Zamyšlení nad evangeliem 27. neděle v mezidobí - cyklus B
Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikazuje Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit ji rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však Bůh učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce a matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ni cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“
Matky přinášely k Ježíši děti, aby jim žehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,2-16)
Písmo svaté říká, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého:
„Není dobré, aby byl člověk sám.“ Žena, „tělo z jeho těla“, jako jeho „protějšek“, jemu rovná, jemu nejbližší, mu byla dána Bohem jako „pomoc“, a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a ti dva budou jeden člověk.“
Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl „od počátku“ plán Stvořitele.
„Už tedy nejsou dva, ale jeden.“
V manželství tedy nejde o vytvoření dvojice pro dobré počasí. Církev žádá, aby svátost manželství uzavírali jen ti, kdo se v době známosti stali pevnými a věrnými spojenci pro každé počasí. Při svatebním obřadu v kostele církev žádá od snoubenců závaznou přísahu, že spolu chtějí snášet nejen dobré, ale i všechno zlé, co jejich společný život přinese. Že se neopustí až do smrti.
Křesťanské manželství tedy není smlouva lidí, kteří si spočítali, co jim vynese. Je to spojení na základě lásky. „Mám tě rád. Proto chci s tebou žít, chci ti dát domov, kam by ses vracel rád. Chci ti dát děti. A budu šťastná, když ty budeš šťastný.“
Proto manželství uzavřené v kostele, před Bohem, je nerozlučitelné. Je to závazek do každého počasí. Co to znamená v praxi? Před časem mi vyprávěl jednou starší kněz svou zkušenost. Navštívil jednou v nemocnici svého farníka. Byl to železničář – posunovač a vlak mu přejel nohy právě v kotnících. Ležel a čekal, až se mu ty pahýly zahojí. Ukázal knězi doporučený dopis, který ten den dostal z právní poradny. Jeho manželka podávala návrh na rozvod. Pro toho muže to byla větší tragédie než to, co se mu stalo na železnici. Byl ženatý asi rok, bydleli u jeho rodičů. Když se mu to stalo, manželka si poplakala, pak přijela její maminka, sbalila do kufrů její prádlo a řekla: „Naše Miluška si mrzáka nebrala.“ A odvezla Milušku domů. Z právního hlediska snad měla pravdu. Smlouva přestala být pro Milušku výhodnou.
Z křesťanského pohledu to správné nebylo. Skutečně milující manželka by dokázala přijít a třeba se slzami v očích říct: „Máš přece ještě moje nohy. Vždyť jsme jedním tělem. Budeme na všechno dva.“
Vzpomínám na zlatou svatbu. Staří manželé přišli poděkovat Pánu za všechna společně prožitá léta, za chvíle krásné i těžké, za radosti i bolesti… přišli i se svými osmi dětmi, které dobře vychovali, s vnuky a pravnuky. A když se kněz při promluvě zeptal dědečka, jestli by si znovu vzal svoji Mařenku za manželku, dědeček se slzami v očích, ale velmi jistě řekl:
„Ano.“ Nikdy nepochyboval, že to myslí upřímně a vážně.
Manželství – krásné vědomí člověka, že na světě není sám. Že kdyby se s ním stalo nevím co zlého, kdyby ho všichni opustili a všichni se od něho odvrátili – má někoho, kdo je s ním a při něm bude vždycky. A to je nejcennější a nejkrásnější dar, který si manželé při svátostném svazku jeden druhému dávají.
Krásně říká Saint – Exupéry v Malém princi: „ Jsem zodpovědný za svou růži.“ „To hlavní, je očím neviditelné.“
„Čas, který jsi ztrácel pro svou růži, dělá tvou růži nesmírně důležitou.“ „Lidé na tuto pravdu zapomněli,“ řekla liška. „Ale ty na ní zapomenout nesmíš… jsi zodpovědný za svou růži…“
„Jsem zodpovědný za svou růži…“ opakoval Malý princ, aby si to zapamatoval.
