„Milý Bože, ty jsi překonal všechna moje očekávání,“ to byla
jedna z posledních vět, které Terezička z Lisieux pronesla
na smrtelné posteli. Její tělesné ostatky byly nyní tři dny v Manoppellu
u Svaté Tváře.
Je kolem 10. hodiny dopoledne. Po dojemné poslední mši svaté jsou relikvie svaté Terezie z Lisieux opět vynášeny z baziliky Svaté Tváře v Manoppellu. Musíme se s ní opět rozloučit. Připadá nám to těžké. Máme za sebou tři nezapomenutelné dny. Návštěva Svatého otce byla dojemná a krásná, ale tyto tři dny byly ještě mnohem krásnější.
Prožili jsme druhý svátek Svaté Tváře, doslova a do písmene. Začalo to malým procesím při přijetí. Hudba, přítomnost starosty a městské rady, slavnostní mše svatá se sborovým zpěvem a slavnostním kázáním.
Bylo cítit něco jiného, nového. V kostele bylo mnoho lidí, i když byl čtvrtek odpoledne o Památce všech věrných zemřelých, kdy je mnoho lidí na cestě a navštěvují hroby, aby se pomodlili za své zemřelé. Účast byla překvapivě početná a slavnostní.
Začalo mimořádné triduum. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, malá Terezička, jak je nazývána, si to dobře vybrala, že ihned po povýšení svatyně na baziliku navštívila svého Pána v jeho „svaté hale“, aby mu prokázala svou úctu. Přišla v jubilejním roce, jak to bylo v minulém roce naplánováno, když ještě nikdo nevěděl o návštěvě Svatého otce a o tom, že za tři týdny nato povýší svatyni Svaté Tváře na papežskou baziliku.
Nikdo z nás to nemohl tušit, ale Terezička o tom snad již věděla, z nebe zařídila přípravu, aby zde byla včas. Její velká láska ke Svaté Tváři našeho Pána čekala na tento den. Přišla jako malá královnička. Pozdravila ji svěží kapela.
V bazilice však zavládla atmosféra hluboké, tiché modlitby. Bylo to jako tiché záření její lásky k Pánu, ale také jeho lásky k ní.
Všichni byli do ní vtaženi. Slyšeli jsme její slova, epizody a události z jejího krátkého, a přece bohatého života, modlitby a zpěvy, které vyšly z jejího pera.
Terezie je učitelkou Církve. Její nauka byla představena a interpretována. Velká rozhodnost jejího srdce odevzdat se bez výhrad božské lásce a milosrdenství a její život z lásky k Ježíši Kristu jako drahocenná nádoba s olejem, připravená současně k rozbití a k zmarnění, všechna srdce dojala. Jak je možné dosáhnout takového žáru lásky?
Jejím velkým příkladem byla Magdaléna. Ale ona chtěla ještě více, ona chtěla milovat Ježíše, jak ho ještě nikdo nemiloval. Byla to domýšlivost? – ptal se kněz. Nikoliv, ale ona byla skutečně neobyčejně smělá ve své důvěře a ve své lásce k Pánu. Četla si ustavičně v evangeliu a v Ježíšově Svaté Tváři, jak ji znala z obrazu Veroniky v Toursu ve Francii, což je kopie té, která je od 19. století uctívána v Římě.
Úctu ke Svaté Tváři rozšířili do Francie Leon Dupont a s. Marie od Svatého Petra ještě dříve, než byla pořízena první fotografie svatého rubáše v Turíně. To se stalo přesně v roce Terezčiny smrti. Zapůsobila to její přímluva? Jsem o tom přesvědčena.
Její touha Ježíšovu tvář milovat, stále na ni patřit byla tak velká, že náš Pán nemohl jinak než Církvi darovat znovuobjevení tohoto velkého pokladu. „Za lásku se platí láskou,“ bylo rčení Terezie z Lisieux. Tak jako ona se nešetřila pro svého Pána a Krále, tak také on rozdával své milosti a Milosrdenství skrze ni.
Práce na Turínském plátně byla umožněna díky nové technice fotografie. Pak daroval Pán různým řeholním sestrám povolání, aby působily při šíření úcty ke Svaté Tváři. K těm patří i sv. Faustyna Kowalská, jejíž poselství Milosrdenství je – tak říkajíc – poslední etapou před zjevením jeho skutečně milosrdné tváře v závoji v Manoppellu.
Boží cesty jsou tajemné a „všechna jeho díla jsou dobrá,“ jak říká Písmo svaté. Malá Terezička od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře nechtěla být v nebi nečinná. Chtěla přivést lidi z nebe k Boží lásce. Nazývala to „sypání růží na zemi“. Ano, ona to udělala i v Manoppellu: růže lásky k Ježíši, k jeho Svaté Tváři.
V bazilice se umocnila atmosféra vnitřní přítomnosti lásky i vědomí být milován. Tři dny ustavičného přicházení a odcházení, ale vše ve velkém shromáždění a zbožném tichu. „Chci být láskou v srdci Církve, mé matky,“ napsala Terezička jednoho dne.
Zde to bylo možno cítit. Byla prostě zde, zcela silně, láska v hluboké duchovní formě, která byla zcela zaměřena na Ježíše, ale právě proto objímala každého člověka. My prožíváme jen málo z velkého bohatství jejího mladého života a její vášnivé oddanosti Pánu.
„Milovat až k zbláznění“, „Zemřít z lásky a pro lásku“ – to byly její běžné výrazy již jako dítěte. Zcela jistě, Ježíš si ji povolal, láskyplně zvolil, ale její odpověď je prostě ohromující pro její radikálnost a rozhodnost.
Nikdy neztratila kontakt s Ježíšovým zrakem, všechno v jejím životě se odehrávalo před jeho očima. Jak by mohla nepřijít do Manoppella a nepodívat se mu z očí do očí, nyní, když Svatý otec otevřel cestu?
Ježíš je Ženich, to je na závojovém obrazu zcela zřetelné. Jeho malá nevěsta musela prostě být tam, kde je její ženich, aby mu vzdala úctu. Celou svou lásku. Zažili jsme to jako velký svátek. Byl to vrchol jubilejního roku. Vnitřní svátek Svaté Tváře. Díky, Terezičko! A díky tobě, Pane, za tvé veliké milosrdenství!
Vyšlo v časopise Světlo 47. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK
