Všechny tyto příběhy jsou hrozně bolestivé, ale často slyšíme tato slova: "
Můj syn / dcera odmítá jít do kostela. Říká mi, že nevěří "všem těmto věcem". Vedli jsme o tom velkou hádku. Nechápu. Nikdy předtím jsme neměli žádné problémy. Když byl malý / malá, miloval chodit do kostela. Byl ministrantem, zpěvákem, čtával! Proč je najednou tak tvrdohlavý (á)?"
Když teenager bojuje proti vám v otázkách Církve, obvykle to má málo společného s jeho / její skutečnou vírou v Boha nebo Církev. Zjevné odmítnutí víry ze strany teenagera souvisí s jednou z těchto dvou věcí: osobní setkání s utrpením, kterému nedokáže najít smysl, nebo rozpad vztahu s vámi.
Teenageři a problém bolesti
Jedním z nejčastějších důvodů, proč teenageři začnou bojovat proti víře, je osobní setkání s utrpením, jehož smysl nechápou a nemohou ho zdolat. Často slyšíme argumentaci jako například:
"Kamarád mi zemřel na leukémii. Kdyby Bůh existoval, určitě by ho zachránil."
"Moji rodiče se rozvádějí. Vždy chodili do kostela. Jsou to pokrytci."
"Proč na mě Bůh dopustil takovou nemoc. Modlívám i chodím do kostela. Proč?"
Obecně řečeno, teenageři, kteří se z těchto důvodů potýkají s vlastní vírou, mají tendenci k tomu, aby se vyjadřovali spíše ve filozofické rovině. "
Na světě je tolik utrpení. Jak může Bůh dopustit, aby lidé tolik trpěli. Nemohu věřit v Boha, který toto dovolí." Přesto, že prohlášení mladistvých mají tendenci být formulovány jako filozofická dilemata, rodiče by měli odolávat pokušení řešit tento problém jako obyčejný intelektuální boj. Ve všech svých intelektuálních předpokladech mají dospívající - a dokonce i adolescenti - tendenci být mnohem emocionálnejšími než abstraktními mysliteli. Adolescenti jsou schopni klást těžké otázky a přemýšlet o hlubokých myšlenkách, ale ne vždy jsou schopni přemýšlet až do konce. Často mohou hlubokým myšlením dojet do většího zklamání než úspěchu.
Rodiče, kteří se z těchto důvodů potýkají s vírou svých dětí, by měli pamatovat na to, že snaha zdolat v nich tento abstraktní problém je zasekanou cestou. Vždy a vždy existuje nějaká osobní zkušenost z utrpení nebo bolesti, která způsobuje, že teenageři zpochybňují existenci nebo význam láskyplného Boha. Nejlepší odpovědí na to je vybudovat si vztah s takovým mladým člověkem, pomoci mu identifikovat konkrétní bolestivou zkušenost, která je základem intelektuální předpojatosti ztráty víry a citlivě pracovat na této bolesti. Někdy to může vyžadovat odbornou pomoc. Dobrou zprávou je, že ve většině případů, pokud se trpící teenager setká s láskyplnou, citlivou a efektivní rodičovskou odpovědí na svou bolest, jeho víra se mu brzy navrátí.
Ztráta víry jako ztráta vztahu
Dalším nejčastějším důvodem, proč mladí ztrácejí svou víru, je, že jsou rozhněvaní se svými rodiči a hledají způsob, jak se vrátit zpět. Takový stav prožívá přibližně 85% mladistvých, kteří přijali protináboženský či protikřesťanský postoj, přičemž zbývajících 10% se osobně setkalo s utrpením a 5% jsou různé jiné faktory. V tomto scénáři dospívající často cítí, že Bůh a víra jsou důvodem, proč jsou jejich rodiče příliš přísní nebo se snaží kontrolovat jejich chování. Jsou rozhněvaní na rodičovská pravidla a z jakéhokoliv důvodu se domnívají, že takové normy jsou přímým důsledkem úzkoprsého náboženského života rodičů. To znamená, že dospívající není ani tak naštvaný na pravidla jako taková, spíše se zajímá o potřeby, o kterých se domnívá, že je taková pravidla ohrožují. Jinými slovy, dospívající cítí, že má určité potřeby, které jeho rodiče nerespektují a nebudou vnímat; že předpisy jeho rodičů potlačují jeho vlastní potřeby. V důsledku toho začíná vnímat překážku ve víře z důvodu střetů s rodiči, pravidly či vírou svých rodičů. Tato překážka brání jeho růstu, nezávislosti a duševní pohodě. Tento jedinec věří, že jediným způsobem, jak může být sám sebou, je odmítnout a bojovat proti víře jeho rodičů - zdroji pravidel, které ohrožují jeho schopnost vyrůstat a být nezávislou osobou.
Opět v tomto případě odmítnutí víry ze strany teenagery není otázkou jejich reálné víry. Je to příznak hlubšího a velmi vážného vztahového problému mezi rodičem a dítětem nebo možná v rámci samotné rodiny.
Uzdravení rány: dva kroky
Aby se tato rána uzdravila, musí se udát dvě věci. Zaprvé, rodiče musí investovat do vztahu. Musí se zavázat, že se s dospívajícím budou pravidelně setkávat - a to zejména tehdy, jestliže jejich dospívající rebeluje. Musí zorganizovat toto krátké setkání co nejlépe, bez jakýchkoliv zbytečných přednášek. Žádné lekce. Ještě lépe, udělejte něco, v čem je dospívající lepší než vy. Nechte je, aby vás pro změnu něco naučili oni. Snažte se soucítit s nimi. Upřímně jim řekněte, že je zajímáte mnohem víc než vaše momentální povinnosti. Rovněž rodiče potřebují udělat rodinný život zábavnější a důvěrnější a potřebují rozumným způsobem eliminovat konflikty mezi nimi a dětmi. Změňte pravidla zpět na nejdůležitější otázky (např. základní respekt, bezpečnost a pořádek) a záměrně nechte všechno stranou. Můžete se vrátit později k méně závažným, ale stále důležitým tématům - chování, postojům - jakmile se vztah mezi vámi a dětmi obnoví.
Zadruhé rodiče musí tvrdě dohlížet na to, jak by mohli pomoci svému dospívajícímu splnit potřeby, které byly neúmyslně degradovány pravidly rodičů. Zkvalitňování vztahu s dospívajícím tím, že spolu budou trávit více času na jednom místě (a tak rodinný život zintímni a udělá zábavnějším), umožní dospívajícímu otevřít se tomu, co potřebuje a definovat důvody, proč to potřebuje. To poskytne rodiči příležitost pomoci dítěti najít požadované a efektivní způsoby, jak uspokojit své potřeby namísto toho, aby celý čas jednoduše říkal stále "ne". Čím více cítí teenager, že rodič investuje do plnění jeho potřeb namísto omezování těchto tužeb, tím více bude vidět rodiče jako mentora. Obnovení rodičovského mentora je to, co dovoluje dospívajícímu být vnímavý k pokusům rodičů o formování víry, hodnot a světonázoru dospívajících. Čím efektivnější se stanete při navrhování uspokojivých a bohatých alternativních způsobů, jak splnit potřeby dospívajících, místo toho, abyste je jen uzavřeli, tím více byste měli vidět, že váš dospívající je vnímavější vůči Bohu a Církvi.
Na závěr
Jen pamatujte, že pokud váš dospívající syn či dcera pociťuje nervozitu, že jde do kostela věříce přitom vašim hodnotám nebo věříce v Boha, nepředpokládejte, že je to "jen fáze". Odhoďte tento problém za antináboženský postoj a uvidíte, že víra vašeho dospívajícího opět rozkvete.
Zdroj: Aleteia
Převzato z
www.verim.sk,
článek z 5. 10. 2018 naleznete
zde.
