Je Církev zralá tak akorát do šrotu?
Zdravá kritika se ne vždy poslouchá snadno, ale je nutná...
Osvícenský učenec a kritik křesťanství
Francois Voltaire jednou prohlásil: "
Diví se někdo, že jsou na světě ateisté, když církev koná tak odporně?"
Musím uznat, že v něčem měl pravdu. Katolická církev se na II. vatikánském koncilu zhodnotila sebekriticky:
"
Na vzniku a rozšíření ateismu mohou mít nemalý podíl i věřící, pokud kvůli zanedbání výchovy ve víře nebo kvůli pomýlenému výkladu učení, nebo i pro nedostatky jejich náboženského, mravního a společenského života je třeba o nich říci, že spíše zahalují, než odhalují pravou tvář Boha a náboženství." (Gaudium et spes, 19)
Samozřejmě, kořeny ateismu jsou rozličné a složitější, než jen výše zmíněné.
Možná se mýlím, ale pozoruji, že mezi věřícími je jisté pokušení žít si jako "v bublině." A pokud někdo zvedne kritický hlas, tak je zde někdy sklon se rychle bránit bez hlubšího uvažování:
To je kopnutí do Církve! Jste nepřátelé Církve! Svět nám nerozumí! ..."
Jenže zde je třeba rozlišovat! Ano, je dobré bránit Církev, ale také je třeba toho druhého někdy i pochopit. I vy máte pocit, že Církev je někdy bolestinská a sebelitující?
Je na místě otázka jestli tyto kritické ohlasy nemají svůj původ i v negativní zkušenosti daného kritika s Církví. Jestli se nesetkal spíše s její karikaturou.
Neboť v jistém smyslu i já jsem Církev a když přijdu mezi lidi, kteří Boha neznají, je skutečně na mně, jakou zkušenost s Církví jim zprostředkuji. Myslím, že toto by měl mít každý křesťan na paměti.
Dokonce, je někdy dobré se povznést i nad některé podpichovačky a zamyslet se, kde mají tyto řeči svůj původ. V každém případě, je třeba rozlišovat a vyprošovat si dar Ducha Svatého jak v dané situaci správně zareagovat.
Na straně druhé, je třeba říci, že jsou lidé, kterým není žádný důvod dost dobrý na to aby uvěřili v Boha a v Jeho Církev. Nejenže odmítnou Boha, ale někteří z nich budou naschvál bojovat proti Církvi a dělat jí navzdory, ačkoli s ní neměli vyloženě špatnou zkušenost. Budou přehlížet i to dobré, co v Církvi je. Je třeba se za ně modlit. Zde se opřu o svědectví evangelia. Pro mě je vždy záhadou:
Jak je možné, že lidé, kteří znali Ježíše z první ruky, dokonalého svědka lásky a příkladného života, mu přesto řekli ne? Nestačil jim On sám?
Církev udělala i mnoho dobrého, pomohla mnohým k nalezení životního smyslu a změně k lepšímu. Příliš často však ostatní věřící, kněze a biskupy jen kritizujeme, pomlouváme a osočujeme. Co mě přivádí do smutku, je, když to dělají samotní věřící. Co kdybychom raději nemarnili čas hloupostmi, ale ještě více se za ně modlili? Kdybychom to byli dělali opravdu horlivě, naše Církev by konala ještě větší skutky lásky.
Vratké pilíře postoje Bůh ano, Církev ne
Jsem toho názoru, že zavrhnout Církev pro nedostatky jejich členů, je příliš rychlé a jednoduché řešení. Postoj Bůh ano, Církev ne, je podle mě nešťastný. Zčásti rozumím tomu, že
je to jistá vzpoura vůči chybám jejich členů, ale je tu příliš mnoho rizik.
Hrozí, že si nezačnu vyrábět Boha podle svého modelu a choutek.
Navíc je třeba zvážit další těžkou ztrátu - svátosti, duchovní poklad nesmírné hodnoty a posilu na cestě do nebe.
A kdo mi bude vykládat Písmo? Já sám? A nehrozí přitom, že to dopletu? Člověk, který odřízne Písmo od Církve, se stává de facto sám tím
neomylným učitelským úřadem - magisteriem , které předtím sám zavrhl.
Církev není vitrína světců, ale
společenství hříšníků. Je to
nemocnice pro nemocné. Je to
chybující, ale zároveň milující rodina. Bůh žije ve společenství a takto stvořil i člověka - aby nebyl sám. Ani na cestách víry ho nechtěl ponechat samotného - a proto je zde Církev. Je to zároveň v jistém smyslu
škola lásky - prostor pro boj s vlastními slabostmi a snášení chyb a nepochopení od druhých. Nezní to na pohled sice dvakrát lákavě, ale bez boje a křížů, to nepůjde. Levná cesta do nebe je falešná cesta.
Z výše uvedených důvodů jsem přesvědčen, že Církev je nutná i přes hříchy jejich členů. Myslím si, že odejít z Církve a ušít si náboženství podle svých představ, přináší s sebou mnohem více nevýhod než výhod.
Erik Dujava
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 4. 9. 2018 naleznete
zde
