Vzájemné vztahy Katolické církve a Židů prošli po staletí různými peripetiemi. Byly poznamenány hluboce zakořeněným nepřátelstvím a vzájemnou nedůvěrou.
Začátek židovsko-křesťanských konfliktů připadá na samý úsvit dějin křesťanství. Po nanebevstoupení Pána začali židovští farizeové pronásledovat křesťany, tedy příslušníky Kristovy církve, která dodnes přetrvala v Katolické církvi a je s ní totožná. Toto pronásledování bylo vskutku bezohledné a v něm je kořen dvoutisíciletého nepřátelství mezi křesťany a Židy, které přineslo oběma stranám mnoho nesmírné bolesti a utrpení.
Je však nutné zdůraznit, že prvními oběťmi židovského pronásledování křesťanů byli samotní Židé. Židovští náboženští vůdcové pronásledovali Židy, kteří přijali křesťanskou víru, a to velmi krutě a nemilosrdně. Typickým příkladem je svatý apoštol Pavel. Dokud byl židovským farizejem Saulem, sám krutě pronásledoval křesťany a sotva už někdy zjistíme, zda někteří z nich nezaplatili toto pronásledování i svým životem. Z Písma svatého víme, že Saul měl účast na ukamenování Štěpána, prvního křesťanského mučedníka. Když však sám konvertoval a stal se křesťanem Pavlem, pocítil bolestný úděl pronásledovaného židokřesťana. Nelze zapomínat na to, že apoštolové byli Židé a kromě svatého Jana evangelisty byli všichni usmrceni. Paradoxně tedy prvními oběťmi židovského pronásledování křesťanů byli především samotní Židé. Vedle Židů se však křesťany stávali ve stále větším počtu i příslušníci jiných národů.
Tím se u křesťanů zakořenil instinktivní odpor vůči Židům en bloc, který přetrvával v křesťanské pospolitosti dlouhá staletí. Projevilo se to i u církevních Otců sv. Bazila, sv. Jan Zlatoústého a sv. Ambrože, v jejichž dílech nacházíme radikální protižidovské polemiky. Mírnější postoj zaujímá svatý Augustin, upozorňující na kontinuitu Starého a Nového zákona.
Židé se od nejstarších dob existence křesťanství rozdělili na dva základní proudy: na ty, kteří přijali učení Ježíše Krista, a na ty, kteří ho odmítli a stali se nepřáteli křesťanství. Nemáme tedy právo označovat Židy a priori za nepřátele křesťanství. Paradoxně, právě Židé měli největší zásluhu na explozivním šíření křesťanství do světa v počáteční fázi jeho existence. Zasloužili se o to především apoštolové, zvláště apoštol národů, svatý Pavel, který si pro své misionářské poslání hodně vytrpěl od židovských náboženských vůdců. Musíme tedy vnímat historické poslání Židů v pozitivním i negativním světle.
Po oficiálním uznání křesťanství v Římské říši se situace radikálně změnila. Zatímco křesťané mohli svobodně vyznávat svou víru, Židé se ocitli v menšině prakticky ve všech zemích, kde žili. V jejich životě se střídaly období relativního rozkvětu s obdobími krvavých pogromů, které decimovaly židovskou populaci.
Nejsmutnější kapitolou masakrování židovské populace byly uměle vykonstruované mýty o údajných židovských rituálních vraždách a židovských travičích studní, kvůli kterým docházelo k neodůvodněnému násilí vůči Židům.
Takové projevy antisemitismu negativně poznamenaly křesťanské dějiny a bohužel dodnes je mezi křesťany nemálo antisemitů, kteří rozšiřují nejen antisemitské nálady mezi obyvatelstvem, ale oživují i překonané mýty o rituálních vraždách a židovských travičích studní. Týká se to bohužel i mnoha současných katolíků, především příslušníků ultrakonzervativního tábora v Katolické církvi, který je v opozici vůči papežům po Druhém vatikánském koncilu a pokoncilnímu Magisteriu Církve. Jedním dechem je však třeba dodat, že římští papežové v mnoha dokumentech po staletí odsuzovali krvavé pogromy vůči Židům. Za období od 9. do 20. století se dochovalo téměř 300 papežských dokumentů odsuzujících jakékoli násilí na Židech. Papež Inocenc III. vydává v roce 1199 konstituci
Licet perfidia, kde mimo jiné píše: „
Židé jsou živými svědky pravdivé víry. Křesťanům není dovoleno je zabíjet, pronásledovat nebo napadat… Když hledají u nás pomoc, přijímáme je a bereme v ochranu. Řídíme se tak výroky našich předchůdců papežů Kalixta, Evžena, Alexandra, Klementa a Celestina a zakazujeme vynucování křtu na Židech, jakýkoliv způsob jejich pronásledování, loupení jejich majetků, zneucťování jejich hřbitovů a vykopávání jejich ostatků za účelem hledání peněz. Trestem za porušení těchto zákazů je exkomunikace.“
Pogromy rozhodně odsoudili i církevní učitelé sv. Bernard z Clairvaux a sv. Tomáš Akvinský.
Neodůvodněné násilí vůči Židům tedy nezavinila Katolická církev jako celek, ale jednotlivci z řad katolíků, ignorující papežské dokumenty. Jeden z prvních rozsáhlých masakrů na Židech způsobili od ledna do července 1096 křižáci, kteří táhli do Svaté země. Masakry se konaly v Rouenu a podél řek Rýn a Dunaj. Židům byla nabídnuta možnost křtu nebo smrti. Někteří Židé upřednostnili sebevraždu při křtu. Odhaduje se, že o život jich přišlo až 10 000, pravděpodobně jedna třetina židovské populace Německa a severní Francie v té době.
Protižidovskou nenávist zvyšovaly i pověry o rituálních vraždách a o židovských travičích studní. Mýtus o údajných rituálních židovských vraždách si vybral první oběti pravděpodobně v Norwichi v Anglii v roce 1141, kdy bylo objeveno tělo mrtvého chlapce na Velký pátek. Židé byli obviněni, že plánují každý rok takovou vraždu na zesměšnění smrti Krista. Stejné obvinění se vyskytlo i v jiných městech Anglie a na kontinentu, kde se příběhy často doplňovaly, například fámy o kresbách krví na magické účely ze strany Židů a o paschálním přijímání srdce zabitého dítěte. Na Židy bylo uvaleno i obvinění, že krev zavražděných dětí údajně přidávají do macesu a červeného vína, které požívali během sederové večeře. Období Paschy se proto stalo pro Židy obdobím hrůzy, protože rozvášněné davy pálily a pustošily židovská obydlí.
Stovky incidentů tohoto druhu měly za následek zabití mnoha Židů. V roce 1171 ve městě Blois bylo například spálených 40 Židů. K otřesnému případu došlo i ve švýcarském Bernu v roce 1294. Zmizení malého chlapce tehdy vyvolalo pogrom, při kterém vyvraždili všechny židovské obyvatele města. Stávalo se, že nežidovští vrahové, aby se sami zbavili podezření, svalili vinu na Židy. Zatímco
obvinění ze židovské lichvy měla mnohokrát reálný základ, obvinění z rituálních židovských vražd jsou jednoznačnou lží. Židovské zákony totiž přísně zakazují Židům konzumovat byť jen minimální množství krve.
Celkový počet zdokumentovaných obvinění z krvavých rituálních vražd se pohybuje kolem čísla 150. Z nich mnohá vedly k vyvražďování Židů a jejich vyhoštění z mnoha zemí. V zájmu objektivity je však nutné konstatovat, že
se vyskytoval i opačný jev: násilí Židů proti křesťanům. Ať už to byla reakce Židů na násilí ze strany křesťanů, nebo za tím stály jiné motivy, v každém případě historie zaznamenala případy umučení křesťanů Židy kvůli vyznání víry. Mučedníky Církve se takto stali svatý Vilém z Yorku (umučen v roce 1144), sv. Richard z Paříže (1179), sv. Dominik del Val, jehož Židé ukřižovali ve španělské Zaragoze v roce 1250, atd. Obzvlášť obludný případ se stal v 17. století v Čechách, kde byl uškrcen Šimon Abeles za svou konverzi ke katolické víře na příkaz vlastního židovského otce. Křesťané vytýkali Židům urážky Pána Ježíše, Panny Marie, jakož i časté případy zneuctění Pánova Těla při procesích.
V každém případě však Židé tahali za kratší provaz. Prakticky ve všech zemích Evropy byli minoritou a tak násilí křesťanů proti Židům dosáhlo mnohem masivnější rozměry, než násilí Židů proti křesťanům. Židé se stávali terčem nenávisti majoritního obyvatelstva zvláště při velkých katastrofách, které Evropu postihovaly.
Skutečnou pohromu přinesla Židům epidemie moru, která se v Evropě rozšířila mezi lety 1347 a 1351 od italských přístavů přes Francii, Španělsko, německé oblasti, Skandinávii a Anglii. Dostala děsivý název „Černá smrt“ a během několika let skosila přibližně třetinu evropského obyvatelstva. Bezradná lékařská věda si s nákazou nevěděla rady a tak se hledal obětní beránek.
Rozšířily se fámy o židovských travičích studní. Dokonce bylo pomocí mučení odhaleno i složení údajné otravné látky: směs, vyrobená z ještěrek, pavouků, žab, lidských srdcí a konsekrovaných hostií.
Mýty o španělských Židech, údajně rozesílajících otravu, kterou měli jejich soukmenovci sypat do studní, aby otrávili celé křesťanství, se šířily jako požár. Z Francie se rozšířil jiný blud, podle kterého se údajně v roce 1321 spojili Židé a malomocní s ďáblem a iberskými Araby a začali házet do studní otravu, aby tak připravili křesťanům definitivní záhubu. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Židovské komunity v celé Evropě byly totálně zdecimované.
Upalování Židů se stalo hroznou realitou. Poprvé se to stalo v jižní Francii, odtud vedla smrtící cesta do severního Španělska, pak do Švýcarska, do Bavorska, na německá území, do Belgie, Polska a jiných zemí. Celkem bylo zmasakrováno více než 200 velkých i malých židovských komunit. Nejděsivější to bylo na německých územích, kde Židy masakrovali v každém větším městě. Přes 10 tisíc jich usmrtili jen ve třech městech: v Erfurtu, Mohuči a Vratislavi. V Kostnici vyvrcholily protižidovské nálady 4. února 1349: ve dvou domech uvěznili Židy a pak je 3. března upálili. Někteří ze Židů se dali před hrozným koncem pokřtít. Jeden ze Židů se po pogromu zavřel ve svém domě a rozhodl se pro dobrovolnou smrt upálením. Spolu s ním našla smrt v plamenech i jeho rodina. Po něm následovali i pokřtění kostničtí Židé a v dubnu byli upáleni ostatní Židé.
K podobným událostem došlo v Curychu, Freiburgu, či Štrasburku, kde byl 14.2.1349 zaznamenán jeden z největších středověkých pogromů. Při tomto hrozném masakru pochytali a následně veřejně upálili 2 500 - 3 000 Židů. Ti šťastnější, kterým se podařilo vyváznout, byli nuceni opustit město.
Kritickým obdobím pro Židy byly Velikonoce. Například v Chebu zabíjeli Židy na Zelený čtvrtek, v Meiningenu na Velký pátek. Pogromy se však odehrávaly i ve Španělsku, například ve městech Villafrance, Tarragona či Geron, ale i v jiných evropských zemích. Hrozné masakrování Židů v letech 1348 - 1351 způsobilo zánik mnoha židovských obcí v Evropě. Konec morové epidemie znamenal záchranu pro masy Židů a možnost vrátit se do některých měst především v Německu, které Židy znovu povolaly zpět. Židé však dostávali jen dočasné povolení k pobytu a tak byli nuceni osvojit si toulavý způsob života.
Papežové energicky bojovali proti pověrám o údajných židovských rituálních vraždách a o židovských travičích studní. Například papež Inocenc IV. už v roce 1247 vystoupil proti nesmyslným tvrzením, že Židé potřebují křesťanskou krev a o něco později, v druhé polovině 13. století, papež Řehoř X. prohlásil mýty o rituálních vraždách Židů za pověry. Papežové vždy neochvějně útočili proti krvavému pronásledování Židů, ba v 16. století povolovali španělským a portugalským Židům, kteří byli vyhnáni z vlasti, usadit se v Církevním státě. Židé se smyslem pro objektivitu dokázali tyto postoje papežů náležitě ocenit. V prohlášení Židovské rady ve Francii z roku 1807 se kromě jiného uvádí: „
Izraelští delegáti Francouzského císařství a Italského království na Hebrejský kongres vyjadřují svoji vděčnost křesťanskému duchovenstvu za účinnou pomoc, poskytnutou Židům v minulých staletích v různých státech Evropy, zvláště pak papežům, kteří jim připravili krásné přijetí, zatímco v jiných zemích se proti nim spikly barbarství, nespravedlnost a ignorance… tyto výrazy úcty a vděčnosti za pomoc, jakou zakusili Izraelité od duchovenstva různých evropských států, se musí stát trvalým svědectvím pro budoucí generace…“
V novověku mýty o židovských rituálních vraždách už nikdy nezpůsobily masové pronásledování Židů, přesto však tyto přetrvávaly v latentním stavu a dokonce i koncem 19. století se vyskytly v Maďarsku a v Čechách falešná obvinění z rituálních vražd. První takový vážný případ byl zaznamenán v maďarském Tisza-Eszlar v roce 1882. I v Čechách se od roku 1887 objevilo hned několik případů falešných obvinění Židů z rituální vraždy a odebírání krve.
Obzvláště velký rozruch vyvolala v roce 1899 takzvaná hilsneriáda, tedy aféra kolem případu Leopolda Hilsnera, který byl nespravedlivě odsouzen za údajnou rituální vraždu v Polné. Hesla „Hilsnerem je zasaženo všecko židovstvo! Za Hilsnerův skutek zodpovědní jsou židé všichni!“ dokumentují rozsah antisemitských vášní té doby. Právě tento postoj je nejcharakterističtější pro antisemity, kteří odsuzují celé židovské společenství en bloc. Je to příkrý rozdíl oproti postoji svatého apoštola Pavla, který mimo jiné píše: „
Nechci totiž, bratři, abyste nevěděli o tomto tajemství — abyste nebyli moudří sami u sebe — že část Izraele se zatvrdila, dokud nevejde plnost pohanů. Bude však zachráněn celý Izrael…“ (Řim 11, 25–26)
Apoštol Pavel, sám Žid, tedy neodsoudil všechny Židy, ale píše, že duchovní slepota zasáhla jen část příslušníků jeho národa.
Proti oživování antisemitských vášní se znovu velmi energicky postavili papežové a Magisterium Církve. Codex iuris Canonici, nový kodex kanonického práva, který byl vydán v roce 1917, již neobsahoval žádný text, který by mohl znamenat diskriminaci Židů. Svatý stolec dne 25. března 1928 jasně a jednoznačně odsoudil antisemitismus v dekretu Svatého Oficia.
Když nacisté, kteří se v Německu počátkem roku 1933 dostali k moci, začali uplatňovat systematický teror vůči Židům, byla to právě Katolická církev, která se stala neohroženým ochráncem židovského obyvatelstva. Samotný vztah Katolické církve k Židům velmi názorně formuloval papež
Pius XI., když v jednom svém projevu k poutníkům v září roku 1938 zdůraznil: „
Antisemitismus je odpuzující hnutí, na kterém my křesťané nemůžeme mít žádný podíl. Duchovně jsme všichni semité.“
Proces konsolidace vztahů Katolické církve vůči Židům vyvrcholil Druhým vatikánským koncilem, který Židy definitivně zbavil předchozích nespravedlivých obvinění, po staletí tradovaných v katolickém prostředí. V koncilní deklaraci
Nostra aetate se mimo jiné uvádí: „
Církev totiž věří, že Kristus, náš pokoj, usmířil svým křížem Židy a pohany a v sobě spojil dvojí v jedno. (Srov. Ef 2,14-16.) Církev má vždycky před očima také slova apoštola Pavla o jeho soukmenovcích, že totiž ,jim patří synovství i sláva i smlouva s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich předkové jsou praotci a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus´ (Řím 9,4-5), syn Marie Panny. Připomíná si také, že z židovského národa pocházejí apoštolové, základy a sloupy církve, a většina prvních učedníků, kteří oznámili světu Kristovo evangelium.“
Podle tohoto koncilního dokumentu jsou
Židé i přesto, že z velké části nepřijali evangelium, ba někteří z nich pronásledovali své rodáky židokřesťany, stále velmi milí Bohu díky zásluhám otců, protože Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelné. Katolická církev musí vždy odmítat judaismus, který je neslučitelný s katolickým učením, nemůže však v žádném případě odmítat výjimečné postavení národa, který si sám Boží Syn Ježíš Kristus vybral za svůj vyvolený národ. V koncilní deklaraci
Nostra aetate se mimo jiné píše: „
Třebaže židovští předáci se svými stoupenci přivodili Kristovu smrt (Srov. Jan 19,6.), přece nelze to, co bylo spácháno při jeho mučení, přičítat všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším ani dnešním. I když je církev novým Božím lidem, přece nesmějí být Židé označováni ani za zavržené Bohem ani za prokleté, jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma. Proto ať si dají všichni pozor, aby při katechezi a při kázání Božího slova neučili nic, co se neshoduje s pravdou evangelia a s Kristovým duchem.“
Pokud ultrakonzervativci odmítají akceptovat tyto nádherné pasáže koncilní deklarace
Nostra aetate, popírají Písmo svaté, základní dokument Katolické církve. V Bibli jsou totiž zakotvena věčná a nezpochybnitelná slova apoštola Pavla o jeho soukmenovcích: „
Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus.“ (Řim 9, 4-5)
Židovsko-katolické sbližování ve 20. století bylo doprovázeno množstvím pozoruhodných událostí. Židé objevovali poklady katolické víry, mnozí z nich konvertovali na katolickou víru a Katolická církev nad nimi držela mocnou ochrannou ruku.
Byla to právě
Katolická církev, vedená velkým papežem Piem XII., která poskytla Židům nejúčinnější ochranu během druhé světové války. Židovský teolog a historik Pinchas Lapide odhaduje, že papež Pius XII. zachránil před usmrcením nacisty minimálně 700 000 Židů, ale pravděpodobně jich mohlo být dokonce až 860 000. Za své počínání si papež Pius XII. vysloužil přezdívku „Tichý zachránce“. V den úmrtí papeže zaznělo mnoho pochvalných slov na jeho adresu ze strany mnohých židovských představitelů. Pro ilustraci k ním patřila například izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, římský velerabín Elio Toaff a jiní.
Úcta židovských osobností k papeži Piu XII. byla tak velká, že římský vrchní rabín Israel Zolli konvertoval v roce 1945 na katolickou víru a zvolil si křestní jméno Eugenio k uctění papežova občanského jména Eugenio Pacelli. Spolu s ním konvertovala i jeho manželka. Nebyli však výjimkou. Často se zapomíná na to, že
Židé jsou národem konvertitů. Miliony z nich konvertovaly na katolickou víru. I ve 20. století přestoupilo na katolickou víru mnoho židovských osobností, které se zařadily k tomu nejlepšímu, co Katolická církev měla. Snad nejznámější z nich byla
Edith Steinová, která v roce 1922 konvertovala na katolickou víru, a přesto zahynula v roce 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Stala se z ní svatá Terezie Benedikta od Kříže, panna a mučednice, spolupatronka Evropy.
Méně známým, avšak mnohem výše postaveným hodnostářem Katolické církve byl
Jean-Marie Lustiger, který konvertoval ze židovství na katolickou víru ve věku 14 let. Narodil se v Paříži 17.9.1926 v polsko-židovské rodině. V roce 1940 přes protesty otce přestoupil na katolickou víru. Nejprve studoval literaturu v Sorbonně, později se přihlásil do pařížského semináře a knězem se stal v roce 1954. V roce 1979 ho papež Jan Pavel II. jmenoval biskupem z Orleans, o něco později, v roce 1981, pařížským arcibiskupem. Kardinálem se Lustiger stal v roce 1983. Lustiger byl mimořádně nadaný katolický hodnostář. Založil Rádio Notre Dame a on sám se hodně angažoval v masmédiích. Považoval za důležité zapojit do evangelizace i světský tisk. V roce 1999 založil KTO, francouzský národní katolický televizní kanál. Inspiroval vytvoření Světových dnů mládeže. Významně se zapsal i do dialogu Katolické církve se Židy. Ve věku 80 let podlehl dlouhému boji s rakovinou. Na epitafu, který sám zformuloval, má napsáno: „
Narodil jsem se jako Žid. Dostal jsem jméno mého dědečka z otcovy strany - Aaron. Stal jsem se křesťanem díky víře a křtu, a zůstal jsem Židem tak jako apoštolové.“
Je nedůstojné katolíka 21. století strašit židovským nebezpečím. Ježíš Kristus, sám Žid, nám dal nejpevnější garanci proti jakémukoli nebezpečí, které by mohlo ohrozit jeho církev, slovy, které řekl Petrovi: „
Ty jsi Petr – Skála - a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ (Mt 16, 18)
A rovněž řekl prvním biskupům, apoštolům, na čele s prvním papežem Petrem: „
Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28, 20)
Nic na tom nezmění ani fakt, že jsou mezi Židy i zapřisáhlí nepřátelé Katolické církve. Nic na tom nemění ani zločiny sionistického vedení státu Izrael. Ježíš Kristus nám dal garanci, že bude až do konce světa bránit svou Církev a pokud někdo pochybuje o Ježíšových slovech, nemůže se nazývat katolíkem. Upřímně věřící katolík se nemůže obávat žádného nepřítele zvenku ani zevnitř.
Antisemitismus je s katolickým učením stejně neslučitelný jako judaismus. Katolická církev musí proto odmítat jakékoli pokusy oživovat mýty o židovských rituálních vraždách, ale i všechny jiné lži o Židech, které jsou podhoubím antisemitských vášní. Je třeba po vzoru papežů energicky bojovat proti všem formám nepřátelství vůči Židům. Nám, katolíkům, nepomůže zakrývat si oči před pravdou, protože jen pravda nás osvobodí. (Srov. Jn 8, 23)
Karol Dučák
(Na fatym.com vydáno 10. 9. 2018; 9. 8. 2021 - 3971 přečtení)
Použitá literatura:
1. Antalová T.
Charakteristika a projevy českého antisemitismu (1848-1914). Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova, 2009. Dostupné z:
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/22158/BPTX_2008_1_11280_LDEF01_2847_0_66032.pdf?sequence=1&isAllowed=y.
2.
Anti-Semitism in the Middle Ages. In:
Prophecy Today UK. Dostupné z:
http://www.prophecytoday.uk/study/teaching-articles/item/241-cij-xxvi-anti-semitism-in-the-middle-ages.html.
3. Bělohlávek T.
Dějiny Štrasburku. Praha: FF UK Praha, Katedra pomocných věd historických a archivního studia-historie, 2007. Dostupné z:
http://pvh.ff.cuni.cz/exkurze07/referaty/belohlavek_dejiny_strasburku.pdf.
4.
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.
5. Godovič P.
Top desať antisemitských mýtov a povier. In:
Delet. Dostupné z:
www.delet.sk/jewfun/jewish-top-10/top-desat-antisemitskych-mytov-a-povier.
6. Haramiaová A.
Čierna smrť. In:
Historická Revue. 2015, roč. XXVII, č. 5, s. 22 – 25.
7. Malý, R.
Trochu apologie (3): "Církev…viníkem holocaustu?“. In:
Immaculata. 2004,
roč. 6/2004, č. 76 (listopad a prosinec). Dostupné také z:
http://immaculata.minorite.cz/images/immaculata/pdf/IM76.pdf, s. 18 – 20..
8. Senninger, G.
Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung. 4. überarbeitete und erweiterte Auflage. St. Ottilien: EOS-Verlag, 2009. 460 s. ISBN 9783830673149.
9. White, CH.
Francúzsky Ján Pavol II. In:
VOX, dvojtýždenník o náboženstve a kultúre. Ročník V., číslo 13–14/2017, č., s. 8 – 9.
