Maminčina cesta celou dobu vede do kopce. V zimě bude v kostele chladno a v létě horko a děti jsou neustále neposedné. Ale její vytrvalost je hodna velkého obdivu.
Pokud chci jít v týdnu na mši, mám podobně jako jiní pracující muži na výběr mezi ranní mší ve své farnosti a polední mší blízko své práce. Jsem velmi rád, když vidím kolegy na té druhé mši a mám rád i vzrušení z oběti, vycházející zvláště z toho, že na danou chvíli odložíme práci a věnujeme tento čas přímo Bohu. Na ranní mši je však pro mě velkým požehnáním, že dostávám poučení o křesťanské moudrosti od maminek, které jsou tam s malými dětmi.
Moje farnost sv. Jeronýma v Hyattsville je známá jako silná komunita ve stylu "Benediktovy volby". Mnohé rodiny zajdou do kostela pěšky. V pracovní den dokáže být na mši deset či patnáct mám. Většina z nich má s sebou jedno dítě, ale některé přivedou dvě či tři - jedno například v nosiči, druhé v kočárku a třetí pobíhá na vlastní pohon. Pokud rodina učí děti doma, občas si přivstanou i starší děti a přiloží ruku k dílu.
Ve většině farností bude takových mám několik, ne vždy ty stejné na každé mši. Ve městě, kde je mnoho farností a lidé improvizují, aby chytili nejvhodnější mši, se tyto mámy navzájem znají a vytvoří jakousi tajnou konspiraci skutečné katolické pobožnosti.
Zmínil jsem, že jsou pro mě školou křesťanské moudrosti. Především - paradoxně - příkladem manžela a otce, který tam není. Tyto mámy jsou převážně hospodyňky, i když některé samozřejmě mají asi práci bokem. Jde o to, že manžel netrval na tom, aby šly do zaměstnání na plný úvazek, tak jako mnozí. Je ochoten přijmout starosti a příležitostně i velké oběti, které přicházejí se zajišťováním rodiny z jednoho příjmu. To znamená, že je v dnešní době vysoce ušlechtilou osobou. Máma a táta společně vydávají svědectví o prioritě svých dětí před majetkem a jistotou.
Zadruhé je pro mě poučením mámino hrdinství. Důležité je zdůraznit, že jde o hrdinství, "nad rámec toho, co vyžaduje povinnost" (více o "povinnosti" za chvíli). Jaké hrdinství? Ranní mše je hluboce uspořádaný úkon, který se mámě daří uspořádat na začátku dne, v období života, které ze své podstaty odporuje pořádku. Její přítomnost na bohoslužbě má charakter vylodění na ostrově Iwo Džima; proměnění a její přijímání jsou vztyčením vlajky.
Už jen proto, aby se tam vůbec dostala, zápasila s dítětem, aby mu vyměnila plenku, a zápasila i s ostatními nebo je prosila a lichotila jim, aby se oblékly. V zimě dokáže vyvolat až depresi to, že je třeba si vzít na sebe vrstvy oblečení, které si pak za necelou hodinu budou muset zase svléknout a odložit. V domácnosti neustále působí princip entropie, tendence k chaosu.
Její cesta celou dobu vede do kopce. V zimě bude v kostele chladno a v létě horko. Homilie pravděpodobně nebude velmi inspirativní: je ráda, pokud ji neznechutí ("ženy se nemusejí množit jako králíci") nebo nebude šířit herezi podobnou té, kterou minulý týden vymlouvala protestantské kamarádce v knižním klubu. A nezapomínejme na malé umrtvení, že se často objevuje na veřejnosti, aniž by se "dala dohromady" (ve smyslu, že se vzdala podpatků a rtěnky jako v reklamě na potraty).
Především je tu však opakované umrtvování v souvislosti s "hlavním bodem programu", důvodem, proč tam vlastně je, modlitbou a liturgickým slavením. Její děti jsou neklidné nebo od ní stále něco chtějí. Nedokáží klidně sedět a všude pobíhají. Opět je jednou musí vzít dozadu. Sedí na židli v předsíni, vyjednává s batoletem a sotva slyší něco z toho, co se děje u oltáře. Daleko to má od romantického ideálu klidného společenství s Bohem. Jaký to má smysl? Má pocit, že ani není jisté, zda se v něčem posouvá.
Především je tu však opakované umrtvování v souvislosti s "hlavním bodem programu", důvodem, proč tam vlastně je, modlitbou a liturgickým slavením.
Její děti jsou neklidné nebo od ní stále něco chtějí. Nedokáží klidně sedět a všude pobíhají. Opět je jednou musí vzít dozadu. Sedí na židli v předsíni, vyjednává s batoletem a sotva slyší něco z toho, co se děje u oltáře. Daleko to má od romantického ideálu klidného společenství s Bohem. Jaký to má smysl? Má pocit, že ani není jisté, zda se v něčem posouvá.
Ale její vytrvalost je důkazem důležitých pravd, kterých se časem stává "mučednicí" nebo svědkyní. Ostatní o nich mohou číst v knihách, ona se je učí z konkrétní zkušenosti. Útěchy nejsou při modlitbě důležité. Bohu se předáváme prostřednictvím vůle, ne představivosti. Milost se s jistotou udělí díky objektivnímu charakteru svátosti a subjektivní ochotě věřícího přijmout ji.
Už pouze tím, že prostě přišla ráno na "místo milosti", stojí u kříže spolu s Marií a podobně jako ona se stává "příbytkem Ducha, příbytkem hodným cti".
"Necítí" milost, kterou získává na mši a která skrze ni plyne na její rodinu, příbuzné, přátele a na ty, za které se modlí, ale ve své víře důvěřuje, že je to tak.
Žijeme ve společnosti, v níž se lidé bojí někoho pochválit (pouze snad v osobním životě), protože se bojí, že vyvolají zdání, že kritizují všechny ostatní. Vím to.
Ať je to tedy jasné: je mnoho maminek, které se chtějí dostat přes týden do kostela, ale nedaří se jim to, nebo začaly, a nedokázaly pokračovat.
Podobně jsou mámy, které by velmi rády zůstaly doma, ale nemohou, neboť jsou ve svém svědomí před Bohem přesvědčeny, že mohou a měly by pracovat na plný úvazek. Tyto bratry a sestry ani trochu nekritizuji, ani zdaleka.
Místo toho říkám, že zde jakoby působí pro křesťany zvláštní "logika" podobenství. Vzpomínáte si na dělníky, kteří byli najati v poslední chvíli, ale dostali stejnou mzdu jako ti, kteří nesli břemeno celodenní práce? Ano, existují stupně slávy, ale zdálo by se, že se toto podobenství týká i čehosi jiného než jen rozdílů v čase. Kdo ví, jak se Pán odmění ve své štědrosti?
Ale to, že mámy na mši jsou hrdinkami víry ve srovnání s jinými, co na mši nejsou, je jistá věc.
Michael PakalukAutor je odborník na Aristotela a řádný profesor na Papežské akademii sv. Tomáše Akvinského, je profesorem na Buschově škole obchodu a ekonomiky na Americké katolické univerzitě. Žije v Hyattsville ve státě Maryland se svou manželkou Catherine, která je také profesorkou na Buschově škole, a s jejich osmi dětmi.
Původní text:
Moms at Mass, and Other Heroes.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 22. 9. 2018 naleznete
zde.