Matka Pátra Pia byla Marie Giuseppa de Nunzio. Narodila se 28. března 1859 v Pietrelcine a zemřela 3. ledna 1929 v San Giovanni Rotondo.
Byla to štíhlá žena se světlýma očima a souměrnými rysy v obličeji.
Ačkoliv pocházela z prostého lidu, působila vznešeným dojmem. Byla schopna kdykoli mluvit s velkou výmluvností o krásných věcech, především však byla Maria Giuseppa vážená, hluboce zbožná žena. Nejedla nikdy maso nejenom v pátek, ale ani ve středu, a to z úcty k Panně Marii Karmelské. Vedla velmi zdrženlivý život jako matka i hospodyně a zpívala v chrámovém sboru. Přivedla na svět sedm dětí, z nichž čtvrtý byl otec Pio.
Ten svou matku miloval velmi něžně. Nazýval ji maminka, matička, italský mammella, což je výraz jeho hluboké lásky, jakou k ní nosil ve svém srdci; tím vyjadřoval svou něžnou náklonnost k matce.
Tuto lásku projevil v celé síle, když se s ní 3. ledna 1903 musel rozloučit, aby mohl následovat hlas Pána, který ho volal do kláštera. Otec byl tehdy v Americe, a tak se veškerá jeho láska a veškerá jeho bolest soustředila na matku. Ale poslechněme si, jak František sám později popisuje toto bolestné rozloučení, když vypráví v jednom listu o viděních, kterými ho Pán odměnil při jeho vstupu do kláštera:
"Nesmíme si myslet, že ona duše strašně netrpěla, když se musela rozloučit s těmi, ke kterým se cítila velmi připoutána. Zdálo se jí dokonce, jako by její nastávající odloučení drtilo kosti; a pociťovala tuto bolest tak živě, že skoro ztratila vědomí. Tak jak se neodvratně blížil den odjezdu, rostlo toto utrpení až k nekonečnu. Poslední noc, kterou strávila se svými drahými, těšil Bůh duši novým viděním. Viděla Ježíše a jeho Matku v plné slávě. Povzbuzovali duši a ujišťovali ji svou zvláštní láskou. Nakonec položil Ježíš svou ruku na duši a toto gesto stačilo, aby posílilo alespoň vnější část duše, takže okamžik bolestného rozloučení navzdory velkému mučednictví pro tělo i duši nevyvolal ani jedinou slzu "(Listy I, 1282n).
Víme, že ono odloučení bylo i pro jeho matku nadmíru bolestné. Když před ní František poklekl a prosil o požehnání dříve, než odejde, vzala jeho ruce do svých a řekla, přičemž ze všech sil zadržovala slzy: "
Synu můj, cítím, že mi to trhá srdce, ale svatý František tě volá, proto musíš jít ." Potom ji však opustily síly a ona omdlela. Když se opět probrala, dala synovi požehnání, vtiskla mu do ruky růženec, objala ho a rozloučila se s ním jako velká biblická žena slovy: "
Synu můj, v tomto okamžiku nesmíš myslet na bolest své matky. Musíš nás opustit, proto jdi!"
Během noviciátu v klášteře v Morcone nebyla láska bratra Pia k matce o nic menší. Je známá epizoda z návštěvy jeho matky u něj v onom roce. Bratr Pio, kapucínský novic, k ní přišel plný pokory, se sklopeným zrakem, aniž by vyslovil jediné slovo. Jeho matka tím byla velmi překvapená a zeptala se ho pečlivě: "
Synu, ty jsi oněměl?" Pater Pio později přiznal: "
Když jsem ji spatřil, nejraději bych se jí vrhl kolem krku, ale přísné předpisy noviciátu to nedovolovaly."
Když skončil rok noviciátu, přesídlil bratr Pio do kláštera Sant, Elia, aby mohl pokračovat ve studiu. Jednoho dne dostal od učitele za úkol, aby napsal pojednání na téma "Matčin polibek". Bratr Pio byl nadšený a vložil do vypracování tématu celou svou duši:
"Jak sladké a něžné jsou matčiny polibky! Jsou jako malé šípy, které zasahují i nejtvrdší srdce nevděčných synů. Kdo by vůbec na ně nepomyslel při vzpomínce na stálou mateřskou péči a mnoho polibků, které nám vtiskla na obličej, když jsme byli malí? Mezi mnoha polibky, které moje milá matka zanechala na mé tváři, je jeden, na který mi v srdci zůstala vzpomínka více než na ostatní a při obyčejné vzpomínce na něj musím zvolat:
Ó moje matko! Jak moc si mě milovala!"
Chci nyní krátce popsat, o co šlo, protože je to nutné.
Bratr Pio pokračuje a vypráví příběh, který obsahuje snad jediný autobiografický rys z jeho života. Bylo to přes prázdniny na návštěvě u tety, u níž měl pobýt čtrnáct dní daleko od domova. Když stanovená doba uplynula, nechtěla ho teta a ostatní v domě nechat odejít a chtěli si ho za každou cenu podržet ještě tři dny. Pro ubohou matku znamenal tento čas úzkostné čekání. Bratr Pio pokračuje:
"
Když se moje matka v danou dobu nedočkala mého návratu, měla nesmírnou starost a prolévala doma slzy. V těch posledních dnech nedělala doma nic jiného, než že vycházela na cestu, po které jsem měl přijít, a běžela po ní, aby viděla, jestli se už konečně neobjevím. Konečně nadešel den mého návratu. Když se kočár objevil na obzoru, poznala mě už z dálky, protože jsem se vykláněl z okna ve dveřích. Rychle a s přešťastnou tváří přiběhla, vytáhla mě z kočáru, objala, zasypala tisícovkou polibků na mou tvář a plakala úlevou.
Ó ano, ty polibky zůstanou navěky vtlačené v mém srdci."
(Školní úlohy s. 156, Téma č. 57; Fra Pio psal tento úkol koncem roku 1904.)
Když skončily školní roky v Sant, Elia, poslali bratra Pia na další studia do kláštera Serracapriola (1907-1908) a do Montefusco (1908-1909). Odtud napsal na Vánoce 1908 dopis matce, která byla sama, protože otec podruhé odešel do Ameriky . "
Milá maminko, Vánoce jsou již blízko a já je nechci nechat uplynout, aniž bych Vám vyjádřil pocity vděčnosti, které k Vám cítím. Vy jste byla a stále jste člověk, kterého nejvíce miluji, Vás, která jste věnovala tolik péče a námahy mé dobré výchově. V ten nejkrásnější den nezapomenu vyslat k božskému Dítěti nejvroucněji prosby, aby na Vás a na celou rodinu seslalo nejštědřejší požehnání pro tento život a darovalo Vám jiný život ve svatém ráji. Současně doufám, že nepatříte do počtu těch falešných křesťanů, kteří celé svátky nemají smysl pro nic jiného než pro smyslové požitky, ale že naopak pro Vás spočívají především v tom, být v přátelství s Bohem. Proto Vám radím, abyste se na tato tajemství připravila s opravdovou lítostí nad svými pochybeními proti Bohu a oslavou důvěrného svatého přijímání, abyste mohla přijmout požehnání novorozeného Jezulátka. Posílám Vám a babičce a sestrám pravé polibky a zůstávám Váš syn fra Pio"(Epist. IV. 9028. n)
O dva roky později, 10. srpna 1910, byl Páter Pio vysvěcen na kněze a matka se snažila i přes otcovu nepřítomnost oslavit tuto událost co nejlepším způsobem podle tehdejších tamních obyčejů. Nevíme nic o té době, kdy Pio žil ze zdravotních důvodů doma, nejdříve jen s matkou a pak i s otcem, který se vrátil z Ameriky v roce 1916. Když se potom syn natrvalo usadil v San Giovanni Rotondo, navštěvovala ho matka tak často, jak to jen bylo možné, zvláště poté, co obdržel Kristovy rány. Poslechněme si, co se událo v měsíci květnu 1920, kdy se dobrá mamma Peppa 44 dní zdržovala v domě Marie Pyllové, která nám tento příběh poví.
Každé ráno šla Maria Giuseppa do kláštera, aby byla přítomna mši svého syna a přijala z jeho rukou svaté přijímání. Po mši někdy přišla do sakristie a zašla za Piem, aby mu něco řekla, ale on jí nevěnoval vůbec pozornost. Už když se k němu blížila, odešel pryč. Nikdy jí nedovolil, aby mu políbila ruku. Jak často byla tato ubohá žena blízko tomu, aby ji políbila, jak to dělaly všechny přítomné ženy, ale on ji vždy ihned stáhl. Ubohé matce působilo toto chování syna velké starosti a nemohla zadržet slzy. Jednou si postěžovala své přítelkyni Marii a řekla:
"Jsem tady už dvacet dní, a nemohla jsem s Piem promluvit ani jediné slovo. Svatá Matko Boží, proč se tak chová? Nenechá mě ani jednou políbit mu ruku." Přítelkyně řekla pátrovi Piovi o těchto starostech jeho matky a dostala tuto odpověď:
"Kdy to kdo zažil, aby matka musela líbat ruku svého syna?" Tak bylo chování Pátra Pia vůči jeho matce výrazem ne nedostatečné lásky nebo péče, ale bylo odůvodněno právě jeho láskou a především maximální úctou vůči té, která mu darovala život a vychování. Podobná příhoda se stala ještě jednou několik týdnů před smrtí Peppy. 5. prosince 1928 se vrátila slečna Marie Pyllová z krátkého pobytu v Pietrelcině do San Giovanni Rotonda a přivedla s sebou matku otce Pia, aby mohla oslavit Vánoce v blízkosti svého syna. Když přišly na náměstí před malým kostelem, potkaly tady Pia. Jeho matka chytila synovu ruku, a než ji mohl stáhnout, řekla:
"Otče Pio, líbám ti ruku jménem tety Liber" (první polibek), "od tety Pellegrini" (druhý polibek), "od tety Filomény" (třetí polibek). A tak to šlo dál jménem deseti nebo více tet a příbuzných. A konečně řekla: "A teď, otče Pio, ti líbám ruku za sebe." Už se k tomu chystala, ale nepodařilo se jí to, protože jak se k němu stačila sklonit, P. Pio její ruku prudce vytrhl a držel ji vysoko. Se zvednutýma rukama prohlásil: "Nikdy! Syn musí líbat ruce matce, ale nikdy ne naopak!"
Od toho dne mamma Peppa svého syna poslechla a už se nepokoušela políbit mu ruku. Každé ráno, když přijala u hlavního oltáře z jeho rukou svaté přijímání, jakmile to proběhlo, sehnula se až k zemi a políbila to místo, kde stály jeho zraněné nohy. I když sněžilo a byla ledová zima a vichr, stoupala každé ráno z domu Marie Pyllové, kde bydlela, ke klášteru, aby byla přítomna na mši a pozdravila svého syna. Měla na sobě prostý a na toto období lehký šat, ale nechtěla od nikoho přijmout teplejší oděv ani teplý vlněný plášť. Ve Svatou noc šla do kostela, který byl přeplněný věřícími. Seděla mezi oltářem Neposkvrněné a zpovědnicí otce Pia a byla přítomna na jeho třech mších. Pak šla domů a lehla si na lůžko. O tři dny později konstatoval lékař oboustranný zápal plic. P. Pio, který pro svou matku znamenal vše, ji často navštěvoval, vždy v doprovodu gvardiána, který přinášel nemocným každé ráno svaté přijímání. Setrval u smrtelné postele až do konce. Udělil k dojetí všech přítomných matce svátost nemocných. Když viděl, že jeho matka již brzy vydechne naposledy, nemohl to vydržet. Políbil ji na čelo, hluboce vzdychl a ztratil vědomí. Dva lékaři ho odnesli od lůžka. Gvardián kláštera Sant, Elia zaujal místo Pátra Pia u lůžka jeho matky a v jeho náručí zemřela mamma Peppa 3. ledna 1929 v 6.15 hod. V sousedním pokoji ležel Páter Pio na úzkém lůžku a dal volný průchod své bolesti a proudům slz. Proplakal mnoho kapesníků a přítomní nemohli zadržet své slzy, když slyšeli jeho nářek:
Maminko moje! Moje krásná maminko! Maminko moje! ...
Aby ho potěšil, řekl mu někdo: "
Ale otče Pio, vy sám jste nás učil, že bolest není nic jiného než výraz lásky a že ji musíme obětovat Bohu. Proč tak pláčete?" Páter Pio odpověděl:
" Je to přesně tak, a přece: slzy lásky, jen lásky a nic jiného." Pohřeb Peppy se konal další den a byl to úctyhodný doprovod, který kráčel za rakví ulicemi malého městečka na místní hřbitov v San Giovanni Rotondo, kde byla uložena do společného hrobu kapucínů. Na jejím náhrobku jsou napsána tato slova:
Tak jako z klína ranních červánků vychází slunce, aby zvítězilo nad stínem noci, tak vyrůstá na hrudi matky zářící hvězda kněžského syna a vnáší do temnot hříchu a tmy všech lidských bolestí - Boží světlo.
Chtěl bych na závěr připojit dvě poznámky.
První je tato: Když ještě otec Pio žil (ale ještě i dnes, mnoho let po jeho smrti), mnoho poutníků, kteří znali jeho velkou lásku k rodičům, dřív než v klášteře navštívili jeho samotného, zašli na hřbitov ke hrobu jeho rodičů. Protože P. Piovi nic nemohlo zůstat skryto, káral je bolestně: "
Aha, nejprve jste šli k mým rodičům, abyste se doporučili jejich přímluvě!"
A jako druhou poznámku bych chtěl upozornit na
čtvrté přikázání: "
Cti otce svého i matku svou" - první a jediné přikázání, ke kterému je připojen příslib: "
... abys dlouho žil a dobře ti bylo na zemi" (Ex 20,12 ; Dt 5,16).
Páter Pio žil 81 let a 4 měsíce. Dosáhl tak poměrně vysokého věku.
Snad jsou četné dny jeho života také odměnou za jeho lásku, kterou choval ke svým rodičům.
Zdroj: lumendelumine
Převzato z
http://modlitba.sk/,
článek z 15. 9. 2018 naleznete
zde.
