Na začátek si dovolím trochu provokovat, ale nemyslím si, že jsem daleko od pravdy když prohlásím, že čistá bezbožnost ve skutečnosti neexistuje. Všimněme si takový komunismus, který měl vědecký ateismus zakomponovaný ve svém programu a ve filozofii. Je to zajímavý paradox, že zatímco na jedné straně komunisté stavěli na ateismu, na straně druhé jejich režim byl v jistém smyslu pseudonáboženský.
Rysy modloslužebnické povahy komunismu lze jen těžko přehlédnout - kult osobnosti vůdce (Lenin, Stalin), svátky (1. 5; 7.10.), náhradní svátosti (uvedení občana jako náhrada křtu) a podobně.
Podobně i nacismus byl pseudonáboženstvím. Ve své podstatě šlo o protikřesťanský režim, který měl všechny vlastnosti náhradního náboženství - náboženství krve, národa a rasy. Obě ideologie si z křesťanství něco nechaly, překroutily a zabsolutizovaly. Bohužel, tyto režimy se zřejmě ne-náhodou inspirovaly i v nectnostech členů Církve. Například taková inkvizice. I komunisté a nacisté si vytvořili vlastní systém ideopolicie. Jen s tím rozdílem, že zločiny tajných policií obou režimů daleko převýšily výše uvedenou církevní instituci.
Rovněž i v dnešní době probíhá zápas mezi kultem k pravému Bohu a
modloslužbou - čili zvelebování stvořených věcí a lidí. Zdá se, že věřící i nevěřící mají alespoň jedno společné - každý si hledá nějaký pevný bod ve svém životě.
Paradoxní je, že i věřící mohou vcelku snadno upadnout do modloslužby, když jejich víra není Cestou, ale je jen prostředkem k dosažení něčeho jiného. Věřící mají takové pokušení. Například stává se to při modlitbě. Někdy se člověk může modlit i k sobě samému. Tehdy modlitba není rozhovor s milovanou Osobou, ale jen monolog nebo plnění si náboženské povinnosti.
Modlitba je dialog, nikoliv pouze výpočet našich požadavků. Takto se náboženství stává karikaturou, je jen chlácholením vlastního ega.
Jinak otázka na věřící (na zpytování) -
Kdy jste se naposledy vyznávali z hříchů proti prvnímu Božímu přikázání?
Rád se zamýšlím nad Bohem ve Starém zákoně. Židovské chápání Boha mi v poslední době učarovalo. S oblibou medituji nad slovy v knize proroka Izaiáše: "
Neboť vaše myšlenky nejsou moje myšlenky a moje cesty nejsou vaše cesty, to je Hospodinův výrok. Jak vysoko se nad zemí klenou nebesa, tak jsou mé cesty vysoko nad vašimi cestami a mé myšlenky nad vašimi myšlenkami."(Iz 55, 8-9).
Bůh není něco, co by se dalo jen tak chytit do ruky. Nelze změřit ani odvážit. Je to tajemný a nepřezkoumatelný Bůh. Mnozí nechápou rozměr tajemství v biblickém zjevení a vysmívají se mu. Je dobře, že mu plně nerozumíme. Je dobře, že Bůh (ačkoliv se nám dává poznat v osobě Ježíše Krista) je svým způsobem nepřístupný. Je dobře, že koná častokrát jinak, než si to my lidé představujeme. Biblický Bůh je jako slon v porcelánu. Není to sice chladná figurka, ale není možné si ho představit. Nevejde se do našich měřítek, nelze rozebrat na součástky, nelze lidským rozumem ani vědou prozkoumat. Kdyby byl Bůh takový, byl by pouze modlou a lidským výtvorem. Bůh křesťanství je Bohem paradoxů.
Někdy je to velmi těžké přijmout, zejména v souvislosti s problémem zla a utrpení. Nejednou se na mě v této souvislosti dotírá otázka - a existuje vlastně ten Bůh, když je tu toto a toto? S jistým odlehčením píšu, že křesťané musí být opravdu velmi trpěliví lidé, když mají takového Boha za Boha :) Na straně druhé je biblický Bůh lidský a připodobňuje se člověku. Stačí, že člověk má vnímavost a uvidí to při čtení řádků Bible. Zřejmě nemůžeme nemít o Bohu představy. Jenže ty představy jsou nedokonalé a třeba je stále očišťovat.
Anglický filozof
Gilbert Keith Chesterton jednou řekl:
"To, že lidé přestali věřit v Boha, neznamená, že už nevěří ničemu. Naopak věří všemu."
Jinak řečeno,
co si dám na první místo, to je můj bůh.
Když se podívám na svět kolem sebe, uznávám, že Chesterton měl úplnou pravdu. Rovněž Bible je pravdivá v tom, že popisuje to, co bylo v úctě kdysi, je v úctě i dnes.
Bohové dnešní doby jsou peníze, drogy, alkohol, jídlo, zábava, sex, moc, sláva, kariéra, popularita, věda, rozum, svoboda, mezilidské vztahy atd. Vyjmenované věci nejsou samy o sobě špatné. Naopak, jsou velmi dobré, ještě i alkohol a drogy dokážou v přiměřeném množství člověku pomoci. Mnohem nebezpečnější je,
když člověk má k nim nesprávný postoj a stanou se bohem. Takovému bohu člověk bezmezně a nekriticky věří, předává mu svůj život, své plány, vkládá do něj svou naději a jistotu. De facto vzniká pseudonáboženství.
Bohové dnešní doby umí v člověku vzbudit klamnou iluzi, že právě oni jsou tím naplněním. Ve skutečnosti ho o sílu, klid a radost obírají. Člověk si výše jmenované skutečnosti častokrát ani neuvědomuje.
Rád bych upozornil na jeden aspekt, kterého si všímám a to hlavně u mladých lidí. Samozřejmě nemusí to platit jen u nich.
Falešným bohem mladých je častokrát úspěch u opačného pohlaví. Je jasné, že touha po druhém člověku je zcela přirozená, ale ... Nemusím se rozepisovat o tom, že láska a sexualita se v dnešní době nesmírně znehodnocuje. Příčiny jsou různé a nebudu je zde detailně rozebírat.
Na mladého člověka se však vytváří podvědomý tlak, který bych mohl shrnout do věty -
pokud nikoho nemáš, jsi odepsaný. A kdyby jen to
... pokud nikoho nemáš a nemáš s ním sexuální poměr, jsi odepsaný detto. Tato zvrácená mentalita se často servíruje z populárních, ale pochybných seriálů a filmů, kde je láska znetvořená na čirý konzum.
Láska v konzumní společnosti není darem, ale zbožím. Proto není divu, že i hodnota člověka se devalvuje. Mladý člověk se s tím nejednou těžko vyrovnává, neúspěch a odmítnutí si často spojuje s vědomím vlastní hodnoty. Není divu, že
vznikají různé komplexy, pocity méněcennosti, úzkosti a deprese. Mladí mají často vztahy, jen pro vztah samotné. Neboť ostatní mají a já ne, tak já také chci mít. V nezdravých vztazích se nejednou ten druhý stává určitou modlou, na níž je člověk závislý.
Pokud hodnota mladého člověka není zakotvena v něčem skutečně pevném, přichází nejistota a nespokojenost. V konečném důsledku je zřejmé, že žádný výše zmíněný bůh nedokáže poskytnout trvalou radost a naději. Tito bohové člověka zotročují a obírají ho o svobodu.
A právě zde přichází křesťanství s nabídkou víry v pevný, záchytný bod, kterým je Bůh. Křesťanství nabízí program šťastného života, který sice není bez problémů a potíží, ale který má smysl. Křesťanství nabízí pevnou kotvu a tou kotvou je živá Osoba. Když člověk uznává Boha jako svého Pána a Spasitele, bohové a modly už nemají v jeho životě místo a samy utečou.
Erik Dujava
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 19. 9. 2018 naleznete
zde
