V dogmatické konstituci
Lumen gentium
čteme v 5. kapitole
větu: „Všichni křesťané jakéhokoliv
stavu a zařazení jsou povoláni
k plnému křesťanskému životu
a dokonalé lásce“
V dogmatické konstituci Lumen gentium čteme v 5. kapitole větu: „Všichni křesťané jakéhokoliv stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a dokonalé lásce“ (LG 40). Prostě řečeno, jsme povoláni, abychom se stali svatými. Dotyčný odstavec má nápis: „Všeobecné povolání ke svatosti.“ Tato výzva ke svatosti v nás může vyvolat otázku: Je to míněno opravdu vážně? Já, člověk, tak jak se znám, se mám opravdu stát svatým? Jak se to má stát? Já prožívám stále více svou ubohost, své slabosti. Své zaostávání za tím, co Pán říká: Buďte dokonalí, jako můj nebeský Otec je dokonalý (Mt 5,48). Ta hora je pro mě příliš vysoká. Jak mám na ni vystoupit? Jak mě to nemá unavit? Odpověď přináší pátá kapitola zmíněné konstituce:
1. Je to Duch, který dělá z hříšníků světce
Albert Camus ve svém románu „Mor“ klade otázku: „Může se člověk stát svatým bez Boha?“ Nazývá tuto otázku „jediným skutečným problémem, který dnes znám..., to, co mě zajímá, je člověk“. My však denně prožíváme, jak experiment být svatým bez Boha ztroskotává. A na čem troskotá? Troskotá na tom, že člověk bez Boha, bez Ježíše Krista a jeho Ducha nemůže doopravdy milovat. Abychom mohli milovat, tak jak nás Kristus miloval a jak to od nás vyžaduje, potřebujeme jeho Ducha.
„Ty děláš z hříšníků světce,“ modlí se kardinál Newman k Duchu Svatému. „Ty jsi obrátil mé srdce k sobě. Bez tebe nemohu dělat nic, a ty jsi tam, kde je Církev se svými svátostmi“ (J. H. Newman, Úvahy a modlitby). Totéž vyjadřuje i Jan Pavel II. slovy: „Člověk je cesta Církve.“ Někteří tuto větu špatně pochopili. Svatý otec tím chtěl vyjádřit, že s každým člověkem a v každém člověku začíná to, k čemu je zde Církev: spojit člověka s Kristem, Vykupitelem. Protože On, Kristus, který za nás za všechny zemřel a vstal z mrtvých, dává člověku ustavičně světlo a sílu skrze svého Ducha, aby mohl odpovídat svému nejvyššímu povolání.
Proto je člověk cesta každodenního života a prožitků, úkolů a námahy Církve. Proto je Církev současně Církví hříšníků i svatých, společenstvím těch, kteří se z hříšníků stávají světci, a to skrze Ducha, který v nich působí. Neustává přinášet plody Ducha do srdcí těch, kteří byli pokřtěni a biřmováni, na které byl vylit, jak to popisuje apoštol Pavel v listu Galaťanům:
… láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost... (Gal 5,22). Pavel nás srdečně a bratrsky vybízí:
Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla..., podle Ducha jednejte (Gal 5,16; 5,25). Církev nám staví před oči velké množství lidí, které uctívá jako veliké světce. Na nich i svět zakusil pravé plody Ducha. Oni chtějí být našimi vzory a pomocníky na naší cestě ke svatosti. Jsou to lidé všech řečí, všech národů, jsou to muži i ženy, i děti a mladí, laici, duchovní, řeholníci. Chtějí nám dodávat odvahu, abychom šli k Bohu cestou, která je pro každého.
2. Naše společenství se svatými
Je nějaké tajemství svatých, které platí i pro nás průměrné lidi s každodenním stresem a prací? Udělali svatí nějaké zkušenosti, které je možné přenést i do našeho života? Je něco společného mezi velkými světci a ubohými hříšníky, kteří se lopotí na prašných cestách každodennosti blíž směrem k Bohu? Ano, jsou zde zkušenosti svatých, které platí i pro nás.
První: Bůh s tebou začíná každý den znovu. Jeho milost je k dispozici pro každého z nás každý den. Jeho láska se nikdy nevyčerpává,
neboť ten, který vás povolal, je věrný (1 Sol 5,24). Otec je každý den „náš Otec“, i tehdy, když selháváme. „Otec marnotratného syna je ve svém otcovství věrný, je věrný své lásce, kterou odedávna obdařil svého syna“ (Jan Pavel II.,
Dives in misericordia).
Druhá zkušenost svatých:
Každý den můžeš s Bohem začínat znovu! Křesťan, který chce přijít k Bohu, musí ho začínat hledat každý den. Svatý Augustin se modlí: „Pane, můj Bože, má jediná naděje, vyslyš mě, že už tě nehledám z únavy, nýbrž stále hledám tvou tvář s vroucností. Dej sílu k hledání Ty, který se necháváš najít a dáváš naději, že Tě budeme stále více nacházet.“ Hledači Boha jsou nám vzory a pomocníky právě v tom, že vždy s novou důvěrou otevírali svá srdce Bohu. Nazývali to dobrým úmyslem, pozvedáním srdce k Bohu. Věřili lásce spolu s Marií, královnou všech svatých a pokornou služebnicí, která věřila lásce
milosrdné od pokolení do pokolení (Magnificat).
Stát se svatým – to není v prvé řadě náš výkon, ale dar trojjediného Boha. Jeho láska má ještě druhé jméno: nazývá se „milosrdenství“. Tato jeho láska je „silnější než smrt a hřích“ (Dives in mis. 8) a nikdy nepřestává dělat z hříšníků světce. Člověk je a zůstane Božím tajemstvím. „Protože člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“ (GS 24).
Vyšlo v časopise Světlo 44. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK
