňuje učení Katolické církve o manželství a plodnosti, jako i zmatek, který v těchto tématech panuje mezi věřícími i kněžími. Mluvili jsme o podstatě sexuality z pohledu katolíků i o vývoji v církvi po apoštolské exhortaci Amoris laetitia.





Působíte v Římě na Institutu pro studium manželství a rodiny. Tento institut původně založil svatý Jan Pavel II., ale nedávno ho papež František založil nanovo. Proč?

V roce 1981 dostal Jan Pavel II. intuici založit uvnitř Církve institut, který by se na vědeckém základě zabýval pastorací rodin a manželství. Tehdy založil kromě institutu i Papežskou radu pro rodinu, která se věnuje podpoře a propagaci rodiny.

Institut slouží Církvi jako akademická instituce, která se věnuje systematickému studiu manželství a rodiny. Po dvou synodách o rodině se papež František rozhodl nanovo založit tento institut, aby měl sílu a životaschopnost pokračovat v důležité službě Církvi.

Znamená to i změnu směřování práce institutu?

Motu proprio, kterým papež institut nanovo založil, stanoví, že má jít v kontinuitě se svým dědictvím. Přičemž by měl být citlivý na linie načrtnuté v exhortaci Amoris laetitia, ve smyslu doprovázení rodin, které jsou dnes mnohem zranitelnější než před třiceti lety. Jinými slovy, papež chce, abychom byli blíže k těmto rodinám, ale hlavní linie institutu zůstává stejná.

Takže se spíše mění důraz?

Ano, akademická instituce se má věnovat zkoumání hluboké pravdy povolání k manželství. V tomto smyslu se od nás nyní očekává, že přispějeme k lepšímu pochopení velkých bolestí a potíží rodiny a jejich vztahů. Pokud je lépe pochopíme, můžeme jim účinněji pomáhat, tím, že jim dáme oporu pro velkou naději, kterou mají osoby v rodinách.

Vy se na institutu věnujete tzv. teologii těla. Nač nám vlastně je? Nestačí morální teologie?

Vše začalo katechezemi Jana Pavla II., které vedl každou středu během pěti let (1979 - 1984). Tyto rozsáhlé reflexe o lidském těle byly pro nás všechny velkým překvapením a novinkou. Nikdo totiž nečekal, že Svatý otec bude mluvit o lidském těle s takovou konkrétností. Ale když se ptáte na význam, přidanou hodnotou celku, který nazýváme teologie těla, je spojení antropologie a morálky.

Do pontifikátu Jana Pavla II. byla morální teologie příliš legalistické, zaměřená na morální normy. Člověk se měl ve svědomí podřídit přikázáním, ačkoli jim často nerozuměl. Jan Pavel II. však teologií těla nabídl další základ pro morální teologii, která nehledí jen na to, co říká svědomí, ale poukazuje na něco, co mu předchází. Referenčním bodem není zákon. Svědomí není konfrontováno se zákonem, ale s pravdou konkrétního života. A tato pravda se nám zjevuje ve zkušenosti těla. Tělo k nám mluví, promlouvá.

Jakýsi vyšší obraz?

Jde o odkazy, které nám Bůh zanechal přítomné v těle. Pokud nasloucháme tělu, pochopíme a objevíme, co do něj Bůh původně vložil. Vezměte si například úžasný příběh stvoření Adama a Evy a jejich prvního setkání. Jan Pavel II. říká, že totéž se děje při každém prvním setkání muže a ženy. Avšak ne vždy jsme schopni to vnímat. Papež Wojtyla nám dal nástroje, jak objevit tuto zkušenost lásky.

Teologie těla chce tedy integrovat morální teologii s vizí člověka, kdo je člověk a kým se může stát. Takto se pak lépe chápe i morální teologie. Morálka nám říká o plnosti života. A tělo s jeho reakcí lásky nám umožňuje novou plnost.

To jsou vznešené myšlenky, ale není teologie těla určená spíše pro úzkou skupinu intelektuálně schopných věřících?





Uznávám, že teologie těla je především akademická reflexe profesora, který se stal papežem. Dokázal objevit, kde se nacházejí nejkrásnější a nejvýznamnější pointy. Svou úvahu následně nabídl Církvi, která postupně pracuje na tom, aby byla stále přístupnější pro lidi.

Samozřejmě, když vysvětluji teologii těla našim studentům, dělám to jiným způsobem, než když kážu ve farnosti snoubencům či rodinám. Klíčovou věcí však je, že teologie těla nám ukazuje, jaký je Boží obraz. A když to někdo pochopí, hned uzná, že to je přesně to, po čem touží, co hledá.

Ve zkušenosti lásky je skrytá intuice, že život je větší, než se zdá. Jsme povoláni k něčemu většímu. Je to něco nádherného. Ale stejně nám teologie těla ukazuje křehkost této krásy, jakož i cestu, po které za ní kráčet.

Jaká je to cesta?

Nachází se v touhách. Při vztahu muž - žena jde především o touhu. V teologii těla mluvíme o tom, jak tyto touhy integrovat, aby bylo dosaženo jejich plnost a jejich naplňováním i plnost života. Proto si nemyslím, že teologie těla se týká nějaké elity, ale každého jednoho člověka, který touží po lásce.

Jak jste již zmínil, teologie těla byla v době Jana Pavla II. vnímána jako něco převratného. Dnes se na ni mnozí dívají jako na příliš konzervativní. Proč?

Takový přístup zní, jakoby šlo o módu. Rozhodujícím kritériem však je, zda dané přesvědčení koresponduje s pravdou o člověku. Teologie těla dává do centra pozornosti pravdu o lásce. Platí, že pokud existuje pravda o lásce, tak se můžeme setkat i se lží o lásce. Přitom nikdo z nás nechce být milován nepravdivě a nesprávně. Dnes vidíme mnoho mladých, že mají problém se rozhodnout pro manželství, mají potíže žít opravdovou lásku, přijmout děti. Ale tyto obtíže nepocházejí zvenčí, ale zevnitř.

Jak to myslíte?

Věci bývají složitější, jak se mohou zdát. Lidem kdesi uvnitř chybí odvaha, odhodlání směrem k budoucnosti, mají strach. Zvykneme se vymlouvat na současnou dobu, ale je to hlouběji.

V čem?

V tom, že nechápou naději, která vyplývá z lásky. Bojí se postavit čelem k životu. Musíme věřit v lásku.

Kněží často říkají, že mladí vnímají vztah mezi mužem a ženou výhradně přes emoce a city. Není to součástí problému?

Jistě, nastává jistá redukce zkušenosti lásky. Láska podle Jana Pavla II. je rozpínající se horizont, je to novost v životě. Proto se má osoba darovat celá, aby mohla i přijmout všechno.

Jenže co se dnes děje? Sexuální touha se redukuje na uspokojení. Zatímco sex hovoří o velikosti života, která může dovést ke společenství osob a k plodnosti. A právě toto dává mladým lidem naději. Podle mě mladým při sexuální zkušenosti chybí právě naděje, budoucnost.

Naděje?

Přesně tak. Soustředí se jen na to, co jim může dát láska dnes, v přítomném okamžiku. A to jim stačí. Sex se zredukoval na funkci, stal se nevyhnutelným. Mladí dnes nechápou, že Bůh nám nedal sex proto, abychom se zabavili, ale aby byl náš život velkým.

Myslíte si, že páry, které poslouchají o teologii těla, přijmou její principy a žijí je potom i v konkrétnosti?

Na základě své zkušenosti, kterou mám s mnoha rodinami po celém světě, tak ano. Pokud je teologie těla dobře vysvětlována, může působit na lidi. Je to jako když obnovíte zahradu, která se opět zaplní květinami. Vím, že teologie těla dokáže obnovit radost ze vzájemné lásky, výchovy dětí.

Dnešní manželé žijí v mnohem rychlejší době než jejich rodiče. Nezbývá jim čas ani na běžnou komunikaci. Je reálné, aby dokázaly dnešní rodiny studovat a žít teologii těla?.

Právě pro společenský kontext, který zmiňujete, je dnes velmi potřebné, aby manželské páry pochopily dar, který dostaly.

Když jsem začínal pracovat s manželskými páry a rodinami, požádal jsem jeden španělský manželský pár, aby připravili formační projekt. Sedli jsme si a navrhli kurz, řekli jsme si, jaké problémy mají rodiny - komunikace, zdroje, děti, antikoncepce, potraty a další. Následně jsme připravili jeden předmět pro každý jeden problém.

Pak jsme zavolali jednoho profesora z Říma, žáka Karola Wojtyly. Přišel k nám na oběd, aby nám řekl, co si myslí o našem programu. Když ho uviděl, hodil ho na zem a řekl: "Jsou stovky takových programů. S rodinami neuděláte nic, pokud budete mluvit o jejich problémech, neboť v nich žijí, jsou v nich ponoření. Pokud chcete udělat něco s rodinami, musíte jim nanovo ukázat krásu jejich povolání. Tedy k čemu je Bůh povolává, aby hleděly výše a mohly své problémy řešit novým způsobem."

To je podle mě teologie těla. Žádný vzdálený ideál. Její myšlenky jsou dosažitelné skrze milost, která je přítomna ve svátosti manželství.



Mnohé páry žijí podle principů, které učí Církev, ale více pro poslušnost než z radosti.

Je třeba vysvětlovat pravdu, nejen komunikovat příkazy. Pokud bych měl já dnes napsat encykliku Humanae vitae, po všech znalostech, které nám zanechal Jan Pavel II., napsal bych ji mnohem jasněji. Vždyť 50 let po vydání Humanae vitae máme mnohem více poznatků o sexualitě, takže dnes umíme všechny aspekty lépe vysvětlit.

Jak byste ji psal vy?

Především bych psal, že manželský svazek je darem. A platí, že buď je darem úplným nebo darem není.

Nebude trochu problém i v tom, jak komunikují organizace, které se věnují přirozeným metodám plánování rodičovství? Tato témata prezentují tak, jako kdyby měli manželé očekávat, že každý měsíc zažijí nanovo líbánky. Ale realita je jiná.

Pointa Humanae vitae spočívá ve změně sexuálních návyků. Když přijde do života páru situace, kdy je z různých důvodů náročné mít děti, měli by manželé společně pochopit, že musí změnit sexuální návyky. Což není jednoduché, vždyť manželé žijí v jedné posteli a prožívají dynamiku vyplývající ze sexuality. Tato změna sexuálního návyku je ve skutečnosti skutkem lásky.

V jakém smyslu?

Sexuální návyk se mění právě proto, aby se zachoval smysl daru, darování se. Pokud začneme hledat jiné způsoby prožívání sexuality, které nejsou úplným darováním se, ze sexuality se stane nezbytnost, potřeba. A tím se zpochybní všechno, co jsme dosud žili, celá logika darování se. To, co jsme prožívali jako dar, se tak stane nezbytností.

Přitom není třeba zmiňované situace vnímat jako čas abstinence, zdrženlivosti, ale naopak jako období růstu či posunu ve vztahu.

Není to však trochu mystický pohled? Běžný život manželů bývá dost komplikovaný. Mohou dosáhnout takovou ctnost?

Dobře, že jste to zmínil, je to opravdu ctnost. Řekové používali i slovo excelentnost, výjimečnost.

Problém je, že dnes se nacházíme v době časté průměrnosti. Když se ze sexu stane namísto daru nezbytnost, i život se stane průměrným.

Jak vnímáte fakt, že mnozí kněží říkají ve zpovědi manželským párům protichůdné odpovědi a rady na otázku antikoncepce? Jeden kněz volí individuální přístup, jiný jen řekne příkazy. Co mají dělat věřící páry, zvláště, pokud nemají kapacitu studovat encykliky a dokumenty papežů.

Rozhodující je pochopit, že dar svátostného manželství, tato specifická milost, dělá dvě osoby jednou a transformuje jejich lásku. Je to dar, který patří manželům. Co se týče kněze, on je povolán pomáhat páru pochopit, jak velký je tento dar a co z něj vyplývá. Pokud kněz jen říká normy, ale nepomáhá dvojici pochopit jejich smysl, neplní své poslání.

Manželé dostali ve svátosti manželství dar, který zahrnuje i volání po hledání pravdy, aby objevili, jak se má dar rozvinout do plnosti. Dvojice nemůže říci: "Dobře, kněz nám řekl toto a to stačí." Manželé jsou povoláni k tomu, aby pochopili, co vlastně dostali.

Co když si manželský pár řekne, že my jsme to probrali spolu mezi sebou a naše svědomí nám říká, že je to takhle v pořádku. Stačí se opírat o vlastní svědomí?



Po zveřejnění encykliky Humanae vitae mělo mnoho teologů tendenci přesně takto vysvětlovat a aplikovat její obsah. Tvrdili, že encyklika pojmenovala ideál, který měl být později konkretizován podle svědomí každého člověka, podle životních podmínek a možností člověka.

Bylo tedy na lidech konfrontovat ideál se svými reálnými možnostmi. Tuto odpověď šířili mnozí teologové moralisté, avšak pak papež Jan Pavel II. jasně řekl, jak to opravdu je.

Jak?

Norma Humanae vitae se nevztahuje pouze na ideál, ale vztahuje se na pravdu o lásce. Mnohdy se snažíme přizpůsobit si lásku tím, že pravdu ohýbáme podle svých možností a představ, abychom se nemuseli změnit. Humanae vitae vysvětluje pravdu o lásce a takto dává pochopit, jak se láska stává velkou a krásnou. Manželské páry chtějí žít takovou velkou lásku. Úkolem Církve je doprovázet je na této cestě.

Dnes je již lidstvo unavené ze svědomí. Mé svědomí mi říká, mé svědomí mě ospravedlňuje ... Dnes to už lidi ale nezajímá, lidé už ani nepotřebují sebeospravedlnění, potřebují pravou lásku. Nemyslím si, že musíme hledat sebeospravedlnění pro své jednání, neboť Ježíš nás už všechny očistil a omluvil na svém kříži, když řekl: "Pane odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" A myslím si, že právě v oblasti sexuality sami nevíme, co činíme.

Co tím myslíte?

Ježíš nezemřel na kříži, aby nás ospravedlnil v tomto smyslu, jak si to my často namlouváme, ale aby ustanovil plnost lásky. A lidstvo i hledá tuto plnost lásky. Manželské páry to dobře vědí, protože když použijí antikoncepci, tak přejdou na jiný level lásky, jde v podstatě o dekadenci vztahu.

Asi nebude vysoký počet manželských párů, které takto přistupují ke svému vztahu, kteří znají teologii těla. Nemáte depresi z toho, že tak málo lidí se tím opravdu zabývá a vaše mise v podstatě většinu lidí nezasahuje?

Jsem si jistý, že tam, kde je toto poselství prezentované silně a jasně, jako něco krásného, tak tam se ujme, manželské páry tam rozkvetou a i navzdory své zranitelnosti postupují.

Ale tam, kde se poselství nepodalo s potřebnou jasností, kde se nezdůraznila síla, jakou působí na vztah, tam páry zakrní. Křesťanství ale nikdy nebylo jen záležitostí četnosti, ale spíše plodnosti a ovoce, které přináší.



Když hovořím s manžely, tak vidím, že chápou, protože chtějí rozumět. A rozumějí, neboť akceptují to, co s sebou přináší jejich velké povolání. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce. Není to tak, že nejprve se pochopí a až potom se akceptuje.

Tvrdíte tedy, že je také chybou samotné Církve, že se učení teologie těla nedostalo k velkému počtu věřících, respektive že nezvolila dobrou formu?

Církev toto učení prosazovala s velkou silou. Záleželo však už na každém biskupovi, knězi, farním společenství rodin, zda jej i posouvali dále.

Velkým problémem byla zejména chybějící formace budoucích kněží v semináři. Naši kněží vycházejí ze seminářů bez jasnosti postojů, v čem je specifičnost povolání do manželství. Když samotný kněz nemá ve věcech jasno, jak to může učit dál? Kněží musí umět mluvit o sexualitě, lásce, štěstí, touhách či čistotě. Pokud neumí říct nic, co by se stalo světlem pro věřící v těchto životně rozhodujících tématech, jen těžko budou moci přinášet ovoce ve své službě. Proto je nezbytné, aby byli v seminářích formováni v těchto tématech.

Bohužel, protože formace chybí, běžně se stává, že kněží ani nechtějí vyslechnout manžele v otázkách sexuality a potom ani nedávají odpovědi. Evropa a Západ v těchto otázkách zcela selhává. Neboť tato témata neovlivňují pouze soukromý život manželů, ale i širší společenské otázky, jako je například demografie.

Ale to jednou pomine, protože způsob života, kde se sexualita jako soukromá věc odděluje od společnosti, bude neúnosný. Neboť nejsme stvořeni pro samotu, ale pro společenství.

Pokud říkáte, že kněží nemají vždy jasno v otázkách manželské sexuality, tak po synodě o rodině se zdá, že jasnosti je ještě méně. Souhlasíte?

Po dvou synodách se ukázalo, že v Církvi máme velký problém. Analogicky náročné situaci čelili i velcí papežové jako byl Pavel VI. Ten v časech sexuální revoluce vydal s odvahou encykliku Humanae vitae. Někteří si tehdy mysleli, že by se měl papež uklidnit a napsat dokument, který by přijal očekávání doby. Chtěli, aby neodsoudil antikoncepci. Ale Pavel VI. řekl jasné ne. Věděl totiž, že ve hře je štěstí osob. A tím je plnost jejich lásky.



Pak přišel Jan Pavel II. jako titan se svým velkým učením, ve kterém má zvláštní místo teologie těla. Po něm Benedikt XVI., který nám přinesl teologii lásky.

Dvě synody a reakce masmédií přinesly důkaz o tom, že je třeba dávat světlo v těchto aspektech. Ten, kdo daruje celý svůj život velké lásce, potřebuje jasné světlo.

Nyní jsme povoláni, abychom dali opět myšlenkám jasnost a aby se dostaly až k lidem. Po synodách nás čeká výzva, jak vyjasnit učení. Neboť komu jednou věci objasním v pravdě, tomu otevírám cestu a mohu s ním počítat i v budoucnu. Ti, kteří nedostanou jasnost, nemají budoucnost.

Jak mají exhortaci Amoris laetitia uchopit běžní lidé, když ji jednotlivé biskupské konference a různí teologové vykládají po svém?

Amoris laetitia má v současnosti asi pět různých interpretací a došlo i ke konfliktu mezi nimi.

Které to jsou?

První interpretace říká, že exhortace je v kontinuitě s předchozím magisteriem, a tak se nic nemění. Jelikož nepojmenovala jasně, v čem nastala změna, tak to znamená, že se nic nemění.

Druhá interpretace pochází od biskupů z Buenos Aires, kteří navrhují jakoby přechodné období pro rozvedené osoby, které žijí už v novém vztahu. Po tomto období by kněz mohl dát Eucharistii za určitých podmínek osobám, které spolu žijí, aniž by byly manželé.

Třetí byla interpretace německých a maltských biskupů, která hovoří o osobní volbě kajícníka, který přijde za knězem s touhou přistupovat ke svátostem, byť jako rozvedený, který žije již s novým partnerem.

Čtvrtá interpretace je od římského vikáře, který tvrdí, že posouzení by mělo být na jednotlivém knězi, neboť takovou volbu nemůže udělat člověk sám.

Pátá interpretace některých teologů dokonce připouštěla, že není třeba se ani vyzpovídat. Tedy že člověk se rozvedl, neboť manželství již bylo mrtvé, zemřela láska, zemřelo manželství, tak se tedy bez problémů může uzavřít nové manželství.

Co to znamená pro běžné lidi?

V tomto konfliktu interpretací je zásadním bodem otázka, zda běžní manželé mají opravdu dostatečná kritéria pro zhodnocení své situace. Vědí, co vlastně dostali v daru manželství? Jsou si vědomi toho, co to znamená přijímat Kristovo tělo a říct potom amen? Říkám tehdy amen celému Kristu, celému jeho slovu, všemu, co učil. Když se rozvedeš a vezmeš si nového partnera, můžeš skutečně z plnosti srdce říci toto amen?

Takže interpretace je třeba chápat pouze jako interpretace. Papež František v takové zásadní otázce nemohl jít za to, co hlásali jeho předchůdci.

Snahou exhortace bylo tedy uznání velikosti povolání manželství ze strany Církve a výzva k větší zralosti manželů? Bylo třeba ho takto více vyzvednout v rámci Církve, aby manželé našli jeho pravou podstatu?

Manželé dostali svátostí manželství velký dar a pouze oni ho mohou opět objevit. V tomto informačním chaosu je zásadní otázkou vyzvat manžele, aby uměli vysvětlit dar, který dostali od Boha prostřednictvím Církve.

Dostali totiž od Boha neodvolatelné dary manželského svazku, kterým je Bůh spojil, a milosti vlastní manželství. Tyto dary umožňují manželům mít jasná kritéria pravdy. A takto samotní manželé právě díky svátostnému daru mohou zhodnotit to, co jim řekne biskup nebo kněz. Jelikož kritérium vlastní díky těmto darům samotní manželé, mohou hodnotit, jestli to, co církevní zástupce říká, odpovídá daru, který přijali.

Dnešní výzvou pro kněze, ale i pro laiky je objasňovat lidem tento dar. Když někdo rozpozná pravdu o manželství, vyhne se knězi, který mu nabízí zkratku.

Vždyť když se někdo dnes žení, určitě neřekne své nevěstě: Jednou, když tě zradím, budu nadále přijímat svátost Eucharistie. Sám uvnitř cítí, že by to bylo celé podvod. Vždyť pokud zradím svou ženu, zrazuji Krista. Pokud žiji ve společenství se svou manželkou, žiji ve společenství s Bohem. Taková je radikálnost manželství. Toto je neslýchaná novost křesťanského manželství.

Dá se říci, že čtyři z pěti interpretací Amoris laetitia jsou proti doktríně Církve?

Samozřejmě. Tyto interpretace jsou v konfliktu mezi sebou. Interpretace, které nepodporují kontinuitu, jsou problematické. Neboť kdo v konečném důsledku rozhodne? Kněz, laik nebo kdo?

Pokud má rozhodnout kněz, tak se může stát, že v jedné farnosti farář řekne, že akceptuje přijímání pro všechny; v druhé zase, že ne. Tak se dostaneme k známému Cuius regio, eius religio. (Koho panství, toho náboženství). Bude zde absolutní chaos. Takové interpretace jdou proti srdci Amoris laetitia a v podstatě ji ničí.

Nemyslíte si, že by pomohlo, kdyby papež František nebo některý z kardinálů jasně pojmenoval, kde je pravda? Nebo je dobré nechat věci otevřené?

Magisterium už s jasností promluvilo. Zmatek, ve kterém dnes žijeme, si od nás žádá novou jasnost. Budoucnost bude patřit tomu, kdo dá světlo, kdo osvětlí skutečnou velikost a svatost manželství. Lidé potřebují být potvrzení a posílení ve svých velkých nadějích. A naděje bez světla a jasnosti se udusí.

Zuzana Hanusová, Pavol Rábara

Zdroj: svetkrestanstva.postoj.sk, 17. 11. 2017

Převzato z https://www.lifenews.sk/spravy, článek z 8. 10. 2018 naleznete zde.

Více o knize a možnost objednání:
www.zachej.sk/produkt/26009/eros-a-jeho-poslanie/