Josef Janšta: Eliška a Víťa

Nová kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.:
Autor: Josef Janšta
Název: Eliška a Víťa
Pro čtenáře od 11 do 15 let. Povzbuzující příběh ke správnému nasměrování mladé generace.





Úvod: P. Marek Dunda
Ilustrace: Ema Pisková
Vydal: A.M.I.M.S. Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov Rok vydání: 2018
Ediční řada: A.M.I.M.S.
Vydání: první

Kompletní text knihy, který vám zde on-line nabízíme, je volně šiřitelný. V tištěné verzi (76 stran A5) si ho můžete pro sebe i své okolí v požadovaném množství objednat jen za příspěvek na tisk (15 Kč) + poštovné zde:
On-line objednávky knih tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.
(dostupná i zdarma v pdf formátu jako e-kniha - např. pro čtečky zde)




1. září
Nečekaná zpráva
Společná modlitba
Večerní rozhovory
Souboj
Křest
Ve skrýši u rybníka
Operace
Ranní mše svatá
Opravné zkoušení
Opět spolu
Velký hřích
Na faře
Dvojka z chování
Na hřbitově
Eliščiny scény
Jenom s Janičkou
Modlitba, anebo pozitivní energie?
Ve druhé vyučovací hodině
Spolu v kabinetě
Setkání na ulici
Malá přímluvkyně
Co bude dál?
“Neboj se být matkou!“
Samota otce Martina
Nad učebnicí přírodopisu
Na konci prvního týdne
Pochvala
Velký déšť
Opravné zkoušení
Boj o Staňovou
V nemocnici
Požehnání


Milý čtenáři,

tato další kniha jáhna Josefa Janšty opět přináší povzbuzení a impulzy ke správnému nasměrování mladé generace. Tentokrát si vybral téma velmi aktuální. Mladí lidé totiž mají dnes mnohem více možností než dříve, a přece i v naší době na ně čekají během dospívání rozhodnutí nejdůležitější. Jak uspořádat své vztahy? Co s první zamilovaností? Jaké povolání si zvolit? Někdy je pro ně dost těžké se v tom všem správně zorientovat. Ze zkušenosti víme, že mladým víc než dobře míněné rady může prospět dobrý příklad ze života jejich vrstevníků, kteří řešili obdobnou situaci, jako oni.
Věřící člověk by si v těchto situacích měl také položit otázku: Co ode mě čeká Bůh? Právě tato otázka může mnohé napovědět. Bůh totiž s námi zamýšlí to, co je pro nás tím nejlepším. Čím víc poznáváme, co je správné v jeho očích, tím lepší rozhodnutí můžeme udělat. Bůh chce naše štěstí, a proto stojí za to hledat odpovědi právě u něj.
Tuto knížku si jistě rádi přečtou nejen ti z řad mládeže, pro které je přednostně určena, ale může být k užitku i starším.
Tak jako u jiných knížek od tohoto autora připomínám rodičům, prarodičům, vychovatelům, katechetům a kněžím, aby knížku půjčili či věnovali a také doporučili dorůstajícím dětem. Je též samozřejmě dobré některé části této knihy dětem předčítat společně a pak se s nimi pustit do otevřené debaty, která může pomoci adolescentům utvořit správný hodnotový žebříček. A to pak může časem přispět k jejich budoucím dobrým životním rozhodnutím.

P. Marek Dunda

1. září

Začíná nový školní rok. Jaké zabarvení má tato zpráva pro jednotlivé holky a kluky, kteří opouštějí své domovy, aby po dvou měsících opět zamířili do školy? Je to poznat i podle chůze: radostná barva – rychlá chůze; šedý dojem naopak doprovázejí loudavé kroky. Podívejme se na Elišku. Nejraději by běžela, kdyby jí to nepřipadalo na osmačku hloupé. A tak se přibližuje ke škole sice krokem, ale její dlouhé nohy v úzké sukni by mohly soutěžit se pštrosem nebo jiným rychlým dvounožcem. Ale to jenom v rychlosti – jinak je hezky upravená: pomerančová sukně, bílý top ladí s dlouhými splývavými vlasy kaštanové barvy.
Proč tak spěchá? Prozradí nám to Kamila, jedna ze sedmaček, které ji pozorují: „Valí za Víťou. Nechápu, jak ho mohla zmeškat, šel už snad pět minut před ní.“
Eliška je naštvaná, že se opozdila. Vždyť se s Víťou neviděla celé prázdniny. Buď byl on na táboře a ona u babičky, anebo se střídali na dovolené. A když už si myslela, že ho v neděli uvidí u oltáře, tak se dozvěděla, že ministranti jeli pomáhat bývalému kaplanovi do pohraničí.
Ale teď už ho uvidím. Za chvilku se na mne usměje. Ukáže přitom své velké zuby. Holky říkají, že je má koňské. Ale co…, mně s koně líbí. Zato vlasy se mu vlní jako kopečky, které nelze poskládat. Dál už nemá chybu: je větší než já, oči tmavé jako… já nevím – prostě je hezký kluk. A všichni to vidí. A navíc hodný, sprosté slovo od něho neuslyšíš.
A co já? - leká se Eliška. Mohu se mu líbit? Oči mám banální, tváře podlouhlé, pusa i nos ujdou. Ještě nikdy mně neřekl, že jsem hezká. Maminka je opatrná a říkává mi, když stojím před zrcadlem: „Až vyrosteš, tak budeš hezká.“
Ale já chci být hezká teď! Sprostě taky nemluvím. Někdy mně něco sice z pusy vyletí, ale za to může táta - naučila jsem se to od něho, když jsem mu pomáhala sbíjet plot. Byla jsem holt učenlivá žačka, když se klepl do prstu namísto do hřebíku… Ale před Víťou… ne, před ním nic takového neřeknu. Byla bych sama proti sobě.
Teď prolétnu šatnou, ať ho uvidím. Vím, kde ho mám hledat. Ale vždyť mi jde naproti! „Víťo, ahoj, ty ještě žiješ?“
„Žiju. A ty?“
„Však se podívej,“ láká Eliška Vítovy oči, ale uznání se nedočká.
On si totiž všímá její slabiny, když odpovídá: „Proč jsi tak bledá? Tys nechodila na sluníčko?“
„Přece víš, že se mě nechytá.“
„Jo, říkalas mi to.“
Je to úvod k tichu. Eliška se zlobí: „Proč mi to připomíná? Přece mu to nevadí. Desetkrát mi to řekl, že mu to nevadí. Tak proč mi to říká?“
Vít je citlivý. Sice se neomlouvá, ale pokyne na deváťačku Irenu a prohodí: „Je usmažená jako indián.“
„Když tak upečená,“ opravuje ho Eliška.
„Indiáni se pečou?“ diví se Víťa a na jazyku cítí lahodnou chuť nejlepšího zákusku.
„To nevím,“ přiznává zaskočená kuchařka, ale sebejistě odpovídá: „Ale určitě se nesmaží.“
„To ti věřím,“ přitakává Víťa a představuje si řízek, jak se zmítá v roztopeném oleji.
Přitom koutkem oka spatří třídní učitelku, která jim vtlouká do hlavy znalosti z přírodovědy. Jako vždycky: upravená podle poslední módy. „Dobrý den,“ zdraví ji oba.
Učitelka přikývne, ale současně se jí úsměv vytratí z tváře, krásně tvarované obočí se pokřiví a medvědí oči se vykulí. Přísně se zadívá na Elišku a velitelsky pronese: „Prosím tě, dej mu pokoj. Myslela jsem, že tě to přes prázdniny přejde. Kluci mají jiné starosti, než ty si myslíš. Pojď se mnou, pomůžeš mi napsat na tabuli rozvrh.“
Poslechne. Jde za ní. Neodváží se nic říct. Proti Staňové se neodváží nikdo jít. Svírá pěsti. To ti nedaruju. Takhle mi odehnat Víťu! Teď se bude bavit s kluky o fotbale. Nejraději bych ti vjela do vlasů! Máš je krásně učesané. Stejné barvy jako já, ale jinak? Jsi jednička a já tak čtyřka. Nesnáším tě, krásná pávice!
Lekne se, zdali ji neuslyšela. Ne, uleví se jí, kluci tu křičí. Dává si pozor, aby neřekla nahlas to, co musí ze sebe dostat. Nenávidím ji, nenávidím ji! A ode dneška bude pávice, o to se postarám.
Upřeně se dívá na její záda a opakuje svůj rozsudek. Nenávidím ji, pávici! Přitom se jí mihne před očima pan farář, jak někdy před prázdninami říkal: „Nenávist je duchovní vražda. Kdo nenávidí, chce, aby ten druhý nebyl.“
Chci, aby nebyla, utvrzuje se ve svém hříchu - a ví, že v neděli nebude moci jít ke svatému přijímání.

Nečekaná zpráva

Ze školy se vrací Eliška domů sama. Mohla by počkat na holky, které jdou na jejich konec. Doufá však, že snad někde na ni Víťa počká. V duchu si nadává: Pávice ho nejprve odehnala, pak jsem se s ním vůbec nebavila a teď bych chtěla, aby tu stál za stromem jako rytíř tajného milování. Kluk, který má v hlavě motorky, fotbal… Kdyby tak on byl holka a já kluk! Lítal by kolem mě jako včela kolem květu. A já bych se zavírala a otvírala. Smůla je v tom, že ta včela jsem já a on je čmelák, kterého vábí zmrzlina více než já.
„Mobil! Kdo mně volá? Že by přece jenom Víťa?“
Upíná oči na displej. Maminka! Však už jdu domů, nemusí se o mě bát. Mám to vůbec vzít? Ale je vytrvalá, asi něco potřebuje. Ťuká na příjem. „Mamí,“ hlásí se.
„Eliško, odvážejí mě do nemocnice. Odtekla mi plodová voda. Modli se za to malé i za mne.“
„Hned se jdu modlit,“ slibuje Eliška a chce se ještě ptát, ale maminka už končí a ve sluchátku se ozývá stále se opakující signál.
Trhne sebou. Jak dlouho jsem tady stála? Musím si někde sednout. Tam na lavičku vedle zdi kostela. Říká se tomu lavička milenců. Kdybych tam jednou mohla sedět s Víťou! Ale teď mu mohu odtud alespoň zavolat. Musím mu zavolat! Jsem já to ale kráva! Myslím na sebe, hojím si svoje bolístky a plodová voda je pryč. Ale bez plodové vody nemůže mimčo plavat v bříšku. Takže tam umře nebo co?
Najíždí na Víťu. Ťuk! Vezme mi to?
„Co se děje, Eliško?“
„Hrozná věc. Vlastně já nevím. Mamce odtekla plodová voda. Nevíš, co to znamená?“
„To náhodou vím. Narodí se miminko.“
„Teď hned?“
„Jo.“
„Ale vždyť je teprve v šestém měsíci!“
„Tak to nevím. Ale narodí se určitě hned.“
„Modli se, prosím tě, modli se!“
„Budu se modlit,“ slibuje Vít, ale Eliška ho slyší jen jakoby zdálky.
Myslí na jediné: Přece se nemůže teď ještě narodit! Tam jde paní Buchtová, ta to musí vědět. Běží za ní a volá: „Paní Buchtová!“
„Psst! Vzbudíš mi Vašíčka!“
Eliška se zajíká, ale šeptá: „Když odteče… plodová voda… Co to znamená?“
„Porod! A čím dřív, tím lépe!“
„I v šestém měsíci?“
„To je blbé. To bych nechtěla zažít!“
Elišce to najednou myslí moc rychle. Proto maminka tak spěchala. Asi už rodila. Potřebuje Boží pomoc! Nebo to malé umře. Ztratila jsem několik minut. Jsem já to kráva! Ale copak se mohu modlit, když nenávidím Staňovou? Ne, nenávidět a modlit se, to nejde dohromady. Ale když já ji nenávidím! Nemůžu ji ani vidět! Ale přece se musím modlit!
Dochází ke kostelním dveřím. V hlavě jí však zní Ježíšova slova: „Napřed se smiř, potom přijď!“
Vrní mobil. Že by znovu maminka? Ne, Víťa! Je to možné?
„Eli,“ spouští spolužák hned, „ptal jsem se maminky. Říkala, že když odteče plodová voda, tak následuje porod.“
„To už vím.“
„Tak promiň!“
„Ale nevím jinou věc. Můžu se modlit, když nenávidím?“
„Modlit se můžeš vždycky. Ale nenávist a Bůh? To nejde dohromady. Já bych radši nenávist zrušil.“
„Tobě se to řekne!“
„Promiň! … Tak čau!“
„Čau!“ odpovídá Eliška a nadává si do pitomců, že takto s Víťou mluvila.
Vchází do kostela. Je tu prázdno. Jde až dopředu. Kleká si do první lavice. „Ježíši,“ říká tiše, „víš, já nenávidím, ale rodí se nám miminko. A je moc malé. Ale ty o tom určitě víš… Co mám dělat? Vím, že nemám nenávidět, jinak je ta modlitba na kočku. Tak dobře, já s tím přestanu. Ale jedno si nechám - do příroďáku se učit nebudu. Ani jednou! Aby Staňová věděla, že se mi do mého míchat nebude!“
Ale modlit se už můžu, ujišťuje Eliška sama sebe. A tak se modlí. Vlastně jen klečí a brečí. Ne, nesmí umřít! Ježíši, prosím tě, nesmí umřít. Zachraň ho! Naši na ně čekali třináct let!
Konečně se ozývá mobil. Tentokrát SMS – od tatínka: „Narodila se nam Janicka. Je krasna ale moc mala.“
„Nevadí, nevadí,“ jásá Eliška, „hlavně že dýchá. Díky, Bože, díky, Ježíši!“
Opouští kostel a píše SMS Víťovi: „Mame Janicku. Diky za modlitbu. Tva Eliska.“
Přitom přemýšlí, jak ve zprávě vyzdobit „Tvá“. Nakonec píše celé slovo velkými písmeny.
V té chvíli končí v porodnici první boj o Janinčino přežití. První z řady dalších (vědí lékaři). Ale o tom naštěstí Eliška zatím neví. Spěchá domů. Přitom poskakuje a jásá, že konečně má dlouho vytouženou sestřičku.

Společná modlitba

Eliščina maminka, Anička Slámová, se vrátila brzy po porodu z nemocnice domů. Chodí však denně na dětské oddělení a přináší dcerušce mateřské mléko. Může přitom vždycky pobýt u inkubátoru a pozorovat Janičku. Už má téměř dva týdny života za sebou a zdravotní sestra ji chválí: „Je pěkná, vylízaná.“
Lékař si však volá maminku k sobě a sděluje jí rozhodnutí lékařského konzilia: „Musíme operovat, jinak nebude vidět.“
Pak vysvětluje důvody operace, ale Anička ho nevnímá. Vidí před sebou Janičku, její malé prstíky, drobný nosánek, pusinku a očička… ty malinké studánky, které se tak málo odkrývají, neboť malinká většinou spí. Copak tak drobné oči mohou operovat? A to jí budou dávat narkózu?
Vystrašená skáče lékaři do řeči: „A neumře vám přitom?“
Doktor zmlkne. Pak, jako by se omlouval, řekne: „Je na začátku sedmého měsíce.“
Tím je řečeno vše a její maminka tomu rozumí: Jakápak záruka přežití, když by vlastně normálně žít neměla.
„Má-li vidět, musíme operovat.“
„Já ji nechám pokřtít, aby mohla přímo do nebe, kdyby…“
„To samozřejmě můžete,“ souhlasí lékař a dodává: „Domluvte si to na zítra, pozítří budeme operovat.“
Paní Anička opouští oddělení jako v mátohách. Sedá si na lavičku a sděluje zprávu manželovi. Pak píše SMS Elišce: „Janicka musi na operaci s ocima. Musi, jinak nebude videt. Modli se za ni a ziskej pro modlitbu nekoho dalsiho.“
Víťu, napadá Elišku okamžitě. A protože mají předposlední hodinu, má na to už jenom jednu přestávku. Vytrhává list ze sešitku a píše mu: „Víťo, Janička jde na operaci. Potřebuji s tebou mluvit. Přijď po obědě na lavičku ke kostelu. Eliška“
Pečlivě skládá list papíru a dýchá vzrušením: To, co už dávno chtěla udělat – pozvat Víťu na rande, je tady! Ale přitom ho na rande nezve, bude ho přece prosit, aby se modlil za Janičku. Jak dobře to vyšlo. Díky tobě, Janičko! Ale není to hnusné takto přemýšlet? Ať je to, jak chce. Potřebuji mu toho tolik říct, musím s ním být sama.
Dopis mu o přestávce nenápadně vložila do sešitu, ze kterého se učil. Pak si vyměnili pohledy. Stačilo lehké přivření víček. Zřetelné gesto, že přijde.
Zhltla oběd, proletěla šatnou. Běžela a bála se, aby nebyla lavička obsazená. Teď je tu sama a roztahuje se, aby snad někoho nenapadlo sednout si vedle ní. Také Vítek musel spěchat, neboť přichází záhy za svou kamarádkou. Hned se ptá: „Co se stalo s Janičkou?“
„Budou jí operovat oči.“
„Takovou malinkou!? Copak to jde?“
„Proto jsem tě zavolala. Prosím tě, aby ses modlil s námi.“
„Jasně. Můžeme začít společně hned. Kostel je otevřený.“
„Proto jsem tě sem nevolala.“
„Co?“
„Jsem kráva, že to tak říkám!“
„Ty tak mluvíš?“
„Když se taťka trefil kladívkem do prstu, tak říkal, že je vůl. Rozhodla jsem se, že si budu říkat kráva, když se mi něco nepovede. Ale už to říkat nebudu. Kvůli tobě se to odnaučím.“
„Tak proč jsi mne sem zavolala?“
„Chtěla jsem být s tebou sama. Pořád na tebe myslím, jsem do tebe zamilovaná. Co na to říkáš?“
„Nevím. Vlastně jo, je to pěkný. Hezký.“
„Fakt?“ chce se ujistit Eliška a zadívá se mu přímo do očí.
Neuhýbá. Nemluví však nic. Jenom přikyvuje.
„Tady jsme na ráně. Musíme se sejít někde, kde budeme sami. Tady nás lidi očumujou.“
„Jo, u rybníka, mám tam svou skrýš.“
„A ty mi ji prozradíš?“
„Jo. Když jsi moje holka…“
„Teda, Víťo, ty mě překvapuješ.“
„Ale teď už se můžeme jít modlit, že…“
„Mně se nechce. Je mi s tebou dobře.“
„Ale co Janička?
„To počká…“
„Nemoc nepočká.“
„Zase jsem kráva. Promiň, nebudu to říkat. Jsem nemožná. Jdeme do kostela.“
Vstupují do chrámu. Jsou tu sami. Mohli by myslet na sebe, chytnout se za ruce. Ale oba klekají a přinášejí Ježíši Janičku. Její oči – žhavé uhlíky, které mohou vyhasnout. „Pane Ježíši,“ modlí se Víťa za oba, „uzdrav ji, moc prosíme. Ať operace dobře dopadne.“
A Eliška do toho brečí. Myslí na uzlíček v inkubátoru. A na operaci… „Brrr! Ježíši, uzdrav ji!“

Večerní rozhovory

Vítek i Eliška jsou již dávno doma, ale stále na sebe myslí. Navenek dělají, že se nic neděje. Ale oboje rodiče si vysvětlují jejich zvláštní chování správně. Přitom nemuseli vyvinout zvláštní úsilí, aby pochopili jejich zasněné pohledy. Telefonovala jim totiž jejich třídní učitelka. Sdělila jim, že Vít s Eliškou navazují známost a že její úsilí se míjí účinkem. „Je na vás, rodičích, abyste své děti usměrnili,“ končila učitelka hovor, načež se oboje rodiče chystají večer nepříjemnou záležitost vyřešit.
Za Slámovy chce s dcerou hovořit maminka. I přesto, že má starosti s Janičkou, nechce to odkládat. Po večeři si volá dceru do ložnice. Zadívá se jí do očí a přísně spustí: „Volala nám paní učitelka Staňová. Stěžovala si, že se pakluješ s Víťou Sedlákem. Je z toho pozdvižení mezi učiteli i žáky. Tak aby bylo jasno. Je ti třináct let. Na známosti s klukem máš času dost. Okamžitě s tím přestaneš! Jasný?“
„Je to přece moje věc,“ brání se Eliška.
„Je a není. Ještě na to nemáš rozum.“
„Ty jsi měla také kluka na základce. Sama jsi to říkala.“
„Však to podle toho dopadlo. Měla jsem trojky a čtverky. Namísto studií jsem se s bídou vyučila. A stejně to bylo k ničemu. Jen jsem se trápila, když láska přestala mého kámoše bavit.“
„Ale Víťa je jiný!“
„Zakazuji ti to! Jasný? Opovaž se dál tomu klukovi plést hlavu.“
„Poroučet si nenechám,“ křičí Eliška, „jsi stejná jako Staňová!“
„Jsem tvoje matka! Myslím to s tebou dobře.“
„Lásce se poroučet nedá. Můžeš to zakazovat, jak chceš!“
„I lásce se dá poručit, jenom se musí chtít.“
„Ale já nechci!“
„Budeš muset chtít, jasný?! A už o tom nechci nic slyšet,“ končí rozhovor maminka. Když dcera odejde, tak se rozbrečí. Přitom naříká: „Bože, trápím se s Janičkou a teď ještě s Eliškou. Já se z toho snad zblázním.“
Přitom se zadívá na kříž, který visí proti jejich lůžkům. Oči se jí projasní, když se modlí: „Pane Ježíši, tys to měl daleko horší a nezbláznil ses. Dej mi sílu, ať to také vydržím. Amen.“
Ve stejnou dobu usedá naproti sobě v obývacím pokoji pan Sedlák s Vítem. „Volala nám paní učitelka Staňová,“ začíná otec rozhovor se synem, „prý se kamarádíš nějak víc s Eliškou Slámovou. Je to pravda?“
„Je,“ přikyvuje Vít a bezelstně dodává: „Jsme do sebe zamilovaní.“
„Opravdu? Už jste došli tak daleko? Škoda že jsi mi o tom sám neřekl.“
„Šlo to nějak rychle.“
„Ale paní učitelka tvrdila, že už se to táhne od loňska.“
„To jsme byli kamarádi. Zamilovaní jsme až teď. Tatínku, ty se na mne zlobíš, ale láska je přece krásná.“
„Moc krásná,“ přitakává muž a pokračuje: „Láska mezi mužem a ženou je krásná. Pán Bůh to skutečně nádherně stvořil.“
„Tak proč jsi naštvaný?“
„Vítku, nejsem naštvaný, ale jako tatínek ti to musím zakázat.“
„Proč? Proč chceš zakazovat krásné věci?“
„Láska není nějaká omáčka, která by se lízala, protože je nádherně sladká. Láska je nádherný plamen, který může nejenom srdce zapálit, ale také spálit.“
„Tomu, tati, nerozumím.“
„Když jsem byl kluk jako ty, tak jsem moc rád dělal táboráky. Například uschlá nať z brambor, to byl materiál na oheň, ve kterém jsme pak pekli brambory. A vyklepané makovice - z nich byl jasný plamen i několik metrů vysoký. Ale to nám bylo málo. Chtěli jsme mít oheň pořád. Na zahradě za stodolou jsme si postavili pec a zapálili suché dřevo. V té chvíli nás objevil dědeček. Strašně nám vynadal a zakázal oheň v blízkosti domu dělat. Divili jsme se, byli jsme přesvědčeni, že oheň máme pod kontrolou. Dědeček však řekl: ,Stačí jiskra, která vystřelí, a doletí tam, kde je něco k hoření - a je z toho požár.ʻ “
„Ale zamilovaní přece nezakládají nějaký požár.“
„Láska je nádherný oheň. Ale není radno jej rozdělávat, když na to člověk nemá ještě věk. Je jisté, že byste se s Eliškou spálili, proto musíme my rodiče i vychovatelé zasáhnout.“
„Jak? Pořád to nechápu.“
„Tak jako já jsem neuměl zacházet s ohněm, tak i mladý člověk musí dospět, aby uměl zacházet s láskou. Zamilovaní chtějí být například spolu. Stále více spolu, přitom mají být v třídním kolektivu. To nemůže dělat dobrotu. Láska vyžaduje celého člověka, ale vy se přece musíte učit, připravovat na povolání, zařadit se do společnosti. Zamilování je oheň, který nezvládnete, popálíte se, rozejdete se. Ale popáleniny bolí a mají trvalé následky. Věř mi, Vítku, když ti to upřímně říkám. A poslechni! Přestaň s tím a bude ti dobře.“
Mladík odchází do svého pokoje a přemýšlí. Má svého tatínka moc rád. Věří mu, ale zároveň v sobě cítí žár ohně, který se mu nechce uhasit. Dokonce mu ani nevadí, že se přitom popálí.
V pokoji se tatínek modlí: „Dobrý Bože, dej mu poznat, že jsem mu řekl pravdu. A dej mu sílu, ať pravdu poslechne a žije podle ní. Amen.“

Souboj

Otec Martin Sláma naplánoval křest na šestnáctou hodinu. Na dětském oddělení je v té době daleko klidněji než v předchozích hodinách. Tatínek už bude ze stavby doma a nebude muset odbíhat od nesplněných úkolů. Také Elišku chtěla mít maminka při křtu. Ale když řekla, že „raději ne“, tak nenaléhala. Kdož ví, zdali by je všechny k inkubátoru pustili.
Rodiče však netuší, že Eliška plánuje využít jejich nepřítomnost k setkání s Víťou v jeho skrýši u rybníka. Maminčin zákaz totiž nejenom nepřijala, ale rozhodla se vztah s ním nadále rozvíjet. Ještě před vyučováním se s ním setkala a hned mu sdělila: „Dnes ve čtyři u rybníka.“
Vít se zakabonil a odpověděl: „Máme s kluky domluvený fotbal.“
„To nemyslíš vážně!“
„Jo, už týden to plánujeme.“
Jenom chviličku Eliška mlčí. Přitom sbírá sílu k útoku. Pak vyhrkne: „Koho máš raději? Mne, anebo fotbal?“
Víťa nemá prostor k úniku. V duchu si sice staví partu kluků a Elišku proti sobě, ale navenek odpovídá: „Tebe.“
„Takže ve čtyři u rybníka.“
„Nešlo by to jindy? Kluci mi budou nadávat.“
„Já jindy nemůžu. A ty mi dokážeš sílu své lásky.“
„Nešlo by to zítra?“
„Naši jdou dneska křtít Janičku a nemohou mě hlídat.“
„Ty nepůjdeš na křest své sestry?“
„Alespoň vidíš, jak tě mám ráda.“
Dál už spolu nemluví. Vstupuje mezi ně Lukáš, který je včera zahlédl na lavičce u kostela. „Dneska je fotbal a žádný rande, rozumíš, Esmeraldo!“
„Co si to dovoluješ, krasavče?“ vrací mu to Eliška a nazlobeně odchází.
Lukáš za ní mávne rukou a ujišťuje se: „Takže ve čtyři, jo?“
„Já dneska nemůžu.“
„To nemyslíš vážně! Zařiď si to, jak chceš. Ve čtyři se hraje!“
Zvoní, všichni musí na místa. V mžiku tu bude Staňová a nesnese, když třída nestojí při jejím příchodu. Všichni moc dobře vědí, že kdyby někoho načapala, tak jde hned k tabuli. I tentokrát vchází jako generál, rozhlédne se po nastoupeném útvaru, když nenajde žádnou oběť, tak zavolá: „Slámová.“
Eliška vystupuje z lavice a se skloněnou hlavou kráčí k tabuli. Neučila se. Ani řádek si doma nepřečetla. Navíc si z minulé hodiny nic nepamatuje – myslela na Víťu, na schůzku s ním. Než dojde k tabuli, tak ví, jak se bude při zkoušení chovat.
Učitelka ji nesleduje, zapisuje do třídní knihy. A tak Eliška jedním pohledem dává třídě najevo, co si o svém vyvolání myslí. Staví se k tabuli, zkříží ruce a provokativně vysune levou nohu před sebe. Když k ní zvedne zkoušející oči, hned ji napomene: „Postav se slušně!“
Neochotně spouští ruce k tělu a srovnává nohy. Alespoň zůstává shrbená.
„Dobře,“ oceňuje i to učitelka. Začíná zkoušení. „Probíráme teď obratlovce. Pověz nám, co tvoří povrch těla savců.“
Eliška stojí a dívá se do země. Na první pohled vzdoruje, ale také neví, co má říct. Učitelka se jí snaží pomoci, když jí napovídá: „Povrch těla tvoří kůže, ze které vyrůstají… Pokračuj, prosím.“
Eliška ještě více vbodává oči do země a mlčí.
„Co tvoří kůži? Nahoře je pokožka a pod ní se nachází…“
Zkoušená mlčí. Proto se učitelka obrací ke třídě a zvolá: „Řekne nám to Lukáš.“
S chutí hoch odpovídá: „Škára.“
„Dobře. Ale ty, Eliško, máš za pět.“
Vrací se do lavice s pětkou v žákovské knížce. Dělá, že jí to nevadí. Mrzí ji to uvnitř v duši? Každopádně to cítí jako pomstu – to má za to, že jede proti mně, že odhání ode mne mého kluka, za telefonát rodičům!
Také učitelka se chová navenek tak, jakoby se jí to nedotýkalo. Ale strašně ji to štve. Nechápe, jak se může téměř čtrnáctiletá holka takto chovat. Provokuje ji? Ano, proto se neučí a chová se tak vyzývavě. Zkrotím tě, to si piš, holčičko. Na dámu si hrát nebudeš!
Na faře sedí otec Martin u pracovního stolu a píše doklady pro dnešní křest v nemocnici. Už mu táhne na padesátku, ale tak malé dítě ještě nekřtil. Zašel se na ně podívat při pochůzce v nemocnici. Panenka, malá jako panenka. A na její drobounkou hlavičku budu dneska lít vodu! Jak to budu říkat? Jano, já tě křtím… Nebo Janičko, já tě křtím… A nebylo by hezké vypůjčit si z Broučků Janinku?
„Bože,“ modlí se kněz, „Janička je tvé dítě. Zvláště dnes při křtu ti ji rodiče představí, odevzdají do tvé péče. Starej se o ni, o to malé robátko. Také já budu stát při něm, nejenom při dnešním křtu. Prosím také za Elišku, která plete hlavu Vítkovi. Tak milé to bylo děvče a teď je tak zpupná. I za jejich maminku Aničku se modlím - tak se na malinké těšila, a teď kráčí z úzkosti do úzkosti. Dej, prosím, také sílu tatínkovi Petrovi. Kéž je pevným mužem, u kterého budou hledat oporu manželka i dcera. Pomoz také mně, abych byl pro ně duchovním otcem, abych je nosil ve svém srdci. Amen.“
Kněz zvedá ruku a žehná rodině Slámově, lékařům a sestrám v nemocnici, celé farnosti.

Křest

Tři události mají začínat shodně ve čtvrtek v 16 hodin odpoledne: Janinčin křest v nemocnici, fotbalový zápas mezi osmáky a deváťáky na školním hřišti a první rande v soukromí, v úkrytu v blízkosti rybníka. Ale protože časový plán a skutečnost se mnohdy liší, dovoluje to i nám být postupně u všeho.
Pan farář si přispíšil, a protože byli přítomní i ostatní, začal obřad o pět minut dříve. Kmotrou je sestra Terezka, která pečuje o Janinku od jejího narození. Nemusí tak být přítomen nikdo z personálu, aby dohlédl na potřebnou hygienu. Nejprve se skupinka modlí u zavřeného inkubátoru. Když kněz pokyne, že nastává okamžik křtu, podává sestra každému bílou roušku. Otec Martin si ji nasazuje na obličej a omluvně se zadívá na Janičku: Nebojíš se mě, maličká? Ty jsi zvyklá, viď? Máš ty bílé masky kolem sebe pořád. Za chvilku tě poleji trošičkou vody – jenom symbolicky. Stanu se tvým druhým tatínkem. Až jednou vyrosteš, budeš mně říkat „otče“. Pro mne budeš pořád dítě. Tak jako pro tvé rodiče. Budeš velká, ale pořád budeš dítě. I já jsem dítě. Oba jsme děti nebeského Otce. Jsi tak zároveň i moje sestra. Tolik krásného se teď v jediném okamžiku stane. Už bych měl křtít, všichni se diví, proč váhám. Ale já chci být takto ještě chvíli s tebou. Připravit tvou duši. Vím, že mě vnímáš. Srdce je dál než rozum. Jsem tvůj druhý táta, neboj se mě, měj mě jako tátu ráda. Ve křtu tě zrodím pro věčnost, moje malinká, teď, už to nemůžeme odkládat. „Proto tě, Janinko, ty malinký broučku, křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
„Amen,“ odpovídají rodiče i kmotra a všichni svorně vědí, že alespoň na chvíli nepůjdou v obřadu dál.
Pláčí, vzlykají a nikdo se za slzy nestydí. Maminka Anička, tatínek Petr, kmotra Terezka i otec Martin – každý má Janičku rád jinak, ale přitom stejně. Vidí před sebou malé tělíčko, ohrožované všemi možnými bakteriemi a viry. Mělo být ještě v maminčině těle, v bezpečí živého domova. Ještě tolik potřebovalo pupeční šňůru, aby mohly dorůst oči, zesílilo srdce a rozšířily se plíce. Ale domov ztratilo a inkubátor - ať se snaží, jak chce, maminčino lůno nenahradí. Ale to hlavní Janička má, i když se narodila tolik dopředu – miluje ji Bůh, před chvílí ji přijal na cestu vedoucí do nebe. Láskou na ni dýchají rodiče, něžně ji přijal kněz za své duchovní dítě. Malinká, ze všech stran ohrožená, ale zároveň silná. Slzy přítomných usychají, a tak otec Martin dokončuje obřad. Na konci pak žehná novokřtěňátku i všem přítomným.
Maminka vyhrkne: „Požehnejte, prosím, na dálku i Elišce!“
„Žehnám,“ říká tiše kněz. I to dospívající děvče má ve svém srdci, vždyť je přijímal mezi Boží děti při křtu.
Pak dodává: „Nebojte se, maminko, dobře to dopadne.“
„Otče Martine, vzdaluje se nám. Ani na křest své sestřičky nešla. Neposlouchá, je zlá.“
„Ne, ne, ne!“ téměř vzkřikne otec Martin, když už mezitím došli na nemocniční chodbu. „Není zlá. Bloudí a zřejmě i zabloudí. Budeme se muset moc modlit, aby jí Bůh poslal někoho, kdo ji zase vyvede.“
„Ale kdo se za ní vydá? Kdo se za ni obětuje? Já bych pro ni udělala všechno, ale mě ona nechce.“
„Nechejte to na Bohu, jenom se modlete,“ uzavírá kněz rozhovor a loučí se.
Tatínek Petr se k němu nakloní a tiše ho zve: „Pojďte alespoň na kávu, na skromnou křestní hostinu.“
„Děkuji za pozvání,“ odpovídá kněz a je rád, že ještě bude moci být nějakou chvíli se svými farními dětmi: sestrami Aničkou a Terezkou i bratrem Petrem.
Vycházejí z nemocnice, když se k nim přiřítí na kole Lukáš. Celý udýchaný se obrací ke knězi a ptá se ho: „Otče, Víťa tu s vámi není?“
„Ne.“
„Paní na faře nám říkala, že jste tu křtil a že Víťa tu bude asi s vámi.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Měl být na fotbale. Nikdy se nezpozdil. Ráno říkal, že nemůže. Myslel jsem, že šel někam s vámi.“
„Ne, Lukáši, se mnou nebyl.“
„Doma taky není. Paní Sedláková si myslela, že je na fotbale.“
„Naháníš mi strachu, Lukáši. Snad se nestalo nějaké neštěstí.“
Do řeči skáče maminka Anička: „Nebojte se, otče Martine, tuším, kde je.“
„Kde?“ skáče jí Lukáš do řeči.
„Dělá něco, co je pro něho teď přednější. Budete se muset na fotbale bez něho obejít.“
„Půjdu ho najít, jenom mi řekněte, kde je.“
„Nevím, kde je, ale vrátí se, když už budete mít po fotbale. Hrajte bez něho.“
Lukáš pokyne na pozdrav a vyjíždí směrem k hřišti. Maminka semkne rty a pak mezi nimi procedí: „Namísto ke křtu šla na rande. S Víťou, který měl být na fotbale.“
Kněz přikývne. Pak prohodí: „Než si dáme tu kávu, tak se spolu pomodlíme. Náš boj začíná právě nyní. A nejen o Elišku, ale i o Víťu. Za oheň jejich vzájemné lásky. Aby je nespálil a ozářil jim jejich správnou cestu.“

Ve skrýši u rybníka

Víťa s Eliškou se setkali se zpožděním. Oba přišli sice k rybníku zavčas, ale na protilehlou stranu. Nechtěli být nápadní, a tak se před rybáři kryli za stromy a keři. Když už začali pochybovat jeden o druhém, přišly ke slovu mobily. A tak se dostali do úkrytu se čtvrthodinovým zpožděním. Netuší, že právě teď se za ně modlí Eliščini rodiče, sestra Terezka a otec Martin, když čekají v kavárně na šálek kávy se zákuskem.
Víťa zve Elišku k sednutí na dřevěný špalek, který je lavičkou v úzké jeskyňce - ta je tvořená kmenem dubu a neproniknutelným keřem. Jím před chvílí dvojice prošla, a to ještě tak, že Vít musel s námahou odtlačit silné větve.
Elišce se tu líbí. Jistě hlavně proto, že jsou tu sami a nikdo je tu neobjeví. Ale i samotná jeskyňka je útulná. Připadá jí jako zmenšenina chrámu – klenutý strop tvořený vzepjatými větvemi a mířící jako gotická katedrála vzhůru k nebi. Pevná věž dubu dává bezpečí stejně jako neproniknutelné stěny keře.
Eliška se usměje a pochválí: „Máš to tu pěkné.“
„Je to moje trucovna.“
„Ty fakt trucuješ?“
„Teď už moc ne. To bylo tak před rokem.“
„Tak co tu děláš?“
„Přemýšlím, taky se modlím.“
„Fakt? A o čem přemýšlíš? O mně?“
„Taky. Včera jsem si tu navečer zaběhl.“
„A k čemu jsi dospěl.“
„Že se mi líbíš.“
„A co se ti na mně líbí?“
„Tak… Že jsi taková, jaká jsi.“
„A také se ti něco na mně nelíbí?“
„Že jsi mě nutila, abych dneska nešel na fotbal.“
„Já jsem také nešla na Janinčin křest.“
„A to se ti líbí?“
„Teď ne. Pořád na to myslím. Teď mi vadí, že tam nejsem. Už bude pokřtěná a já to ani nevím.“
„Lukáš mě určitě hledal. Teď už hrají s deváťáky a beze mne to prohrají.“
„Ty se tak ceníš?“
„Vím to. Z obrany putuje míč ke mně a já ho nahrávám útočníkům dopředu.“
„A to nemůže dělat někdo jiný?“
„Dělávám to já. Nikdo na to není připraven. Je to zrada na manšaftu.“
„O to více si cením, že jsi nezradil mě a jsi tu se mnou.“
„Jo. Ale nemuselas to tak stavět. Mohli jsme se domluvit na jindy.“
„Nemuselo by to tak brzy vyjít a já už jsem tak moc chtěla být s tebou sama!“
„Jsem rád, že jsem tu s tebou, ale táhne mě to na fotbal.“
„Já jsem na tom stejně. Táhne mě to ke křtu. Dokonce mám výčitky, že jsem tam nebyla, ale ty jsi pro mne ten hlavní. Dávám ti přednost před vším.“
„Díky, máš mě asi raději než já tebe.“
„Ale ty jsi dokázal svou lásku taky. A dáš mi tady pusu? Musíš si ji vydobýt jako ve filmu. Já se budu bránit a ty mě přemůžeš. Jo?“
„Tady ne.“
„Proč?“
„To jsem ti vlastně ještě neřekl. Tady totiž bojuji s něčím jiným.“
„S čím a s kým? Tady přece nikdo není.“
„Tady bojuji s tebou, proto ti tady nemůžu dát pusu.“
„Vždyť jsme tady spolu poprvé.“
„Líbila ses mi už vloni. To jsme ještě nebyli zamilovaní. A já tady přemýšlel a bojoval. Chtěl bych se stát knězem. Jako otec Martin. Když ministruju, pomáhám v kostele anebo i jinde, tak cítím, jak moc se chci knězem stát. Ale když potom vidím tebe, tak si říkám, že si tě jednou vezmu a budeme mít spolu děti. A tak v tom lítám od kněžství k manželství. Ty boje svádím tady. Zde o tom přemýšlím.“
„A k čemu tady dojdeš?“
„Skoro vždycky ke kněžství.“
„A teď když jsem tady?“
„Chci jít pomoct klukům na fotbal a jednou jako kněz hrát fotbal s ministranty.“
„To mám za to, že jsem nešla na křest? To je pěkná odměna. Jsi hnusný sobec, myslíš jenom na sebe a ne na mne. A já ti chtěla dát pusu! Já kráva…“
„Už zase?“
„Vyveď mě ven z té špeluňky. Už sem nikdy nevkročím!“
„Dobře, stejně to nemá cenu. Hrát si s ohýnkem, který může popálit.“
„Co to zase kecáš? Ty se fakt asi hodíš na faráře!“
„Díky za pomoc v rozhodování,“ říká Víťa už před jeskyní a dodává: „Ahoj, jdu hrát za kluky. Můžeš nás jít povzbudit. Bude tam víc holek.“
„Nikdy,“ odpovídá Eliška a zabodává oči do země.
Je to na první pohled stejné jako dnes při zkoušení. Ale jak je to jiné. Tam se nechtěla na Staňovou ani podívat. Ale tady si musí poroučet, aby nezvedla oči a nedívala se za vzdalujícím se klukem.
I ona se dává na cestu domů. Ale než dojde k prvním domům, tak už ví, že půjde na hřiště. Vždyť tam uvidí Víťu.

Operace

Vystrašení rodiče Sedlákovi i Slámovi našli Víťu i Elišku na fotbale, a tak se uklidnili a upustili od vyšetřování, co se vlastně stalo.
Doma pak Eliška brečela lítostí, když jí maminka líčila průběh Janinčina křtu. Úplně ji dostalo, že otec Martin nazval její sestřičku Janinkou, broučkem. „Jsem husa, že jsem tam nebyla s vámi!“
„To je lepší než kráva, ale nešlo by to bez toho?“
„Taťka si nadává do volů. Proti tomu je husa úplná lilie. Ale neboj, snažím se to neříkat. Kvůli Víťovi. On je slušňák k pohledání.“
„Pokud má na tebe takový vliv, tak je to dobré.“
„Neboj se, na rande s ním teď už nepůjdu.“
„Poslechla jsi, to je dobře. Věděla jsem, že jsi rozumná holka.“
„Mami, měla jsi někdy ráda někoho, kdo se chtěl stát knězem?“
„Jo. Byl to moc šikovný kluk.“
„A co jsi s tím dělala?“
„Nechala jsem ho jít do semináře a zamilovala jsem se do tvého tatínka.“
„To šlo tak lehce?“
„Víš, když si člověk řekne, že ,neʻ, tak to jde.“
„Ale říct to ,neʻ je těžké.“
„Ale jediné správné. A pak už to jde správným směrem. Všichni ženatí nebo vdaní by měli umět říci ,neʻ, když se jim zalíbí někdo jiný. Není pravda, že se to nedá zvládnout. Když se řekne ,neʻ, tak je vyhráno.“
„A jak dopadne zítra operace? Tam vyhráno nemáme.“
„Ne. Někdy mě napadá, jestli by nebylo lépe, kdyby se Janička nenarodila. Kdoví co ji ještě čeká. Jaké bude mít postižení. Ale pak seřvu sama sebe a řeknu si: Co ty můžeš vědět? Bůh ví, jak je to nejlepší.“
„Mami, ty dovedeš tak dobře věřit?“
„Snažím se. Víra, to je práce na celý život.“
„Já někdy věřím, ale jindy mi víra připadá jako něco vzdáleného, neskutečného.“
„To je normální. Každý si tím musí v dospívání, ale i jindy v životě, projít. Víš, jaká je na to nejlepší rada? Nikdy se nepřestaň modlit. A Bůh ti dokáže, že je. Odpoví ti na tvou modlitbu a ty prožiješ, že opravdu je.“
„Budu se modlit zítra, když bude Janička na operaci.“
„Budeme se modlit všichni: my, Terezka, pan farář. Za naši malinkou. Aby to bylo tak, jak to chce v této chvíli Bůh.“
Pohoda je v ten večer u Slámů. Jako by ani nebylo pravdou, co říkala maminka odpoledne panu faráři.
Ráno již není na nic čas. Eliška zaspala, a tak běží do školy bez snídaně. Maminku tím nazlobí, ale naštěstí není čas ani na hádku. Děvče už od rána myslí na Víťu. Řeknu mu o Janičce, aby se modlil. Určitě se k nám přidá.
Je v šatně později než on. Rychle se přezuje a spěchá, aby ho dostihla ještě na chodbě. Dál už je to jako přes kopírák s prvním září. Stačí mu říct: „Víťo, Janička jde v osm hodin na operaci s očima. Když se to podaří, tak bude vidět. Opačně ani nechci domyslet.“
Hoch bez váhání slibuje: „Budu se za ni modlit. Moc se za ni budu modlit!“
„Nezlobíš se na mě za to, jak jsem se včera chovala v tom úkrytu?“
Ale odpověď nedostane, neboť celou chodbu ovládne hlas Staňové: „Do třídy, už bude zvonit. Ať máte nachystané věci!“
Eliška neochotně poslouchá a v duchu nadává: Zase mi ho odehnala. Je proti mně. A pak ji nemám nenávidět! Já jí snad něco udělám, pomstím se jí.
Usedá do lavice plná vzteku. Ale když zazvoní a přichází češtinářka, tak ji napadá: Nesmím být zlá, jinak má modlitba bude k ničemu. Kvůli Janičce musím být hodná.
Ohlédne se, aby spatřila Vítka. Když se jejich oči setkají, tak on na okamžik skládá ruce. Je to zpráva pro ni - modlí se s ní. Jak hodný je to kluk. Žádný není jako on.
Pohlédne na učitelku a vysílá jí tak zprávu o své úzkosti. Je to už starší paní: brýle má hluboce opřené o kořen nosu, vlasy zpestřené trvalou a hnědým přelivem, ale oči – ty jsou dobrácké, hluboké, ale tmavé s tajemnou pozvánkou těm, kteří něco potřebují. Pochopí to a nechá ji v klidu.
A tak se může modlit s Víťou. Na dálku, ale s ním. Patří teď k sobě, alespoň takto, když se spolu modlí.
Po třetí vyučovací hodině dostává SMS: „Operace dopadla dobre. Diky Bohu. Maminka.“
O přestávce Eliška běží za Víťou. A vůbec jí nevadí, že se druzí dívají. „Víťo,“ volá na něho, „dopadlo to dobře! Janička bude vidět!“
„Ukaž, ukaž!“ hrne se kamarád k mobilu a sám si čte zprávu. Jak je šťastný! A v této chvíli se mu to v mysli otáčí: Vidí Elišku a sebe jako manžele. S kupou dětí.

Ranní mše svatá

Po krásném babím létě se uprostřed října přihlásily první ranní mlhy, které zvěstovaly nástup sychravého počasí. „Necítím se moc dobře,“ povzdechla si večer Eliščina maminka.
Její manžel ji utěšuje: „Nediv se, Aničko, je toho na tebe moc. Denně lítáš do nemocnice, máš starost o Janičku. To všechno tě vyčerpává.“
„Péťo, mám o ni skutečně strach. To nepříjemné počasí jí může ublížit.“
„Už je mezi námi měsíc a půl. Zvládla dosud všechny komplikace, překoná i začátek podzimu.“
„Mám strach, že když něco leze na mne, tak ona to dostane taky.“
„Věřme, že tomu tak nebude.“
„Jsi hodný, Péťo, že mě utěšuješ. Ale my maminky leckdy cítíme nebezpečí dříve než ostatní.“
Tušení citlivé ženy se začíná naplňovat krátce po půlnoci. Sestry s úzkostí sledují stoupající teplotu malé Janičky. Ve tři hodiny přechází zvýšená teplota v horečku. Přivolaný lékař pečlivě děvčátko prohlíží, jeho tvář se kaboní, až prohlásí: „Je to začínající zápal plic. Okamžitě musíme nasadit antibiotika. Hned ráno uvědomte rodiče o velmi vážném stavu.“
Janinčina maminka tak spěchá do nemocnice hned po probuzení. Nachází své malé děvčátko ve vysoké horečce. „Zvládne to?“ ptá se lékaře.
Muž pokrčí rameny a ustaranou ženu ujistí: „Děláme, co můžeme. Ale zde už nerozhodujeme my.“
Při posledních slovech se lékař podívá k nebi, kde začíná svítat. Pro paní Aničku je to jasné znamení. Janičce požehná, opouští nemocnici a běží na faru. Otec Martin je vzhůru a modlí se breviář. Slibuje, že mimořádně odslouží za Janičku mši svatou. Nakonec říká: „Vy sežeňte rodinu, já zavolám ministranta a za půl hodiny se sejdeme u oltáře.“
Po odchodu paní Slámové ťuká v mobilu na Vítovo číslo. Když se na druhé straně ozve rozespalý kluk, tak mu kněz sděluje: „Janička má zápal plic, je to moc vážné. Budu za ni ve čtvrt na osm sloužit mši svatou.“
Dál nemusí nic říkat. Vít hned slibuje: „Jsem tam za čtvrt hodinky. Nachystám na mši svatou.“
„Děkuji, Vítku,“ končí hovor kněz a pomyslí si: Ten kluk má vždycky ochotné srdce.
Mše svatá začíná s malým zpožděním, kolem oltáře jsou kromě kněze a ministranta přítomni Janinčini rodiče, Eliška a kmotra Terezka.
S velkou vroucností pronáší otec Martin všechny modlitby, důvěru v Boha opírá o texty z Písma svatého, které vyhledal. Děkuje Bohu v eucharistické modlitbě, která vrcholí proměňováním.
Víťa je stržen knězovou zbožností a do jeho slov vkládá život malé Janičky. Rozjímá přitom, jak úžasnou moc má kněz. Stačí pronést slova proměnění a Ježíš sestupuje na oltář. Je tu s námi, obětuje se za nás. A my můžeme na oltář vedle něho položit své úzkosti a strachy.
Jak úžasné je být knězem, uvažuje Víťa dál, a já bych se jednou mohl knězem stát! Ty bys to, Ježíši, chtěl?
Já to chci také. Toužím být knězem, který věřícím přivádí na oltář Krista. Jako teď otec Martin. Nic většího člověk nemůže udělat. A přitom to může každý kněz. Pomoz, Ježíši, ať to pochopí také Eliška. Má mě ráda a já ji mám rád také. Ale cítím, že láska k tobě mě táhne daleko víc. Objímá mě celého a já chci na ni odpovědět. Stanu se knězem, budu patřit jenom tobě.
Jako by se vracel z letu k nebeským výšinám, tak připadá Víťovi návrat do děje mše svaté. Až se leká, zdali něco mezitím nezanedbal. Ale ne – otec Martin nyní vyzývá k pozdravení pokoje. „V duchu si všichni pohlaďme Janičku, a tak ji přiveďme sem. Je tu s námi a Ježíš o ní ví.“
Také svaté přijímání prožívá dnes Víťa hlouběji než jindy. Jeho srdce jásá štěstím, že ho Ježíš volá do své služby. Přitom cítí Ježíšovo ujištění, že Janička se uzdraví. Že by to byl další dar v tom dnešním úchvatném setkání?
Mše svatá končí, Víťa všechno uklízí do sakristie. Přitom sleduje hodinky, aby nepřišel pozdě do školy. Vyběhne před kostel a téměř vrazí do Elišky. „Co tu ještě děláš?“ ujede mu, ale hned se opravuje: „Jsi hodná, žes na mě počkala.“
„Mám strach o Janičku. Nedovedu si představit, že by umřela.“
„Uzdraví se.“
„Jak to víš?“
„Vím to od Ježíše.“
„Ty jsi s ním mluvil?“
„To ne. Bylo to nějak ve mně. Stanu se knězem – po dnešku to už vím. Mám tě rád, Eliško, ale jenom jako kamarádku.“
„Ale já chci víc! Chci, abys byl můj!“
„Jsem tvůj spolužák, kamarád, ale víc už ne.“
„Ne,“ zaúpí Eliška, ale pak se její tvář prudce změní a vzkřikne: „Máš mít, co chceš!“
Rozbíhá se, když zvolní, jde snad dvacet kroků před ním. Oči má plné slz. Brečí lítostí i vztekem. Všechno je mi jedno. Všichni jsou mi ukradení! I Janička? - ozve se v ní jakoby odněkud z dálky.
Ne, Janička ne, tu jedinou teď miluji! Zvolňuje krok, aby ji Vít došel a zopakoval jí s tou božskou jistotou, že její jediná a nejmilovanější sestřička se uzdraví.

Opravné zkoušení

Janička bojovala s nemocí statečně. Navečer jí začala horečka klesat a ráno mohl lékař mamince potvrdit, že nejhorší má za sebou. Eliška jásá a těší se, že odpoledne bude mít její sestřička tak veselé oči, jako mívala předtím než onemocněla.
Ale teď ještě musím do školy. Ani vidět tu barabiznu nemůžu! Tam jsem ztratila Víťu. Staňová se o to postarala, ostatní se k ní přidali. Všichni. I Váchová? Ne, jedině češtinářka je na mé straně. Všude mám špatné známky. Bodejť by ne! Vůbec se neučím, úkoly nepíšu. V hodinách myslím na Víťu, jak ho zase získat.
Jé, teď jsem si vzpomněla! Dneska mě bude Staňová zkoušet. Z celé látky od začátku školního roku. Dává mi prý šanci! Jak dojemné. Napřed mně sebere kluka a pak se lísá. Ne, nepromluvím s ní ani slovo. Stejně nic neumím, tak se nebudu muset ani snažit. Jedině že by mě omluvila mamka.
„Mami, mohla bys mě omluvit ve škole?
„Nemohla.“
„Prosím!“
„Nepros, na učení jsi měla času dost.“
„Dostanu pětku!“
„Jako kdyby to bylo něco neobvyklého. Jsi v osmé třídě, rozhoduje se o tom, čím budeš, a ty takto.“
„Je mi jedno, čím budu.“
„To říkáš teď…“
„Tak já už jdu,“ přerušuje Eliška rozhovor a mezi dveřmi utrousí: „Všichni jste se proti mně spikli.“
„Eliško,“ chce ji maminka napomenout, ale dcera již mezitím zavřela prudce dveře.
Naopak ve třídě záhy po zazvonění prudce dveře otevírá učitelka Staňová. Už při pozdravu sděluje: „Dneska si opraví známku Eliška. Celá třída si tak látku zopakuje a příště si napíšeme písemku.“
Eliška si ani nesedá a loudá se k tabuli. Obřad je to stejný jako jindy. Třídní nejprve zapíše látku, pak vybere omluvenky, napomene Elišku za to, jak stojí. A může se začít. „Kosterní svalstvo obratlovců,“ oznamuje učitelka téma zkoušení. „Čím jsou svaly připojeny ke kostem?“
„Tak lehká otázka,“ ozve se z několika stran.
Dokonce i nápověda ke zkoušené doletí a přísná Staňová dělá, že neslyší. „Tak, Eliško, jediné slovo,“ povzbuzuje ji.
Děvče však mlčí, předsunuje nohu před sebe, což by jí nikdy u Staňové neprošlo, ale nyní to přísná žena toleruje.
„Lukáši,“ rezignuje učitelka, hoch okamžitě odpoví: „Šlachami.“
„Dobře,“ schvaluje odpověď a vybírá další otázku: „Kde máme v těle hladké svalstvo?“
Eliška stojí a mlčí. Celá třída už mezitím zná odpověď. I nejslabší žákyně po vyvolání jistě odpovídá: „U většiny vnitřních orgánů.“
Až dosud klidná učitelka vybuchuje: „Provokuješ, schválně nemluvíš, navrhnu ti dvojku z chování! Už toho mám dost! Osmačka a chováš se jako vzpurná dáma! Máš za pět a poznámku k tomu!“
Holky i kluci se jí smějí. Jiní si myslí, že je praštěná. Pár děcek ji obdivuje, že se nedá. Ale jediný Víťa tím trpí. Eliška ho sleduje v periferním vidění, když se vrací od tabule. Jedině on ví, že celý ten cirkus je kvůli němu. Ví, že by stačilo na její lásku odpovědět stejně. A všechno by se změnilo. Eliška nevzdává svůj boj o něho. Jedině on ji může změnit, stačí tak málo…
A nemýlí se. Hned o přestávce jí Víťa nabízí, že půjdou ze školy spolu. Její srdce jásá, zatímco srdce třídní učitelky Staňové bije vztekem a ve sborovně líčí kolegům a kolegyním, jak probíhalo zkoušení Elišky Slámové. „Navrhuji jí dvojku z chování.“
Češtinářka Váchová ji mírní: „To děvče není špatné.“
„Je zlá, protože jí nedovolím muchlovat se s Víťou.“
„Neříkej muchlovat, ale třeba scházet se, randit. Buď i nadále pevná, ale i laskavá.“
Tělocvikář Smoleň se staví za mladou kolegyni: „Když někomu bráníš v randění, sklidíš trpké ovoce. Teprve za dlouho ti poděkuje. Děláš to dobře. Kdybys uhnula, měla bys namísto jednoho páru hned tři.“
Když však vyjde spolu s ní ze sborovny, tak jí radí: „Na tu dvojku z chování bych se vykašlal.“
„Ne, budu důsledná. Dvojku z chování si zaslouží.“
Češtinářka si v hodině na Elišku stěžovat nemůže. Naopak děvče hýří aktivitou jako nikdy. Víťa to vidí. Jak málo stačilo a Eliška je úplně jiná. Jak velkou mám nad ní moc. Vyvolává si zážitek ze mše svaté – jak velkou moc kněz při ní má. Přesto znovu pochybuje: Moc lásky – kde ji budu prožívat? Myslel jsem na kněžství. Ale co když ji budu prožívat přece jen v manželství?

Opět spolu

Krásně se na sebe usmějí, když se setkají za rohem školy: Eliška s Víťou. „Kdyby nás tak viděla Staňová,“ řekne hoch, aby nasměroval kamarádku k opatrnosti.
„Mně je to jedno.“
„Přece je to naše třídní. Chováš se k ní nemožně.“
„Je to všechno kvůli tobě. Ona mně snad tebe závidí.“
„Je naše třídní. Musí udržet ve třídě pořádek.“
„Mně je to jedno,“ trvá na svém Eliška a podává Víťovi ruku.
„Tady ne!“
„Proč?“
„Co je komu po tom?“
„Láska je krásný plamen, ale může spálit.“
„To jsou řeči.“
„Tebe už spálil. Chováš se nemožně ve škole. Nemožně se chceš chovat i tady venku.“
„Proč si nemůžu dělat, co chci? Proč tě nemůžu držet za ruku? Proč tě nemůžu líbat?“
„Ty jsi fakt už spálená,“ zlobí se Víťa a dodává: „Třeba proto, že já to nechci.“
„A proč to nechceš? Je nám spolu dobře.“
„Protože mi tatínek vysvětlil, že mám na to čas. Že láska chce celého člověka - já celého člověka dát nechci. Chci mít kamarády, ne jenom tebe. Chci studovat a mít čas na počítače i na výlety na kole. Mám tě rád. Líbíš se mi. Jsi šikovná holka. Ale nechci se tě držet za ruce a chodit s tebou po parku. Třeba si tě jednou vezmu, ale teď ještě ne.“
„Dobře. Tobě to řekl tatínek. Tys ho poslechl. Ale proč mám poslouchat rodiče já, když nechci?“
„Protože rodiče mají víc rozumu než ty!“
„To není pravda!“
„Když to není pravda, tak zkus žít bez rodičů. Chceš dělat to, co dospělí, ale dospělá nejsi. Zkus jít z domu, obstarej si sama jídlo i oblečení. Bez rodičů to nejde. Musíme k tomu dorůst.“
„Já půjdu z domu a dokážu se bez rodičů obejít!“
„Jsi kráva!“
„Co?“ zaječí Eliška, „jak to mluvíš?“
„Jestli odejdeš z domu, tak jsi kráva a můžeš se jít s krávami pást.“
Víťa s Eliškou usedají na lavičce u kostela, děvče povzdechne: „Ty jsi hrozný. Všechno bereš moc vážně. S tebou se nedá jen tak kecat.“
„Možná proto mě máš ráda.“
„Asi jo. Jsi jiný než ostatní kluci.“
„Chci být jiný a zároveň nechci být jiný. A co ty? Na Janičku jsi při těch blbých řečech zapomněla?“
„Úplně. Jsem to ale …“
„Neříkej kráva. Pověz třeba zapomněnka, krásná pomněnka, která se líbí Víťovi, protože má právě tak hroznou povahu, jakou má. A ona se mu ta povaha líbí. Světe div se, ale je tomu tak!“
„Díky Víťo, já už půjdu za Janičkou. Nakouknu na ni. Možná budu mít štěstí a nebude spát. Pak uvidím její krásné oči. Nevím, jak moc mě ona vidí, ale já jí do očí vidím.“
„Jsi fajn holka, když se nenecháš blbnout láskou, na kterou ještě nemáš. Jsi moje nejlepší kamarádka. Víc než kterýkoliv z kluků. Proto jsi i můj nejlepší kamarád. Teď už utíkej za Janičkou. Já půjdu s tebou.“
„Co? Tam tě nepustí.“
„Ale jo. Já tam totiž budu neviditelný.“
„Nechápu.“
„Nic složitého. Půjdu teď do kostela, budu se tam za Janičku modlit. A tak budu vlastně u ní. Nebo ne?“
„Ty máš fantastickou víru. Kde já se na tebe hrabu!“
„Věřit se naučíš modlitbou, tak mi to říkává tatínek, tak to dělej taky tak. A teď už běž!“
Jakmile mu Eliška zmizí z dohledu, tak odchází Vít do kostela, kleká před svatostánek a několikrát opakuje stále stejné slovo: „Děkuji… děkuji… děkuji.“
Potvrzuje tak, že všechno, co před chvílí říkal Elišce, měl sice od tatínka, ale do srdce a mysli to dostal od Ježíše při modlitbě.

Velký hřích

Dlouho setrval Vít v kostele, když se modlil za Janičku. Povídal si s Ježíšem o Elišce, o sobě a své budoucnosti. Nezapomněl na rodiče své i Eliščiny. Než vyšel z chrámu, navštívil ještě jednou Janičku v inkubátoru. „Kéž by jednou mohla ven a uviděla krásný svět,“ modlil se, „ať její tělíčko zesílí a je pro Elišku zdatnou sestrou. Tak by někoho doma potřebovala!“
S dobrou náladou se vracel domů. Ale tam ho čekal zakaboněný tatínek. Co se stalo? - pomyslel si Vítek.
„Pojď do pokoje. Musíme si spolu popovídat.“
„Co se děje?“ Vítek netušil, co dělá tatínkovi starosti.
„Posaď se naproti mně. Bude potřeba, abychom si viděli do očí.“
„Dobře, tati, povídej.“
„Jako rodič jsem ti zakázal scházet se s Eliškou.“
„Poslechl jsem tě, tatínku. Je mojí kamarádkou a tak se i bavíme.“
„Lžeš!“
„Nikdy bych ti nelhal.“
„Lžeš!“
„Poslechl jsem tě!“
„Dneska jsi byl s ní na lavičce zamilovaných. Tam jste se líbali a dělali všechno, co dospělí milenci. Protože jste nechtěli, aby vás někdo viděl, tak jste se šli schovat do kostela. Že se nestydíš! Já se za tebe stydím!“
„Tati, ale to není pravda!“
„Lžeš! Nevěřím ti!“
„Dobře tedy!“ vzkřikne Vít a vjíždí do něho hněv, jaký snad ještě nikdy nepoznal. „Jestliže mi nevěříš a obžalováváš mě z něčeho, co není pravda, tak se já stydím za tebe!“
„Co si to dovoluješ?“
Zoufalý otec vstává a dovršuje své dílo zkázy prudkou fackou, vmetenou synovi do obličeje.
Pokořený hoch se chytá za tvář, ale pak vmetává „facku“ do otcova obličeje i on, když mu chvějícím se hlasem říká: „Jsi zbabělec! Nikdy jsem nevěřil, že budu mít otce takového zbabělce!“
Najednou je v pokoji ticho. Vítek i jeho táta cítí, jak velký hřích vstoupil mezi ně. Hoch zůstává sedět a hlavu vkládá do dlaní. Co jsem to řekl svému tatínkovi? Zbabělec! Jak mi to mohlo vylétnout z huby! Ta facka mě pomátla na rozumu. Jak jsem pyšný. Z té pomluvy jsem ztratil rozum.
Muž odchází k oknu a přivírá oči. Před očima mu probíhá film jeho tátovství. Ještě nikdy nedal svému Vítečkovi facku. Na zadek, když byl malý, to mu občas dal. Ale facku? Nikdy. Co jsem to udělal? A co když to všechno byla pomluva a já jí uvěřil?
„Vítku, já jsem mluvil dost. Teď mi řekni, jak to bylo doopravdy.“
Dočká se, i když to chvíli trvá. Jeho syn svraští čelo a pak váhavě, s obličejem v dlaních, začíná vyprávět. Snaží se vylíčit, jak se to po pořádku od rána seběhlo. Když skončí, tak tatínek zaúpí: „Pomluva, pomluva, sprostá pomluva!“
„Odpusť, tatínku, nevím, jak jsem ti něco takového mohl říct.“
„Ty mi odpusť, prosím. Můj hřích je větší než tvůj. Já ti rád odpouštím.“
„Já také, tatínku, odpouštím ti, žes mně nevěřil. Ta facka mi nevadí, tu jsem si zasloužil.“
Táta i syn jsou rádi, že mezi nimi zavládl mír, ale oba cítí, že balvan hříchu tíží jejich srdce. Proto muž navrhuje: „Ráno půjdeme ke svátosti smíření, co říkáš?“
„Určitě. Nejraději bych šel hned.“
„Dobře, půjdeme hned, otec Martin nám jistě vyjde vstříc.“
Jako s těžkým pytlem na zádech kráčejí otec se synem k faře. Jsou skutečně poněkud sehnuti. Navíc spolu nemluví. Je to mezi nimi neobvyklé. O to více mluví uvnitř s Ježíšem, který na ně čeká v osobě ochotného kněze na faře.

Na faře

Otec Martin přivítal oba hříšníky velmi srdečně. Vítkův tatínek však zůstal vážný.
Proto se kněz zeptá: „Stalo se něco vážného?“
„Moc vážného. Potřebujeme oba vyzpovídat. Můžeme poprosit?“¨
„Samozřejmě. Na to jsem tady.“
„Promiňte… že tak obtěžujeme.“
„Obtěžujete? Pro kněze je radostí, když může posloužit ve svátosti smíření.“
Pak už kněz nemluví a uvádí návštěvu do svého pokoje. Tam si kleká před kříž a prosí Ježíše o milost dobré svaté zpovědi.
Nejprve zůstává v pokoji pan Sedlák, jeho syn odchází na chodbu. Tam se za tatínka pomodlí, pak zůstává stát před zarámovanou fotografií osmé třídy. Že by to byla třída otce Martina? No jasně! Tam je, ve druhé řadě úplně na kraji. Šikovný kluk. Určitě se musel holkám líbit. Jestlipak už tehdy chtěl být knězem? Anebo v tom lítal jako já od plotu k plotu? No jasně, tady je jeho obdivovatelka! Kouká na něho ze třetí řady. Celá třída se dívá na fotografa, ale ta holka ukazuje, kdo ji v této chvíli zajímá.
Vítek dělá pár krůčků vpravo a zajásá: „Tady je maturant! To už věděl, že půjde do semináře. Copak se odehrálo v jeho hlavě od té osmé třídy až k maturitě?“
Dál už přemýšlet nemůže. Z knězova pokoje vychází tatínek a nechává dveře otevřené pro syna. Rozbuší se mu srdce. Přece jenom s takovým hříchem ještě ke zpovědi nešel. Ale otec Martin mu to usnadňuje: usměje se na něho a pokyne mu, aby začal.
Vítek upřímně vyznává svoji dnešní vinu. Je mu líto, že tím způsobil bolest tatínkovi i Bohu. Kdyby tak mohl všechno vrátit nazpět, jednal by zcela jinak. Jakmile však dělá kněz nad ním velký kříž a uděluje mu tak odpouštění hříchů, cítí obrovskou úlevu. Pryč je ona tíha, která ho až dosud sužovala. Jako by zeslábla přitažlivost zemská a on si může říct: Já lítám. To se děje uvnitř, navenek tiše říká: „Děkuji, otče Martine.“
„Bohu poděkuj, chlapče.“
„Je úžasné, jakou má kněz moc, když odpouští hříchy jako kdysi Ježíš.“
„Ano,“ potvrzuje otec Martin, „kolik uzdravení se děje ve zpovědnici.“
Znovu je Vít přesvědčen, že bude jednou knězem. Moci odpouštět hříchy… Jak úžasný je to dar! Vracet lidem pokoj do duše – může být něco krásnějšího na tomto světě?
Na chodbě se odváží zeptat: „Otče Martine, proč zde máte zrovna fotografii z osmé třídy a pak až maturitní? Lépe by se tu hodila společná fotka z deváté třídy.“
„Kdepak! Na konci chodby, tam jsi nedošel, jsou fotografie ze semináře a potom po svěcení. Takže jsou to etapy mé cesty ke kněžství.“
„Copak vy jste už v osmé třídě věděl, že půjdete do semináře?“
„Ano, v osmé třídě jsem se rozhodl, na konci střední školy jsem už jenom podal přihlášku.“
„A proč jste se rozhodl?“
„Vítku, to se nehodí. Jsou to soukromé záležitosti,“ přerušuje tatínek rozhovor.
„Jsou,“ souhlasí kněz, „a nedají se sdělit. Ale už jsem to povídal mnohokrát, když se mě lidé ptali na mé povolání.“
„Když to tak chápete, tak prosím,“ ustupuje tatínek a sám je zvědavý, co prožil kněz, když byl tak starý jako Vítek.
„Byl jsem tehdy ministrantem. Jednou v sobotu po mši svaté mě náš pan farář požádal, abych s ním šel zaopatřovat. Znamenalo to doprovodit ho k nemocnému. Nesl jsem lampu s hořící svící - věřící tak věděli, že kněz nese pod svým oblečením burzu – takovou schránku se svatou hostií, Kristovým tělem.
Prošli jsme obcí a vešli do domu, který byl předposlední v řadě stavení. Věděl jsem, kdo tam bydlí. Netušil jsem, že moje bývalá učitelka je tak nemocná, že volá kněze. Vstoupili jsme do pokoje a já postavil lampu na stůl. Lekl jsem se, když jsem uviděl bledou a hubenou ženu, kterou jsem znal jako veselou a temperamentní učitelku. Pan farář vyňal burzu a položil ji vedle světla. Pokynul mi, abych z pokoje odešel.
Vyšel jsem na chodbu a měl jsem stále před očima bledý obličej, ve kterém z propadlých lící vystupovaly oči jako dva pevné ostrůvky. Stále jsem si opakoval: ,Jak se změnila… Učila nás na prvním stupni. Byla moc hodná a my jsme ji měli rádi. Tehdy pomáhala ona mně, abych se co nejvíce naučil. Teď jsem tu já doprovodil pana faráře, aby jí kněz pomohl na cestě do nebe.ʻ
Brzy bylo po zpovědi a pan farář mě volal do pokoje. Podal nemocné svaté přijímání a pak jí udělil svátost nemocných. Mazal ji olejem, a tak připravoval její duši na setkání s Bohem. Tehdy jsem si uvědomil, jak nádhernou službu koná kněz. Zatoužil jsem podobně sloužit Bohu i lidem. Od té doby sílila v mé duši touha stát se knězem.
Pak byl pohřeb. Zúčastnila se celá škola. Já pozoroval pana faráře a představoval jsem si sama sebe, jak budu i já jednou doprovázet zemřelé na jejich poslední cestě.“
Sotva kněz končí vyprávění, tak se ho Víťa ptá: „A to už jste potom nikdy nepochyboval o tom, že se stanete knězem?“
„To víš, že jsem si to musel ještě vybojovat, ale věděl jsem, že o to bojovat chci, a tak jsem dospěl až ke svěcení.“
Vít s tatínkem se loučí, ještě jednou děkují, a protože je pátek, těší se na Lenku a Zuzku, které přijedou na víkend ze studií domů.

Dvojka z chování

Pondělní ráno bývá ospalé, zvláště pak na podzim, kdy se už několikátý den za sebou válí po zemi mlha a jemně mrholí. Elišku nemůže maminka dostat z postele. Když z ní pak stáhne přikrývku a zavelí: „Vstávej, přijdeš pozdě!“ začne děvče nadávat na školu i na učitele.
„To už je ohraná písnička,“ okřikne ji maminka.
Eliška však odmlouvá: „Ty tam chodit nemusíš!“
„Já jsem chodila ráda do školy. Vždycky jsem se naučila, napsala úkoly a nemusela jsem se bát.“
„Nebudu se učit a se Staňovou se nebudu bavit.“
„To nemyslíš vážně! Mám dost starostí s Janičkou a ty mi ještě přidáváš.“
„S Janičkou na mne nechoď. Ta s tím nemá nic společného. A ve škole je to moje věc, nemusíš se o to starat.“
„To přece není pravda. Nejsi ještě dospělá.“
„To říkáte všichni. I Staňová. Ale kdybyste mě nechali na pokoji, tak bych já nechala na pokoji vás.“
„Nechme toho,“ ukončuje rozhovor maminka a nechápe, co se s její dcerou děje.
U snídaně se baví o Janičce, to dceru s matkou sblíží. „Mami, teď už má Janička vyhráno. Už by přece byla na konci osmého měsíce těhotenství. A to už by se narodila bez problémů.“
„Pokud by byla do té doby v mém těle, tak ano, ale takhle…“
„Co myslíš tím ,takhleʻ?“
„Pan doktor mi říkal, že její tělíčko je zranitelné. Musí být stále v inkubátoru a vyhráno zdaleka nemá. Naopak musíme být všichni ve střehu. Lékařskou péči má výbornou, ale i lékaři jsou jen lidé.“
„Maminko, budu na ni celý den myslet.“
„Mysli na školu, bude čtvrtletí.“
„Školu mi nepřipomínej!“
„Proč?“
„Mám s ní nevyřízené účty.“
„Prosím tě, neblbni.“
„Neblbnu. A raději o tom nemluvme.“
Maminka je nakonec ráda, že Eliška odejde do školy. Mávne rukou nade vším, co jí dneska dcera řekla. „Jsou to řeči. Musí protestovat. Staňová ji zkrotí.“
Krotit své „ovečky“ začíná třídní učitelka hned po příchodu do přírodopisu. Staví se před třídu, otevírá svůj obávaný notes a spustí: „Blíží se třídní schůzky před 1. čtvrtletím. Známky nejsou nic moc. Rodiče asi nepotěšíte. Ostudou třídy se stává Slámová Eliška. Zatím nevím, jaké jí vycházejí známky z jiných předmětů, ale z přírodopisu má pětku. Navíc bude mít dvojku z chování. Za naprosté neplnění povinností, ignorování školy a provokativní chování. Co na to říkáš, Eliško?“
Děvče vstává tak, jak je naučeno. Ale sklopí hlavu a zarytě mlčí.
Učitelka se snaží o vstřícnost, když žačku vyzývá: „Pověz nám, Eliško, proč se tak chováš?“
Dívka nadále mlčí a oči nepozvedne ani o píď.
Učitelce je do breku, ale navenek chce zůstat pevná, proto jenom hodnotí: „Celá třída vidí, jak se chováš. Posaď se!“
Také Eliška má na krajíčku. Ale slzu deroucí se z oka utře ledabylým pohybem ruky. Poroučí si myslet na Janičku. Jak už se na ni těší, až ji odpoledne uvidí. Zase bude o malinko větší. O kousíček, ale to stačí. Ještě měsíc ji tam nechají, potom ji propustí domů. Táta snese z půdy kolíbku a maminka ji vyzdobí krajkovým povlečením. A já ji budu houpat. A zpívat jí budu. A kdyby neusnula, tak ji zabalím do kočárku a pojedu s ní ven. Možná potkám Víťu. To už bude Janička spinkat a já si s ním budu povídat. Jenom aby byla zdravá. Úplně všechno dobré mít nebude, ale budu s ní cvičit, pořád na ni mluvit a smát se. A budu ji chovat, aby cítila, jak ji mám ráda.
Eliška sedí ve své lavici a sní. Snad ani neví, že je přestávka. Každopádně si nevšimla Víta, který kolem ní prošel, aby navázal rozhovor. Chtěl jí vynadat, proč blbne a ať se vzpamatuje. Ale když viděl její oči upřené kamsi do dálky, raději odešel. V duchu si povzdechl: Bože, ať z toho všeho nezblázní! Jenom ty jí můžeš pomoci.
V přírodopisném kabinetě vzlyká tvrdá učitelka Staňová. Vzlyká po prudkém výbuchu pláče, který nedokázala potlačit. Cítí se bezmocná a provinilá. Chce se ospravedlnit tím, že si vybaví vzdorovitý pohled Elišky. Ale namísto toho vidí zasněné oči své odbojné žačky. Čistý pohled… Komu patřil? To kdybych věděla. Kéž bych se aspoň uměla modlit! Prosila bych o radu, co mám dělat. Dlouho přemýšlí, nakonec se rozhoduje, že ustoupit nemůže. Ale přitom zjišťuje něco, co dosud netušila, že má totiž tu odbojnou holku moc ráda.

Na hřbitově

Je listopad, měsíc zemřelých. Po několika sychravých dnech se podařilo sluníčku vyhrát nad mlhou a poslat ji k zemi. Když se z oblohy rozkouká, jako by se stydělo za to, co se v jeho nepřítomnosti stalo. Příjemně hřeje a svými paprsky vysvléká lidi z bund a plášťů.
Také děvčata i kluci z Eliščiny a Víťovy třídy zanechávají své svrchníky v šatně a lehce oblečení směřují se svou učitelkou dějepisu Blážovou na hřbitov. Jdou navštívit hroby významných rodáků města. Cestou se Vít živě baví s kamarády o včerejší fotbalové lize. Sděluje si s nimi dojmy z víkendové anglické Premier League. Jakmile však vstoupí na půdu hřbitova, úmyslně se poněkud opožďuje, aby mohl být sám a pomodlit se tak za zemřelé.
Vzpomíná přitom na nedělní dušičkovou pobožnost. Kráčel vedle otce Martina v průvodu věřících. V čele nesl ministrant Pavel kříž, pak šel kostelní sbor a za nimi kněz kropil svěcenou vodou jednotlivé hroby. Vít nesl velkou kropenku, do které otec Martin namáčel kropáč. Viděl tak, že každé rozmáchnutí rukou doprovázel pan farář modlitbou. Byl tak soustředěný na svou činnost, že strhával k modlitbě za zemřelé i ostatní věřící. Tehdy se ptal sám sebe, zda má opravdu kněz takovou moc, že může pomoci duším do nebe?
Každý farářův pohyb dosvědčoval, že je to tak. Proto si Víťa představoval, jak mnozí zemřelí se právě dnes přiblíží k nebeské bráně.
Po skončení obřadu se zeptal: „Otče Martine, ta svěcená voda má takovou moc, že vysvobozuje z očistce?“
„Modlitba, kterou jsme se modlili při svěcení vody,“ upřesňuje kněz a dodává: „Při každé mši svaté se modlím v eucharistické modlitbě za zemřelé. Tady do té modlitby dosazuji lidi z jednotlivých hrobů a milost ze mše svaté jim jistě pomůže na cestu do nebe.“
Vít už se více neptal, ale na vlastní oči i uši prožil, že jejich farář je opravdovým otcem nejenom živých, ale i zemřelých. Modlil se s ním a chce se za zemřelé modlit i nyní. Proto jde sám a snaží se soustředit na ty, kteří nás předešli.
Ale není mu to dopřáno. Z myšlenek ho vytrhuje Eliška. „Pojď, na chvilku se trochu ztratíme.“
„Proč?“
„Budeme jenom spolu. Tady za těmi cedry nás nikdo nebude vidět a Blážová z toho nebude nic dělat.“
„Já to nechci.“
„Já tam po tobě také nebudu nic chtít. Budeme tam jenom spolu. Jenom já a ty, nikdo jiný.“
„Přece jsem ti, Eliško, říkal, že budeme jenom kamarádi.“
„Já vím, kamarádi, kteří se baví o fotbale. Slyšela jsem vás po celou cestu na hřbitov. Teď se budeme bavit o něčem jiném.“
„O čem?“
„Třeba o tom, že na tebe pořád myslím.“
„Tak už přestaň. Já s tebou za žádné cedry nejdu.“
„Tak to mám za všechnu lásku?“
„Já ti o ni nestojím!“
„Bojíš se Staňové, viď!“
„Slíbil jsem to tátovi.“
„Tady není, tak co!“
„Kvůli taťkovi i kvůli sobě! Chci být knězem a ty to víš. Tak už mi dej s tím pokoj!“
Víťa dělá několik rychlých kroků, aby se přiblížil třídě. Musí si přitom zezadu vyslechnout Eliščiny výčitky: „Bojíš se Staňové, vím svoje. Budu s ní bojovat tak dlouho, až nám dá pokoj!“
Víťa se však po těchto slovech ani neohlédne. Eliška tak zůstává na hřbitovní cestě sama. Zůstává stát, pak zalézá za cedry. Budou mě hledat a Víťa ví, že jsem tady. Půjde pro mne, počkám tu na něho.
Teprve při východu ze hřbitova kontroluje učitelka počet žáků a zjišťuje, že chybí Eliška.
„Kde je?“ ozve se z několika stran.
A Víťa zjišťuje, že holky i kluci se ptají jeho. I učitelka k němu přistupuje a ptá se: „Kde je Eliška?“
„Nevím.“
„Ale šli jste spolu.“
„Až k těm vysokým cedrům vedle hrobu generála.“
„Zajdi, prosím tě, pro ni.“
„Ne, ať jde někdo jiný.“
„Pohádali jste se?“ rýpne si Lukáš a holky se jedna přes druhou ptají, co mu Eliška udělala.
„Nechte toho!“ napomíná je učitelka a posílá Lukáše s Radkou, aby ji přivedli.
Nevracejí se však hned. Eliška se totiž vzpírá a Lukáš ji musí zezadu požďuchovat. Učitelka ji napomíná: „Jak si můžeš něco takového dovolit?! Už se nedivím, že ti třídní navrhuje dvojku z chování.“
Ztichlá třída se vydává na cestu do školy. Chvíli trvá, než si spolu začnou holky a kluci povídat. Toho využívá Eliška, aby se přiblížila k Víťovi a sdělila mu: „Jsi zrádce! Skončila jsem s tebou! Se všemi jsem skončila. Jedině Janička mi zůstala!“
Překvapený hoch nestačí nic odpovědět, odcházející Eliška o to ani nestojí.

Eliščiny scény

Po scéně na hřbitově Eliška s nikým ve škole nepromluvila. Cítila se pokořená, celou třídou zrazená. Stále si připomínala, jak ji Lukáš víceméně dovlekl před učitelku. Byla jako na pranýři a Víťovi to vůbec nevadilo.
Ze školy jde přímo za Janičkou. Má tam volný přístup jako její maminka. Stačí jí nahlásit se na ošetřovně, pokud není nějaký problém, tak jí sestry dovolí jít za ní. Obleče si na sebe bílý plášť a spěchá k inkubátoru.
Janička vždycky pozná, že za ní přišla. Pokud pláče, tak se uklidní. Jestliže nehybně leží, začne komíhat ručičkama. Ne, zatím se nesměje. Ale Eliška už pozná, že se jí tvářičky, pusinka i bradička změní. Je přesvědčena, že jednou z toho bude úsměv. Ale to už bude Janička doma a budou se spolu smát, hrát si a dovádět.
Teď leží její malinká za sklem inkubátoru. Dívá se sice do stropu, ale určitě napíná svá ouška. Budu si s ní tedy povídat, rozhoduje se Eliška, všechno jí řeknu:
„Vždyť mám jenom tebe, moje malinká. Maminka mi nadává, taťka se mnou už skoro vůbec nemluví. Říká, že jsem ostudou pro celou rodinu. Staňová mě deptá a dvojkou z chování získávám punc u všech učitelů. Pro děcka ze třídy jsem blbá. Nikomu nechybí, když se s nimi nebavím. Víťa mě dneska vyzradil, vlastně zradil. Proč nemlčel a nenechal mě v klidu? Že by mě hledali? Ať si!
Janičko, každý den za tebou přijdu. Domů se nevrátím, aby poznali, jak se ke mně chovají. Dneska Staňová určitě barvitě mamce vylíčila, co se stalo na hřbitově. Čeká mě doma kartáč. Určitě se přidá i taťka. Mamka bude brečet, jak jsem hrozná. A já jí stejně nemohu slíbit, že budu jiná. Bude lépe, když budu pryč. Budou rádi, až se jednou nevrátím, nechají mě dělat, co budu chtít.
Měj se tu pěkně, moje malinká. Hezky papej od maminky mlíčko. Já už půjdu. Ještě nevím kam, ale určitě ne domů. Víťa kdysi říkal, že láska je krásný plamen, ale že na něho ještě nemáme a spálíme se. Já už hořím a nevím si s tím rady. A Víťa, aby nehořel, tak se schoval do ledničky. Je studený jako psí čumák. Ne, čumák hladit nebudu.
Pá, pá. Pane Bože, chraň ji tady, než zase zítra přijdu.“
Eliščina maminka marně čeká doma na dceru. Přece tu měla už dávno být. Škola jí končila ve dvě; s obědem v půl třetí. Pak šla do nemocnice. I s nějakou zastávkou u kamarádky by tu musela do čtyř hodin být. A teď už je pět. Venku je tma a holka nikde. To není normální. K tomu má mobil vypnutý, to taky není běžné. Ještě že je taťka na cestě domů, sama bych se tu zbláznila.
Už ho slyším na chodbě. Jdu mu naproti. „Péťo, Eliška ještě nepřišla domů,“ oznamuje mu hned ve dveřích.
„Trucuje. Co bylo dneska ve škole?“
„Zase scény. Museli ji hledat na hřbitově.“
„Takže teď máme scény doma.“
„To nejsou jenom scény, ale ona fakt není doma.“
„Ve škole ji hledali na hřbitově, teď ji budou hledat rodiče po městě.“
„Ale to není legrace. Venku je už tma, může se jí něco stát. Začíná tam být zima.“
„Chodí po obchodech. Co jiného by dělala!“
„Jak to víš?“
„Co bys dělala ty, kdybys měla spoustu času ve městě?“
„Chodila bych po obchodech. Neměli bychom přesto zavolat policii?“
„Ti by měli radost… Kdyby tak měli hledat každou nasupenou holku, tak by se nezastavili. V klidu povečeříme, však ona se ozve.“
SMS přichází uprostřed večeře. Maminka ji čte roztřeseným hlasem: „Odesla jsem z domu. Nikdo me nema rad. Budu zit sama.“
Chvíli je ticho. Pak se žena rozvzlyká a naříká: „To nám ještě scházelo. Janička je v nemocnici a Eliška někde na ulici. Musíme zavolat na policii!“
„Nikam volat nebudeme. Už ji to přestává bavit, proto posílá SMS.“
„Jak to víš?“
„Protože je to rozmazlený jedináček, který venku dlouho nevydrží. U maminky doma je přece dobře. Vrátí se, neboj se.“
„Zavolám jí,“ rozhoduje se maminka, ale musí přiznat: „Má už zase vypnutý mobil.“
„Ještě je jí dobře. Obchody jsou otevřené.“
Maminka sice ustupuje, ale hra nervů pokračuje celý večer. Když už je deset hodin, dochází ženě poslední zbytek trpělivosti, a tak zaútočí na Petra: „Volám policii a hned!“
Manžel však bere ze stolu mobil a dává pokyn: „Zhasneme světla, sedneme si na postel a budeme se modlit růženec.“
„Jak to myslíš?“
„Chodí kolem domu, čeká, až zhasneme.“
„Jak to víš?“
„Byl jsem na balkoně.“
„Když je to tak.“
Při třetím desátku růžence se protočí zámek ve dveřích. Maminka chce vyskočit a běžet za dcerou. Její manžel ji chytá za rameno a vrací na postel. „Jestli půjdeš za ní, tak ti to udělá zítra zase.“
Eliška vklouzne jako myška do svého pokoje. Rodiče už v klidu dokončí růženec – za Elišku, aby našla zase správnou cestu. Pak i oni ulehají a okamžitě usínají. Unavení napětím, ale doma s dcerou, která dnes dvakrát poznala, že protesty jí vždycky vítězství nepřinesou.

Jenom s Janičkou

Středeční ráno je opět zachmuřené, také Eliška přichází do kuchyně se špatnou náladou. Čeká „levity“, jak se doma říká výčitkám za špatné chování. A je tomu tak, přestože pan Sláma ráno před odchodem do práce manželce řekl: „Aničko, o včerejšku se s Eliškou nebav!“ Anička to nevydrží a dceři vyčte: „Co to včera bylo? Děláš takové scény a já se strachem třesu. Proč mě tak trápíš?“
„Protože chci mít od vás ode všech pokoj!“
„I od vlastních rodičů?“
„Jo. Zůstala jsem sama. Proto chci být sama.“
„To přece tak nejde.“
„Budu sama. Naučím se to. A dneska se už večer nevrátím.“
Maminka zalapá po dechu, ale pak vytahuje největší zbraň. „V tom případě nepůjdeš ani za Janičkou!“
„To mi nemůžeš zakázat!“
„Jako matka můžu. Nebudu si to přát, sestry tě tam nepustí.“
„To bys mi udělala?“
„Jo. Když nechceš být s námi, tak nemusíš být ani s ní.“
Eliška prudce dýchá. Chce v této chvíli jediné: v této diskuzi zvítězit. A tak říká to, čeho hned v příštích okamžicích lituje: „Dobře. Tak mi to zakaž. I bez Janičky se obejdu. Budu úplně sama!“
Maminka to chce všechno zachránit, proto nařizuje: „Hned ze školy přijď domů, potom půjdeš za Janičkou!“
„Domů nepřijdu,“ odpovídá Eliška, bere si batoh a bez snídaně a bez rozloučení odchází.
Je rozhodnuta. Zajdu za Janičkou ještě teď, než mi to mamka zakáže. Spěchá, aby mohla být u sestřičky co nejdéle. Vřítí se na oddělení a na ošetřovně poprosí: „Mohla bych za Janičkou? Odpoledne dneska nemůžu.“
„Eliško, nejde to.“
„To už vám moje mamka volala?“
„My jí budeme teď volat.“
„Stalo se něco s Janičkou?“
„Do rána dostala horečku a nemůžeme ji zatím zvládnout.“
„Co to znamená?“
„Je to vážný stav.“
„Ale Janička už jednou horečky překonala.“
„Doufejme, že to zvládne znovu.“
„A co to má za hroznou nemoc?“
„Zápal plic.“
„Zápal plic už měla. Vyhrála nad ním. Překoná to i nyní?!“
„Také v to doufáme.“
„A nemohla bych přece jenom za ní? Jenom bych z dálky nakoukla.“
„Je plná hadiček a nic nevnímá. Není to hezký pohled. Maminku k ní pustíme, ale tebe raději…“
„Nejsem malá holčička,“ brání se Eliška tak, jak je v posledních dnech zvyklá doma i ve škole.
Ale tady s tím neuspěje. „Takhle s námi nemluv,“ napomíná ji vrchní sestra.
Eliška se stahuje a poprosí: „Jenom ode dveří, prosím.“
„Dobře, půjdu s tebou, jenom ode dveří.“
Eliška jde za sestrou a je spokojená, že dosáhla svého. Vzali ji jako dospělou. Nestačí se tímto vítězstvím pokochat. Stojí na kraji pokoje a zdálky nahlíží do inkubátoru. Nehybné tělíčko, k sobě přitisknutá víčka. Šňůrky a hadičky, které končí na jedné straně v zavěšených sklenicích či v jakémsi přístroji a na druhé straně jsou vpíchnuté do ručičky anebo zasunuté do toho roztomilého a malého nosánku. Jak je tam vůbec mohli strčit?
Teď už Eliška ví, proč tu neměla chodit. Podlamují se jí nohy, potí se a poroučí se k zemi. Zkušená sestra ji zachycuje a pokládá do vodorovné polohy. Tak přichází k vědomí. Přivolaný saniťák ji překládá na lehátko. Dostává napít, když se jí uleví a může vstát, doprovází ji sestra na čerstvý vzduch. „Už je ti dobře?“ zeptá se jí, než ji propustí.
Přikývne - v tom pohybu hlavy je i pokorný souhlas, že ještě nemůže vidět a snést tolik, co dospělí.

Modlitba, anebo pozitivní energie?

Z nemocnice kráčí Eliška přímo do školy. I tentokrát se straní od ostatních. Přesto si děvčata všímají, že je jiná než včera.
Radka ji zná ze všech nejvíce. Mrzí ji, že ani s ní Eliška nemluví. Pozoruje ji z dálky. Ne, to není včerejší „vzpurná pávice“. Něco se s ní stalo. No jasně, utírá si rukávem slzy. „Jdu za ní,“ rozhoduje se její bývalá kamarádka.
Přichází k ní zezadu a zeptá se: „Eliško, nepotřebuješ něco?“
Ulekne se a vyskočí jako vyplašený zajíc. Rychle dýchá, sklopí oči. Přemýšlí, co má dělat. Pak však shazuje ze sebe masku a svěřuje se: „Janičce je zle.“
„Co se stalo?“
„Má zápal plic. Viděla jsem ji a omdlela jsem z toho.“
„Uzdraví se, neboj! Musíš věřit,“ povzbuzuje ji spolužačka, „četla jsem o tom, budeš tak na ni přenášet pozitivní energii.“
„Co to je?“
„Něco jako benzin do auta. Bez benzinu auto nejede. Bez té energie se člověk nepohybuje.“
„A jak se to přenáší?“
„Musíš na ni myslet a věřit, že se uzdraví.“
„A to pomůže?“
„Jo. Budu ti pomáhat.“
Rozhovor přerušuje řinčení zvonku. Eliška při příchodu češtinářky Váchové vstává, když znovu usedne, přemýšlí: Na Janičku myslím já, maminka, určitě i tatínek a ještě Radka. Bude to dost energie? Komu mám ještě říct? Jedině Víťovi. Ne, s ním přece nemluvím. A on by se stejně jenom modlil. Ale Janička potřebuje energii. Váchové řeknu, ta se určitě přidá.
Jakmile zazvoní a učitelka odchází, vystřelí za ní a dostihne ji ve dveřích. „Paní učitelko, máte, prosím vás, chvíli čas?“
„Jistě. Stačí to na chodbě?“
„Určitě,“ souhlasí Eliška a pak jí u okna sděluje, co se stalo s Janičkou.
„Budu na ni myslet,“ slibuje učitelka, „ale ne kvůli nějaké té energii. Pomodlím se za ni.“
V té chvíli prochází kolem Víťa. Míří na záchod. Zaslechl slib učitelky a pochopil, proč je dneska Eliška jiná - s Janičkou není dobře.
Dává si ihned předsevzetí: Budu se za ni modlit. Mám Janičku rád stejně jako Elišku. A možná i víc, protože je maličká a nevyvádí jako její sestra. Stejně by ale bylo nejlepší, kdybych byl v kostele. Pomodlil bych se za ni před svatostánkem. Mám nápad! Musím na očkování k obvodní. Máme teď Staňovou. Pustí mě, když jí řeknu. Předvolání mám v batohu.
Ze záchodu se rychle vrací do třídy, vytahuje ze žákovské knížky předvolání a spěchá ke sborovně. Přestože s ním Eliška nemluví, tak ji nenápadně sdělí: „Jdu se modlit do kostela za Janičku.“
Nestačí mu odpovědět, protože než se vzpamatuje, vychází ze třídy. Jak on to ví, vrtá Elišce hlavou. Pak máchne rukou - je to jeho věc. Já jsem se ho o nic neprosila.
Ale Víťova víra ji přece jenom zviklá. Co mám dělat? Modlit se, anebo působit pozitivní energií? Podle Radky má energie velkou moc a Janička ji potřebuje. Ale modlitba prosí o pomoc Boha. A Bůh je mnohem víc než všechna energie světa. Je dobře, že se Vítek bude modlit. Ale copak ho Staňová pustí do kostela?
Také Víťa si není jistý, jak pochodí. Jakmile zazvoní, ihned vychází třídní ze sborovny. Žák na sebe upozorňuje, když na ni zavolá: „Paní učitelko!“
„Copak se děje?“
„Potřebuji zajít na očkování k obvodní. Mohla byste mě, prosím vás, pustit?“
„Nemusela,“ odpovídá učitelka, „k obvodní můžeš zajít, když má ordinaci odpoledne, třeba zítra.“
„Prosím vás!“
„Vím, že něco potřebuješ a očkování je k tomu. Ale budiž! Pustím tě. Ty jsi vyhověl mně, když ses přestal scházet ve škole s Eliškou. Já zase vyhovím tobě. Běž a zbytečně se někde nezdržuj!“
„Děkuji, paní učitelko!“ zajásá hoch a učitelka pro sebe utrousí: „Tak se nejásá, když se jde k doktorovi.“
Ale to už hoch neslyší. Běží po schodech do šatny a pak ven z budovy ke kostelu. Získává tak čas pro modlitbu. Celý udýchaný kleká před svatostánek. „Pane Ježíši,“ šeptá, „s Janičkou je zase zle. Prosím tě, uzdrav ji! Je to tvoje malinké dítě. Postarej se o ně. Vím, že by jí bylo lépe u tebe. Maminka mi říkala, že bez postižení nebude. Ale víš, Eliška by moc plakala. Uzdrav jí sestřičku, moc tě prosím!“
Zůstává klečet a nic už neříká. Přitom ho napadá: Proč já tady Pánu Ježíši radím, co má udělat? On ví nejlépe, co je dobré. Proto ještě řekne: „Odpusť, prosím.“
Odchází z chrámu. Přitom se modlí ještě za Elišku.
Jeho kamarádka má mobil pod lavicí a čeká na odpověď od maminky. Učitelka Staňová o tom ví. Ale nezasahuje. Je to proti jejím zásadám, ale tentokrát si takovou nedůslednost dovoluje. Také nechává Elišku na pokoji, i když je dívka evidentně mimo. Proč? Protože poprvé po více než dvou měsících od začátku školního roku není vzpurná. Zkušená učitelka vidí, že Eliška trpí a v nejistotě na něco čeká. A ona jí alespoň takto v jejích těžkostech pomáhá.

Ve druhé vyučovací hodině

Hodina přírodopisu probíhá podle obvyklého schématu: třídní záležitosti, opakování se zkoušením, uvedení do nové látky a výklad učiva. Učitelka Staňová si připravuje tabuli k nákresu schémat, když prudce vystřelí Eliščina ruka.
„Co si přeješ, Eliško?“
„Mám důležitý hovor.“
Třídou to zašumí. Něco takového a u Staňové? Nikdo by si to nedovolil.
Učitelka také téměř vybuchne, ale Eliščiny oči jí to nedovolí. Jsou plné úzkosti a strachu. Proto ji vyzývá: „Běž na chodbu!“
Dívka opouští své místo a běží ke dveřím. Ještě v místnosti zmáčkne příjem, aby volající neukončil vyzvánění. Žáci u dveří zaslechnou: „Mamí, počkej chviličku.“
Dveře za ní prudce zapadnou a ve třídě nastává napjaté ticho. Učitelka je očividně vyvedena z rovnováhy. Má s Eliškou tak velké konflikty a přitom jí dovoluje víc než kterémukoliv žákovi. Chtěla by třídě nějak své počínání vysvětlit, ale sama neví, proč takto jedná. Vtom do třídy dolehne z chodby silný výkřik plný bolesti: „Ne!“
A během pár vteřin ještě hlasitější: „Ne, ne, ne!“
„To je Eliška!“ zvolá učitelka a spěchá na chodbu.
„Ne!“ zakřičí Eliška ještě jednou, to ji už učitelka vidí.
Žačka odhazuje mobil a jako splašený kůň běží k učitelce. V zoufalém výkřiku jí oznámí: „Janička umřela!“
A běží dál až na konec chodby. A pak zase nazpátek – šílená bolestí, v šoku, který ji připravuje o rozum. Jenom na okamžik se zastavuje u strnulé učitelky. S vytřeštěnýma očima a ochraptělým hlasem na ni vyhrkne: „Bez Janičky nechci žít!“
Běží dál na konec chodby. Otevírá tam okno a naklání se ven. Učitelka chápe, že to její žačka myslí vážně. Startuje k ní. Avšak Eliška už stojí skrčená v okně a zaklání se, aby skočila ze druhého patra dolů. Já to nestihnu, zoufá si učitelka, proto dělá co nejdelší skoky. Eliška trochu zaváhá při pohledu do hloubky pod sebou.
Přesto vzkřikne: „Nechci žít!“
Znovu se zaklání, tentokrát už tak, aby po odpichu nebylo návratu. Zavírá oči a zakřičí poslední vzkaz: „Janičko, jdu za tebou!“
Ale namísto dopředu padá dozadu do náruče učitelky, která ji strhuje z okna na chodbu.
„Nechte mě, chci jít za ní!“
„Neblázni!“ křičí také učitelka a staví se před okno.
Bolestí pominutá Eliška má však obrovskou sílu a získává v boji o parapet okna převahu. „Pomóc!“ křičí učitelka, která souboj prohrává.
Teď už Elišce nikdo a nic nebrání. Odpichuje se, aby vyskočila na okno. Ale nejde to. Učitelka ji totiž drží za nohu a obepíná bérec takovou silou, že by musela vyskočit z okna i s ní.
Eliška vztekle křičí: „Nechte mě!“
Ale to už je tu Lukáš a chytá ji kolem ramen. Eliška se mu vysmýkne, ale jenom na okamžik. S uvězněnou nohou se nemůže otočit, a tak ji Lukáš obepíná o něco níž kolem hrudníku a podkopává jí volnou nohu. Padá tak na podlahu, Lukáš dopadá na ni. Přibíhá tělocvikář Smoleň, který střídá vysílenou učitelku.
Eliška se nemůže ani pohnout, a proto jenom křičí: „Pusťte mě, zbabělci!“
Zakřičí ještě jednou, ale pak zůstává ležet na zemi jako zmačkaný hadr a pláče. V prudkých vzlycích stále opakuje: „Janička mi umřela.“
Chodba je plná učitelů a žáků. Srdceryvně plačící dívku pozvedá její třídní učitelka z podlahy a objímá ji tak, že si může Eliška položit hlavu na její rameno. Přitom říká ztichlému obecenstvu: „Vraťte se do tříd. Ona se potřebuje vyplakat.“
Žáci jsou zvyklí učitelku Staňovou poslouchat, a tak je za chvíli chodba prázdná. Tělocvikář se ujímá osmáků, Eliška má tak svoji třídní jenom pro sebe. Jde s ní do jejího kabinetu, zde střídá návaly pláče s nářkem. Učitelka ji přitom hladí a dává napít minerálky. Otupělá pláčem zírá Eliška nepřítomně před sebe a stále znovu opakuje: „To není možné… To není možné…“
Víťa je v té chvíli opět v kostele a modlí se před svatostánkem: „Pane Ježíši, něco se děje a já nevím co. Proto jsem tu zase a prosím, abys byl s námi. Nevím, co je s Janičkou a co se děje ve škole. Věřím, že ať se tam děje cokoliv, tak ty to máš ve své režii.“

Spolu v kabinetě

Paní Anička Slámová, Janinčina maminka, sedí na nemocniční chodbě a tupě zírá před sebe. Oči opuchlé pláčem už nemají slzy, a tak pálí a bolí. Stále znovu se jí vracejí poslední chvíle života její dcerušky.
Ležela nehybně jako panenka. Na rozdíl od hračky hořela její kůže horečkou. Dlouho už sama nedýchala, ale srdíčko statečně ťukalo uprostřed rozpáleného hrudníčku. Konec ohlásily poplašné signály přístrojů. Tělíčko začalo chladnout, ne že by zvítězilo nad armádou smrtících bakterií a horečka tak klesala. To krev se v těle zastavila, všechny ty přístroje a hadičky se staly nepotřebnou veteší.
Mohla se s ní rozloučit: poprvé a naposledy ji měla v náručí. I po smrti byla krásná. A tehdy jí poprvé napadlo, že má v náručí andílka. Umývala ji slzami a jemně tiskla ke svému srdci, jako by jí chtěla odtud darovat nový život. Cítila své pulzující srdce ve spáncích něžné hlavičky a uprostřed záchvatu vzlyků prosila: „Probuď se, nespinkej, dám ti napít!“
Ze živých vzpomínek ji vytrhuje sestra, která ji volá k primáři oddělení. „Je nám to líto,“ začíná rozhovor muž, který za svůj život svedl nesčetné bitvy s kosou smrti. „Čekali jsme podobnou krizi, byli jsme na ni připraveni. Doufali jsme, že to překoná. Dělali jsme, co jsme mohli.“
„Já vím,“ odpovídá maminka, „byli jste hodní na ni i na nás. Moc vám za všechno děkuji.“
Více spolu nemluví. Lékař předává ženě potřebné papíry. I přitom je cítit, že měl Janičku rád. Pak jí už jenom podává mlčky ruku. Přitom se podívá do vyplakaných očí maminky a povzbuzuje ji slovy: „Buďte statečná!“
Z nemocnice zamíří do školy, aby si vyzvedla Elišku v kabinetu třídní učitelky, která ji v žádném případě nechce pustit samotnou domů. Vysílená maminka se bojí, jak se bude Eliška chovat. V poslední době ztratily mezi sebou pěkný vztah. Jedině Janička ji poutala k rodině. Jak se bude chovat k rodičům teď, když Janička odešla na věčnost? Než zaklepe, tak poprosí: „Panno Maria, pomoz mi. Já už nemám sílu.“
Otevírá jí paní učitelka Staňová. Podává jí ruku, aby jí projevila účast. Ale říci nedokáže nic, protože ji přemohou slzy. Než se vzdálí, tak s námahou ze sebe dostane: „Nechám vás tu samotné. Nemusíte odtud spěchat.“
Paní Slámová chce říct, že hned půjdou, ale pak se při pohledu na svou dceru zarazí. Jak je jiná oproti minulým dnům. Ani stopa po vzdoru. Sotvaže za učitelkou zaklapnou dveře, rozbíhá se dívka k ní. Slzy v očích přecházejí v usedavý pláč. Ani chvilku neváhá a pokládá křečovitě hlavu na maminčina prsa. Nechává se objímat, mezi projevy pláče stačí opakovaně volat: „Maminko!“
„Jsem tu, budu pořád s tebou,“ ujišťuje ji statečná žena, která si poroučí neplakat, aby mohla těšit dceru.
„Maminko, maminko,“ opakuje Eliška, když přece jenom pláč slábne a ona se k ní ještě křečovitěji přimkne.
Matka ji hladí, vytahuje z kabelky čistý kapesník a utírá jí slzy. Návrat dcery k mamince je tak upřímný a hluboký, že si dojatá žena klade otázku: Copak Janička musela umřít, aby se Eliška vrátila domů?
„Mami, vidělas ji?“
„Ano.“
„Když ještě žila?“
„Ano, statečně bojovala.“
„Také po smrti jsi ji viděla?“
„Ano.“
„Jaká byla?“
„Krásná, jako nejhezčí panenka. Nastrojená pro nebe.“
„Myslíš, že je v nebi?“
„To vím.“
Eliška se zamyslí, její unavené oči přece jenom ožijí malou jiskérkou, když říká: „Představuju si ji jako malého andílka.“
„Já taky.“
„Je tu teď s námi.“
„Je. I já tomu věřím. Dává nás dohromady.“
„Maminko, já jsem se tě nemohla dočkat! Povídej mi ještě o Janičce.“
„Chovala jsem ji. Poprvé a naposledy.“
„A co jsi přitom cítila?“
„Chtěla jsem ji oživit. Dát jí svou energii.“
„Ta energie je blbost. Věřila jsem tomu, když Janička byla ještě nemocná. Měla jsem se modlit.“
„Ty ses nemodlila?“
„Taky. Ale posílala jsem jí i energii, jak mi to řekla Radka. Teď mám výčitky, že jsem se měla modlit. Jedině mě utěšuje to, že se modlil Víťa. Schválně šel do kostela, aby se za ni modlil. Musím mu moc poděkovat. Víš, mami, z něho bude jednou vynikající kněz. Má to v sobě.“
„A to říkáš tak klidně?“
„Jo. Je mi to jasné. Byla jsem blbá, že jsem ho chtěla pro sebe.“
„A to jsi pochopila teď tak najednou?“
„Strašně jsem se na tebe těšila! Toužila jsem se u tebe vyplakat. Najednou jsem věděla, že patřím ještě k tobě - ne k Víťovi.“
Maminka už na to neříká nic. Hladí Elišku, která po takové něžnosti touží. Jedině mateřská láska je obkladem, který hojí strašnou ránu. Probírá jí vlasy, přitom nemluví, ale v duši se ptá: Copak Janička musela umřít, aby se Eliška vrátila ke mně?

Setkání na ulici

Víťa se o smrti Janičky dozvěděl až po návratu do školy. Nechtěl tomu věřit. Podezíral dokonce spolužáky, že chtějí vědět, jak se zachová. Ale i prázdné Eliščino místo dosvědčovalo, že se něco děje. Čím více bylo zřejmé, že zpráva o Janičce je pravdivá, tím více v něm narůstal vzdor.
Modlil jsem se, tolik jsem se modlil, a přesto maličká umřela! Proč jsi nás, Bože, nevyslyšel? A slyšíš nás vůbec? A proč Ježíš říkal, že nás vždycky vyslyší, i když budeme prosit o cokoliv?
Hned ze školy běží do kostela. Tuší, že tam se mu uleví. Ale ani před svatostánkem mu není lépe. Jak mu tu bývalo dobře, když tu prožíval pocit jistoty a bezpečí ve všech trampotách. Napadá ho: Jak to prožívá otec Martin? Měl přece Janičku také moc rád. Modlil se za ni, sloužil za její uzdravení mše svaté.
Zvoní u dveří fary. Má štěstí – pan farář je doma. Vítá ho laskavě a s úsměvem. Ale Víťa na něho zaútočí: „Proč nás Bůh nevyslyšel? Proč nezachránil Janičku?“
Kněz pokyne hlavou a napodobí výčitku v hochově hlase, když se ho vzrušeně ptá: „A ty se odvažuješ Bohu poroučet? Chceš mu určovat, co měl nebo má teď udělat?“
„To ne,“ leká se Víťa svých výčitek, „ale přece Pán Ježíš nás ujistil, že nebeský Otec nám dá všechno, oč ho budeme prosit!“
„To máš pravdu. Ale z čeho usuzuješ, že nás nevyslyšel?“
„Přece z toho, že Janička umřela.“
„Modlíš se denně ,Otče nášʻ?“
„Ano?“
„Takže denně se modlíš: ,Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi.ʻ Předkládáš tedy Bohu své prosby, ale současně mu říkáš, ať se stane to, co on považuje za dobré. A je dobře, že se takto modlíme. Bůh ví, co nám prospěje, co je pro nás dobré a co by nás mohlo svést na scestí.“
„Já tomu moc nerozumím,“ přiznává se Vítek.
„Představuji si to tak: My jsme se modlili za Janičku, za její uzdravení. Bůh může udělat zázrak, anebo nechat průchod nemoci. Bůh vidí všechno daleko lépe než my. Vidí i do budoucnosti. Vidí, co by se stalo s Janičkou, kdyby ji zachránil před smrtí. Vidí, co by ji potkalo, kdyby zůstala na tomto světě. Jednou poznáme, proč se dneska tak stalo.“
„Už tomu rozumím. Kdyby tu Janičku nechal, tak by třeba byla pořád nemocná. Anebo by nebyla hodná, pak by po smrti nemohla do nebe. A teď, když umřela, je z ní andělíček.“
„Věřme Pánu Bohu, že naše prosby slyší a dá nám to, co je pro nás nejlepší. Když se mu odevzdáme, dovede využít i neštěstí k našemu dobru.“
Vít opouští faru a je mu opět na duši dobře. Myslí na Elišku, jak ona prožívá smrt své sestřičky. Jako by ji tím přivolal. Zahlédne ji, jakmile zabočí do vedlejší ulice. Nejde sama, ale s maminkou. Takhle jsem se s ní setkat nechtěl. Ale vrátit se už nemůžu, zahlédly mě. Proč jsem tu chodil? Vždyť se mnou se Eliška nebaví. To bude trapas! A neměl bych jim podat ruku, že jim zemřela Janička? Že jsem tu chodil! Mohl jsem jít jinou cestou.
Víťa má takovou trému, že zmatkuje. Není schopen připravit si kloudnou větu, kterou by jim projevil soustrast. A za chvíli se potkají. Co jim mám říct? Pozdravím je, tím začnu. Pak se uvidí.
Jakmile se k nim přiblíží, zvedá oči a zadívá se na paní Slámovou. Elišku sleduje v periferním vidění. „Dobrý den,“ zdraví.
„Dobrý den,“ odpoví mu laskavě žena a Eliška se přidává: „Čau!“
Víťa je znovu zmatený: čekal uplakanou tvář, ale Janinčina maminka je klidná, jako by se nic tragického nestalo. Nejraději by utekl, ale nutí se ke slušnému chování. Zamíří přímo k nim. Podává ruku paní Slámové a přitom se mu zjevuje před očima Janička. Má stažené hrdlo a není schopen nic říct.
Drží ruku pozůstalé mamince, dívá se jí do očí, ale mlčí. Jak je to trapné. Musím přece něco ze sebe dostat. Třeba jenom „upřímnou soustrast“. Otvírá ústa, ale hlas mu selhává. Dostává ze sebe jenom jakýsi skřek. Vzápětí se napětí uvolňuje, protože pláče. Odvrací obličej na bok, protože se stydí. Ale to už paní Slámová pláče s ním a k tomu říká: „Měl jsi rád Janičku, viď?“
„Moc!“
„Zemřela tiše a je u Pána Boha.“
„Já vím. Je mi to líto.“
Víťa si poroučí, že teď se musí obrátit k Elišce. Podává jí ruku a všechno se opakuje jako u její maminky. I tentokrát Eliška mluví první: „Víťo, děkuji ti za modlitbu v kostele.“
Provinile se na ni podívá, jako by chtěl říci: Přesto umřela.
„Je u Pána Boha,“ utěšuje ho Eliška, zatímco by to mělo být obráceně.
Víťa neví, jak z rozpaků. Nakonec se vymluví: „Spěchám domů.“
„Dobře,“ odpovídá mu paní Slámová a lehce se na něho usměje.
A co Eliška? Zvedá k ní oči. I tentokrát napodobí maminku. Usměje se. Jinak než kdykoliv dosud. Víťa přece zná škálu jejích úsměvů nazpaměť.
„Na shledanou,“ loučí se a rozběhne se k domovu.
Musí dát za pravdu panu faráři, který dosvědčil, že Bůh dovede neštěstí využít k dobrému. Vždyť z bláznivé Elišky je zase normální holka, hezká i rozumná.

Malá přímluvkyně

Pohřeb malé Janičky. Jak se toho Eliška bála. „Budu bulit a všichni se na mne budou dívat,“ opakovala stále znovu svou obavu.
Teď sedí v kostele mezi maminkou a tatínkem. Malá bílá rakev se téměř ztrácí v záplavě květin. Mše svatá dospěla ke svému vrcholu. Kněz pozvedá svatou Hostii po proměňování. Až do této chvíle se Eliška nerozbrečela a pouze vytírala kapesníkem slzy v koutcích očí. Ale teď, když přichází Ježíš na oltář, svírá se jí srdce bolestí. Přitom se ptá: Ježíši, proč jsi nepřišel, abys ji uzdravil? Proč jsi ji nevzkřísil?
Štkaní se mění ve vzlykot, který se nedá udusit. Eliška propuká v hlasitý pláč, jejž tlumí maminka na svých prsou. Přesto doléhá nářek ke všem přítomným lidem. Zanedlouho slzí snad všichni. Také otec Martin pokračuje v modlitbě jenom s pomlkami.
Mše svatá dospívá k modlitbě „Otče náš“. Eliška se v myšlenkách vrací o dva měsíce zpět. Tehdy pan farář při křtu potvrdil, že se Janička stala Božím dítětem. Co se tedy stalo, když umřela? Vrátila se ke svému Otci. Ano, jí je dobře. Ale co já? Nechala mě tu samotnou! Pane Ježíši, proč jsi mi ji nenechal?
Hřbitov. Malou rakvičku spouštějí příbuzní do země.
Eliška se znovu ptá: Proč tam musí? Proč tu nemohla běhat? Očím se už nedostává slz.
Víťa coby ministrant drží v rukou kříž a stojí v „hlavě“ hrobu. Vidí tak do tváře Elišky. I on má oči plné slz. Dívá se před sebe, ale i tak jeho vidění truchlící kamarádku zahrnuje.
Obřad se chýlí ke konci. Jen málokdo se připojuje ke společné modlitbě. Také Víťa nedokáže ovládat svůj hlas, aby se mohl připojit ke knězi.
Závěrečný kříž. Otec Martin přistupuje k Janinčiným rodičům, aby jim podal ruku. Přitom říká: „Máte v nebi anděla. A budete to cítit.“
K pozůstalým přistupuje Víťa jako první z ministrantů. Najednou stojí proti Elišce a podává jí ruku. „Eli,“ zašeptá, „Janička umřela, aby ti byla ještě blíž než dosud. Mění ti srdce tak, jak to dělají andělé. Jsi teď úplně jiná holka.“
Dívka by se chtěla zeptat: Jaká jsem? Víťa však musí uvolnit místo dalším, a tak postupuje dál. Mnoho lidí pak podává Elišce ruku, přitom brečí a hledají pěkná slova. Ona je však nevnímá. Stále přemýšlí nad Víťovými slovy: Janička mění tvé srdce. Jsi jiná. Ale jaká jsem? A jaká budu?
Přemýšlí o tom i po pohřbu. Až doma píše SMS: „Vito napis mi jaka jsem. Co se mnou Janicka dela?“
Dostává odpověď hned: „Jsi moc hezka. Mas jiné oci a jiny hlas. Proste jine srdce. Az mam zase pokuseni nebyt knezem. Ale jenom pokuseni. Budu knezem a budu se modlit za vzpurne holky. Budu jim zehnat aby se zmenily tak jako ses zmenila ty.“
Večer chce být Eliška sama. Stále znovu se jí vtírá myšlenka: Janička zemřela proto, aby mě zachránila. Co by ze mne jinak bylo? Kam bych směřovala? „Ne,“ brání se dívka nahlas, „kvůli mně Janička neumřela.“
Uléhá do lůžka a očima zírá do stropu. Uplyne hodně minut, než najde odpověď: Janička umřela proto, že měla zápal plic. Ale nějak to všechno funguje dohromady - Janička, smrt, já a Bůh. A fakt jsem jiná - miluji rodiče, nechci svádět Víťu, chci, aby byl doma pokoj. Ale co škola? I tam se něco stane. Tak to dál nejde. Musím si popovídat s třídní.
Uklidněná mysl dovoluje Elišce usnout. Zdá se jí krásný sen. Vidí Janičku v nebi. Všichni se kolem ní radují, jenom její sestřička je smutná. Nezpívá s těmi, kteří chválí Boha za všechno, co pro lidi udělal. Nehraje si se stejně starými dětmi, které mají takové zvláštní hračky, jaké tu na zemi nejsou. Mohla by jíst nebeský pokrm, který tak neodolatelně voní. Alespoň by trochu zesílila po všech těch trampotách, které musela zažít na zemi.
Přichází k ní Panna Maria. Jak je krásná Matka Boží! Je mladá, tváře má hebké a narůžovělé jako miminko. A ty oči? Čisté jako dvě průzračné studánky. A přitom otevřené pro všechny, kteří ji volají.
Panna Maria hladí něžně Janičku po jejích kudrnatých vláscích a krásně zvonivým hlasem se jí ptá: „Janičko, proč jsi smutná?“
„Bojím se o Elišku.“
„Co tě na ní trápí?“
„Má ve škole pětky a čtverky.“
„Řeknu o tom svému Synovi.“
Nebeská Matka odchází, za chvíli se vrací s Pánem Ježíšem. Eliška z něho ve snu nemůže spustit oči. Dlouhé tmavé vlasy doplňují hluboké hnědé oči. Usmívá se a kráčí pevným krokem. Přímo z něho sálá moc a síla. Boží Syn se sklání k Janičce a vkládá si její ruku do svých dlaní. Usměje se na ni a něžně jí říká: „Janičko, o Elišku se neboj.“
Děvčátko však oponuje: „Má hrozné známky!“
„Ale má teď otevřené srdce. A takové srdce mohu vést k lásce. Neboj se, postarám se o ni. Raduj se, jsi přece v nebi!“
„Děkuji,“ zašeptá Janička, strach mizí z její tváře.
Podává ruku Panně Marii a vydává se s ní na nebeskou procházku.
Eliška se budí a rychle přivírá oči, aby tak přivolala znovu ten nádherný sen. Chce znovu vidět Janičku, která tam byla školačkou. Usnout však nedokáže. Pohlédne do okna, kde svítí hvězdy. Tam někde je asi nebe. Odtud mě Ježíš povede životem. A pomůže mi vyřešit i tu školu. „Věřím ti, Ježíši,“ vyznává tiše, vzápětí jí spánek zavírá oči.

Co bude dál?

Eliška sice po krásném snu o Janičce usnula, ale její spánek nebyl tvrdý. Často se budila, převalovala se z boku na bok, až se brzy ráno probrala úplně. Oči měla jak dva tenisáky a přemýšlela, co ji čeká ve škole.
Půjdu za Janičkou, rozhoduje se náhle, v lůžku ji tak nemůže nic zadržet. Vběhne do koupelny, čistí si zuby a diví se sama sobě, jak je po divné noci svěží. V kuchyni ještě maminka není, a tak vytahuje z ledničky mléko, aby si nachystala snídani. Nepočíná si přitom ohleduplně, a tak přivolává hospodyni, která se jí hned zeptá: „Co tu děláš tak brzy?“
„Nemůžu spát.“
„Myslíš na Janičku?“
„Půjdu za ní.“
„Teď ráno?“
„Před školou.“
„Jenom běž! Zapal jí tam svíčku i za mě. Také za ní později zajdu.“
Rozednívá se, když Eliška vychází z domu. Než dojde na hřbitov, tak je světlo. Zrychluje krok, pak dokonce běží, a tak stane celá udýchaná před sestřiným hrobem. Přitom Janičce sděluje: „Jsem tady u tebe.“
Chvíli mlčky stojí, ale pak se rozpovídá: „Zapálím ti tady svíčku. Bude ti tepleji a veseleji. Chvíli tady u tebe pobudu, pak musím do školy, však víš. Dnes v noci se mi o tobě zdálo. Mám ti to říct, anebo to víš? V nebi se všechno ví, že? Jaké to tam vůbec je? Kdybys mi to tak mohla říct… Ale ty mlčíš. Jsi tu vůbec? Kde si mám s tebou popovídat, když jsi v nebi - tady leží jenom bezduché tělíčko.“
Zaslechne, že někdo jde. Lekne se. Co když je to zlý člověk? Nikoho bych se tu nedovolala. Raději prchnu! Tam podél zdi – je tam hodně stromů, lehce se tam ztratím. Udělá tři kroky, když zaslechne své jméno. Prudce se otáčí a spatří Víťu.
„To jsem se lekla. Kde se tady bereš?“
„Nemohl jsem dospat. Řekl jsem si, že zajdu za Janičkou. Ale vidím, žes mě předběhla.“
„Dobře že jsi přišel. Bylo tady strašně smutno.“
„Já jsem taky rád, že jsi tady.“
„Chceš mi něco říct? Ale napřed nechej mluvit mě. Měla jsem krásný sen. Viděla jsem Janičku v nebi. Měla o mě strach, co ze mě bude, když mám čtverky a pětky. Pán Ježíš slíbil, že se o mě postará.“
„Krásný sen. Já jsem žádný neměl, protože jsem nemohl spát. Chvílemi jsem usnul, ale pak jsem zíral do stropu.“
„Myslels na Janičku?“
„Na ni a na tebe. A taky na sebe. Představoval jsem si, jak budu jednou knězem. Budu přivádět lidi k Bohu. Ale co budeš dělat ty?“
„To přece není tvoje starost.“
„Já vím, ale napadlo mě…“
„Co tě napadlo?“
„Že jsi moc chytrá holka. Máš dobrou hlavu.“
„Na pětky a čtverky. To je teda terno…“
„Právě…“
„Co právě?“
„Právě proto, že máš ty pětky a čtverky. A přitom jsi tak chytrá.“
„Že se mám polepšit – učit se a tak… Tak to nevím, co se s tím dá dělat. Teď nemám na učení ani nejmenší chuť.“
„Napadlo mě…“
„Co tě napadlo?“
„Víš, napadlo mě, že takových Janiček je na světě víc. Přibývá jich.“
„To vím. Sestry na oddělení to taky říkaly – nežijeme zdravě a tak.“
„Proto mě napadlo…“
„Vymáčkni se! Nějaký objev?“
„Ne. Napadlo mě, že by ses mohla stát lékařkou. Dobrou lékařkou, která bude léčit děti, aby nemusely umírat jako Janička.“
„Já? To nemyslíš vážně!“
„Myslím.“
„Mám čtyřky a pětky!“
„Můžeš mít jedničky.“
„Víťo, ty to fakt myslíš vážně? Že bych mohla být lékařkou? Já? Blbá, střelená Elza?“
„Jo, mohla bys.“
„Já a lékařka? U dětí v inkubátorech? Aby neumíraly?“
„Jo, aby neumíraly. Tak jsem na tebe myslel v noci. A to mě napadlo.“
„Ty si myslíš, že bych to dokázala?“
„Jo. Ale teď musíš mít jedničky. Řekni o tom Staňové. Pomůže ti, uvidíš.“
Dál už spolu nemluví. Stojí vedle sebe nad Janinčiným hrobem, ale potřebují být každý sám. Víťa má radost, že mohl ukázat Elišce cestu. Poznává, že to by chtěl jednou jako kněz dělat – pomáhat lidem na správnou cestu. Eliščino srdce se plní odvahou, chutí: Budu se učit, budu se šrotit třeba celý den tak, že mě Staňová nepozná, abych jednou mohla… ne, nemám odvahu to domyslet. Ale kde se to ve mně bere? Ta chuť učit se? Vždyť jsem úplně jiná než včera. Ano, je to tak – Ježíš se o mě stará tak, jak to slíbil Janičce. Mění mi srdce, osvěcuje hlavu. Ježíši, děkuji ti!
Úder věžních hodin vytrhne dvojici z přemýšlení. Musejí už jít, jinak přijdou pozdě do školy.
Eliška tiše pronáší: „Janičko, pá… a děkuji ti, staráš se o mě jako dobrý anděl.“
„Však ona je takový anděl,“ přerušuje Víťa kamarádku.
Oba ještě chvíli zůstávají stát mlčky u hrobu. Cítí, že je Janička spojuje i rozděluje. Spojuje je tak, že se tu sešli a jsou spolu. A rozděluje tak, že každého z nich posílá na jinou cestu životem.
Ne Janička, ale Bůh, kterému je Janička tak blízko.

„Neboj se být matkou!“

Učitelka Jarka Staňová se zúčastnila Janinčina pohřbu. Stála přitom v rohu hřbitova, malinko odtržená od ostatních. Oči však z Elišky nespustila.
Přitom přemýšlela, kolik nervů jí ta holka stála. Napadlo ji: Proč tady vlastně jsem a drásám si srdce při pohřbu nemluvňátka? Proč jsem nezůstala doma jako jiní učitelé? Být zde není moje povinnost!
Jako ozvěnu slyšela odkudsi z nitra: Bude tvou pomoc potřebovat.
Jakou pomoc? Ne, ustupovat jí nebudu. Neomluvím jí ani hodinu absence tak, jak to dělám stále i teď po Janinčině smrti. Ne, ustupovat jí nebudu. Bude pro mě stejnou žačkou jako kterákoliv jiná holka. Ale takhle to mezi námi zase bouchne! A nebude to pak stejné jako dosud? Nebude mě zase nenávidět, až jí budu sázet pětky a zakazovat jí plést klukům hlavy?
Prudký Eliščin pláč vrátil učitelku z myšlenek k dění na hřbitově. A znovu ten vnitřní hlas: Bude potřebovat tvou pomoc!
Ale jakou?
Buď jí matkou!
Matkou? Nebyla jsem matkou, i když jsem toužila po dětech. Neumím být matkou, ale jenom učitelkou.
S těmito myšlenkami opouštěla zamyšlená učitelka hřbitov. V bráně se potkala s češtinářkou. Pozdravily se, ale pak šly mlčky vedle sebe. Teprve když se jejich cesty rozcházely, tak se jí Staňová zeptala: „Liduško, bylas někdy jako učitelka zároveň i matkou?“
„Snažila jsem se o to vždycky.“
„Jak jsi to dělala?“
„Jako ke svým dětem. Hladila jsem je, napomínala i trestala.“
„Mně asi chybí to hlazení, viď?“
„Možná.“
„Ale já jsem matkou nebyla, tak to neumím.“
„Jarko, máš to mateřství v sobě! Každá žena to má v sobě. Odvaž se toho pohlazení. Není třeba dlaní, ale slovem, úsměvem. A protože jsi neměla svoje děti, máš toho citu v sobě nashromážděno k prasknutí.“
Jenom chvilinku se učitelka Staňová zamyslí a pak vyhrkne: „Žáci toho zneužijí!“
„U tebe se toho neodváží. Lehce si to pohlídáš. Neboj se být mámou.“
„Začnu s Eliškou.“
„Ne s Eliškou, ale se všemi.“
„To nedokážu.“
„Dokážeš. Máš dost široké srdce. Znám tě za ta léta. Neboj se být matkou všem!“
Tohle všechno si učitelka Staňová připomíná, když jde na druhý den po pohřbu do školy. Přijde dnes Eliška, anebo ji maminka ještě omluví? A co jí mám říct, když si bude vymýšlet, jak je dcerušce spatně?
Vzhlédne, aby se porozhlédla po dětech, které míří do školy. Zaraduje se, když spatří Elišku. Ale když zahlédne vedle ní také Víťu, tak se to v ní vzbouří: Neposlechla a pořád Víťu svádí! Ona takhle a já se k ní mám chovat jako máma? A navíc nejdou z domu! Kde mohli být? Dávají si rande už před vyučováním a já se mám na ně usmívat?!
Jakmile Eliška spatří svou třídní učitelku, běží k ní. Se srdcem plným očekávání ji zdraví: „Dobrý den, paní učitelko!“
Nedočká se však stejně laděné odpovědi, ale pocítí odstup, ostražitost, dokonce i odsouzení. Dívka je tím zklamaná a natolik zasažená, že se neodvažuje nic říct.
„Chtěla jsi něco?“ ptá se Staňová chladně.
„Jo.“
„Říká se ,anoʻ. Co potřebuješ? Přijdeš do školy, anebo máš omluvenku?“
„Byla jsem u Janičky.“
„S Víťou?“
„Sešli jsme se tam. On nemohl spát a já taky.“
„To ti mám věřit?“
Až se učitelka lekne, co způsobila touto poznámkou. Dosud ještě široce otevřené oči její žákyně se zúžily na minimální štěrbinu. Je to příprava k útoku? Zasype teď žákyně svou třídní výčitkami či jinými výrazy? Skončí se příměří?
Namísto očekávaného výbuchu hněvu se objevují v Eliščiných očích slzy. Učitelka se zastydí. Dokáže však najít v sobě pokoru k nápravě?
Trvá to jenom chvíli, než promluví: „Promiň, Eliško, jsem hnusně podezíravá. Neplač a pověz mi, proč jsi za mnou přišla! Anebo víš co, povíš mi to v klidu v kabinetě.“
Tam učitelka žačku usazuje a sama si k ní dřepne, aby si byly očima blízko. Přitom ji vyzve: „Tak povídej!“
Eliška se jí zadívá do očí, aby se ujistila, zdali může otevřeně mluvit. Přesto říká: „Bojím se vám to říct.“
„Proč?“
„Abyste se mi nesmála.“
„To jsem tak hrozná?“
„Ne, jste hodná, ale bojím se, že já jsem divná. Ale je to Víťův nápad.“
„Hořím nedočkavostí,“ snaží se učitelka povzbudit dívku lehkým tónem hlasu.
„Chtěla bych se stát lékařkou a pracovat u dětí v inkubátorech, aby nemusely umírat jako Janička.“
„To je krásné, Eliško, ale má to jeden háček.“
„Já vím, mám pětku z přírodopisu.“
„Ano, to je problém. Studovat medicínu je hodně náročné. I já jsem nastoupila na lékařskou fakultu, ale po prvním ročníku jsem odešla. Anatomie byla nad moje síly.“
„Víťa říkal, že mám dobrou hlavu.“
„Máš. Jsi bystrá holka, ale nechceš se učit. Jsi asi líná. A plníš si hlavu kluky. Na učení tam potom není místo.“
„Já se teď chci moc učit. Budu se učit, abych měla v pololetí jedničku!“
„Ale to přece nejde. Teď se něco naučíš, dostaneš jedničku, ale výsledná známka bude čtyřka, nic lepšího z toho nepůjde udělat.“
Učitelka se až lekne, když sleduje, jak pohasíná nadšení v Eliščiných očích. Jak průzračný je její pohled! Jak se změnilo její srdce a já ji deptám kamsi do bláta. Takhle máma nejedná!
Zklamaná žačka vstává, aby odešla.
„Posaď se ještě,“ vyzývá ji učitelka. „Něco mě napadlo. Bylo to všechno takové mimořádné. Dá se omluvit, že ses nemohla učit. Vyzkouším tě před třídou za celé pololetí. Po vánočních prázdninách. Ředitel mi to povolí.“
Dívka vyskakuje ze židle a jásá: „Paní učitelko, vy jste zlatá!“
„Dobře, dobře, ale teď už bude vše záležet jenom na tobě. Tak už utíkej do třídy, bude zvonit.“
Sotva za Eliškou zapadnou dveře, přepadají ženu pochybnosti. Dokonce se v duchu plísní: Proč jsem to udělala? Bude to blamáž! Kam jsem dala rozum? Riskuji s ní i sebe!
Nemá čas na další přemýšlení. Zvoní. Bere si věci k vyučování, opouští kabinet a míří do své třídy. Když vchází dovnitř a staví se proti stojícím žákům, cítí, že je to jiné než jindy. Že by už byla přece jenom také matkou? Je matkou, která bude nejenom zkoušet, ale zároveň se i chvět, jak to maminky při zkouškách svých dětí dělají?
Vyvolává prvního žáka a cítí se jako začínající učitelka. Chvěje se, jako by zkoušela poprvé.

Samota otce Martina

Otec Martin prožil Štědrý den mezi farou a kostelem. Stále bylo třeba něco přenést, sehnat, dokončit či poopravit. Vydatně mu přitom pomáhal Víťa i další ministranti. Také děvčata se zúčastnila zdobení stromků i posledních úklidových prací. Postupně však pomocníci jeden po druhém odcházeli, až zůstal kněz v chrámu sám.
Poklekl před oltářem a modlil se: „Děkuji ti, dobrý Bože, za to, že jsi byl po celý advent s námi. Žehnals nám, abychom připravili kostel na slavnost Ježíšova narození. Kéž se o Vánocích sejdeme celá farnost v Betlémě a radujeme se z toho, že ,nám, nám, narodil seʻ. Amen.“
Nyní stojí u pootevřeného okna v prvním poschodí fary a pozoruje, jak se postupně ztrácejí domy v šeru. Naslouchá podivuhodnému tichu, jaké nastává pouze jedenkrát za rok - v době, kdy rodiny zasedají ke štědrovečerní večeři. Posvátný klid vyvolává v jeho srdci nejenom sváteční náladu, ale i pocit osamělosti. Ano, jsem sám, přiznává si kněz, ale nebudu kvůli tomu naříkat. Za pár hodin se naplní kostel a bude po samotě. A navíc nikdy nejsem sám, je tu se mnou Bůh.
Zavírá okno a jde do kuchyně, aby si připravil večeři. Paní Holubová se postarala – už včera přinesla v misce bramborový salát a obalené řízky kapra. Do pánve dám sádlo, rozpustím je, vložím do něj řízek a za půl hodinky budu večeřet.
Práce kolem plotny přece jenom zahání pocit samoty. Myslí přitom na své farníky – během roku má tolik pozvánek na nedělní oběd, že si musí dělat pořadník, aby někoho nevynechal. Ale na štědrou večeři ho nepozve nikdo. Je to tak správné, přikyvuje k tomu kněz, o vánoční noci mají být rodiny spolu.
Vůně smaženého kapra se šíří z kuchyně na chodbu, schodištěm pak proniká do bytu v prvním patře. Otec Martin si slavnostně prostírá nádobí ze vzácného cibulového servisu. Čte z Bible zprávu o narození Krista, pak se modlí desátek „kterého jsi, Panno, v Betlémě porodila“. Žehná jídlo na stole a usedá k večeři. I když se snaží na to nemyslet, tak ho samota drtí – jako by měl kámen na prsou. Nejraději by se zvedl, sbalil jídlo a zaklepal u některého domu, aby nemusel být sám.
Jako ozvěna těchto myšlenek se ozývá zvonek. Ne u některého domu, ale u farních dveří. Otce hned napadá: Že by Bůh poslal někoho, kdo zapudí samotu? Ale pozor! Co když je to nevítaný host, který využívá prázdných ulic, aby přepadával a loupil? Musím být opatrný.
Snaží se být hlučný, když směřuje ke dveřím. Tam se zeptá: „Kdo je tam?“
Ticho.
Ptá se znovu a hlasitěji: „Kdo je tam?“
Až se leká, když namísto odpovědi kdosi zabuší na dveře. Kněz do toho křičí: „Neslyšíte?“
Znovu bušení a k tomu volání: „Slitujte se, slitujte se!“
Otec Martin se usměje. Známá firma: bezdomovec Vašek. Ale co tu dělá? Přece pro ně mají v azyláku večeři! Je nějaký agresivní, raději si zasunu řetěz. Rozžíhá světlo a pootevírá dveře – oba se tak dívají zblízka na sebe.
Vašek je samá laskavost, když říká: „Otče Martine, potřebuji nutně vaši pomoc.“
„Copak se děje?“ ptá se stejně přívětivě kněz, i když ví, co bude následovat.
„Strašně se mi stýská po domově. Ale nemám na vlak.“
„Já vím, po čem se vám stýská.“
„Po mamince.“
„Po flašce kořalky anebo sklenici vína.“
„Otče Martine, zač mě máte?“
„Řekněte pravdu a můžeme se spolu bavit.“
„Jsou Vánoce a mně je smutno.“
„Mně taky, brachu. Přijďte na půlnoční, tam sám nebudete.“
„Otče Martine, stačí mi padesátikoruna. Slibuji, že se neopiji.“
Kněz už chce zabouchnout dveře, ale rozmyslí si to. Sahá do kapsy a nahmatává mince. Sází pak jednu za druhou na nataženou Vaškovu dlaň, až dosáhne požadovanou částku. Přitom říká: „Jsou Vánoce…“
Šťastný bezdomovec děkuje a panáčkuje jako zajíc k hospodě, která je otevřená i na Štědrý večer. Otec Martin povzdechne: „Tak málo mu stačí a je mu dobře. Také se napiji a zaženu tak chmury!“
Sotva tento nápad vysloví, rozpoutává se v něm boj. V duchu slyší hlas svého prvního faráře, který mu na rozloučenou řekl: „Nikdy nepij víno nebo kořalku jenom proto, abys zahnal samotu. Je to začátek konce – staneš se alkoholikem.“
Otec Martin se tomu směje: „Pro jednou se nic nestane.“
„Nikdy! Ani jednou!“ slyší v duši opět starého faráře.
Ale to už vchází do komory a vytahuje z kouta sedmičku vína. „Veltlínské zelené, pozdní sběr,“ čte z etikety, přikyvuje a dodává: „Z toho mi nic nebude. Zaženu smutek a nebudu se kabonit na farníky.“
Staví láhev na kuchyňskou linku a rychle se shýbá k šuplíku, aby vytáhl vývrtku. Dělá to rychle - snaží se tak umlčet svědomí, které vytrvale, ale přece jenom už slaběji připomíná varování starého faráře.
„Krásně to puklo,“ komentuje zvuk vytaženého špuntu a nalévá zlatavý mok do pohárku. „Má krásnou barvičku, kvalitní víno.“
Zvedá skleničku a zvolá: „Na zdraví!“
Ale komu na zdraví? Sám sobě? Jsem fakt takový sobec, že připíjím sám sobě?
Staví pohárek na stůl. Touha po alkoholu pomíjí a on slyší slova spirituála, který jim v poslední večer v semináři na rozloučenou řekl: „Až se budete cítit sami, jděte ke svatostánku. Buďte tam tak dlouho, až vás Ježíš potěší.“
„Jdu hned,“ odpovídá otec Martin spirituálovi.
Pohledem zavadí přitom o jídlo na stole. Ohřeji si to, až se vrátím. Dává si pozor, aby nezavadil pohledem o láhev s vínem.
V kostele kleká před svatostánkem a zatouží po duchovní útěše, která by zahnala samotu z duše. Ale neděje se nic. Namísto toho se mu před očima zjevuje sedmička vína. Tancuje mu před očima, jako by chtěla sdělit: Tak ti bude veselo, až mě vyprázdníš.
„Ne, ne, ne!“ odmítá kněz nahlas nabídku a poroučí si: „Vydržíš, dokud tě Ježíš nepotěší.“
Smutek a deprese se však v samotě prohlubují. Otec Martin se potí. Už neklečí, protože by možná omdlel. Sedí na oltářních stupních, snaží se dívat ke svatostánku. A znovu mu tančí sklenice před očima. To je útěcha, kterou mi potvrzuje sám Ježíš - vždyť víno je Boží dar. Vstává, aby se vrátil na faru a k večeři vypil připravené víno. Než odejde z chrámu, zapípne mu v mobilu SMS. Rychle si ji vyvolává a čte: „Otce Martine byla to krasna vecere. Janicka byla s nami citili jsme to všichni. Prijdeme na pulnocni. Eliska.“
„Janičko, Janičko,“ vzkřikne kněz a vrací se do kostela.
Kleká si a upře oči na svatostánek. V duchu vidí Janičku. Jak leží v inkubátoru, jak ji křtí. Vidí ji po smrti v jejím posledním lůžku – zaplavenou květy, celou v bílém. Nemluví, ale srdce kněze slyší: „Sejdeme se v nebi.“
Otec Martin dál klečí před svatostánkem a stírá si slzy z tváře. Děkuje: „Dobrý Bože, tys poslal anděla Ježíšovi, když se v Getsemanské zahradě potil krví, aby ho potěšil a povzbudil. Také mně jsi poslal anděla – Janičku, když jsem se potil úzkostí.“
Dlouho se modlí za svou farnost. Promítá si v mysli jednu rodinu za druhou a prosí za rodiče, děti, babičky a dědečky, aby prožili krásné Vánoce.

Nad učebnicí přírodopisu

Rodina Slámova prožila pokojné vánoční svátky. Janička je spojovala tak, že si vážili jeden druhého. Eliška se z domu takřka nehnula. Bez nadsázky objevila svoje rodiče. Doprovázela je do kostela i na hřbitov. Pomáhala mamince s obědem a vymínila si, že jim odpoledne uvaří kávu k cukroví.
Učit se začala hned na „Štěpána“. Otevřela sešit i učebnici přírodopisu a s chutí začala vtloukat do hlavy obratlovce. Byla šťastná, že v počátečním nadšení lehce zvládla jejich kosti i svalstvo. Podle plánu měla ještě v první den probrat trávicí soustavu. Blížil se večer a Eliška cítila, že už jí to hlava nebere. Vydala se za tatínkem, který spal v křesle. Dívka mu namísto jeho spadlé knížky položila do klína otevřenou učebnici přírodopisu. Něžně čtenáře pohladila a řekla: „Nelekni se, tati!“
Přesto se muž vyděsil a téměř vzkřikl: „Co je? Co se stalo?“
„Skončila jsem v žaludku.“
„Kde? Vždyť jsi tady.“
„Tady jsem tělem, hlavou trčím v žaludku.“
„Co?“ bojí se tatínek a ohmatává hlavu dcery, která říká: „Žaludek je svalnatý, vakovitý a různě utvářený orgán, kde se potrava rozmělňuje a promíchává se žaludeční šťávou. A dál nevím.“
„To je jednoduché,“ přijímá tatínek roli učitele. „Sežral tě tedy nosorožec, dostala ses do žaludku. Je tam z tebe pěkně hnusná kašička, která poputuje do tenkého střeva.“
„Já už vím,“ skáče mu do řeči dcera, „první část tenkého střeva se nazývá dvanácterák.“
„Dobrý, dobrý,“ směje se tatínek a ten dvanácterák tě zaveze do královského paláce, kde právě začíná ples. Jenomže co s kaší na plese, zvláště když je uvězněná v tenkém střevě?“
„Tatí, povídej dál, chci být na královském plese a tančit s princem!“
„Jsi přece v tenkém střevě a myslíš si, že princ bude tančit s jitrnicí? A navíc ještě syrovou? A poněkud páchnoucí…“
„Tatí, ty si poradíš. Jsme přece v pohádce a tys vždycky uměl pohádky vyprávět!“
„Myslíš?“ brání se muž jenom slabě.
A když se dcera choulí do rohu válendy a prosebně se na něho podívá, nemá vyhnutí.
„Takže si to zopakujeme: jsi rozmělněná v tenkém střevě, kterému se na jeho začátku říká dvanáctník. A abys ještě více páchla, tak slinivka břišní do tebe láduje trávicí enzymy. Ale pozor! Jsou tu ještě játra, laboratoř každého těla obratlovců. Brousí si na tvé zbytky zuby. Proto si tě už teď ve dvanáctníku připravuje tak, že tě ovoní žlučí. Takto pěkně upravená přesně podle tisíciletého receptu se bezhlavě pouštíš jako boby do koryta tenkého střeva. Po několika metrech tě čeká zkouška, zda se vyznáš v labyrintu. Dáš se doprava nebo doleva?“
Eliška chvíli váhá, ale pak odpovídá: „Doprava.“
„Výborně!“ pokračuje tatínek, „vyhnula ses tak slepému střevu a míříš do střeva tlustého. Drž se, děvče, drž se tu pevně, jinak vyletíš konečníkem ven, potřísníš hřbet dvanácteráka a na ples se nedostaneš. Drž se stěn a klidně vydechuj. Stráže omámené těžkými plyny ustupují a ty vjíždíš na hřbetě dvanácteráka do královského paláce. Jelen tě nese do královské kuchyně, kde budeš tepelně upravena tak, abys mohla coby kvalitní jitrnice a jelito doputovat jako specialita na královský stůl.“
„Tatí, už dost, péct se nechci! Ani nevíš, jak toužím tancovat s královským princem,“ přerušuje Eliška vypravěče a zasní se pohledem do prázdna.
„Jelen tě slyší, Eliško, a nenese tě do kuchyně, ale míří do věže, kde tě shazuje k nohám královského čaroděje, který rozumí jelení řeči. Pro jistotu se ptá, zdali porozuměl zadanému úkolu: ,Chceš, abych ji nazpátek protáhl trávicím ústrojím a krásnou dívku zavedl na ples? To je věru těžká práce. Co mi za ni dáš?ʻ
Jelen hrabe kopýtkem v zemi, naráží přitom na tvrdý kámen. Vší silou do něho udeří, až jej rozlomí. Třpyt drahého kamene čaroděje uspokojí. Ujímá se plného tenkého i tlustého střeva a mumlá si pro sebe: ,Enzymy nám rozložily velké molekuly bílkovin a škrobu v menší molekuly. Poradily si také se složitými sacharidy a tuky, neboť žluč je rozptýlila na jemné kapičky. S takovou emulzí by si už enzymy věděly rady.ʻ
Čaroděj si naštvaně odplivuje a vzdychá nad hmotou ve střevech: ,Také bakterie a prvoci už rozložily celulózu. Naštěstí ten jelen se zavčas dostal ke střevům a nedošlo dosud ke vstřebání do krve. Máme tam tedy tu dívenku celou. Takže to půjde! Stačí nasadit zpětný chod v ději s tím, co tady máme. Jak se to ale říká? Ta moje skleróza, jsem už k ničemu,ʻ naříká starý čaroděj.
,Ale mistře!ʻ ozývá se shora z věže, ,vždyť jsme to probírali před měsícem.ʻ
,A ty si to pamatuješ?ʻ
,Jistě že ano,ʻ odpovídá čarodějův učeň, kterého sem jeho rodiče dali do čarodějnické školy.
Zakrátko seskakuje z posledních schodů věže mladý muž, který se směje dlouhé jitrnici a jelitu. Čaroděj ho napomíná: ,Nesměj se! Musíme vrátit do života dívku a zavést ji na královský ples.ʻ
,Myslíte, že to bude fungovat?ʻ
,Samozřejmě, jenom tu formuli musíš říct přesně.ʻ
Mladík neváhá a tajemně pronáší: ,Reverto homino corporem eum!ʻ
Neděje se však nic. Čaroděj naříká: ,Vím, proč se to zaseklo. Vrátit do života můžeme jenom dobrého člověka. Před slovo homo musíš dát přívlastek bonus – dobrý. Měla-li ta dívka čisté srdce, kouzlo se podaří. Nebyla-li hodná, marná bude tvoje snaha.ʻ “
„Tatí,“ skáče Eliška čarodějovi do řeči, „udělej mě hodnou, řekni, že jsem hodná!“
„Ještě že tě nosorožec sežral až teď o Vánocích. Kdyby se tě zmocnil o pár dnů dřív, tak bys nadobro zůstala ve střevech.“
„Hurá, tatí,“ jásá Eliška, „povídej dál!“
„Čarodějnický učeň pronáší opravenou fomuli: ,Reverto homino bono corporem eum!ʻ
Okamžitě se spouští zpětný děj. Natrávená potrava opouští střeva i žaludek a jícnem se vrací na vzduch. Oba muži vydechnou údivem, když se před nimi objevuje hezká dívka, vlastně ty, Eliško.
Čaroděj se rozčiluje: ,Taková holka přece nemůže na ples, vždyť jí není ještě patnáct. Vyveď ji ven z paláce!ʻ
Mladík rád poslouchá a odvádí Elišku k bráně hradu. Tam ji však neopouští, nýbrž doprovází ji dál ulicí, která ústí do volné přírody. Zamilovaní se rozcházejí za úsvitu. Slíbili si, že na sebe počkají. Čarodějnický učeň se rozhodl ukončit dosavadní vzdělávání. Udělá si maturitu a stane se stavebním inženýrem. Počká tak na Elišku, která mezitím dostuduje medicínu.
A to je konec pohádky, milá Eliško,“ končí tatínek vyprávění. Jeho dcera, okouzlená vidinou zamilovaného mladíka, se nechce vrátit do obyčejného života.
Tatínek ji povzbuzuje: „Eliško, neměj strach o budoucnost. Jednou si pro tebe tvůj mladík přijde i ve skutečnosti. Přivítáš ho jako lékařka, která se stará o nemocné děti. Takže jak je to s tou trávicí soustavou?“
Dívka bez problémů zopakuje to, co se naučila sama, i to, co jí pohádkou vštípil tatínek. Osvěžená se pouští do dýchací soustavy, kterou měla v plánu až na zítřek. Dělá tak radost nejenom sobě a rodičům, ale i onomu tajemnému mladíkovi z pohádky, který jednou přijde ve skutečnosti.

Na konci prvního týdne

V prvních dnech po novém roce se rozbíhá život ve škole pomalu. Přesto ještě na konci prvního týdne má podle domluvy složit Eliška zkoušku z přírodopisu. Navíc si učitelé i z ostatních předmětů ověřují, zdali problémová žákyně dohání podle plánu dosud nezvládnuté učivo.
Ještě ve čtvrtek odpoledne si Eliška prošla celou látku za uplynulé čtyři měsíce. Večer ji tatínek vyzkoušel a napsal jí velikou jedničku. Přesto v pátek vstává se strachem. Naříká: „Všechno se mi to plete. A když na mě Staňová zahučí, tak se celá podělám a popletu si kost loketní s kostí lýtkovou a kost temenní s kostí týlní. A určitě prohodím hutnou kostní tkáň s houbovitou kostní tkání. A co ze sebe vykoktám, když Staňová najede na řídící soustavy? Vždyť už ani teď nevím, jak ty mozky jdou za sebou… Mamí, všechno se mi plete,“ naříká děvče.
„Uklidni se,“ radí jí maminka, „podívej se z okna anebo si něco přečti, ono se ti to v hlavě srovná.“
Eliška poslechne a zadívá se na vycházející slunce. Ty krásné barvy – žlutá se mísí s červenou… Kdybych to tak namíchala ve výtvarce, tak by mi paní učitelka řekla, že je to kýč. Ale co ty mozky? Už to vím: „Přední mozek, mezimozek, střední mozek, mozeček a prodloužená mícha.“
Maminka ji chválí až z kuchyně: „Výborně! A teď už mysli na něco jiného. Umíš to a basta!“
„Dobře,“ poroučí si Eliška a po celou snídani se směje vtipům, které jí čte maminka z časopisu.
Z domu odchází v dobré náladě – vždyť jí maminka požehnala a svěřila ochraně Panny Marie. Těší se na koulovačku před školou – do rána totiž napadl čerstvý mokrý sníh a zatím se na trávnících i chodnících drží. Na vozovce se auta brodí ve sněhové břečce, a tak musí Eliška dávat pozor, aby ji nějaké auto nezastříkalo. Blíží se k přechodu, kterým se dostane na pěší zónu, kterou pohodlně dojde ke škole. Rozhlédne se. Spatří červené auto – nejede rychle, k přechodu má ještě daleko. Přejdu, však ono zastaví. Ale než vkročí do vozovky, poslouchá vnitřní varování: Klouže to, stůj!
Zezadu do ní málem vráží deváťačka Ivana. Otře se o pevně stojící Elišku a sebejistě vkročí do vozovky. Červené auto začíná brzdit. Ale na sněhové kaši to klouže. Ivana se chce rozběhnout, aby unikla střetu s vozidlem. Ale i jí boty podkluzují. Než srovná nohy, aby mohla vykročit, tak už se šine na přechod bokem červené auto.
Ivana křičí: „Stůj!“
Eliška řve: „Pozor!“
Řidič s vytřeštěnýma očima nedokáže auto ovládat. Naráží zadní částí vozu do Ivany, jako když čepel hokejky střílí do puku. Odmrštěná Ivana plachtí vzduchem a dopadá po několika metrech letu na vozovku. Auto se zastavuje o sloup pouličního osvětlení.
Eliška strnule hledí na Ivanu, zdali se zvedne. Ale když se ani nepohne, běží k ní. Sklání se ke zraněné současně se dvěma řidiči. Jeden z nich navrhuje: „Odneseme ji na chodník.“
Eliška si snaží vybavit všechno, co je Staňová učila o první pomoci. Co když má polámanou páteř nebo něco jiného? A dýchá vůbec? Sklání se ke zraněné a poroučí: „Nehýbejte s ní!“
Oba muži ji kupodivu respektují. Jeden z nich volá mobilem záchrannou službu. Druhý přikleká vedle Elišky, která konstatuje: „Nedýchá!“
Řidič vstává a odbíhá, děvče zůstává se zraněnou samo. Umělé dýchání, musím udělat umělé dýchání, velí jí hlava, ale ruce se k ničemu nemají. Umře ti, dělej něco, napomíná ji svědomí. Poslouchá a naklání se, aby jí foukla vzduch do úst. A tu se jí připomíná věta, kterou jim Staňová vtloukala do hlavy: Prvně zjistěte, zdali jim funguje srdce!
Zkouší ihned tep na ruce i na spánku. „Nejde jí srdce!“ vzkřikne a ihned rozepíná bundu, rukama se dostává pod svetr i mikinu.
A teď masáž. Kdyby tu tak byla Staňová! Jak to dělala? Hlavně mačkat na hrudník, tak to říkala. Přikládá dlaň na pěst a vráží takto do hrudníku. Svaly ležící dívky povolují a Eliščiny ruce se zabořují do jejího těla. Povoluje a znovu přitlačuje. Na chvíli práci přerušuje, když řidič podsouvá pod zraněnou rohož.
Musím, musím, poroučí si, když se znovu zabořuje do hrudníku. Ještě jednou, znovu. Cítí, že jí scházejí síly. „Už nemůžu,“ volá na řidiče.
Muž však odpovídá: „Já to neumím.“
„Budete mačkat.“
„Ale jak?“
„Tak!“
Eliška vkládá veškerou sílu do rukou a cítí, že se opět vmačkává do hrudníku. „Tak!“ křičí na řidiče, který přikleká k tělu naproti Elišce.
Zachránkyně mu upravuje ruce a ukazuje místo, kde musí zatlačit. „A jeden stisk za druhým!“ poroučí.
Také řidič si zřejmě konečně rozpomíná na kurzy první pomoci. Poněvadž má dostatek síly, zdařile nahrazuje práci srdce. Eliška se přesouvá k Ivanině hlavě. Hladí ji a připadá jí nějaká volná. Nesmíme s ní hnout, poroučí si, co když má polámané obratle!
Řidič funí, zdá se, že i on toho už má dost. Ale minuty ubíhají a v dálce je slyšet houkání sanitky. Pronikavý zvuk se blíží, už je vidět i blikání. Konečně jsou tu muži a ženy v červeném oblečení. Eliška nečeká, až se jí lékařka zeptá, a sama hlásí: „Zástava dechu, dělali jsme masáž. Bederní, hrudní anebo krční obratle mohou být v háji, proto jsme s ní nehýbali. Hrudní kost i žebra má strašně tvrdé.“
Netrvá to dlouho a zraněná je na nosítkách vsouvána do sanitky. Lékařka vybízí Elišku: „Pojeď s námi! Musíme to sepsat.“
Zblízka tak může děvče sledovat boj záchranářů o život Ivany. Je u toho, když ji převážejí ze sanitky na operační sál. Poté sepisuje na ošetřovně, co se vlastně stalo. Lékař se jí ptá: „Ty studuješ zdravotní školu?“
„Ne, jsem osmačka.“
„Ale mluvíš odborně, jako bys byla zdravotník.“
„Právě teď jsem měla dělat zkoušku z přírodopisu,“ povzdechne Eliška a tuší, že z toho budou problémy.
Učitelka Staňová je už v této chvíli ve třídě a zapisuje do třídní knihy náplň hodiny. Když zjišťuje, že chybí Eliška, tak se rozčilí: „Samozřejmě chybí. Ale jiný termín nedostane! Měla tady být! Žádné výmluvy jí neuznám.“
Hlásí se Víťa. Když je vyvolán, oznamuje: „Teď mi došla SMS od Elišky. Píše: Jsem v nemocnici s Ivanou. Přejelo ji auto.“
Učitelka se nezapře, když na to říká: „Ověřím si to a hned! Vy si mezitím zopakujte svaly na nohou i rukou. Napíšeme si na to desetiminutovku.“
Chvatně odchází, teprve až za sebou zavře dveře, tak Radka prohlásí: „Spletla si povolání, měla být velitelkou v jednotce rychlého nasazení.“

Pochvala

Třídní učitelka Staňová se rozhodla ověřit si nepřítomnost Elišky přímo u pramene. Zavolala do nemocnice a dopátrala se lékaře, který s její žačkou sepisoval zprávu o úrazu. Dozvěděla se tak nejenom o těžkém stavu Ivany, ale i o roli, jakou sehrála Eliška. „Zachránila jí život,“ potvrdil lékař, „jen málokdo by se zachoval tak správně jako ona. Přitom se vyjadřovala odbornými termíny. Myslel jsem si, že mám před sebou studentku zdravotní školy. Má poklona tomu učiteli, který ji učí přírodopis.“
Učitelka je dojatá pochvalou za svou práci. Až dosud žádná inspekce ani ředitel, ani někdo z učitelů ji tak nepochválil jako tento neznámý lékař. Tak přece to má smysl, když jsem na žáky přísná a vyžaduji znalosti!
Lékař musí dvakrát opakovat nabídku, že zavolá žačku k telefonu. „Budu ráda,“ souhlasí učitelka, když se probere ze zamyšlení.
„Tady jsem já, Eliška,“ hlásí se její žačka.
Její třídní jí odpovídá měkkým a laskavým tónem hlasu: „Nevěděla jsem, co je s tebou.“
„Doprovázela jsem Ivanu.“
„Už vím. Pan doktor mě informoval.“
„Teď ještě musím na policii. Potřebují mě tam prý jako svědka.“
„Eliško, tu zkoušku z přírodopisu už dělat nemusíš.“
„Jak to? Chtěla jsem dostat jedničku.“
„Máš ode mě jedničku s pochvalou.“
„Vždyť nevíte, jak to umím.“
„Dokázala jsi své znalosti při nehodě.“
„Ale vy jste tam nebyla.“
„Pan doktor ti dal takové vysvědčení, že už tě zkoušet nepotřebuji.“
„Fakt? To jsem ráda. Ale on mě nezkoušel.“
„Zachránila jsi život Ivaně a mluvila jsi jako zdravotní sestra. Dostala jsem pochvalu i za tebe. Teď už fakt věřím, že z tebe jednou bude lékařka.“
„Děkuji, paní učitelko.“
„Já ti děkuji. Od tebe jsem dostala největší jedničku svého života.“
„Ode mě?“
„Ty jsi osvědčila znalosti. A pan doktor pochválil tebe i mne.“
„To jsem ráda. Ale už jsou tu policajti. Budu muset končit.“
„Jasně. Až to skončíš, tak přijď do školy. Moc se na tebe těším.“
„Přijdu,“ slibuje Eliška, vrací mobil a následuje policisty k sepsání protokolu.
Za hodinu se vrací do školy jako hrdinka. Téměř ji objímají rodiče od Ivany, která je už mimo nebezpečí života.
Eliška se raduje: „To je dobře.“
Ivančina maminka však dodává: „Poskytlas jí správně první pomoc. Pan doktor říkal, že má zachovány všechny funkce mozku jenom proto, žes jí udělila správně první pomoc. Dostaneš od nás velkou odměnu.“
Také pan ředitel ji chválí a slibuje, že dostane zvláštní odměnu za statečnost a pohotovost. „Dělala jsem jenom to, co nás naučila paní učitelka Staňová.“
„Také paní učitelku patřičně odměním,“ slibuje ředitel a sahá do šuplíku.
Vytahuje mléčnou studentskou pečeť a podává ji Elišce. „To je jenom pro dnešek. Na posílení. Odměnu dostaneš před celou školou.“
„Děkuji,“ odpovídá Eliška.
Raduje se a je šťastná. Odchází z ředitelny. Protože je přestávka, tak volá mamince. Když jí všechno sdělí, tak slyší ve sluchátku pláč.
„Co je, mami?“ ptá se s obavou, „co se děje?“
„Nic. Pláču dojetím.“
„Máš radost, že jsem to tak zvládla?“
„Mám. Ale hlavně děkuji Janičce, že se tak o tebe stará.“
Elišku to v první chvíli zamrzí – přece to byla moje práce, moje učení, moje znalosti. Já tedy zasluhuji pochvalu, ne Janička! Ale vzápětí by si dala nejraději facku. „Já také děkuji,“ říká do mobilu mamince, která už musí končit hovor.
Eliška zamíří do třídy. Přichází tam už po zazvonění. Mají český jazyk. Učitelka Váchová ji vítá a blahopřeje slovy: „Mám z tebe radost. Po tom všem, co jsi prožila…“
„Děkuji,“ odpovídá žačka a usedá do lavice.
Vytahuje si sice na lavici potřebné věci, ale myšlenkami je jinde. Vyvolává si v paměti sen, ve kterém viděla Janičku v nebi. Sestřička tam byla smutná. Přišla k ní Panna Maria. Něžně ji pohladila po kudrnatých vláscích a zeptala se jí: „Janičko, proč jsi tak smutná?“
„Bojím se o Elišku, má čtyřky a pětky.“
„Řeknu o tom Synovi,“ slíbila tehdy Matka Boží, za chvíli se vrátila s Pánem Ježíšem. Jak byl krásný, vzpomíná si Eliška. A co říkal, to si pamatuje přesně ještě dnes. Ujistil smutnou sestřičku: „Janičko, o Elišku se neboj.“
Děvčátko však oponovalo: „Má hrozné známky!“
„Ale má teď otevřené srdce. A takové srdce mohu vést k lásce. Neboj se, postarám se o ni. Raduj se, jsi přece v nebi.“
„Děkuji,“ zašeptala Janička a strach zmizel z její tváře.
Pak šla s Pannou Marií na procházku, vzpomíná si Eliška, a se mnou se začaly dít věci…
Ano, Janička nade mnou bdí, jak jsem na to mohla zapomenout, kárá Eliška sama sebe. Pán Ježíš se o mě stará a já se tu nechám oslavovat. Hned ze školy mu zajdu poděkovat do kostela.
I zbytek hodiny byla Eliška mimo. Učitelka Váchová ji nechala. Proto děvče nechápe, že to tak uteklo a zvoní konec hodiny. Je přestávka. Rozhlédne se po třídě. Spatří Víťu, jak sedí ve své lavici. Okamžitě ji napadá: Jak velký podíl má právě on na mém dnešním velkém dni! A nikdo si ho ani nevšímá. Ale já vím, co pro mě udělal a stále dělá.
Eliška vstává a sahá do batohu. Vytahuje z něj čokoládu, kterou dostala od ředitele. Bez dalšího váhání jde přímo k Víťovi. Pokládá čokoládu před něho na lavici a přikrývá ji sešitem.
Spolužák k ní tázavě pohlédne a zeptá se: „Za co?“
„Za to, že stojíš za mnou.“
„Za to mi přece nemusíš dávat čokoládu.“
„Nemusím, ale mohu.“
Víťa sahá pod sešit, aby čokoládu vytáhl a vrátil. Ale Eliška už kličkuje mezi lavicemi ke svému místu. „Bože, kéž jí to vydrží,“ pomodlí se Víťa za ni a dokazuje tak, že skutečně za Eliškou stojí.

Velký déšť

Po skončení vyučování zamíří Víťa rovnou na faru. A to i přesto, že se prudce oteplilo a z oblak se spouští na zem provazy hustého deště. Tlačítko zvonku u dveří farní budovy však mačká marně. „Není doma,“ povzdechne hoch, opouští přístřešek a zamíří do kostela.
Všímá si však pootevřených dveří ve věži chrámu. Že by otec byl tam? Vybíhá na první i druhou podestu, dostává se až na úroveň stropu chrámu. Opět otevřenými dvířky přechází na půdu chrámu. Leká se. Co když jsou tu zloději a já jim padnu rovnou do náruče? Ale dveře byly dole i nahoře otevřeny, žádné stopy po nějakém násilí. Zkusím ho zavolat. „Otče Martine! Otče Martine?“
„Tu jsem!“ ozývá se z dálky.
„Kde jste?“
„Nad oltářem.“
Poněvadž Víťa je nad kůrem, musí projít po deskách nad celou lodí, aby se dostal k panu faráři. „Co se stalo?“ zeptá se ho hned, jak k němu dorazí.
„Podívej se a poslouchej!“
Víťovi stačí jenom chvilička, aby mohl říct: „Prší sem dovnitř!“
„Pořádně zatéká,“ opravuje ho kněz a povzdechne: „Celá střecha je špatná, ale nemám peníze na opravu.“
„Uděláme sbírku.“
„To, co vybereme, je jako kapka v moři.“
„Možná bychom sehnali i padesát tisíc.“
„Je to sice hodně peněz,“ přitakává kněz, ale hned dodává: „Co je to proti pěti milionům, které bych potřeboval.“
„A město vám nemůže přispět?“
„Může, ale muselo by chtít.“
„Ale vždyť věřící jsou z města, patří k městu. Na stadion město také dává peníze, protože tam chodí lidé z města.“
„To teď nevyřešíme. Dal jsem tu vědra a za půl hodiny jsou plná. Budu sem chodit celou noc.“
„Ale vždyť se vůbec nevyspíte. Budu se s vámi střídat.“
„V žádném případě. To není práce pro děti.“
„Nejsem dítě.“
„Já vím: tak to není práce pro mladistvé. A proč jsi vlastně přišel? Ještě jsem tě nenechal promluvit.“
Teprve nyní může Víťa sdělit otci, jak výborně se dnes zachovala Eliška.
„To je dobře,“ raduje se otec Martin, „často se za ni modlím, obětuji za ni i toto vynášení vody.“
Pak už kněz bere do rukou vědra. Nedovolí, aby mu Víťa pomohl a šel se závažím po fošnách a nad klenbou. „Spadneš a polámeš si kosti,“ říká důrazně a nařizuje mu, aby odešel domů.
Víťa poslouchá, ale je z toho nešťastný. Venku totiž ještě déšť zesílil. Přece tam otec Martin nemůže celou noc chodit po úzkých fošnách a vynášet vědra. Co když uklouzne a spadne z výšky na klenbu? Poláme si kosti anebo se zabije. S kým se mám poradit? Doma to říct nemůžu. Tatínek by chtěl pomoci, ale je po úrazu nohy. Nemůže se tak namáhat. Že bych zavolal Elišce? Ale není přece moje holka, tak proč bych se jí svěřoval? Ale pan farář je také její otec. Vytahuje mobil a najíždí na jméno Eliška. Když se mu spolužačka ozve, tak jí vylíčí celou situaci.
„To je strašné! Co když nám spadne? Hrůza!“ odpovídá děvče a dodává: „Mám tu rodiče od Ivany. Zavolám ti potom.“
Když Eliška odloží mobil, tak se jí Ivanin tatínek zeptá: „Jestli jsem to dobře pochopil, tak teče střechou na kostele. Je to tak?“
„Ano,“ potvrzuje Eliška, „a pan farář vynáší vodu v kbelících ven. Kdyby spadl, tak by si moc ublížil. Jak ráda bych mu pomohla, když on mi tolik pomohl a pomáhá! To, že jsem uměla pomoci Ivaně, je také jeho práce. Modlitba zmůže všechno.“
„Takže si také zaslouží odměnu?“
„Největší odměnu! Pomáhá nám všem.“
„Dobře. Pomůžeme mu. Chlapy mám sice ještě na vánoční dovolené, ale svolám je ke krizové akci. Znám své lidi, přijdou hned. Za dvě hodiny budeme na půdě kostela. Už se mi rýsuje v hlavě plán, jak to provizorně opravíme.“
Eliška hledí na muže s vytřeštěnýma očima. Proto jí Ivanina maminka vysvětluje: „Manžel má stavební firmu. Bude se snažit panu faráři pomoci. Dejte mu vědět, že dorazí pomoc.“
Brzy návštěva odchází a zanechává Elišce dar, který si sama vybrala: tři nádherné knihy s názvem Anatomie člověka.
Eliška je hladí a slibuje jim: „Nebojte se, nebudete ležet. Všichni straší, že přes anatomii se na medicíně těžko dostává. Já se to naučím ještě dříve, než na fakultu půjdu.“
Přes Víťu dostává otec Martin zprávu: „Za dve hodiny prijede stavebni firma a da do poradku diru ve strese. Bude to dar za vase modlitby, za zachranu Ivany.“
Unavený a vymrzlý otec Martin čte stále znovu zprávu z říše fantazie. Jako už mnohokrát v životě, tak i nyní se ujišťuje o pravdě, že s modlitbou lze vyřešit všechno.

Opravné zkoušení

Blíží se pololetí, a tak se píše také prověrka z přírodopisu. Pokud se někomu písemka mimořádně nepodaří, může si známku opravit. Musí se však dobře látku naučit, neboť učitelka Staňová nikomu nic nedaruje.
Jakub potřebuje dostat na vysvědčení jedničku, má-li jet s rodiči na jarní prázdniny lyžovat do Alp. Po nepovedené písemce to má spíše ke dvojce. Opakování odkládá až na večer. Knížku ani sešit však neotevře, protože ho zaujme film v televizi. A tak jde spát otrávený sám ze sebe.
Ráno se však rozhoduje, že to zkusí. Třeba mi sedne otázka a jednička bude na světě. K opravnému zkoušení se jich přihlásilo pět. Jakub se lekne, když jdou k tabuli naráz. Hra na náhodu tím končí – učitelka takto projde látkou z celého půlroku, jednotlivé otázky budou vyžadovat jednoduché a přesné odpovědi.
Postupně je zřejmé, že Jakub neuspěje. Také mu to učitelka na konci zkoušení sděluje: „Kubo, buď rád, že máš dvojku. Dneska by to bylo o dva stupně horší.“
Žák se však nemíní smířit s tím, že vidina zájezdu do Alp mizí. Je naštvaný a jeho zlost se obrací proti učitelce, když jí vmete do tváře: „Kvůli vám nepojedu lyžovat!“
„Snad kvůli sobě,“ opravuje ho učitelka.
„Je to nespravedlivé!“
„Tak prrr, to nesnáším! Co je nespravedlivé?“
Jakub chvíli váhá, ale pak jeho pihovatý a bledý obličej tmavne. I dech se mu zrychluje. Jeho štíhlé tělo se dostává do předklonu. Vypadá jako nadurděný kohout, když na učitelku vyštěkne: „Elišku jste nezkoušela a má jedničku!“
„Ale ona prokázala znalosti.“
„Umělé dýchání a nic víc.“
„To není pravda. Lékař dosvědčil její znalosti.“
„Je to váš miláček.“
„Co si to dovoluješ!“
„Může mít v hodině mobil. Chodí k vám do kabinetu.“
„To mělo svůj důvod.“
„Důvod se vždycky najde,“ naráží Jakub na obvyklé úsloví, kterým třídní vyvrací výmluvy.
„Elišku nechej na pokoji!“ křičí učitelka, kterou její žák už vytočil.
„Potrefená husa…“
Jakub však přísloví nedořekne, neboť učitelka na něho ječí: „Co si to dovoluješ! Já a potrefená husa? Ty drzoune jeden. Tak se chováš ke mně?“
Vzápětí přistává na tváři žáka facka. Pak druhá. A třetí ujde mladík jenom proto, že prchá z dosahu rozlícené ženy, která na něho křičí: „Tak toho jsem se dočkala! Já, která jsem byla poctivá a nekompromisní! Ty sprosťáku…“
Po výbuchu hněvu přelétne učitelka očima třídu. Žáci strnule sedí, vyděšení z toho, co se stalo. Teď si mám sednout ke katedře a učit? Vždyť nedokáži ani mluvit. Rozbrečím se tu. Ne, tak mě nesmějí žáci vidět. Musím na chvíli do kabinetu. Ale jak jim to mám říct? Nedostanu ze sebe ani slovo. Musím pryč! Musím se uklidnit.
Beze slova vyráží učitelka ze třídy. Sotva za sebou zavře dveře, vhrknou jí do očí slzy. Naštěstí nikoho nepotkává. Po paměti nahmatává klíč, a když se ocitá v kabinetě, tak už se pláči nebrání. Nejprve ryčí, pak vzlyká s hlavou položenou na stole. Přitom naříká: „Co jsem to provedla? Selhala jsem. To je můj konec. Provokatér, dostal mě. Ale patří mu to!“
Třída se jenom pozvolna vzpamatovává z šoku. Než se však začnou žáci spolu bavit, tak všichni slyší Jakubovy výhružky: „Ty facky jí nedaruju. Taťka jí to spočítá!“
Sympatie si tím nezíská. Všichni vědí, že jeho otec je fikaný právník. A žáky učitelé bít přece nesmějí.
„Chudák Staňová,“ dolétne odkudsi z enklávy holek, „každý by vypěnil.“
Kluci neberou scénu až tak vážně a Staňovou obdivují, když říkají: „To byly přesné trefy.“
„Ta druhá facka mlaskla ještě víc.“
„Parádní trefa.“
„Staňová je dobrá!“
„Konečně někdo s tím frajírkem zatočil.“
I Víťa se ke klukům přidává, když prohlašuje: „Zasloužil si to!“
„Jen aby on nezatočil s ní!“ varuje Lukáš.
Jakub to slyší, proto hned ohlašuje: „To víš, že s ní zatočím!“
Konečně se otevírají dveře a vstupuje Staňová. Nejraději by zůstala v kabinetě, ale zodpovědnost za třídu jí to nedovoluje. Oči má zarudlé, hlas zastřený. Usedá ke katedře a zapisuje známky vyzkoušených do žákovských knížek. Získává tak čas, aby se dokázala sebrat a působit co možná nejklidněji. Vnímá velmi dobře, že třída stojí za ní. Znovu má chuť učit. Vždyť děcka jí fandí. A co Eliška? Musí se na ni nepozorovaně podívat!
Napíše proto nadpis dnešní látky na tabuli, když se otáčí, pohlédne na Elišku. Jejich oči se setkají. Je v nich obdiv, vděčnost. To dává učitelce křídla. Snad ještě nikdy nepřednesla novou látku s takovou chutí jako dnes. Určitě dosud nemluvila k tak soustředěné třídě. A co teprve když zapojuje žáky do výuky! Ta diskuze! Zájem! Několikrát se ptá sama sebe: „To jsem musela dát facku, abych získala žáky na svou stranu?“
Odchází ze třídy brzy po zazvonění. Usměje se na všechny. A sklidí úsměv ze všech lavic. Zmrazí ji až pohled na Jakuba. Z něho přímo čpí hněv, zlost, touha po pomstě. Její radost tak dostává políček.
Po odchodu učitelky se rozvine ve třídě diskuze. Také Víťa spěchá k Elišce. Vyhrkne na ni: „Staňová, to je třída, že!“
„Bylo to všechno kvůli mně.“
„Je jako správná máma.“
„Jo,“ souhlasí Eliška, „rozčilí se, rozdá facky, pobrečí si a pak se jede dál. Tak je to kolikrát i u nás doma.“
„U nás taky.“
„Teď jí musíme držet palce.“
„Doslova,“ souhlasí Víťa, který vždycky při modlitbě tiskne palce k sobě. A čím úpěnlivěji se modlí, tím je stisk pevnější.

Boj o Staňovou

O fackách učitelky Staňové věděla brzy celá škola. Známý frajírek Jakub si tím sympatie nezískal. Naopak mu to všichni přáli. I v jiných třídách se potvrdilo, že se Staňovou i přes její přísnost většina žáků sympatizuje. Také mezi učiteli došla uznání: s fackami sice její kolegové vesměs nesouhlasili, ale „ujeté nervy“ chápali.
Přesto se však hned na druhý den rozjíždí boj o Staňovou.
Do školy přichází půl hodiny před začátkem vyučování doktor Páral, Jakubův otec. Prudce zaklepe na dveře ředitelny a vrazí dovnitř. „Dobrý den,“ zdraví a hned jde k věci, když přednáší stížnost: „Učitelka Staňová včera dvakrát uhodila mého syna Jakuba na tvář. Způsobila mu tím újmu na jeho psychickém stavu. To však nemíním dokazovat. Stačí, že hrubě porušila pracovní kázeň, proto musí být ze školy propuštěna.“
Ředitel odpovídá zprvu klidně: „Vím o tom a učitelka dostane napomenutí a finanční postih.“
„To je naprosto nedostatečné. Svým jednáním zmíněná žena potvrdila, že nezvládá svou roli učitelky, která má vychovávat žáky k pozitivnímu přístupu k lidem.“
„Nemyslím si totéž co vy. Učitelka Staňová patří k nejlepším pedagogům na naší škole. Určité selhání je vysvětlitelné z napětí, které prožila v nedávné době.“
Muž se však nevzdává, ale naopak útočí: „Nechápu váš přístup, pane řediteli. Vaším postojem ohrožujete pověst školy, tolerováním negativního chování vaší učitelky porušujete dané předpisy.“
„Pane doktore,“ zvyšuje svůj hlas ředitel, „její jednání netoleruji, již včera jsem jí neadekvátní postup vytknul. Bude potrestaná, jak už jsem vám řekl, ale o jejím vyloučení z řad učitelů nemůže být ani řeč. Dosud bezúhonná učitelka má i nadále mou důvěru a věřím, že to byla naprostá výjimka ve stylu jejího jednání s žáky!“
„Pane řediteli,“ zvyšuje také doktor Páral svůj hlas, „pokud do zítřka nepřehodnotíte své rozhodnutí, budete čelit vy i paní učitelka Staňová stížnosti ke kompetentním orgánům!“
„Pane Párale,“ snaží se ředitel najít dorozumění smířlivým tónem hlasu, „nebylo by lépe si přiznat, že váš syn má na celé kauze svůj podíl?“
„Jistě. Ale je nezletilý a nepoužil žádného násilí.“
„Ale učitelku vyprovokoval.“
„To je právě to, proč zde musí ona skončit. Neumí se ovládat. Je tím ohrožena bezpečnost žáků.“
„To nemyslíte vážně, pane doktore. Takové závěry jsou nadnesené a jednostranné.“
„O tom rozhodne někdo jiný, pane řediteli. Do zítřka máte možnost situaci řešit odpovídajícím způsobem. Zákoník práce vám k tomu dává ty nejlepší předpoklady. Na shledanou.“
Pan Páral se zvedá a důstojným krokem opouští ředitelnu.
Po odchodu stěžovatele svolává ředitel poradu vedení. Při ní se jedna zástupkyně vysloví pro vyloučení učitelky Staňové, druhá zástupkyně schvaluje dosavadní postup. Rozhodnutí ředitele tak zůstává v platnosti.
V té době se už Jakub ve třídě chvástá, že taťka to Staňové spočítá. „Ani známky na vysvědčení nám nenapíše, tak to s ní dopadne,“ sděluje zaraženým spolužákům a dodává: „Můj taťka je renomovaný právník a svoje případy neprohrává.“
Když brzy na to, těsně před zazvoněním, vychází učitelka Staňová z ředitelny, utichne na chodbě křik i hlasitý hovor. Jenom v koutech si žáci šeptají: „Podívejte, už ji vyhodili.“
Učitelka Staňová však za chvíli spěchá do své třídy, kde učí hned první hodinu. Je jí mizerně. Celou noc nespala – stále přemýšlela nad tím, co se vlastně těmi dvěma fackami stalo. Hluboce ji zasáhl i trest, který jí sdělil ředitel. Na mysl se jí stále vracely Jakubovy výhružky. Ráno byla tak rozrušená, že do sebe nedostala žádnou snídani. Nyní, když vstupuje do třídy, se chvěje po celém těle. Snaží se však nedat na sobě nic znát. Drží se zpříma, když se pozdraví se žáky, sedá ke katedře a zapisuje údaje do třídní knihy. Pak vstává, aby začala opakováním vyučovací hodinu. Přitom se stále chvěje, potí se a žáky vidí v nejasných obrysech. Chystá se položit první otázku, ale místo svého proslulého jasného hlasu vytlačí z hrdla jakýsi skřek. Sama se toho leká, snaží se pokašláním uvolnit krk, ale stáhnuté hrdlo nepovoluje. Navíc cítí, že ztrácí rovnováhu. Chytá se katedry a s velkým vypětím se posouvá k židli. Ale to už ji podepírá Eliška a pomáhá jí usadit se na židli.
Ze třídy vybíhá Víťa, aby vyhledal pomoc ve sborovně. Pak už jenom několik minut pečují učitelky o svou kolegyni. Brzy přijíždí sanitka a odváží nemocnou do nemocnice.
Víťa už mezitím všechno sdělil mobilem panu faráři. Jenom chvíli otec Martin přemýšlí, co má udělat. Poté říká Víťovi: „Byla pokřtěná, jdu za ní do nemocnice.“
„A co tam budete dělat?“
„Uvidím. Každopádně si tam sednu na chodbu a budu se tam za ni modlit. Vezmu si s sebou olej, když to bude vhodné, udělím jí svátost nemocných.“
„Budu na vás myslet,“ slibuje Víťa. On i kněz vědí, že „myslet“ je synonymem ke slovu „modlit se“.
Vrací se do třídy a v duchu si říká, jak je dobře, že kněží se nežení a patří tak zcela těm, ke kterým jsou posláni. Kéž to Staňová pocítí a pochopí, až uvidí otce Martina ve své blízkosti.

V nemocnici

Celý udýchaný dorazí otec Martin do nemocnice. Na ošetřovně ho sestry sice srdečně přivítají, ale sdělují mu, že pacientka Staňová spí a takto se bude léčit nejméně do zítřka.
„Je to s ní vážné?“ zeptá se kněz.
„Celkové vyčerpání.“
„Takže srdíčko má zdravé?“
„Ano. Lékař naordinoval spánek, pak by měla být v pořádku.“
„Jsem rád, že to takto dopadlo.“
„Nemusíte se o ni bát, pane faráři, pár dnů si u nás ještě poleží. Nejpozději do týdne bude doma.“
„Děkuji,“ raduje se otec Martin z dobré zprávy a vychází na chodbu.
Přemýšlí, zdali nemá v nemocnici nějakého farníka. Babička Bémová je od pondělí doma, pan Valchář už zde také neleží. Půjdu domů. Ale cosi mě tu drží. Je to jenom nějaký pocit anebo vnuknutí. Jak to mám poznat? Chceš po mně něco, můj dobrý Bože? Chvilku se tu posadím, odpočinu si a uvidí se.
Kněz usedá na lavičku uprostřed chodby.
Za několik minut se otevírají dveře výtahu a zarachotí vozík. Přivážejí nového pacienta. Bude to někdo známý? Povstává, když zahlédne, že je to paní Pudilová, přistupuje k lehátku. Usměje se na pacientku, která jenom s námahou udržuje otevřená víčka. Ale když pozná otce Martina, upřeně se na něho zadívá. V té chvíli už kněz ví, proč se tu zdržel. Proto požádá sanitáře: „Počkejte chviličku.“
Ošetřovatel ho však nechápe. Proto zahučí: „Co to má znamenat?“
„Jsem kněz. Je to moje farnice. Udělím jí svátost nemocných.“
„Nesmím se tu zdržovat.“
„Bude to chvilička.“
„Ani chviličku.“
„Pacientka má právo na setkání s knězem.“
„Až vám to dovolí doktor.“
„Počkejte!“ požádá klidným hlasem kněz a přistupuje k lehátku.
„Uhněte, co si to dovolujete!“
Ošetřovatel odstrkuje kněze a přitom na něho křičí, aby šel pryč. O kus dál se otevírají dveře lékařské pracovny. „Co se tu děje?“ zvolá doktor.
Ošetřovatel hned odpovídá: „Zdržuje mě tu.“
„Ale vždyť je to pan farář! Ponechejte ho, ať si vykoná, co potřebuje.“
Otec Martin přistupuje k nemocné a modlí se nad ní. Maže ji olejem a uděluje jí tak svátost nemocných. Vystrašené oči pacientky se uklidňují. Jakýsi mír a pokoj se rozhostí na její tváři. Nakonec jí uděluje ještě požehnání. Ošetřovatel už neříká nic, snad je mu trapné, že kvůli třem minutám dělal takové dusno!
Pak už se pan farář vrací na faru, kde se večer dozvídá, že paní Pudilová zemřela. „Díky, Bože,“ vytryskne mu ze srdce modlitba, „že jsem ji mohl vybavit k cestě na věčnost.“
Po celý večer se otec Martin v myšlenkách vrací k učitelce Staňové. Necítí neklid, že by něco zanedbal. On, Eliška i Víťa se v myšlenkách shodují – věří, že to s ní dobře dopadne a vrátí se brzy do školy. Za to se i upřímně modlí.
Ráno lékař stále spící pacientku Staňovou prohlédne a přitom se zeptá sám sebe. „Jarko, copak se ti přihodilo?“
Poznal ji hned – studovali spolu, ale ona pak odešla z medicíny. Tehdy se mu moc líbila – její rázná povaha i dobré srdce. Byli spolu v jednom kroužku. Říkával jí: „Z tebe bude nejlepší doktorka.“ Ale Jarka pak neudělala anatomii. Styděla se za to, proto se z fakulty „vypařila“ a už se tam neobjevila. Od té doby ji její obdivovatel neviděl - až teď, když se stala jeho pacientkou.
City pryč, napomíná lékař sám sebe. Sleduje na monitorech její životní funkce. Snaží se být při rozhodování neosobní. Přesto si v duchu říká: „Jarko, jsi na tom už dobře. Probudíme tě ze sladkého snu do života. Copak tě tak trápilo, že ses tu octla?“
Lékař odchází od pacientky na ošetřovnu a diktuje sestrám další léčbu. Přitom dodává: „Až se probudí, tak mě zavolejte!“
Z toho důvodu ho sestry shánějí před polednem. Když se jim to podaří, tak mu hlásí: „Paní Staňová je vzhůru. Je dobrá, ale s námi se nebaví. Myslí asi na své trápení.“
Doktor Lukáš Váňa si pročísne prsty své prořídlé vlasy. Upravuje si brýle a do zrcadla si zkouší úsměv, s jakým přistoupí ke své bývalé spolužačce. Pozná mě? Zestárl jsem za těch patnáct let, co jsme se neviděli. Bodejť taky ne! Jsem tu na oddělení zavřený jako jezevec v noře. Ani jsem se nestačil oženit. K čemu je mi to všechno? Mám docenturu, jsem zástupce primáře – v pětatřiceti to nikdo v nemocnici tak daleko nedotáhl. A to na interně – v královské disciplíně medicíny! Co je mi to platné, když na mě nikdo doma nečeká – jenom knihy a věčný nepořádek! Proč mi to najednou vadí? Vždyť jsem byl až do teďka spokojený. Je to tak: Jarka to ve mně probudila. Copak za ní mohu jít? Jsem rozklepaný jako začínající student. Já, profík a bojím se jít k pacientce! Bodejť by ne, když mě včera prvně zajímalo, jestli je vdaná či svobodná… Nemám říct kolegovi, aby se na ni podíval? Ne, budu profesionální, namlouvám si, co už dávno není. Ano, dali jsme si pusu, když jsem ji doprovázel k nádraží – jela se učit na chatu anatomii. Měla tehdy před sebou třetí a poslední termín. Byla to pusa krátká a letmá, ale ještě dnes ji cítím. Od té doby jsem se „líbal“ jenom s knihami. Až teď se všechno probudilo a já si připadám znovu jako začínající student.
Ještě chvíli trvá docentu Váňovi, než se odhodlá vstoupit na pokoj, kde leží paní Staňová. „Dobrý den,“ zdraví a jakoby nic se ptá: „Jak jste se vyspala?“
Pak už se jejich pohledy setkávají. Neuhýbá ani on, ani ona. „To není možné,“ ujede pacientce zabořené do lůžka, „jsi to ty, Lukine?“
„Poznalas mě?“
„Hned! A ty?“
„To víš. Jsi pořád stejná.“
„To jo! A co ty vrásky?“
„Žádné nevidím. Znáš tu písničku: Žena je nejkrásnější, když má třicet let... A těch pět navíc je stejně daleko k té třicítce, jako když je o pět méně. Takže jsi stejná, jako bys měla pětadvacet let.“
„Jsi pořád tak nedostižně chytrý a galantní a já jsem jen blbá učitelka, která má na krku právníka, protože dala dvě facky jednomu drzému spratkovi.“
Lékař si přitahuje k lůžku židli a vybízí pacientku: „Jarko, povídej, mám na tebe čas. A neutíkej mi jako tehdy na nádraží. Pamatuješ si na to?“
„To víš. Vidím to jako dneska. Šrotila jsem se, ale u zkoušky jsem vyletěla,“ začíná Jarka vyprávět.
Mluví bez přerušení více než hodinu. V tom čase se drží s Lukim za ruce – jako tehdy před patnácti lety, když se loučili na nádraží.

Požehnání

Učitelka Staňová se v nemocnici rychle ze svého vyčerpání zotavovala. Obnovený vztah s doktorem Váňou se každým setkáním prohluboval. Láska tak uzdravovala její unavené srdce.
Za učitelský sbor ji navštívila češtinářka Váchová, která jí řekla: „Víš, že se snažím řešit problémy v klidu, ale ty facky Jakub potřeboval. Snad si z toho vezme poučení.“
„On možná ano, ale jeho otec ne.“
„Myslíš, že v té věci něco podniká?“
„Určitě. Ještě mně z toho bude horko.“
„Zkusím mu domluvit, vždyť je to můj bývalý žák.“
„Nevím, jestli si dá říct. Je pyšný a tvrdohlavý.“
„Ty se tím tady nezabývej,“ radí pacientce zkušená učitelka, „ať se můžeš co nejdříve vrátit do školy. Všichni se na tebe moc těšíme!“
Po pěti dnech se vrací uzdravená učitelka domů. Nejde pěšky, nepoužívá ani městskou dopravu. Veze ji autem doktor Váňa. Pasažérka přitom povzdechne: „Luki, nevím, jestli se těším domů.“
„Doma je přece doma.“
„Budu tam sama. V nemocnici se pořád něco dělo. A vždycky jsem se těšila na tebe.“
„Těšit se můžeš i doma.“
„Jsi pořád ve špitále. Copak budeš mít pro mne čas?“
„Změní se to. Hodně jsem o tom teď přemýšlel. Čas má člověk vždycky pro toho, koho nebo co má rád. A já mám moc rád tebe, proto budu mít na tebe čas. Hodně času!“
„Budu se těšit.“
Vůz zastavuje před panelákem. Lukáš podává Jarce ruku a pomáhá jí tak nejenom z auta, ale doprovází ji také do bytu. Za vchodovými dveřmi spráskne žena ruce a zvolá: „Schránka přetéká. Ale vždyť ji kolegyně vybírala!“
Přísun reklamních tisků nedovolil zasunout regionální týdeník do schránky, takže visí ven tak, že je vidět téměř celá titulní stránka. Učitelka ji přelétne očima a strne. Vytrhuje noviny z otvoru ve schránce a vyzve partnera: „Luki, to je o mně!“
V půli stránky vévodí nadpis: „Patří fackující učitelka do školy?“
Dvojice s napětím pročítá jednostranně podaný incident ze zdejší základní školy. Závěrečný odstavec jim pak zastaví dech. „Učitelka, která neumí udržet své nervy, je nebezpečná pro žáky nejenom proto, že jim ubližuje fyzicky, ale poškozuje i jejich duševní zdraví. Proto by měly kompetentní orgány zvážit, zdali je na svém místě ředitel, který takovou učitelku hájí.“
„Luki,“ zaúpí Jarka, „Ten Páral mě chce zničit!“
„Nedám tě, neboj se.“
„Ne, do školy se už nevrátím.“
„Napíšu článek a obhájím tě. Proč bys měla ustupovat, když máš práci ve škole ráda a děláš ji dobře!“
Dvojice vstupuje do výtahu, kde rozhovor pokračuje. „Víš,“ svěřuje se Jarka, „ještě před týdnem bych si nedovedla představit, že bych ze školství odešla, ale teď je to jiné.“
„Jak to myslíš?“
„Víš přece, že jsem vystudovala zdravotní školu. Po maturitě jsem šla na medicínu a potom teprve na ,pajdákʻ.“
Výtah zastavuje v pátém poschodí a přerušuje tak Jarku, která vzápětí uvádí partnera do svého bytu. Teprve tam u šálku kávy se jí Lukáš zeptá: „Ty bys chtěla pracovat v nemocnici jako zdravotní sestra?“
„Moc jsem o tom přemýšlela, když jsem tam teď ležela. Ano, chtěla bych.“
„Ale jsi bez praxe. Začneš se základním platem. Nebudeš mít žádné postavení.“
„Luki, miluji tě i tvou práci.“
„Rozumím ti.“
„Jak tomu rozumíš?“
„Chceš pracovat ve zdravotnictví, protože tam pracuji já.“
„Ty můj trumbelo. Tomu jako muž nemůžeš rozumět. To chápe jenom žena. Ty jsi pro mne všechno, ostatní není tak důležité. Budu pracovat jako sestra a budu to dělat ráda, ale hlavně budu žít pro tebe. Ty… a pak dlouho nic, rozumíš?“
„Nevěřil jsem, že mě bude mít někdo takto rád. Lepily se na mne holky ze ,zdravkyʻ, nadbíhají mi svobodné, vdané i rozvedené sestry na službách. Chtějí si užít s panem doktorem. Až dosud mě milovaly moje knihy více než všechny ženy. Proč? Protože mně byly věrné a dávaly mi všechno ze sebe. To byly moje milenky. Ale to bylo až dosud, do této chvíle. Teď mě strháváš k sobě a já nechci mít nic, co by nebylo zároveň tvé. Miluji tě, moje Jarko!“
Článek v novinách způsobil poprask nejenom v učitelském sboru a mezi rodiči žáků, ale i mezi žáky školy. Zvláště pak ve třídě, kterou až dosud vedla učitelka Staňová jako třídní. S Jakubem se tam nikdo nebavil. Takto osamocený syn věhlasného advokáta potřebuje takovou školu života, aby pochopil, že kamarádství a přátelství se nedá získat mocí, chytrostí ani šikovností.
Holky i kluci volají jeden přes druhého: „Staňovou nedáme!“
Přitom nepřemýšlejí nad tím, proč se za svou třídní tak rozhodně staví. Češtinářka Váchová to jednoduše zdůvodní ve sborovně, když říká: „Jarka měla ty své osmáky moc ráda, oni to teď cítí.“
Hodina českého jazyka se stává třídnickou hodinou. Tam holky i kluci pověřují Víťu a Elišku, aby navštívili za všechny jejich třídní.
„Řekněte jí,“ volá Radka, „že nám klidně může dát facku, jenom ať už přijde do školy!“
Na katedře se v dobrovolné sbírce shromažďuje pěkná hromádka mincí. Když je Víťa spočte, tak prohlásí: „Koupíme za to obrovskou kytici z pětadvaceti růží. Od každého žáka bude jedna květina, mimo Jakuba.“
Odpoledne míří dvojice vyslanců k bytu jejich třídní učitelky. Ale nejde sama. Kráčí s nimi také pan farář. Víťa i Eliška ho uprosili, aby šel s nimi. Je třeba, aby napadenou učitelku podpořil právě on, který má ve městě velkou autoritu. Kněz souhlasil pod podmínkou, že řekne svoje a potom se vzdálí, aby mohli být žáci se svou učitelkou sami.
Když skupina zvoní u dveří učitelčina bytu, čekají všichni tři, že jim otevře smutná a uplakaná žena.
„Dobrý den, pojďte dál!“ vítá je však učitelka s úsměvem.
Do čela se staví Víťa, který jí podává kytici růží. Přitom zdůrazňuje: „Od každého máte jednu květinu, kromě Jakuba.“
„Děkuji, taková krása!“
Otec Martin se omlouvá: „Jenom jsem je doprovodil, báli se jít sami. Stojím za vámi, paní učitelko. Moc lidí stojí za vámi.“
„Ale jiní mě odsuzují.“
Eliška vyřizuje: „Celá třída se na vás těší. Moc vás všichni zdraví a přejí vám, abyste se brzy uzdravila.“
„Tak já už půjdu,“ loučí se pan farář.
„Otče, prosím vás, na chviličku,“ požádá učitelka, dá žákům v pokoji na stůl sklenice s pitím a vychází s ním na chodbu.
„Prosím vás, požehnejte nám. Mně a Lukášovi. Máme se moc rádi. Vím, že ta láska je od Boha. Je to zázrak!“
„Je to Boží dar,“ potvrzuje kněz, „kéž vám Bůh žehná. Od této chvíle patříte oba do mého srdce.“
Po odchodu otce Martina se vrací učitelka do pokoje za svými žáky. Celou hodinu si s nimi povídá o třídě i o nich samotných. „Nebojte se o nás dva, paní učitelko, já budu knězem a Eliška se teď snoubí s medicínou.“
Jako můj Lukáš, pomyslí si žena.
Teprve když se s nimi hostitelka loučí u dveří, tak jim sděluje: „Já už se do školy nevrátím. Pozdravujte všechny. Na shledanou!“
Eliška i Víťa stojí jako opaření. Učitelka však zavírá dveře, opírá se o ně zády a pláče. Nahlas, takže to bezpochyby její bývalí žáci slyší. Pláče a nemůže přestat: nejprve na chodbě, pak v koupelně a nakonec v pokoji. Tam ji vysvobodí až melodie z mobilu – volá Lukáš. Slzy jsou náhle pryč, zůstávají jenom na tvářích jako svědectví toho, co bylo a už není. Začíná nový život.
Nový život už bez učitelky Staňové začínají také Eliška s Víťou. Ona vytahuje doma z police a dává na stůl učebnici anatomie, on kleká v kostele před svatostánkem.
Nový život na nových cestách. Otec Martin jim při prvních krůčcích žehná. Kde? Stojí na vyhlídce nad městem, kam rád chodívá, aby mohl svou farnost obejmout pohledem a překřížit žehnající rukou. V zorném úhlu svého pohledu se nikdy neopomene zastavit u hrobu Janičky, která je pro něho malou a zároveň i velkou spolupracovnicí.
Deo gratias