Před pár dny jsem na Facebooku dostala otázku: "
Ty jsi katolička a zároveň si užíváš život? To jak jde dohromady?" Odpověděla jsem: "
Normálně. Miluji francouzské sýry, italská vína, i kolumbijskou kávu - akorát pro mě nejsou na prvním místě v životě."
Konverzace nepokračovala dlouho. Chlapci jsem se asi líbila, ale to jeho závěrečné vyjádření mě odrovnalo: "
Vždyť mně nevadí, že jsi katolička. Pokud nejsi fanatik - nechodíš do kostela třikrát týdně a nemačkáš v rukou růženec jako ty promodlené babky." Och, tak to bolelo. Ani ne proto, že jsme náš platonický vztah uzavřeli po rekordních dvou minutách své existence, ale proto, že jsem přesně věděla, jak se na mě ten člověk dívá. A také jsem věděla, že se dívá špatně. Měl by mě za fanatičku, i kdyby skutečně rozuměl, proč do toho kostela chodím? Nemyslím si. Možná je třeba věci pouze vysvětlit. Možná je třeba křesťanství konečně zbavit stovky let starých klišé. A o to se nyní okrajově pokusím.
1. Buddhistická mala ano ale křesťanský růženec už ne?
Pokud na něco my křesťané nedáme dopustit, je to modlitba růžence. Těžko lze najít jinou modlitbu, která by tak člověka účinně uklidnila a "vycentrovala" na správné hodnoty v životě jako právě růženec. O tom, že tato modlitba dokáže ještě mnohem víc, se dá napsat celý román, ale to nemá být pointou tohoto bodu. Pointou je následující paradox:
Zatímco stále více lidí recituje mantry a v poloze lotosového květu se s velkou oblibou fotí na Instagram, růženec by bylo nejlepe ukrýt nebo nechat zmizet, protože vyvolává dojem "brainwashingu" (vymývání mozků - pozn.)
a starých babek, které neví, co recitují. Takže pro objasnění: Možná vám to vaše babička nevysvětlila, ale růženec se nemodlila proto, aby zapadla do klubu ostatních babek z vesnice. Modlila se proto, že zkrátka celoživotně vnímala jeho působivý účinek. Modlitbou růžence totiž znovu nacházíme svůj střed, sjednocujeme se s Bohem. Člověk, který se tedy pravidelně modlí, by neměl evokovat hrůzu, ale naopak - tento člověk má psychohygienu dost v pořádku!
2. Smutný výraz, bledá líčka - asi je to katolička!
To, že se křesťanství lidem nejčastěji spojuje s křížem, je v pořádku. Ale to, JAK si tento kříž ateisté vysvětlují, už v pořádku není. Ne, křesťan opravdu není žádný masochista.
To, že se lidské utrpení snažíme přijmout a zpracovat jako zralí lidé, ještě neznamená, že ho nesmyslně vyhledáváme nebo že radostí a krásami tohoto světa pohrdáme. To je opravdu takový nesmysl! Pokud někdo OPRAVDU miluje život, tak je to právě křesťan. Jelikož věříme, že Bůh je pouze Dobro a nic jen Dobro, nejen, že radostmi tohoto života nepohrdá, ale naopak přijímáme je jako dar - s velkou a upřímnou vděčností. Svůj život milujeme a chceme ho milovat se vším, co přináší. Jediné, v čem se s ateisty občas neshodneme, je ten druh "dobra", který oni někdy vítají a my ne. My křesťané jsme toho názoru, že ne všechno, co je nám příjemné, je pro nás i dobré. Dobro musí sloužit k osvobozování lidského Ducha, jeho úplnosti, dozrávání. Pokud to tak není a vedlejší "produkt" všelijakých příjemností je závislost a vnitřní nesvoboda, tehdy zapínáme kontrolky a házíme zpátečku.
3. Jsme pokrytci. Když něco vyvedeme, prostě se vyzpovídáme a život jde dál.
Přiznám se, že toto, když slyším, tak moje klidná (pečlivě vymodlená) hladina se jemně rozvlní. Svatá zpověď není za A.) Na úvod nic příjemného. Pokud se křesťan zpovídá upřímně, tak opravdu nemá nejlepší pocit z toho, co všechno vyvedl a ještě si to tak pěkně nahlas odrecituje. Vyžaduje to velkou dávku pokory přiznat si své chyby, ale děláme to, protože se chceme stát lepšími, a tak v konečném důsledku odcházíme ze zpovědnici jako znovuzrození a naladěni fakt neskutečně dobře. B.) Pokud se zpovídáme z toho, co se nám nepodařilo, na prvním místě je vždy odhodlání chyby více neopakovat, nebo mít alespoň takovou touhu, upřímnou vůli polepšit se. Pokud by někdo bral svatou zpověď jako povolení konat zlo, neboť Bůh mne vždy ospravedlní, je to nehoráznost, zlomyslnost a před Bohem mu to i tak neprojde.
4. My křesťané jsme tmáři. Nevěříme ani v evoluci!
Toto je velmi úsměvné. Když mi ještě jednou někdo předloží Darwinovu evoluční teorii jako důkaz toho, že celé křesťanství je blud, jen se ze široka usměju a do mailu mu pošlu celý seznam literatury, který by si měl přečíst, abychom mohli započít diskusi na úrovni. Při vší úctě ke každému, kdo má křesťana za nevzdělaného diletanta, pokusím se o drobné objasnění: Knihu Genesis si vysoce ctíme a považujeme za Boží slovo. Ale určitě to nefunguje tak, že jelikož se v ní přímo nezmiňuje evoluce, velký třesk, atomy, elektrony, orbitaly a nevím co ještě stihla moderní věda objevit, tak si vlastně s vědecky podloženou teorií o stvoření světa odporuje a vzájemně se vylučují. Právě naopak! Ve vědeckých poznatcích vidíme Boží prozřetelnost, dokonalost všeho, co bylo stvořeno, zvláštní božský řád a systém. Mnoho lidí si náhodně vyhledá z Bible nějakou větu a potom ji používá jako argument na vše, co se mu zlíbí. Ale takhle to nefunguje. Na to, aby člověk mohl Bibli chápat, se ji musí naučit i číst. A to s Božím slovem není jen tak :-)
5. Kněžími zmanipulované ovečky.
Moje oblíbené téma = kněží jako mocenští diktátoři a manipulátoři. Když příště potkám bratra Petra, kapucína, který každodenně pomáhá onkologickým pacientům, (například tak, že jim pomáhá přežít nutkavé záchvaty zvracení po chemoterapii), připomenu mu, že takto to dělá špatně a mnoho "love" nevydělá. Nebo sestra Martina, řeholnice, která se stará o zločince ve vězení, měla by vědět, že takto ty davy nikdy nezmanipuluje. Ale dobře, bez ironie. Víte, proč jsme my křesťané ovečky a proč jsme RÁDI ovečkami? Neboť se netváříme, že život je lehký a že na všechno máme odpověď. Netváříme se, že nejsme zranitelní a že naše lidské možnosti nemají hranice. Právě naopak. Velmi dobře víme, že náš pohled na svět je subjektivní. Že je hodně toho, co nevíme. A tak se nebojíme Boha ptát jak dál. Uznejte, Bůh, stvořitel vesmíru, umí s velkou pravděpodobností přece jen více než my, kteří se potulují po světě pár desítek let. A ano, s Bohem se opravdu DÁ komunikovat. Modlitbou, uvažujeme nad Písmem svatým, ale také životními událostmi, či rozhovory se zasvěcenými nebo jinými lidmi. Samozřejmě, chce to jistý stupeň duchovního vzdělání a trénink. Och, my křesťané opravdu nezávidíme nikomu, kdo se spoléhá pouze na sebe a hrdě prohlašuje, že on není ovce! Rozum a moudrost jednoho člověka je z našeho úhlu pohledu velmi málo důvěryhodný zdroj informací.
Úvodem těchto 5 životních pravd. Jsem si jistá, že při jejich čtení se v hlavě nejednoho ateisty ozve vše zpochybňující skepse, ale to je v pohodě. Pokud je vůle, Duch svatý všechny nesrovnalosti časem doladí :-)
Katarína Mikulová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 5. 10. 2018 naleznete
zde
