Zdálo se mi, že Michal se se mnou rozešel. Protože jsem byla hrozná. Hned jsem věděla, že to je pouze sen. Michal je dobrý katolík, nerozešel by se se mnou. Ale i tak byl ten sen těžký. Už jen představa toho pocitu, že by ode mě odešel. Najednou jsem si uvědomila, že není až tak hrozný. A že já nejsem až tak úžasná.
Sen se nakonec skončil dobře. Přestože si nepamatuji zápletku, velmi silně si pamatuji ten blažený, živý pocit, když mě opět chytil za ruku a já byla zase jen jeho. Taková vlna jistoty a bezpečí. Och, proč si ten pocit neumím uvědomovat více i živě?
Mě ten můj manžel asi dennodenně něčím rozčiluje, stále si však umím připomenout, že i tak je úplně mega. Mám na to takový tajný recept.
Prvním krokem je odmyslet si všední neromantickou realitu - ponožky, pootevřené Wecko, pozdní příchod, ranní dech, umyvadlo po holení, zátky od piva ...
Druhým krokem je podívat na něj očima někoho jiného - například očima sympatické nezadané stážistky u nich v ofise: "
Hm, ten oblek mu sekne. Jak je vkusně upraven. Jak pěkně vypráví o dětech. Jak spěchá domů. Jakou má dobrou voňavku. Pánové, kolik toho stíhá. Jaký má dobrý přízvuk. Jak je přemýšlivý. Jak vypadá spokojený. Jak si pochvaluje manželku. Škoda, že je už ženatý."
Haha, máte smůlu. Ten je můj. Řekla bych i: "
Ruce pryč." Ale tak trochu počítám s tím, že ne všechny dají ty ruce pryč. Protože mám fakt fešáka. Počítám však i s tím, že Michal se jim vyvlékne.
Na mně záleží, jestli to udělá s lítostí a z povinnosti nebo s radostí a z lásky.
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek ze 3. 9. 2018 naleznete
zde.
