Nebylo to tak dávno, když jsem v práci musela přesvědčovat kolegu, že ačkoliv jsem věřící, nejsem fanoušek nacismu.
Rovněž tomu nebylo více než pár měsíců, co jsem zase jinému známému objasňovala, že ačkoliv jsem věřící, opravdu nejsem homofób a jisté dámě ze sousední čtvrti, že nejsem ani puritán a se sexem nemám žádný problém.
Jsou tomu asi dva roky, co mám dojem, že vzduch kolem církve pořádně zhoustl a že veřejnost, ať už vědomě či nevědomě, se staví proti křesťanství nepřátelsky, a to nejen na internetu. Neumím ani spočítat, kolik nechápavých pohledů mi věnuje nejeden kolemjdoucí, když vcházím do kostela nebo když kdesi v autobuse je na displeji mého telefonu vidět, že právě poslouchám gospel. Velmi dobře si pamatuji na ten zděšený pohled muže, který seděl naproti mně v tramvaji a v mé ruce spatřil drobný růženec. Navzdory všemu jsem si nechtěla připustit, že by společnost vůči křesťanství byla nastavena takto záporně, spíše jsem dávala šance tomu, že jsem asi jen přecitlivělá a věc zbytečně zveličuji.
Jenže pak přišla ta kauza se sexuálním zneužíváním a na internetových fórech doslova vypukla válka. Leccos jsem se o sobě dozvěděla. Například to, že jsem jen hloupá ovce bez vlastního názoru. Všichni kněží mě jen manipulují, aby ze mě vysáli život a pro sebe získali moc a peníze. No a v neposlední řadě mě brzdí ve vzdělání, blokují v svobodném životě a určitě mě alespoň jednou někdo fyzicky zneužil - nebo zneužil mou důvěřivost například ve zpovědnici, kde mě zdeptal, abych se stala úzkoprsou puritánkou, která si o sobě myslí, že je jen špatná, špatná, špatná.
Zajímavé je, že
moje zkušenost je zcela opačná. Od malička se mě kněží snažili učit, abych žila skutečně svobodný život. Nejen, že nikdo z nich nezneužil mou důvěru a dětskou naivitu, ale celou dobu se mě snažili chránit, vychovávat ke zralosti, k tomu, abych rozpoznala, co v mém životě má skutečnou hodnotu a co se jako hodnotné jen tváři. Kněží mě s velkou srdečností přijali i tehdy, když jsem se do kostela vrátila po letech bohapustého života. V době, kdy mi bylo nejhůř, mi nikdy neřekli ne, ačkoli mnohokrát měli důvod. Viděli mě i smát se i plakat, i ve svém životě znát úspěchy, ale i neúspěchy a zde bych chtěla zdůraznit, že se ke mně nikdy (na rozdíl od jiných lidí) neotočili zády, i když vím, že mnohokrát už své síly přepínali, sami byli přetížení a nemocní. Kněží mého života byli vždy ochotni poslechnout si můj názor, nikdy mě nezesměšnili ani nepošlapali mou důstojnost. Vždy v sobě našli dostatek moudrosti a síly poradit mi, navštívit mě nebo mou rodinu, když jsme byli nemocní. Se zvláštním dojetím si vzpomínám na jeden velmi těžký rok, když jsem vážně onemocněla. Jistý kněz, který neznal ani mé jméno, mi udělil na počkání pomazání nemocným a do rukou mi vložil kapesník, když jsem od neutuchajícího pláče nemohla popadnout dech. Ze zpovědi, kterou absolvuji přibližně 2x do měsíce, neodcházím s pocitem, že jsem špatná, špatná, špatná. Ale že jsem tak velmi vzácná a můj život tak důležitý, že zkrátka toužím být stále jen lepší, lepší, lepší. Nejen, že se po letech intenzivního náboženského života necítím nesvobodně, ale naopak, nikdy jsem nebyla svobodnější, moje vztahy upřímnější, moje schopnost milovat čistší a větší.
Atmosféra veřejného mínění však kněžím a ani křesťanství nepřeje. Nějakým zvláštním nedopatřením (a zde jsem záměrně zvolila eufemismus) jsme se dostali do stádia, kdy být křesťanem je k smíchu. Lidé už nemají smysl pro duchovní hodnoty, a tak ztrácejí pochopení pro každého, kdo je vyznává. Zvláště mě znepokojují stále dokola omílaná společenská klišé. Jakože kněží jsou pedofilové v utajení a může za to celibát. Každý křesťan, který ve svém životě už potkal ctnostného kněze, musí v srdci cítit bolest a pocit křivdy, když se něco takového vysloví nahlas. Je hrozné, čeho se dopustili kněží, kteří dokázali sexuálně zneužívat nezletilé. Věřte mi, že mi to není jedno a ani žádnému upřímnému křesťanovi. Cítíme velký hněv na ty, kteří takto hanebně zradili Církev a zároveň se cítíme hrozně bezmocně tváří v tvář vůči utrpení obětí. Ale při vší úctě k obětem, ať už jde o zneužívané děti nebo křivě obviněné kněze, ani v tomto případě nesmíme paušalizovat.
Je velmi unáhlené a drzé na základě posledních událostí ukázat prstem na všechny kněze a prohlásit, že problémem je celibát. Co má být výsledkem takové argumentace? Aby se na každého kněze, který (dobrovolně!) složil slib čistoty, pohlíželo jako na potenciálního pedofila? Aby se lidé v kontaktu s knězem začali obávat, že mají co do činění s jakýmsi sexuálně frustrovaným neurotikem, který může kdykoliv vybuchnout?
Omlouvám se, ale takového uvažování je schopen pouze člověk, který o nauce víry neví nic. V životě neslyšel ani slovo o ctnostech, nedržel v ruce katechismus, a tak (není divu) člověka redukuje jen na jakousi fyzickou schránku, v jejímž centru stojí libido a jeho chuť jíst, pít, spát a souložit.
Nedokážu se ubránit smíchu, protože si vzpomínám na všechny ty světce, jakými byli na příklad sv. Jan Pavel II. nebo sv. Matka Tereza, kteří byli tak "zvrácení celibátnici", až se stali největšími svatými a pomohli svým životem milionům lidí, či dokonce vyhráli Nobelovu cenu za mír.
Věřte nebo ne, i Slovensko má své svaté kněze a řeholníky. Jen o nich není tolik slyšet. Ale o co méně se starají o své PR, o to více skutečně pomáhají lidem. A tak vyzývám všechny věřící, kteří se za svou víru nestydí, aby se zastali svých kněží. Zaslouží si to.
Katarína Mikulová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 25. 9. 2018 naleznete
zde
