Svatou zpověď musí hříšníkovi někdy někdo jiný nejdříve vyprosit, ba dokonce vytrpět jako
milost, a trvá to někdy dlouhé roky. Sestra Kateřina Bernetová původem ze Švýcarska a působící
na misijní stanici v Talmenku na Sibiři nám vypráví o jedné takové dojemné zkušenosti.
V tamenské farnosti svatého Petra ve vesnici Novoperunov
žil od roku 1957 volžskoněmecký manželský pár Pavel a Terezie
Dieringovi. Měli spolu 14 dětí. Na začátku manželství byl Pavel
dobrým manželem a otcem,
ale později ho těžké životní okolnosti
přivedly k alkoholu. V podnapilém stavu se stával pro rodinu
takřka nesnesitelnou přítěží. Jeho hluboce věřící manželka
se nám často svěřovala se svým těžkým utrpením, když jsme
v jejich obci slavili mši svatou.
Terezie se bohoslužeb pokaždé
účastnila, i když jí Pavel působil
těžkosti.
Pavel se v roce 2005 dověděl
z úst lékaře, že mu už zbývá jen
několik týdnů života, ale kněze
nechtěl za žádnou cenu vidět.
Terezie se strachovala, že zemře
bez svátostí a v nemilosti. Těžce
zkoušená a pokorná žena se již
celá desetiletí modlila za obrácení
svého muže a všechny těžkosti
v manželství obětovala za
jeho smíření s Bohem.
Když jsme 25. července 2005
přišli do jejich vesnice, zeptala
jsem se Terezie, zda mohu navštívit
jejího nemocného manžela.
Ihned souhlasila, ale radila mi,
abych s ním nemluvila o Bohu.
Nemocný měl skutečně z naší
návštěvy radost, ale bylo to především
proto, že s námi mohl
mluvit německy.
Hovořili jsme o starých časech,
o pěkném období u Volhy,
ale také o strašné deportaci na
Sibiř. „Když je nouze nejvyšší, pomoc
Boží nejbližší,“ řekl najednou
k mému překvapení Pavel a ukázal
přitom na Bibli s pěknými obrázky,
kterou zdědil po své matce.
Přišla řeč i na starosti a problémy.
Zamyšleně řekl: „I když je
člověku zle, nechce zemřít. A přece
všichni musíme zemřít. Pokud
je člověk zdravý a dokáže pracovat,
nemá čas myslet na Boha. Ale
když onemocní, má na to mnoho
času.“ Tato slova mi dodala odvahy
a rovnou jsem se zeptala:
„Strýčku Pavle, nechtěl byste se
vyzpovídat?“
Na to zcela pomalu a zamyšleně
odpověděl: „Je tu tak mnoho
hříchů. I kněz je jen z těla a krve.
I kněz je jen hříšník. Proč mu mám
vykládat své hříchy? Mohu je vyznat
i pod širým nebem.“
Trpělivě jsem se mu snažila
vysvětlit, že s kněžským svěcením
dostal kněz zvláštní moc,
aby nám mohl Božím jménem
odpouštět hříchy. Jako zázrakem
Pavel nakonec svolil a poručil,
abychom zavolali kněze.
Předtím jsme ještě provedli krátkou
přípravu, protože se nezpovídal
už od svého dětství, tedy
více než šedesát let.
Mezitím jsme s Terezií seděly
před domem na lavičce a modlily
se za něho. Přitom mi vyprávěla:
„Včera, když měl Pavel zase
špatnou náladu, řekla jsem mu: –
My dva jsme spolu žili dlouhý čas
a možná nějaký čas ještě budeme
žít. Jedno však musíš vědět: že ti
odpouštím všechno, co jsi mi způsobil,
když jsi mě bezdůvodně urážel
a nadával mi, a odpouštím ti
také všechno, co mi ještě způsobíš.
Miluji Boha, a proto ti všechno odpouštím,
protože jinak Bůh neodpustí
ani mně. Potom jsem se sehnula,
abych mu navlékla ponožky,
jak seděl na posteli. Tu se najednou
radostí usmál, poklepal mě na
rameno.“ I když trochu neobratně,
dal tím své ženě najevo svou
vděčnost za její odpuštění.
Když mi to Terezie vyprávěla,
pomyslela jsem si, že určitě
to ona svou hrdinskou ochotou
odpustit zprostředkovala svému
muži milost obrácení. Tato jeho
svatá zpověď byla po tolika desetiletích
pro všechny velice překvapující
a nečekaná. Od svých
dětských let nepřistupoval Pavel
ke svátostem. Na svátek Nanebevzetí
Panny Marie přijal po šedesáti
letech opět Pána Ježíše. Mělo
to však být současně jeho poslední
svaté přijímání.
Za dva týdny nám 26. srpna
2006 Terezie oznámila, že s Pavlem
je velmi zle. Ještě ten den večer
jsme se za ním vypravili spolu
s P. Alexandrem. S ním a s jeho
syny a dcerami, kteří přicestovali
z Německa, jsme se modlili růženec
Božího milosrdenství.
Když Pavel přijal svátost pomazání
nemocných, nakreslil na
ruku své ženy velký kříž, protože
už nemohl mluvit. Bylo to
poslední dojímavé gesto smíření
a vděčnosti. V časných ranních
hodinách 27. srpna odešel
k Pánu smířen s Bohem i se
svou rodinou.
Vyšlo v časopise Světlo 36. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK
