Rozhovor s autory dokumentárního filmu
Něco navíc, který je o životě rodiny s dítětem
s Downovým syndromem.
Dokumentární film Pala Kadlečíka a Martina Šence Něco navíc je odezvou na předsudky a strach společnosti z Downova syndromu. Oba autoři se sblížili s rodinou Vlčkových, která má pět dětí, přičemž jejich nejmladší dcerou je Dorotka, hlavní postava filmu. To tvůrce filmu přivedlo k touze nahlédnout do světa této rodiny a odhalit, jaký je život s dítětem, které má Downův syndrom.
Příběh této rodiny jsme vám přinesli i na
Postoj.sk v rozhovoru s otcem Dorotky.
Slovenská premiéra filmu bude 15. září na festivalu Cinematik v Piešťanech a distribuční premiéra je 20. září.
Původně jste prý chtěli točit film o uplatnění dětí s Downovým syndromem ve společnosti na příkladu divadelního souboru Dúhadlo. Nakonec z toho vznikl intimní příběh jedné rodiny. Proč jste změnili záměr filmu?
Pavol Kadlečík: Na začátku jsme film přizpůsobovali divadlu Dúhadlo. Film měl být o uplatnění mladých lidí s Downovým syndromem, o povoláních. Během natáčení se nám však změnil koncept, zjistili jsme, že vztah dítě a rodina je v tom celém mnohem důležitější než uplatnění těchto dětí.
Martin Šenc: Stále jsme se snažili scénář napasovat na to, co jsme chtěli od filmu my. Měli jsme dojem, že najít člověku uplatnění v životě je to, co mu dává hodnotu. Ale během natáčení jsme pochopili, že to není ono. Z materiálu již bylo jasné, že film se nebude týkat tohoto. Udělali jsme film, který je jakousi přístupovou cestou pro lidi, kteří o tomto syndromu vědí málo, neboť se s takovými lidmi nesetkávají.
Naším cílem bylo dát možnost nahlédnout do rodiny, do které přišel na svět člověk s Downovým syndromem. Ukazujeme rodinu, pro kterou není takové dítě problémem, spíše naopak. Rodina Vlčkova, kterou představujeme, vnímá toto dítě jako dar, který jejich rodinu stmeluje.
A dokonce tvrdí, že kdyby Dorku neměli, tak by byli o něco důležité ochuzeni.
*************
TRAILER FILMU
Niečo naviac
https://vimeo.com/267562806
*************
Pavol Kadlečík: Nejprve jsme přišli točit videoklip o divadle a po pár minutách jsme pochopili, že by to byla škoda materiálu. Přestože záběry z divadla tam zůstaly, téma se rozšířilo o životní příběh jedné rodiny. Díky filmu jsem poznal i svou budoucí manželku a ta mě seznámila s Maťom Sencem, který se stal spoluautorem filmu.
Oba jste se dosud pohybovali ve světě filmu?
Pavol Kadlečík: Já ano. Vystudoval jsem sice ekonomickou univerzitu, ale v LUX communication jsem pracoval na cyklu dokumentárních filmů o misionářích ve světě s názvem Moje mise. Od technika, zvukaře jsem se vypracoval až na režiséra a sám jsem několik těchto dokumentů režíroval.
Martin Šenc: Já pracuji ve více oblastech. Studoval jsem scenáristiku a dramaturgii na VŠMU, dělám dramaturga ve Slovenském rozhlase, pro který i píšu, ale jsem také muzikant ve více kapelách. Před pár lety jsem natočil dokumentární film z prostředí salesiánů s názvem Stretko.
Filmem Něco navíc přinášíte příběh rodiny, která bere příchod dítěte s Downovým syndromem jako dar. Řekněme si však upřímně, že tato rodina to zvládla tak dobře i díky své stabilitě, navíc jde o lidi, jejichž hodnoty jsou postaveny na křesťanských ideálech. Nejde tedy o typickou rodinu dnešní společnosti. Nemáte pocit, že váš film je již samotným výběrem rodiny více edukační?
Martin Šenc: Nemyslím si, že je edukační. Ta rodina je opravdu speciální. Ale mně se ozvali lidé, kteří mají také děti s Downovým syndromem a potvrdili, že je to opravdu tak. Lidé, kteří přijmou do života takové dítě, ho opravdu vnímají jako dar. A to ani nemusí být věřící, aby to tak cítili.
My jsme si s Palim na začátku filmu řekli, že to bude prostě upřímné. Snažili jsme se tam hledat i negativa, nějaké zádrhele jejich příběhu. Říkali jsme si, že to není možné, aby to bylo až tak pozitivní.
Ale nepodařilo se nám opravdu najít nic. Ono to takové pozitivní skutečně je, nic jsme nepřikrášlovali. Samozřejmě, nechtěli jsme z toho Modré z nebe, netlačili jsme na pilu emocí.
Pavol Kadlečík: My jsme si rodinu Vlčkovu nevybrali, byl to proces. Poznali jsme je při natáčení divadla, kde měla hrát jejich Dorotka hlavní roli, až pak jsme poznali blíže i její rodiče. Až časem jsme pochopili, že před kamerami se nám děje něco úžasného. Pak jsme už jen přemýšleli, jak to podat, aby to svět přijal, aby to nebylo umělé.
Z celého filmu ani explicitně nejde dojem, že jde o rodinu, která má křesťanské hodnoty. Ačkoliv lidé poté, co to viděli, je přirozeně hodnotí tak, že asi jsou křesťané. Přesto jsme se ještě nesetkali s negativní reakcí na tento příběh, že by byl naivní nebo prvoplánově ProLife. A to ten film viděli už lidé z různých prostředí.
Z poselství filmu je cítit i tento motiv. Bylo vaším záměrem zapůsobit i na ženy v případě, že se dozví, že čekají dítě s Downovým syndromem?
Pavol Kadlečík: Určitě to nebyl náš záměr. Chtěli jsme zprostředkovat úžasný zážitek, který jsme měli z fungování jedné rodiny s dítětem s Downovým syndromem. Pro mě samotného byla práce na tomto filmu velkou školou života. Mnohdy jsem si uvědomil, jaký jsem sobec, když jsem reflektoval, jak se členové této rodiny k sobě chovají, co dokáží dávat Dorotce i ostatním dětem na úkor svých potřeb.
Záměr tohoto filmu je ukázat, že i takto se to dá, když člověk přestane dávat sebe na první místo, tak dostane mnohem více, než by čekal.
Martin Šenc: Je úžasné, že oni Dorotku nevnímají jako problém, rozhodli se obětovat pro tohoto člověka a přijali ho úplně.
Jakým způsobem jste vstupovali do soukromí této rodiny?
Martin Šenc: V první řadě nám řekli, že nám úplně důvěřují a můžeme natočit vše, co chceme. To bylo také výsledkem procesu vztahu s touto rodinou. Jejich důvěru jsme brali jako odpovědnost.
Pavol Kadlečík: Nejprve jsme začali s větším filmovým štábem, kameramani, zvukař ... Později jsem pochopil, že bylo lepší, když jsem byl v místnosti pouze já a Dorotka.
Takže jsem s nimi trávil čas, jel jsem s nimi na chalupu, seděl jsem u nich v kuchyni a oni se pak necítili pod tlakem a reagovali přirozeně. Máma Dorotky je zvyklá svůj příběh komunikovat, tam to bylo jednodušší. S otcem Lubošem jsme dělali rozhovor až ke konci filmování a bylo to dobré, protože jsme už měli vzájemnou důvěru.
Martin Šenc: Na začátku jsme měli natočených velmi mnoho výpovědí, měli jsme pocit, že aktéři musí o sobě vypovídat všechno. Až časem jsme zjistili, že čím méně výpovědí tam dáme, tím to bude lepší. Oproti prvnímu střihu šla polovina výpovědí pryč. Člověk si tak více uvědomí situace, které se tam dějí, aniž by to někdo komentoval. Nechtěli jsme nabídnout předžvýkané informace.
Do jakých kin se váš film dostane?
Pavol Kadlečík: Do menších klubových, nezávislejších kin. Je to film, který se hodí více do ticha, aby to divák nasával a dělal si svůj názor. Na to jsou vhodné kinokluby se svou intimní atmosférou.
Co od promítání filmu očekáváte?
Martin Šenc: Chtěli bychom, aby se nějakým způsobem otevřela ve společnosti otázka o Downově syndromu a aby se zbouraly předsudky a mýty kolem tohoto typu postižení. Když si člověk po shlédnutí filmu řekne, že aha, tohle jsem nevěděl, už to splnilo svůj účel.
Doufám, že film
posune lidi pryč
z jejich sebestřednosti.
S manželkou právě čekáme miminko a ona sama mi říkala, že před natočením filmu by asi reagovala jinak, kdyby se dozvěděla, že čeká dítě s Downovým syndromem. Po tom, co viděla film a měla možnost poznat Dorotku, má již jiný postoj. Stejně i těhotné kamarádky z našeho okolí reagovaly na film v podobném duchu. Já osobně jsem před filmem o tomto postižení nic nevěděl a netušil jsem, jak přistupovat k takovým lidem. Tedy i pro mě osobně to byla škola. Pokud náš film tento efekt docílí i u diváků, tak to mělo smysl.
Pavol Kadlečík: V dnešní době jsme všichni přehnaně zaměřeni na sebe, jsme velcí sobci. Tento příběh nás může z tohoto způsobu života příjemně vyrušit. Doufám, že film posune lidi pryč z jejich sebestřednosti, aby uměli obětovat své zájmy pro někoho jiného. A to už je jedno, v jaké oblasti.
Hlavní hrdinka filmu Dorotka je teenagerka s Downovým syndromem. Byla komunikace s ní jednoduchá?
Martin Šenc: Lidé s Downovým syndromem mají největší problém s komunikací, mají řečové chyby. Plus když jim položíte příliš mnoho otázek najednou, tak nevědí, na co dříve se mají soustředit. Museli jsme se proto naučit s tím pracovat.
Když nám Dorotka něco říkala, namísto jednoho tématu otevřela dalších deset, takže jsme ji museli někdy vracet zpět. Ale časem se i ona naučila vnímat nás a my jsme se naučili s ní komunikovat. Pochopili jsme, že ona nám řekne jen to, co nám chce říct, a my jsme se přizpůsobili jejímu světu.
Pavol Kadlečík: Vztah s Dorotkou byl velmi fajn. Točili jsme už od jejích jedenácti let, film jsme dělali průběžně tři roky, žili jsme s ní její každodenní život. Postupně jsme se setkávali s osobami v jejím příběhu, jako je doktorka, šéfka divadla, učitelka, Mária Podhradská ze Spievankovo ...
Film má dvě příběhové roviny, tu rodinnou a pak příběh divadla, ve kterém Dorotka vystupuje.
Ke konci filmu je premiéra tohoto divadla, kterou jsme také točili, a po jejím skončení přicházejí Dorotce gratulovat všechny tyto osoby, které jsme během natáčení za ty roky potkali. Vůbec jsme to neplánovali, byl to výraz vztahu Dorotky k těmto lidem. Ona se s nimi na konci objímá a oni jí gratulují.
Co je pro vás nejzlomovější, nejsilnější moment filmu?
Martin Šenc: Mně se líbí dva momenty.
První, když říká otec Dorotky, že si neumí představit, že by ji neměli, neboť mu hodně dává - když jí on dá jen jedno procento lásky, ona mu vrátí sto procent.
A druhým momentem je, když
máma na konci filmu řekne, že neví, čím si to zasloužili, a je jasné, že to myslí v pozitivním slova smyslu.
Zuzana Hanusová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 4. 9. 2018 naleznete
zde.
