Evangelijní úryvek nejbližší neděle (Mk 8,27-35) nabízí jeden z klíčových textů, kterým je Petrovo vyznání Ježíšova božství a Ježíšova předpověď utrpení. Úryvek tak představuje zlomový bod ve struktuře celého Markova evangelia.
Evangelista Marek ním otevírá druhou část, ve které výrazným způsobem zaznívá téma Ježíšova utrpení a s tím související cesta do Jeruzaléma. V první části se evangelista soustředil na hlásání Božího království, které Ježíš uskutečňoval převážně v regionu Galileji a v jeho bezprostředním okolí.
Náš úryvek můžeme rozdělit na tři části. V první se pozornost zaměřuje na otázku Ježíšovy identity (Mk 8,27-30). Následuje tzv. první předpověď Kristova utrpení (Mk 8,31-33), přičemž se vše odehrává jen v úzkém kruhu Ježíše a jeho učedníků. Ve třetí části (Mk 8,34-35) kromě učedníků Ježíš adresuje výzvu k následování už i zástupu.
Ježíšova exkluzivita
Ježíš opustil Galileu, která spadala pod pravomoc Antipa, syna Heroda Velikého. Odchází více na sever pod vrch Hermon, do oblasti, kterou spravoval další Herodesův syn Filip. U jednoho ze tří pramenů řeky Jordán nechal Filip postavit své sídlo. Pojmenoval ho na počest římského císaře "Cézarei", ale aby se odlišila od přístavního města na břehu Středozemního moře, dostala pojmenování "Filipova".
Toto město mělo množství pohanských chrámů, uprostřed nichž stál i chrám zasvěcený božstvu císaře Augusta. Římští císaři se až násilným způsobem po celé říši dožadovali sebeuctívání. Jim zavázáni domácí panovníci se spolupodíleli na tomto kultu, přičemž za jejich loajalitu jim Římská říše garantovala udržení si moci.
V evangelním příběhu tedy můžeme vidět jasné odlišení božství Ježíše Krista od tzv. božství císařů.
Poznáváme charakter Kristova božství. On je trpící Pánův služebník, který nepřišel dát se obsluhovat, ale sloužit a dát svůj život jako výkupné za mnohé. To je totálně odlišná perspektiva, která zůstává neodvolatelným závazkem k následování pro Církev v každé době, i v té naší.
Osobní postoj k Ježíši
Dosud to byly zástupy, které se v reakci na různé Ježíšovy zázraky (exorcismy, utišení bouře, uzdravení, rozmnožení chlebů, vzkříšení ...) překvapeně ptaly, kdo skutečně je tento muž z Nazareta.
Nyní se poprvé samotný Ježíš obrací s touto otázkou na své učedníky. Dělá to diskrétní, mimo zástupu, neboť vůbec nejde o nějakou banalitu, ale o něco zásadního a podstatného, co vyžaduje čas a klid na přemýšlení. Nejdříve se ptá na něco, co můžeme nazvat "veřejné mínění". Jsou to názory, které zazněly mezi lidmi. Odpovědi "
Jan Křistitel, Eliáš, jeden z proroků", nejsou sice špatné, ale nedostatečné. Učedníci však také byli svědky těchto zázraků.
Očekává se proto jejich vlastní názor na osobu Krista. První otázka byla jen přípravná pro tu druhou, která je již cílená přímo na ně, což je zdůrazněno zájmenem "
vy".
Tato otázka se už nikdy víc nezopakuje. Kristus ji položil prvně a naposled, tzn jedinkrát. V celém Písmu nenajdeme postavu, která by položila podobnou otázku o vlastní identitě.
Na Kristova učedníka jsou kladeny mnohem větší požadavky, než jen schopnost zopakovat to, co slyšel od jiných.
Musí si vytvořit vlastní názor, definovat svůj vlastní postoj k Ježíši. Ten není výsledkem většinového hlasování, kompromisu v diskusi, převzaté poučky. Je to osobní vyjádření. Evangelista Marek uvádí konkrétní jméno i s jeho postojem. Z úst apoštola Petra zaznívá: "
Ty jsi Mesiáš." Je to úplný rozdíl od dosavadních mínek lidí. Hebrejský výraz "mašiah", znamená v překladu "pomazaný".
V osobě Ježíše Krista se naplňují definitivním způsobem všechny Boží zaslíbení Starého zákona o osobě mesiáše. Je to zásadní vyjádření pro celé dějiny spásy. Kristus je Hospodinův pomazaný, je přislíben Mesiáš.
Pokušení poroučet Bohu
Jsme svědky překvapivého paradoxu. Ještě před chvílí Petr vyznal Ježíše a nyní je adresátem jednoho z Ježíšových nejtvrdších vyjádření, a přece se často nesprávně vysvětluje. Jeho slova v řecké původině "
hýpage opísu mu" totiž stále čekají na přesný (slovenský) překlad. Doslovný překlad zní: "
Jdi za mě!" Ne, Ježíš neodhání Petra (v překladu: "
jdi mi z cesty").
Od učedníka se očekává, že bude následovat svého Mistra po té cestě, kterou mu Mistr vlastním životem ukazuje. Petr se však chce stát učitelem Učitele. Chce jít napřed a určovat cestu. On je však učedníkem, který má pokorně kráčet za Kristem.
Všude tam, kde člověk chce určovat Bohu, co je správné, co Bůh má dělat a co se už nepatří, podobá se Satanovi, který odmítá Boží vůli.
Ve slepých uličkách
Ježíšův zákaz, aby o jeho utrpení učedníci nikomu neříkali, vyjadřuje nebezpečí falešných očekávání a naději. Přestože jsme u Cesareje Filipovy,
s Ježíšem se nesmí spojovat žádné politické očekávání mesiášství. Již dříve v Mk 6,14-16 se evangelista Marek zmínil o zájmu Heroda Antipy o Ježíšovu osobu.
Během celých dějin lidstva bude Kristus předmětem touhy přivlastnit si ho k mocenským cílům jednotlivce nebo systému, který si chce zachránit vlastní existenci. Tehdy i nyní Ježíš dává jedinou odpověď:
"Kdo chce jíst za mnou, zapři sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě." (Mk 8,34) To je jediná cesta učedníka. Všechny ostatní jsou slepými uličkami.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 15. 9. 2018 naleznete
zde
